Femmefragile je mnohostranně talentovaná a nadaná mladá dáma, která studuje bohemistiku, zbožňuje Minervu McGonnagalovou a stále čeká na svůj dopis z Bradavic. Na jejím profilu můžete najít fanfikce na Harryho Pottera, ať už humorné, slash a nebo femmeslash, kterého je Wattpadu pomálu (a především toho kvalitního.
Pojďme nakouknout více do jejího soukromí. Uvařte si kakao, bude to dlouhé. :)

1. Tvůj profil se věnuje fanfikcím na Harryho Pottera. Vzpomeneš si ještě, kdy ses poprvé s HP setkala? Byla to kniha nebo film? Co tě zaujalo natolik, abys mu dala šanci?

Na svoje první setkání se světem Harryho Pottera už si popravdě asi nevzpomenu. Bylo to určitě ještě za dob mého raného dětství, kdy HP vlastně teprve „začínalo" a bylo už sice poměrně populární, ale doby největší slávy ho teprve čekaly :) Pokud si správně vzpomínám, dostal se mi do rukou jako první kupodivu asi film... Ještě na VHSce – docela retro :D

Pak v mezičase, asi ještě než vyšla dvojka, jsem si přečetla i knížku, a než vznikly další filmy, měla jsem dočtenou celou řadu a pak už jen čekala na další díly filmů. Když o tom tak přemýšlím... dneska už si děti asi neumí představit, co to bylo, „čekat na Harryho Pottera" – a pak čekat znovu, než jej konečně koupí knihovny, protože tehdy jsme tak vysoké kapesné, abychom si mohli dovolit knížku za 400, neměli (no, možná se toho od té doby zase tolik nezměnilo, protože dodneška doma celou sérii nemám :D).

A s filmy tomu nebylo jinak. Vůbec nejhorší, co se tehdy stalo, bylo, když oznámili, že relikvie smrti rozdělí do dvou dílů :D V tu chvíli byl každý správný potterhead v podstatě zralý na sebevraždu, protože už jsme se nemohli dočkat velkého finále, a najednou nám ho ještě o kus odložili :)

Co mě na těch knihách a filmech zaujalo tolik, abych přelouskala tak obrovské množství stránek a aby mě láska k téhle sérii nepustila do dospělosti, to je těžké říct a přesně definovat. Do jisté míry za to asi mohl věk. Moje generace je ta, která tehdy na začátku byla zrovna přibližně ve věku Harryho. Představa, že jednoho dne přiletí sova, zaťuká nám na okno a my se dozvíme, že umíme čarovat, byla prostě asi příliš lákavá na to, aby člověk přestal číst. Z dnešního pohledu si nedovedu představit, co jiného by mě na prvním dílu mohlo tolik uchvátit :D Kámen mudrců a Tajemnou komnatu jsem četla a viděla asi nejméněkrát – jsou to prostě opravdu pohádky, takže když člověk trochu odrostl, už mu to nepřišlo tak skvělé. Ale další díly pak trochu „přitvrzují" a mladý čtenář v nich objevuje nejenom dobrodružný svět plný kouzel, který by někdy chtělo poznat každé dítě, ale taky komplikovanost mezilidských vztahů, prvních lásek, určité duality dobra a zla, jež existuje i v reálném světě. 

Čtenář najednou zjišťuje, že i slavný Harry Potter se potýká s něčím tak prozaickým, jako je učitel, který si na něj zasedl, že mu TAKY nejdou některé předměty ve škole, že se zamiluje do holky, která chodí s největším hezounem na škole a jemu dá košem, když ji pozve na ples... A nakonec se člověk dostane do fáze, kdy už je dospělý, a prožívá s Harrym ty nejtěžší chvíle – pocit osamění, smrt blízkých osob, strachu „ze života" jako takového... Možná právě až konec harrypotterovské série mě definitivně přesvědčil o tom, že stála za to. Za kouzelnickým světem se totiž skrývá reálný svět ve všech svých krásách i krutostech, a právě to je na něm tak geniální – člověku najednou dojde, že vůbec nečte žádné volnočasové fantasy pro děti, ale že čte do jisté míry o svém životě...

2. Já si vzpomínám, že jsem přečetla první čtyři knihy jedním dechem dvakrát po sobě a pak bylo utrpení čekat další čtyři! roky na další díl. Takže ti naprosto rozumím. Začala jsi psát fanfikce až po shlédnutí/ přečtení všech dílů nebo jsi potřebovala mít pokračování dřív, a proto sis sama vymýšlela další děj?

To je na celém mém psaní asi to nejvtipnější :) Já totiž nejenže nepsala fanfikce v průběhu vycházení jednotlivých dílů oficiální série, ale já je dokonce nepsala ani dlouho poté, se celá série uzavřela... K fanfikcím jsem se dostala až o mnoho let později, letos. Předtím, než jsem se dostala na Wattpad, jsem neměla na kontě ani jednu fanfikci – vždycky jsem psala spíš o reálném životě. Ale asi mi to jednoho krásného dne přišlo jako dobrý nápad, s těmi fanfikcemi začít (nevím proč, ale najednou jsem pocítila potřebu nějakého pokračování, po kterém jsem celé ty roky předtím vůbec nijak neprahla, a chtěla jsem si ho napsat sama) :D A za 3 nebo 4 měsíce, co aktivně na Wattpadu působím, jich mám na kontě už několik. Takže jsem si cestu k fanfikcím hledala asi déle a složitěji než jiní autoři, ale to bych nebyla já, abych pokaždé neměla něco extra :)

3. Máš to podobně i se čtením fanfikcí nebo ty jsi začala číst už dříve? Co ještě dalšího čteš, pokud nebude počítat tištěné knihy?

