Když Matka příroda stvořila svět a v něm vše živé, byla nejvíce pyšná na lidi. Vložila do lidského pokolení všechnu svou víru i budoucnost a nechala je, aby světu vládli sami, bez jejího přispění. Ale jak čas ubíhal, do lidských srdcí se začal vkrádat chlad, nenávist a zlost. Přišly bitvy, války a hladomor. A tak se Matka příroda rozhodla naposledy zasáhnout do chodu dějin, a protože lidi nadevše milovala, dala znesvářeným králům na výběr ze dvou velkorysých darů, které (jak doufala) navždy ukončí jejich bojechtivost. 

Jednomu království dá do rukou moc ovládat magii, zatímco druhému daruje nesmrtelný život a nehynoucí krásu. Králové a jejich rádci se radili dlouhé dny až do samého ochraptění až nakonec přišli se svou odpovědí. Král Tryll a jeho lid se rozhodli pro moc a stali se z nich mágové, čarodějové a kouzelníci, kteří ze svého světa vybudovali majestátní a prosperující zemi plnou kouzel. Král Dival od Matky přírody přijal pro sebe a své poddané nesmrtelnost a nekončící krásu a získali přízvisko sličný lid. Odebrali se do hlubokých lesů, kde spolu se všemi zvířaty žili v klidu a míru. Uplynula  celá staletí, kdy zavládla harmonie a svět vzkvétal a rozrůstal se.

Z historie se staly báje, z bájí pověsti a z pověstí legendy. Dnes už si nikdo nepamatuje, jak jejich svět vznikl a komu vděčí za dary, jež lidem byly dány. A zem opět začala obcházet závist. Proč měl sličný lid nárok na věčný život, když těmi mocnými a uznávanými byli mágové?

Svět opět upadl do temnoty. Mágové zaútočili na bezbranný sličný lid a zotročili jej. Přivlastnili si jejich půdu a prohlásili se za svrchované vládce světa. Zotročili víly, elfy, strigy i skřítky a pobili ty, kteří se jim postavili do cesty. Z krví zalité země se stala říše s jedním jediným vládcem a tím nejhorším z nich byl císař Wlad, který nenáviděl víly víc, než cokoliv na světě. Prováděl na nich hrůzné pokusy, ze kterých vznikaly odporné bestie a monstra, aby si zajistil nesmrtelný život. Ten ale znala pouze jedna bytost a ta upadla do věčného zapomnění.

Říší se šířil strach a beznaděj. Ale ani sám císař nežije věčně a i v té nejhlubší temnotě občas zableskne světýlko naděje.