Hermiona

Nevěděla jsem, co mám dělat. Někde v mém povědomí sice ještě pořád zněla Dracova slova, ale byla tak tichá a vzdálená, že je tlukot mého vyděšeného srdce přehlušil. To bylo vlastně jediné, co mi fungovalo. Možná až moc. Mozek mi přestal pracovat, nevnímala jsem zvuky a hlasy a moje tělo se přestalo hýbat. Pusu jsem nechala otevřenou úžasem i děsem. V tuhle chvíli bych si mohla vydělávat jako socha.
Matně jsem vnímala, jak ,,ty víš kdo" oslovuje Draca, který byl bezpochyby stejně vyděšený jako já. Najednou ke mně přišel a začal si mě prohlížet.
,,Lidem záleží na kráse," začal mluvit a já neměla páru, kam tím míří. Byla jsem zmatená.
,,Myslíš, že bych lidem připadal krásný?" zeptal se zvědavě.
Upřímně, při pohledu na něj se mi chtělo zvracet, ale zachovala jsem klid a dokonce se mi i povedlo najít ztracený hlas.
,,Každý je pro někoho krásný," odpověděla jsem neurčitě, ,,jen je potřeba najít toho správného člověka."
,,Víš," vzal pramínek mých vlasů do svých slizkých prstů a chvíli se na něj díval, ,,měl jsem pocit, že jsi zrzavá." Znechuceně mi pustil pramínek do obličeje. ,,Ale teď jsem zjistil, že jsi spíš hnědovlasá." Odvrátil se ode mě k Dracovi, který se nejspíš snažil být neviditelný, a já si mohla odhrnout pramínek z obličeje. Poslouchala jsem jejich rozhovor, nebo spíš jeho monolog.
,,Výborně, Draco, konečně ti mohu říci o vašem úkolu."
Zhrozila jsem se nad tím, co teď řekl. Je možné, aby to Draco plánoval? To by mi přece neudělal. Nebo ano? Nenápadně jsem se přesunula blíž.
,,Zabijete dva zrádce, kteří se přede mnou schovávají v lidském světě, a získáte od nich jeden šperk, který mi ukradli." Ukázal nám kus papíru, kde bylo načrtnuté, jak by měl vypadat. Byl to malý přívěsek ve tvaru srpku měsíce. Došlo mi, že mu to asi nějak dodává sílu nebo dokonce drží při životě, a začala přemýšlet, jak misi sabotovat. Už jsem nevnímala detaily, které mi byly k ničemu. Jediné, o co mi šlo, byl plán, který ne a ne přijít.

Když jsem přestala marně vymýšlet plán, už byl pryč. Mlčky jsme tam stáli neschopni pohybu. Nakonec ticho prolomil Draco, který se sesunul podél malé zídky na zem. Opřel si lokty o pokrčená kolena a hlavu si schoval do dlaní. Sedla jsem si k němu a objala ho kolem ramen.
,,Prosím, nech mě," šeptal tiše. Z jeho hlasu bylo poznat, že nemá daleko k pláči.
,,Proč?" zeptala jsem se a odtáhla se, abych na něj viděla.
,,Jsem zrádce. Mám se ti hnusit." Vjel si rukama do vlasů a vypadalo to, že nemá daleko k tomu, aby si je začal rvát z hlavy. Jeho výraz byl příšerný. Viděla jsem na něm, jak ho to zoufalství sžírá.
,,Ne, nejsi. Pro mě ne." Objala jsem ho znovu, pevněji než předtím. ,,Spolu to zvládneme."
,,Ne!" vyhrknul a podíval se na mě s hrůzou v očích. ,,Nikam se mnou nepůjdeš! Uteč. Prosím tě, uteč, jinak tě zabije!" Teď už mu jedna slza stekla.
,,Když uteču," mluvila jsem tiše a klidně, ,,tak zabije tebe." Bříškem palce jsem mu setřela slzu z tváře.
,,A mě si taky dřív nebo později najde. Je zbytečné utíkat. Chci zůstat s tebou." Usmála jsem se a lehce ho políbila na čelo. V tu chvíli jsem ho chtěla chránit, ať bylo jakkoli nepatřičné, aby dívka chránila chlapce.
Asi neměl co říct, protože na mě jen nevěřícně koukal. V očích se mu leskly slzy, těžko říct, jestli smutku nebo štěstí.

Jsem se do toho psaní docela pustila, co? :D Začíná se nám to trochu hrotit. Doufám, že se Vám kapitolka líbila ;) Říkala jsem si, že je na čase pustit ke slovu taky Herm.
Tenhle díl bych chtěla věnovat HamsTerce, aby nebyla tak zmatená, protože všechny nesrovnalosti mají nějaký důvod ;-)
Moc Vám všem děkuju za hvězdičky i samotné přečtení.
Vaše Noriko ☺