Fanfikce jako takové jsem začala číst trochu dříve, i když také ne úplně bezprostředně po dočtení knih. Musím říct, že mě docela překvapilo, když jsem tenhle žánr objevila, nikdy předtím by mě nenapadlo, že existují „knížky z knížek", prostě pokračování (nebo přepsání) něčeho, co napsal někdo jiný :) A ještě víc mě „šokovalo", když jsem objevila, že existuje třeba něco jako snarry.

Připodobnila bych to k objevení El Dorada nebo bájné Atlantidy – abyste rozuměli, já totiž nikdy tak docela „nevstřebala", že Harry se v knize dal dohromady s Ginny. A Severusův osud mě neuspokojil tak nějak už vůbec – byl zamilovaný do postavy, kterou mám ráda asi podobně jako Dolores Umbridgeovou (Skutečně! :D Harryho rodiče jsem nikdy neměla v lásce, byť jsou vyobrazováni jako vesměs kladné postavy... Ale mně přijde, že oba udělali i dost zlého, a tahle jejich dvojakost mi hrozně vadí) – a stejně mu nakonec nebylo dáno s tou osobou být. Takže myšlenka, že by osud těchhle dvou mohl dopadnout i jinak než kanonicky a neuspokojivě, mi byla velice sympatická. 

K fanfikcím a zejména ke snarry mě tedy nejdřív přivedl překlad zahraniční povídky Potion of the Master's Snake (Had mistra lektvarů, přel. Patoložka). Pak jsem pár let nečetla v podstatě nic, a poté mě to chytlo zase u Wattpadu – i když na něm jsem úplně nejdřív četla jen pár LGBT příběhů, fanfikce jsem na něm objevila až později.Jinak v současné době čtu vlastně v podstatě jen ty fanfikce...

Studuju literaturu, takže většinu času vyhrazeného na čtení skutečně v ruce držím tištěnou knihu, a pokud už si chvilku času na nějakou svou „zájmovou" četbu na internetu vyhradím, ponořím se nejraději do světa HP. Bohužel mi tím pádem narůstá v seznamech četby složka pro „neHP" knihy, které URČITĚ NĚKDY CHCI PŘEČÍST, ale asi to znáte – jestli se k nim vůbec někdy dostanu, tak to bude za dlouhé a dlouhé roky :D

4. Je něco, co na fanfikcích nemůžeš skousnout?

Být tebou bych zvážila, jestli tuhle otázku vůbec zařazovat :D Jestli moje odpovědi byly doteď dlouhé, tak po téhle otázce veškeří dosud přeživší čtenáři s pláčem a křikem utečou :D

Věcí, které na fanfikcích nemám ráda, je asi milion. Respektive fanfikce jako takové miluju, ale jsem opravdu velmi náročná na jejich zpracování, potažmo tedy na jejich autory. Co se HP týče, nemám ráda, když píše fanfikce na dění v době Relikvií nebo po nich někdo, komu je čerstvě dvanáct a o dospělém životě toho ještě mnoho neví. V Relikviích si všechny HP postavy prošly doslova peklem – válkou, zraněními, smrtí svých nejbližších, emočními bouřemi, které často nedokáže pochopit ani dospělý, zralý člověk. Ano, v některých případech si dvanáctiletý člověk vytrpí víc, než některý dospělý za celý život (ostatně já sama jsem se poprvé setkala se smrtí v šesti letech a od té doby ještě několikrát, častěji, než bych si přála, proto vím, že pak v takových případech člověk uvažuje o věcech trochu jinak), ale v drtivé většině případů tomu tak není. Život dospělých je lákavý a asi každý z nás měl tendence si ho vizualizovat, často ve formě písemné, ale zpětně viděno je to prostě jen iluze. Realita je pochopitelně daleko komplikovanější. Možná tedy nejde ani tak o věk autorů, ale o jejich vyzrálost. Musím z jejich tvorby cítit, že mají něco odžito a ví, o čem mluví.

Další věc, ke které se tímto spontánně dostávám, je celé to ožehavé téma slashe. I tady mi vadí nerealističnost. Vážení autoři, mějte prosím na paměti, že být otevřeně gayem před celou školou s sebou opravdu nenese sluncem zalité situace. První anální styk zpravidla neproběhne v den patnáctých narozenin a skutečně není možný bez určité přípravy. Kamarádka vám po coming outu takřka nikdy neřekne „Jé, to je skvělé, já to stejně už dlouho věděla a vždycky jsem si přála mít kamarádku lesbičku, objetí na to?!" Obávám se, že na to, aby člověk úplně do detailu pochopil, co to znamená být LGBT osobou a jaké situace to se mnou přináší, jí musí skutečně být.

Samozřejmě nechci říct, že heterosexuálové by neměli psát slash, to vůbec, protože existují mistři svého oboru, kteří se realitě blíží na milimetry, ale není to přesto to samé jako prožít to. A tím spíš si myslím, že člověk, který svou sexualitu teprve objevuje, natožpak aby uvažoval o homosexualitě, se do takové věci vciťuje jen ztěžka. Často pak dochází i k nezáměrnému zlehčení celé problematiky, což autor sice asi nechce, ale ve výsledku to pak může působit i komicky.

