Bála jsem se návratu do školy. Bála jsem se, že zjistí, kde a hlavně s kým jsme byli, ale i toho kázání, které jistojistě přijde. Ale i přes všechen ten strach jsem společně s Dracem odvážně vkročila do školy.
Nemuseli jsme čekat dlouho a už nás zahlédl sám Brumbál. Pozval si nás k sobě a začal nám vykládat o tom, že láska je sice pěkná věc, ale nemůžeme kvůli ní zanedbávat školu. Ikdyž jsem byla vyklepaná jak ratlík, stále jsem ho ujišťovala, že už se to nebude opakovat. Naproti tomu Draco se zdál být v pořádku. Opíral se o stěnu a na tváři měl nezúčastněný výraz. Taky bych chtěla, aby mi bylo všechno jedno. Nebo tak aspoň vypadat.

Po nejmíň půlhodinovém mučení jsme se vydali do učeben. Možná bylo štěstí, že jsme dnes společnou hodinu prošvihli. Oba jsme měli o čem přemýšlet a nějaké rozptylování zrovna nebylo vhodné. Já jsem potřebovala vymyslet nějaký plán a Draco, ten nejspíš hledal způsoby, jak mě někam ukrýt.
Bylo to snad první vyučování, co jsem nedávala pozor. K mému štěstí se mě nikdo na nic neptal a já mohla v klidu přemýšlet. Ikdyž se žádný plán zatím nedostavil, probírala jsem se detaily ohledně cesty. Nějaký plán mě určitě napadne za chodu. Tyhle nápady jsou většinou nejlepší. Napadlo mě, že bych o svém ,,plánu" řekla Harrymu nebo Ronovi, ale určitě by se o mě báli stejně jako Draco. Taky mě zajímalo, jak vysvětlíme, že nebudeme ve škole. Nemůžeme si jen tak nakráčet k Brumbálovi a oznámit mu, že nás nějakou dobu ve škole neuvidí, protože plníme úkol od jeho úhlavního nepřítele.
Hodila jsem to radši za hlavu s tím, ať si to vyřeší ,,ty víš kdo", když nás tolik potřebuje, a konečně se věnovala hodině.

Po vyučování mi Draco oznámil, že si můžu sbalit věci a další den odejít s ním. Bylo by mi stejně jedno, jestli s tím souhlasí nebo ne, ale radši jsem volila cestu míru, než se s ním hádat, že poslední slovo mám já.

Hodiny probíhaly celkem v klidu, ale mně se zdálo, že se vlečou. Ovšem to se nedalo říci o té poslední, protože v tu chvíli to na mě všechno dopadlo.
V hlavě mi vířily otázky, na které jsem neměla odpovědi.
Co budu dělat? Vždyť nemám žádný plán! Co když se něco pokazí? Co když už se nevrátím? Měla jsem to říct Harrymu, ten by na něco přišel. Ještě mám možnost mu to říct. Notak, Hermiono, vždyť sedí vedle tebe, tak mu to vyklop!
Můj mozek ale vypověděl službu a já nevydala ani hlásku. V mysli jsem si nadávala, jaký jsem blbec, a zároveň se utěšovala, že to tak bude lepší.

Odpoledne už na mě Draco čekal před školou. Ve tváři měl pochmurný výraz a v ruce držel malou tašku, stejně jako já. Nikoho ani nenapadlo, že odcházíme do lidského světa, spíš jsme působili dojmem, že se jdeme kochat západem slunce nebo jinými krásami přírody.
Pomalým krokem jsme vyšli z areálu školy. Po chvíli chůze jsem se otočila zpět k monumentální budově, která se tyčila k nebi a za ta léta se stala nedílnou součástí okolní krajiny, a vyslala k ní tiché sbohem.
Modlila jsem se, abychom se oba vrátili živí zpátky.

Po čtvrthodině jsme potkali dva... lidi. Muže a ženu, kteří se k nám ihned hlásili. Stručně nám oznámili, že nás budou zastupovat během naší absence. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak jsem si uvědomila, že tam u hřbitova mi nejspíš Pán zla vytrhl pár vlasů, což jsem asi kvůli strachu nevnímala, a z těch vytvořil mnoholičný lektvar. Jediný důvod, proč jsem lahvičku, kterou ta žena držela v ruce, nevzala a nerozdupala, byl, že já teď náhradnici potřebovala. Neměla jsem na výběr. Musela jsem se koukat, jak obsah lahvičky mizí v jejím hrdle a ona se mění na mou věrnou kopii. Stejně tak pozoroval i Draco toho muže. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že se mu to nelíbí o nic víc. Chvíli se mi i zdálo, že si užívají být něčími kopiemi.

Po jejich proměně jsme se vydali směrem, odkud přišli. Trvalo skoro celý den, než jsme došli k sídlu Pána zla.

Čauky, lidi. Nevím, co jiného bych Vám k tomu řekla, než že tu máte další kapitolku. Takže si ji užijte, votujte a pište názory ;)
Vaše Noriko

... Taky se Vám tak nechtělo vstávat?