Draco

Drahá Hermiono,

jestli tohle čteš, tak moje tušení, že knihovna bude nejlepší místo pro vzkaz, bylo správné.
Chci tě ujistit o tom, že se nemusíš vůbec stydět za obsah svého penálu ani za své city ke mně. Vím, že si myslíš, jak moc jsem namyšlený, když ti to píšu, ale já tvůj zamilovaný pohled viděl. Jsem si jistý, že mi brzy přijdeš vyznat své city. Neboj se, já tě neodmítnu.

Těším se na Tebe, Draco Malfoy

P.S.: Krásná pouta ;-) Rád je na tebe použiju při našich společných chvílích.

Ještě o hodině jsem naškrábal Hermioně vzkaz na kus papíru a utíkal ze třídy do knihovny, kde jsem ho nalepil na první stránku knihy, kterou jsem velmi ,,nenápadně" položil na čtenářský stolek.
Při cestě z knihovny, když jsem procházel kolem dívčích záchodků, jsem vrazil do Hermiony, která z toho málem vyletěla z kůže. Jen jsem se usmál a odběhl pryč. Bylo mi líto, že jsem nemohl vidět ten její šokovaný výraz.
Vlastně jsem ani nevěděl, co od toho dopisu očekávám. Pro všechny případy jsem měl připravenou výmluvu, že to byla jen sranda, ale nějaká moje část (víme která ;-)) doufala, že to Hermiona přijme.

Další den jsme měli normální samostatné vyučování až na poslední hodinu, která byla zase spojená s tou zrzavou inteligentkou, na kterou jsem celý večer myslel. Možná se mi o ní i zdálo, co já vím, sny si nepamatuju.
Jedinou náplní mého času v hodinách bylo poklepávání prsty o nohu nebo o lavici. Nebyla chvíle, abych na ni nemyslel. Snažil jsem se soustředit na učení, ale vždy jsem si jen představil, jak tam místo učitele chodí a povídá Hermiona. Sám pro sebe jsem ji označil za rušivý element a zakázal si na něco takového myslet. Dámy a pánové, vydrželo mi to celou minutu! Pak se v mých představách nějakým nedopatřením objevila Hermiona v krátké sukni sedící vyzývavě na stole nohu přes nohu a s pohledem upřeným na mě. To už jsem se neudržel a musel si vlepit facku. Celá třída na mě sice divně civěla, ale Hermiona v mé hlavě aspoň slezla ze stolu. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale trapas fakt nechci.

Za všechny hodiny se moje nervozita stupňovala tak, že mě učitel propustil na chodbu se slovy, že se mám vrátit až z toho ratlíka bude zase Malfoy. Bral jsem to jako velkou laskavost a šel se projít po škole, mezitím jsem asi 5x navštívil toalety a 4x chtěl skočit z okna.
Vrátil jsem se až na poslední 2 minuty vyučování, aby se neřeklo.

Nevěděl jsem proč, ale cestou k další učebně mě přepadl takový divný pocit. Začalo mě bolet břicho a cítil jsem něco divného ve vzduchu. Připomínám, že ponožky jsem si dnes určitě měnil. Chůze mi dělala stále větší potíže a zrak se mi rozostřoval. Ztráta kontaktních čoček nepřipadala jako příčina v úvahu. Žádné jsem neměl. Najednou někdo zhasnul a já spadl a uhodil se do hlavy.
Moje poslední myšlenka, než jsem upadl do bezvědomí, směřovala k Hermioně, se kterou jsem měl strávit následující hodinu.

Tma, světlo, tma, divná chodba, tma, strach, bezmoc, křik. Nemohl jsem se pohnout, ale věděl jsem, že nejsem k ničemu přivázaný ani mě nikdo nedrží. Jen mě moje tělo neposlouchalo.
Nejednou se přede mnou objevilo světlo a já k němu začal utíkat. Nechtěl jsem, ale na moje tělo to působilo jako magnet.
,,Draco," šeptal někdo tichým, ale naléhavým hlasem. Měl jsem z něj strach. Ten hlas se k mým uším plížil pomalu jako had, vtíral se mi pod kůži a pálil jako jed.
,,Draco," ozval se znovu, naléhavěji.
Najednou jsem byl v knihovně. Ne obyčejné knihovně s knihami, ty tady zabíraly jen málo místa, černé staré a rozhodně nebezpečné. Ve většině regálů byly vystaveny lebky. Lidské lebky.
,,Vidíš," šeptal znovu ten hlas, ,,a to jsou jen mé nejcennější úlovky. Jen hrstka z těch, co jsem zabil já a moje armáda!"
Cítil jsem ten pach, co byl ve vzduchu, když jsem šel do učebny, akorát teď byl tak stokrát silnější. Žádné staré ponožky, ale smrt. Pach smrti. Věděl jsem, o koho jde, a tím víc jsem se bál. Věděl jsem, že jsou jen dvě možnosti, jak se odtud dostat. První je zemřít. Ikdyž mám svůj život rád, bral bych ji všema deseti, protože ta druhá je odejít jako jeho sluha. Sluha samotného ,,Ty víš koho".
Bál jsem se jako nikdy v životě. Bál jsem se, ale přesto jsem se otočil. Musel jsem, protože moje tělo mě neposlouchalo. Bylo v jeho moci. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem, proč tu jsem. Chtěl jsem utéct, ale nešlo to.
Hleděl jsem do těch jeho očí plných nenávisti a nadával si, že jsem se vůbec narodil.
,,Draco," zašeptal o něco hlasitěji tak, že mu občas přeskočil hlas. Normálně bych se tomu zasmál, ale teď ne. Jeho hlas už nebyl naléhavý, vysmíval se mi. Stál jsem tam jako v tranzu a sledoval, jak sem tam nakloní hlavu na druhou stranu. Bál jsem se, ale radši bych umřel, než mu sloužit.
,,Ty rozhodně nechceš, aby tvoje zrzavá kamarádka zemřela, že?" pokračoval a tím mi vyrazil dech. Čekal jsem cokoli. Čekal jsem, že mě bude uplácet, lákat, hrozit mou smrtí, ale tohle ne. Prosím! Tohle ne! Jak to vůbec mohl tušit? Jak se dokáže lidem strefit přímo do toho nejcitlivějšího místa?
,,Ne," přiznal jsem. Nemůžu dopustit, aby se jí něco kvůli mně stalo.
Stál jsem tam a čekal, co bude dál. Chtěl jsem aspoň sklopit hlavu, abych se nemusel dívat, jak se samolibě usmívá při prohlídce svých nehtů, ale nebylo mi to dovoleno.