A z jiného soudku – vadí mi POVĚST fanfikcí. Fanfikce NEJSOU začátečnickým žánrem. Dle mého názoru je velice těžké napsat dobrou fanfikci, přestože si spousta lidí myslí, že je to snadný start pro lidi, kteří moc neumí psát. Argument, že „přece už máš většinu postav vytvořených, tak nemusíš nic moc dalšího sám dělat, stačí to „opsat'" podle mého naopak svědčí o náročnosti fanfikcí. Máte vytvořené postavy, ty žijí v nějakém světě, který má jasně daná pravidla, a vy se do něj musíte „vejít". Není moc manévrovacího prostoru. Musíte kráčet ve šlépějích, které nejsou vaše, a není možné někam výrazněji uhýbat, pokud tedy chcete alespoň zčásti zachovat kánon a nevytáhnout si z celého příběhu vlastně jen jména (to už pak ale ani není fanfikce).

Když se vám něco do příběhu nehodí, nemůžete si jen tak změnit „pravidla hry" a vypustit to, nebo naopak přidat si nějaké pravidlo navíc, které popírá ostatní. A také je velmi těžké ve světě, který je už do jisté míry vyčerpaný, najít nějakou originální zápletku, něco, co nebude jen opisem věcí minulých, ale obohatí to původní příběh. Zároveň je k tomu potřeba mít detailně nastudovanou psychologii postav, abyste dokázali uvěřitelně pokračovat v jejich rozvíjení. Severuse Snapea prostě v příběhu nikdo nepozná, když se bude chovat jako hipík a udělovat Hermioně 20 bodů do školního poháru, když přinese perfektně zpracovanou esej o účincích bezoáru. S tímhle má hodně autorů problém – jejich postavy si s předlohou nejsou podobné. Samozřejmě, na každé postavě je něco OOC (viz třeba slashe), ale o tom to právě je – zakomponovat nějakou lišící se vlastnost do komplexu kanonických vlastností tak, abyste svou úpravu zakamuflovali a čtenář vám tak sežral i s navijákem, že takhle se postava chová přece už od začátku. S tím souvisí, že mi vadí i nedůslednost v kánonu.

Něco jiného je, pokud něco měníte schválně, a něco jiného, když se vám prostě akorát nechce hledat, jak to bylo. Když řeknu, že prefektská koupelna je ve sklepení a nemá to žádný zjevný účel (např. že Harryho v koupelně nachytá Snape), tak prostě MUSÍTE napsat, že prefektská koupelna se nachází v pátém patře. Hotovo tečka. Stejně tak paní Blacková z portrétu na Grimmauldově náměstí není „něco jako Dracova babička", jak jsem se dočetla v jedné nejmenované fanfikci (nerada na někoho házím špínu a dávám odstrašující příklady, ale tady mluvím o jedné obšlehnuté fanfikci, takže k autorům mnoho respektu nechovám). Jsou příbuzní, ale velmi vzdáleně, takže o babičce nemůže být řeč...

Právě ona důslednost v kanoničnosti je možná jedna z nejvýraznějších věcí, která diferencuje dobré a špatné autory. Dobrým nevadí dát si načas, věnovat tomu nějaké úsilí, aby si dohledali správné informace, kdežto průměrný nebo špatný autor tam „prostě něco nafrká", jak to zrovna vyjde. Právě tímhle se také pověst fanfikcí dost často kazí. Lidé si myslí, že jejich autoři akorát obšlehnou předlohu, a to ještě špatně.

Když jsem mluvila o tom, že spisovatelská veřejnost se domnívá, že fanfikce píšou jen nezdatní autoři, tak jsem opomněla jeden důležitý fakt, že to vlastně do jisté míry platí. Oni skutečně někteří autoři na „nekomplikovanost" fanfikcí spoléhají a myslí si, že když jim psaní moc nejde, fanfikce jim půjdou líp. Takže je to taková hlava 22. Lidé si myslí – autoři naplňují představy – lidé si myslí. Byla bych ráda, kdyby se jednou tenhle pohled na fanfikce změnil a ony byly oceňované jako legitimní žánr tvořený legitimními autory :)

O pravopise asi nemá smysl mluvit, ten se (v souvislosti s věkovým průměrem autorů) ve fanfikcích znásilňuje poměrně pravidelně a už asi není třeba to dále rozvíjet a komentovat.

5. Pokud nemusíš brát do ruky povinnou četbu do školy a máš chuť na knihu v ruce, po čem sáhneš? Co bychom našli ve tvé knihovně?

U opravdových knih platí – čím psychologičtější, tím lepší. Pokud čtu „sama pro sebe", nikdy nečtu jednoduché oddechové knížky. Libuji si v náročnosti a vůbec nejradši mám, když určité části knihy nechápu, když mě přesahují. Teprve tehdy je pro mě čtení opravdová výzva a čím míň chápu, co se děje v hlavě postav, tím víc se jim de facto přibližuji a jsou pro mě tím reálnější – opravdového člověka nikdy nemůžeme pochopit, určité jeho části nám zůstávají skryté a nikdy je nerozklíčujeme. Proto mám ráda experimentální psychologickou prózu – je ve své podstatě nejopravdovější ze všech knih. 

Co se týče mojí knihovničky, zrovna do ní přibyla pětice mých milovaných knih, které jsem už dlouho toužila „vlastnit", ne si je jen půjčovat v knihovně jako další stovky „obyčejných" knih. Tyhle jsou pro mě speciální, a proto jsem je chtěla mít, své vlastní, osobní výtisky: Carol (Patricia Highsmith); Sophiina volba (William Styron); Hodiny (Michael Cunningham); Zlodějka, Platící hosté (Sarah Waters).

6. Akí sú tvoji najobľúbenejší autori (nie je myslené na Wattpade) a ktoré knižné diela sú tvojmu srdcu najbližšie? Respektíve, ktoré literárne dielo je tvoje najobľúbenejšie a ktoré by si doporučila prečítať aj ostatným?  (hannibal234)

Já jsem tuhle otázku nechtěně asi trochu zodpověděla v otázce na mou knihovnu... Pokusím se tedy odpověď alespoň rozvést. Oblíbená autorka je samozřejmě Rowlingová, ale to asi nemusím zmiňovat. Dále je to Michael Cunningham, který ve svých dílech umí dokonale definovat to, jak se v životě cítím. Někdy mívám pocit, že něčemu ve svém nitru nerozumím nebo to nedokážu pojmenovat, a on to dokáže. Když jsem poprvé četla Hodiny, mrazilo mě v zádech, protože jsem se v té knize do určité míry viděla. S ohledem na to, jak příběhy všech tří žen, jejich osudy jsou tam popsané, končí, jsem nevěděla, jestli je to dobrá zpráva... Ale pochopení je podle mého klíčem k tomu, aby se člověk některým věcem vyhnul :) Další jeho knížky jsem přečetla také jedním dechem, ale Hodiny ve mně zanechaly naprosto nesmazatelný, hluboký dojem – zajímavé je, že Cunningham je autorem primárně gay literatury, ale dílo, které je podle mého jeho nejlepší, je přitom lesbické.

Podobné pocity ve mně vyvolávají knihy od Sarah Watersové, která zase píše především o ženách. Mám od ní ráda vlastně všechny knížky, které napsala (žel bohu jich není moc a s psaním se poněkud loudá, takže na další knihu čekám už skoro čtvrtým rokem), ale asi nejblíže je mému srdci její poslední, Platící hosté. Je sice křížená trochu s detektivkou, což je žánr, který až tak nepreferuju, ale vztah dvou žen je v ní vylíčen s takovým citem, až z toho člověka bolí u srdce. Myslím, že v téhle knize se Watersové doopravdy podařilo vystihnout podstatu lesbického vztahu, a to je, alespoň dle mého názoru, opravdu velký počin, protože queer literatury je zatím ještě stále málo, a když už je, bývá často zkreslená pohledem heterosexuálního autora/autorky.

Dále nepohrdnu žádnou „kanonickou" četbou. Jako budoucí učitel českého jazyka mám vztah i ke knihám, které ostatním přijdou otravné a zbytečné, naučila jsem se je mít ráda a nacházet si v nich „to své". Hodně inklinuju v této oblasti k židovské literatuře, zejména k té poválečné, o holocaustu (tady je na místě jmenovat Sophiinu volbu, jeden z nejsilnějších příběhů všech dob, a od které miluju i film). Svým způsobem je to můj masochistický přístup k dějinám, způsob, jak je udržet v živé paměti a nezapomenout na to, že kdybych se narodila jen o pár desítek let dříve, mohla jsem se stát jednou z postav těchto děl, bezejmennou obětí vražedné mašinérie. Pokaždé, když čtu takovou knihu, připomínám si, jaké mám v životě štěstí.

V souvislosti s tím mě ale napadá, že vůbec čtu hodně historických románů, přestože dějepis jsem v době své povinné školní docházky příliš nemilovala. Možná to bylo jen jeho nudným podáním a výběrem pro dnešní dobu naprosto nepodstatných dějinných událostí, z nichž si dnes nemůžeme vzít naprosto nic, ale sama pro sebe se v historii vzdělávám ráda. Mám ráda příběhy z dob antiky – Egypťan Sinuhet a Paměti Kleopatry patří mezi špičku mých oblíbených knih –, nepohrdnu ale ani anglickým nebo francouzským středověkem. Speciální místo v mém srdci mají třeba Bídníci :)

Tu největší srdcovku si ale schovávám na konec. Jestliže Hodiny mě do jisté míry popisují, pak knížka Carol jsem já. Nevím, zda má cenu k tomu něco říkat, ale nejspíš bych to stejně nedokázala dobře popsat, takže k tomu můžu dodat jen jednu věc: pokud ode mě chcete jedno jediné doporučení na knížku, přečtěte si právě Carol.

7. Vzpomeneš si ještě na svou první dětskou knížku?

Na úplně první asi ne, protože mi bylo poctivě čteno vyloženě od miminka. Ale vzpomínám si, že jsem měla taková roztomilá rozkládací leporela s takovými těmi klasickými pohádkami o polámaném mravenečkovi a o dědečkovi a řepě... Pak taky knížku zabalenou „v domečku" a k tomu byla tři plyšová prasátka, která se do něj dala zastrčit – můžete hádat, jakou pohádku knížka obsahovala :) To byly asi jedny z mých opravdu prvních knih. Pak když jsem byla trochu starší a začalo mě zajímat spíš „slovo" než jeho vizuální reprezentace v podobě obrázků a hraček, četly mi maminka s babičkou na děti asi poměrně nestandardní literaturu. Měla jsem kupříkladu hrozně ráda knihu Baletní příběhy – máma s babičkou měly předplatné do Národního divadla a brávaly s sebou i mě, viděla jsem desítky a desítky představení... A mezi tím figuroval i balet. Takže z Baletních příběhů jsem neustále chtěla číst Louskáčka a Labutí jezero, které jsem předtím viděla a učarovaly mi :)

Kromě toho mi hodně čítávaly klasické zahraniční pohádky, od Grimmů, Astrid Lindgrenové, Andersena a podobně, hodně jsem měla ráda třeba Heidi, děvčátko z hor, nebo Děti z Bullerbynu. Z českých mě fascinovali Hoši od Bobří řeky – nikdy jsem moc neřešila, jaká hračka nebo hra je pro mě jako pro holku „genderově vhodná", takže jsem jeden čas plnila bobříky jako o závod :D A pak tu byla Tatínku, ta se ti povedla – svěrákovská pohádka, kterou jsem tehdy moc nechápala, protože svěrákovský humor zkrátka pěti, šestileté dítě nevstřebá, ale maminka s babičkou se u toho smály, až se za břicho popadaly. Někdy nemohly ani dočíst, a tak jsem se smála taky... Dodneška má tahle knížka pro mě speciální význam, protože babička byla v té době nemocná, měla rakovinu, na kterou v mých šesti letech pak umřela, takže si Tatínku, ta se ti povedla, spojuju především s posledními chvílemi veselosti, v jakých jsem ji zažila.

Na první knížku, kterou jsem si vyloženě přečetla sama, si taky bohužel nevzpomenu, ale jedna z prvních musely být Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky. Dostala jsem tu knihu k některým narozeninám od mojí sousedky (kterou jsem si v té době, kdy mi umřela babička, tak trochu „adoptovala", aby mi babičku aspoň zčásti nahradila, a dodneška takový vztah mezi sebou máme <3) a díky ní jsem objevila svou vášeň pro antické dějiny (nejprve ty řecké, pak později hlavně egyptské – Egypťan Sinuhet, to je moje!). Četla jsem ji snad stokrát dokola a některé báje bych možná ještě dneska přeříkala skoro doslova :D 

Takže jak je vidět, celý svůj život jsem byla obklopená lidmi, kteří mě vedli k literatuře, nenechávali mě číst zbytečně lehkou beletrii, ale vždycky mi nabízeli spíš něco těžšího ke čtení, co jsem třeba pochopila až časem, ale naučilo mě to vytrvat a dávat si i těžké cíle. Asi mě to do jisté míry přivedlo k tomu, že dneska se nejvíc z celé bohemistické nauky zabývám právě interpretací textů, protože mi nevadí něčemu „nerozumět" a hledat, jaké významy by to mohlo mít. Takže jsem moc vděčná za to, jakého ze mě moje rodina a nejbližší okolí udělali čtenáře – a že tomu věnovali opravdu neuvěřitelné množství času, zejména v době, kdy jsem si nemohla číst sama :)

8. Máš na psaní nějaký určitý rituál, bez nějž bys nenapsala ani písmenko?

To je zajímavá (a taky záludná otázka), dost mě donutila přemýšlet, jestli by se u mě dalo něco považovat za rituál :D Ale vzhledem k tomu, že neustále běhám od jedné věci k druhé a píšu kolikrát v dost různých podmínkách, tak asi nemám nic, co bych striktně dodržovala pokaždé. Jediné, co by se asi dalo pokládat za takový můj soukromý zvyk, je to, že si ke psaní pasáží, které jsou nějakým způsobem „tragické", beru skleničku vína. Já jsem zřejmě přesně ten typ vraha se slabým žaludkem. Nedokážu nikoho oddělat jen tak. Všechno prožívám spolu s postavami, a to nejen veselé a smutné chvíle, ale hlavně jejich smrt. Když umře někdo v mém příběhu, umřu „trochu" s ním, jsem schopná psaní celé kapitoly probrečet, zkrátka prodělám takovou klinickou autorskou smrt. A to pak potřebuju nějakou tu lehčí resuscitaci a něco na kuráž, abych dokázala zabít zase někoho dalšího :) Ve svojí poslední povídce, ve Vězni z Azkabanu, jsem ovšem zatím zabila tolik lidí, až se bojím, aby mě to nepřivedlo na protialkoholní... Tak snad to se mnou nakonec dobře dopadne :)

9. Věřím, že ano :D Jaký máš styl psaní? Máš napsaný nějaký koncept, kterého se držíš nebo necháváš postavy, aby tě samy dovedly do cíle?

Popsala bych to asi takto: jsem jen nástroj. Nikdy nepíšu já nějaký příběh, ale příběh se píše sám skrze mě. U většiny mých příběhů vlastně ani nevím, jak dopadnou, nemám o nich jasnou představu, co se v nich stane, když začínám psát. Všechno se formuje a tříbí až v procesu samotného psaní. Nepíšu si osnovy, zřídkakdy si někam poznamenám nějaký nápad, dokonce ani nedělám více verzí. Všechno, co napíšu, je první a jediná verze, jen zřídka upravovaná hlouběji než ve vrstvě několika drobných překlepů a stylistických obratů, které tu a tam nahradím lepšími. 99 % příběhu je ale prostě to, co ze mě vyjde na první pokus.

Jsem taková i mimo psaní – nemůžu nad věcmi příliš přemýšlet, protože zbytečně překombinovávám. Dám tedy vždycky na první dojem, udělám to, co mě napadne v první pohnutce. Kdybych všechno po sobě kontrolovala a opravovala a zvažovala, jestli by nebylo lepší, kdybych to udělala jinak, musela bych se zbláznit, protože jakmile o věcech začnu přemýšlet, nikdy už se pak nemůžu rozhodnout pro to, co je nejlepší :) Takže můj největší přítel je intuice, a zatím vždycky fungovala, dokonce i v tom psaní.

Můj styl bych tedy popsala jako takový tvůrčí neorganizovaný chaos, který do jisté míry odráží mě jako člověka :)

10. To máme společné :D Je nějaký žánr, který ze zásady nečteš?

Zastávám filozofii, že knížka má potenciál být dobrá, ať už je jakéhokoli žánru, takže většinou na žánr při výběru knih, ať už těch skutečných nebo těch na Wattpadu, moc nehledím. Ale přesto mám některé žánry, kterým se opravdu spíš vyhýbám. Jedním z takových případů je kategorie takové té velice populární, avšak bezduché a nenápadité literatury pro mladé – teen fikce. Nevím, jestli mi víc vadí naprosto bezobsažný děj, nebo jazyk a styl, za který by se měl podle mého stydět každý, kdo odchodil druhou třídu základní školy. Nečtu nic, kde musím polovinu knížky hledat vůbec nějaké souvětí a kde nenajdu myšlenku hlubší, než co si hlavní hrdinka vezme ráno, než vyrazí do školy, na sebe. Na to, abych nechala svoje mozkové buňky dobrovolně páchat sebevraždu, se asi mám moc ráda...

S tím souvisí i to, že se dost vyhýbám knihám s upíry a vlkodlaky, případně jinými „mainstreamovými" nadpřirozenými bytostmi, protože málokdo pracuje s nějakou jejich „kanonickou" a v mýtech ukotvenou povahou. Většina autorů z nich prostě udělá sexbomby, do kterých se nešťastně zamiluje nějaká čerstvě čtrnáctiletá podivínka ze střední, pro kterou je obyčejný kluk asi moc málo cool, takže se radši zamiluje do krvežíznivé bestie – inu, proč ne, proti gustu žádný dišputát. Ovšem příběh pak zase spadne pod kategorii teen fikce.

A jinak popravdě musím říct, že se u knížek taky nerada směju :D Jsem asi jeden z mála lidí na zeměkouli, co to tak má, ale nevyhledávám humorně laděné příběhy. Když chci komedii, podívám se na film, ale literaturu beru (možná i z povahy svého oboru) asi natolik vážně, že se prostě u ní nechci smát a „znevažovat" ji tak :) U knížky si potřebuju popřemýšlet, zklidnit se, hloubat nad otázkami, co mě trápí, a třeba si i pobrečet – zasmát se zvládnu i sama, protože jsem člověk, který si ke smíchu nemusí hledat důvod moc dlouho :)

11. Máme společných víc věcí, než bych čekala, i když, za tu dobu, co se známe, už mě vlastně nic nepřekvapí. :D Máš na Wattpadu nějaká oblíbená díla a autory?

No, popravdě bych se divila, kdyby Tě naše společné zájmy a pohnutky překvapovaly :D K otázce: hehe, nenaháněj si ego :D Já myslím, že Tobě i lidem, kteří někdy četli komentáře k Tvým dílům, musí být jasné, koho tak asi čtu (i když – kaju se, teď teda fakt nestíhám ani dýchat, natožpak číst) :) Jinak je ale na místě zmínit crazy_maris (té taky ještě dlužím nějaké to čtení zejména v oblasti povídky Novoročné prekvapenie, na jejíž čtení se nesmírně těším), od které mám ráda hlavně milé jednohubky s dobrým koncem (protože dobrých konců není nikdy dost!), pak hannibal234, jejíž povídka Zabudnutý mě oslovila natolik, že si od ní prostě MUSÍM přečíst něco dalšího a nepochybuju o tom, že to bude skvělé :)

timur-timothy mě přivedl do úžasného světa mladého Mloka Scamandera a hrozně mě štve, že poslední kapitola byla vydaná před měsícem – od té doby nemůžu pomalu ani dospat; na druhou stranu jsou tu ale ještě jeho Choré duše, které mám taky v seznamu toho, co prostě „někdy" MUSÍM přečíst.

A nemohla bych zapomenout na svoji milovanou „ségru" karolinavalentova, kterou znám už dlouhé roky i v realitě a která tvoří jedinou výjimku z mé striktně potterheadí četby – píše úžasné fanfikce na Tokio Hotel, jež čtu fakt i já, která THčka prostě vůbec neposlouchá a nikdy neposlouchala :D Což mi připomíná, že ji musím dokopat zase k napsání nějakých dalších dílů – jak na slečnu někdo nedohlíží, tak se hned fláká a nepíše :D A pak už mám asi jen takovou „selektivní" četbu, tu a tam si prostě od někoho něco přečtu, ale nemám konzistentně načtenou celou jeho tvorbu :)

12. Já si ego honit nepotřebuju, vždyť víš, že moje sebevědomí se nebe dotýká :D Co děláš ve svém (ne)volném čase, že ho máš takový nedostatek?

Já jsem tělem i duší umělec, takže když už mám chvilku volného času, tak ji prostě nedokážu strávit nějak „nečinně" :) Ani si nepamatuju, kdy jsem například jenom ležela u televize a v poklidu sledovala film. Potřebuju vždycky dělat ještě něco k tomu, abych dostatečně využila svůj čas :D

Z mých koníčků jsou asi nejvýraznějšími fotografování (i když to je napůl taky práce, protože fotím i zakázky), tradiční i digitální kresba, a grafika. Jsou to bohužel koníčky hodně náročné na čas, stejně jako čtení a psaní, takže na nic moc jiného už většinou ten čas nezbývá, ale zase jsou to neuvěřitelně inspirativní a odpočinkové činnosti, a navíc díky nim člověk má pocit, „že tu po něm něco zbyde". A pokud mě nenajdete ani běhat po lese s foťákem, ani sedět shrbenou nad nějakým kreslením, budu nejspíše v divadle :) Ale ve skutečnosti je toho asi mnohem víc, co přes den dělám, jen si nějak neuvědomuju, že to vůbec dělám a kolik to žere času :D

13. Na profilu máš i knihu coverů a já osobně žasnu, co dokážeš vytvořit (a proto tě věčně „zneužívám" o covery ke svým povídkám). Jaký styl ti sedí nejvíce a co naopak nerada tvoříš nebo vůbec?

Předně tedy děkuji za pochvalu (če)pýřím se :) Ale k věci – minimalismus je mé druhé jméno, takže úplně nejraději dělám covery, které působí jednoduše (což se ale přitom vůbec nemusí shodovat s technickou náročností – někdy ty nejjednodušeji vypadající covery ve skutečnosti zaberou mnoho hodin). Čisté linie, nepřeplácané fonty, ladící barvy, tón v tónu, to je přesně mé gusto. Nerada tvořím covery, kde je bambilion postav. Osobně si myslím, že tři postavy jsou na cover až dost (i když, pro mě je i jedna moc :D Většina coverů, co dělám sama pro sebe, je bez postav), 4 je moc a 5 a víc už je zvěrstvo :) A skutečně jsou takoví, kteří tenhle počet vyžadují, to není nějaký můj výmysl... Tolik postav se jednak na tak specifický rozměr špatně umisťuje, a jednak to takřka nikdy nevypadá dobře. Takže jako všude platí – méně je více.

A covery, které nedělám vůbec, jsou covery s FF na anime, k-pop a obecně vlastně veškerou „Asii". Tím určitě nechci říct, že bych byla japanofob (když už máme japanofily) ani jiný -fob, to ne. Ale spíš než že bych měla k Asii špatný vztah, k ní nemám vztah žádný, a o tom to je – odmítám covery na témata, která se mě zkrátka nijak netýkají a nemůžu se do nich nějakým způsobem vcítit. Pro mě jako grafika je strašně důležité naladění na určitou „vlnu", dostat se do rozpoložení, který má cover mít, a aspoň zčásti ho nějakým způsobem pochopit a uchopit. K-popu a jiným asijským záležitostem nerozumím, nezajímám se o ně a vím, že bych nebyla schopná u coveru podat takový výkon, jaký je mým standardem. Nechci odevzdávat špatnou, polovičatou práci, protože jsem detailista a veliký puntičkář, takže v takových případech odkazuji zákazníky raději k někomu v tomto oboru povolanějšímu :) 

Naopak u HP, fantasy, LGBT a podobných témat si objednavatelé mohou být vždycky jisti, že coveru věnuji 110 % úsilí a svých dovedností, protože je to něco, co je mi blízké a na co se cítím být „odborníkem" :)

14. Kdybys mohla na jeden den být zvíře, které by to bylo a proč?

Tak to jsem nečekala, takovou otázku :D Nabízí se několik odpovědí – jsem ve znamení lva a líbí se mi jeho charakteristika dle zvěrokruhu, ale jako zvíře mi zase tak moc neříká. Měla jsem vždycky ráda kočky a kromě toho se moje milovaná postava Minervy mění právě v ní, takže i tohle by byla docela reálná odpověď, ale je i spousta věcí, které na kočkách zase tak moc ráda nemám, takže ani v kočku bych se netoužila proměnit :) Velké dilema mám mezi psem a koněm. Pes v sobě snoubí oddanost a věrnost, kůň jemnost a sílu zároveň, což jsou vlastnosti, které bych chtěla mít. Taky bych ráda věděla, jak se dívají na svět – a to obrazně i doslova, jestli pes vidí černobíle a kůň má pokřivené vidění určitých rozměrů...

Líbilo by se mi být v blízkosti lidí, ale nebýt jedním z nich, protože často si lidé budují lepší vztah ke zvířatům než k sobě rovným. Na druhou stranu to bohužel bývá i obráceně a obávám se, že bych okusila i tu horší stránku vztahu ke zvířatům, kdy jsou psi často odkládáni do útulků, přivazováni někde v lese, koně zase neúměrně zatěžováni, týráni... Osobně si myslím, že je ale tohle možná jedna z věcí, proč by mě lákalo zkusit si, jaké to je, být v jejich kůži. Myslím, že by bylo skutečně prospěšné vědět, jak některé věci vidí a cítí a co je k nám lidem táhne, přestože jim často tolik ubližujeme... Chtěla bych vědět, jestli netrpí i v nějakých situacích, které my považujeme za péči o ně, jestli mají všechno, co potřebují. A přestože už teď si zvířecího života vážím stejně jako lidského, myslím, že být na jeden den zvířetem – a to jakýmkoli – by mi možná mohlo ukázat, že jejich život je nakonec třeba ještě cennější než ten náš, protože je ryzí, bez intrik a intenčního zla.

15. Tu otázku dostává každý, možná sis měla nějaký rozhovor přečíst. :D Co bys vzkázala svým čtenářům?

No, aspoň je vidět, že s tím nedostatkem času nekecám :DSvým čtenářům bych vzkázala především jedno velké, obrovské, největší DÍKY. Jsem jim neuvěřitelně vděčná za jejich přízeň a zájem o moji tvorbu, který mě popravdě řečeno naprosto překvapil (a neříkám to jako Karel Gott, který žádného ze svých 42 Zlatých slavíků NAPROSTO NEČEKAL – myslím to skutečně upřímně) a ohromil... Komentářů nedostávám zrovna kvanta, ale když nějaký u některé povídky přibyde, je to vždycky perla, která mě dožene takřka k slzám. Každý z těch komentářů je naplněný spoustou vlídných slov, jež mě hřejí u srdce a pohánějí psát dál. Psaní miluju pro samotný ten proces, takže bych psala, i kdybych žádné reakce nedostávala, ale to, že je dostávám, motivaci psát jen posiluje... Děkuju za veškerý čas, který věnujete čtení a psaní komentářů, za vaši trpělivost při vydávání kapitol... Ale ze všeho nejvíc, že čtete, přestože vás nikterak nešetřím. Uvědomuju si, že moje povídky jsou čtenářsky hodně náročné, kladu na vás vysoké požadavky a nutím vás číst dlouhé věty, složité myšlenky, a o to víc si cením toho, že moji čtenáři nejsou „líní" a tímhle vším se prokoušou <3 Mám prostě – slovy Forresta Gumpa – tu úplně nejvíc nejlepší základnu čtenářů, jaké bych si mohla přát. Jsem ráda, že jsem vás všechny poznala, a můžu už teď říct, že připojit se na Wattpad byl jedním z nejlepších nápadů, jaké jsem za posledních pár let měla... Neuvěřitelným způsobem mi to každý den dělá radost a obohacuje mě to :) A to všechno jen díky vám...

16. Hm, mně čtení tvých povídek těžké nepřijde, ale já čtu déle, než kolik ti je let, takže mě už asi jen tak něco nepřekvapí. :D (Ne, vůbec si nepřipadám stará, ani trochu) Co bys vzkázala začínajícím autorům?

Ale taky jsi mě upozorňovala na délku souvětí, ne že ne, ty čtenářko-seniorko! :D

Že s nimi mám trochu problém je myslím docela bez diskuse, tak jsem prostě ráda, že to mí čtenáři jsou ochotní překousnout :))

Začínajícím autorům můžu poradit jen jednu věc. Pokud psaní milujete, nikdy se nevzdávejte. Kvůli ničemu. Nenechte se odradit malým počtem komentářů nebo přečtení, kritikou nebo prachobyčejnými neopodstatněnými „hejty". Člověk by se neměl vzdávat věcí, které ho naplňují, i když je třeba dělá špatně. Já taky ráda zpívám, i když můj zpěv zní jako špatně namazané rezavé panty od vchodu do bradavického sklepení. Zpívám fakt příšerně. Tak příšerně, jak já zpívám, nikdy žádný začínající autor psát nebude :D A přesto si prostě zpívám ráda a často.

Spisovatelství je ovšem těžká dřina. Nesmíte zároveň nikdy usnout na vavřínech a spokojit se s tím, že „lepší už to nebude". Neberte si kritiku k srdci příliš, ale ani ji neignorujte. Najděte ve všem zlatou střední cestu a snažte se po ní jít, abyste se nadále zlepšovali, nejen kvůli tomu, aby se ostatním vaše díla víc líbila, ale aby se líbila především vašemu pozdějšímu já. Když se budete zlepšovat, za pět let si přečtete jednu ze svých prvních povídek a budete se zároveň smát, jak byla špatná, a zároveň budete rádi, že už jste ve tvorbě úplně jinde, že jste udělali tak obrovský skok... Není žádná ostuda „psát pro lidi", byť vám dneska každý řekne, že na čtenářích nezáleží, ale nesmíte u toho nikdy zapomenout, že psaní vám musí přinášet i nějakou osobní radost a uspokojení. A právě pokrok ve vlastní tvorbě je jedna z nejhezčích věcí, které na psaní já osobně vidím.

A také hodně čtěte. Sečtělost a kreativita v oblasti psaní jdou ruku v ruce – nikdy se nestanete výbornými spisovateli, pokud nebudete zároveň vášnivými čtenáři. Čtením cizích knih obohacujete vlastní slovní zásobu o zajímavá slova nebo obraty, tříbíte si vlastní autorský styl a fixujete si určité „postupy" a principy výstavby textu, nad kterými „nečtenáři" složitě přemýšlí a dost často v nich chybují. Vy je při psaní budete mít pod kůží a budete je používat, aniž byste o tom věděli. Slova vám budou sama tanout na jazyku. Práce, kterou vynaložíte do čtení, vám vždycky dvojnásobně ušetří práci při psaní.

A na závěr: pamatujte na to, že pokud jste začali psát, dali jste se na cestu nepřeberné studnice vědomostí. Ve slovech se skrývá obrovská moc a potenciál, máte jimi možnost ovlivnit velkou spoustu lidí. Slova v minulosti hýbala dějinami a hýbat jimi vždycky budou. Ve čtení a v psaní je celé bohatství lidstva, a myslím, že bychom to měli mít pořád na paměti, že byť se naše psaní zatím zdá „malé", může někomu skutečně třeba i změnit život... A v tom je celá krása spisovatelství...

No jo, ale ne kvůli sobě, ale kvůli kritice od IvaMAnne (a taky ti je vytkla). Já sama jsem schopna napsat souvětí přes půl stránky a neztratit se v něm. :D Já ti děkuji za naprosto vyčerpávající odpovědi. Pokud bys ještě něco chtěla dodat, sem s tím!

A já děkuju za perfektně vedený a především „poctivý" rozhovor – oceňuju, kolik otázek máš pro nás respondenty připravených :) Tak vzorného dotazovatele aby člověk dneska pohledal...Pro tuhle chvíli jsem se asi vydala z maxima, takže mám pocit, že už mě nic dalšího k tématu nenapadne, snad jen, že pokud by se našel někdo ze čtenářů, komu by těch 8 wordovských stránek rozhovoru bylo málo, může se mě kdykoli na cokoli zeptat třeba ještě dodatečně v komentářích, ráda tam odpovím na cokoli :)

Prozatím se tedy loučím a děkuji za veškerou pozornost, kterou jste rozhovoru věnovali, moc si vašeho času nad ním stráveného vážím :)