Mera měla pocit, že prospala snad celou věčnost. Posadila se a s jistým znepokojením zjistila, že se nachází v obyčejném kočáře taženém dvěma koňmi a to přesto, že si byla naprosto jistá, že by se měla nacházet někde úplně jinde. Navíc se před ní tyčila monumentální brána, která se s hlasitým duněním dávala do pohybu. Ozval se sborový zvuk trubek ohlašující jejich příchod. Slyšela jásot davů. Vyhledala Reese, který jel na koni v čele. Všichni zaklínači na sobě měli krásnou novou zbroj, seděli vzpřímeně na koních, ve tvářích profesionální výraz cvičených vojáků. Mera seznala, že i ona na sobě má nové šaty a někdo ji dokonce učesal. Pomalu jí docházela tíha okamžiku. Ustavičným mrkáním se snažila zastavit pálení v očích.

„No to je dost. Už jsme si mysleli, že seš mrtvá. Ať si vychlastala cokoliv, chci to taky," naklonil se k ní ze sedla Törez a spiklenecky na ni mrkl. Zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit. Uvědomovala si, že to Reesovi nemůže mít za zlé. Udělal, co musel. Upřednostnil vše ostatní, jen ne sám sebe. A rozhodl za ně za oba, protože ona by to nikdy nedokázala.

***

Dav šílel. Lidé jim před nohy házeli květiny, jásali a mávali. Byli všude, namačkaní jeden na druhého, aby se mohli podívat na dědičku sličného lidu. A byla vážně tak krásná, jak se povídalo. A že se toho povídalo hodně.

V samém středu obrovského hlavního města se tyčila chlouba Parrasu. Císařský palác, ke kterému vedlo dlouhé, kaskádovité schodiště pokryté slavnostními červenými koberci. Na jeho konci stál sám císař v obležení čestné stráže a rádců, kteří mu právě cosi horlivě vykládali, ale mladý císař na nikoho nedbal. Vrhl se po schodech dolů a k Meřině obrovskému úžasu skočil po Reesovi a strhl ho k sobě v dusivém obětí.

„Já vám to říkal. Říkal jsem, že to zvládneš," poplácal jej po rameni a znovu objal.

„Vale. Udusíš mě," zasmál se Rees. Mera na ně nechápavě zírala. Především na jejich určitou podobu. Nosili stejnou barvu vlasů. Podobně se usmívali. Používali stejná gesta i mimiku. Ale zatímco císařovy oči byly zalité zlatem, Reesovy hrály v tónech hlubokých oceánů.

„Copak, lorde Serone? Prohrál jste sázku. Říkal jsem vám, že můj bratr zvládne cokoliv," otočil se císař na jednoho z příchozích mužů.

„Omlouvám se, můj pane, za svou nevíru ve vaše schopnosti," uklonil se lord Seron a zářivě se na Reese usmál. Oním důvěrným úsměvem, který věnujete někomu, koho jste viděli vyrůstat. Koho jste plísnili za nedodržení dvorské etikety.

„Bra... cože? Bratr? Ty... ty jsi Wladův syn?" vypískla Mera a o krok ucouvla, díky čemuž vrazila do Ballovy hrudi. Vděčně přijala jeho nevyřčenou podporu a opřela se o něj pod tíhou nového zjištění.

Rees o svém otci nemluvil často, a když, tak jako o tyranovi, který si nezaslouží nic víc než nenávist. Mera se na jeho jméno ani původ nikdy neptala. Měla za to, že to byl jeden z mnoha mágů, který se přihlásil k Wladovům pokusům a který si na Reese už nikdy nevzpomněl.

„Zase se nepochlubil? Omluvte mě, má paní. Moji rádci i učitelé se mi snaží vštípit slušné chování hodné císaře, ale jak vidíte, zcela bez úspěchu. Bratra jsem neviděl dlouhá léta. Snad mi prominete moje nadšení. Máme sice jinou matku, ale mám pro toho parchanta slabost," usmál se na ni Valerian a ona se přistihla, jak mu úsměv bezděky oplácí. Rees měl pravdu. Valerian rozhodně nebyl jako Wlad. Nechápala, jak se to vůbec mohlo stát, ale něco jí říkalo, že na tom má velkou zásluhu právě Rees.

„Vaše blahorodí. Mám z toho všeho cestování prdel na maděru. Nemůžete tady dámu okouzlovat na nějaký měkký podušce?" zaúpěl Ball.

„Věděla jste, že mě tady ten hromotluk jako malého šikanoval? No vážně. A šikanuje mě dál. Jen se na to podívejte. Vážně si před svým císařem řekl prdel?" zasmál se Valerian a šel se přivítat se zbytkem osazenstva.

„Povídá se, že jste ho zachránila před pořádným výpraskem," nabídl poté Meře rámě a ukázal na zubícího se Ballease.

„Tse. Tvůj drahý bratr ze mě chtěl sedřít kůži. Nebejt Mery, lízal bych si rány ještě teď," ozval se Ball, než se stačila nadechnout.

„Tak zkus někdy poslouchat," nadhodil císař.

„Teď machruješ? Počkej v aréně. Natrhnu ti ty tvý trapný svalíky," uchechtl se Ball a zaujal nacvičenou pozici.

„Už se nemůžu dočkat," uculil se císař na Meru a společně se vydali do útrob paláce za stálého hašteření Valeriana s Balleasem. Mera se podívala po Reesovi kráčejícím po bratrově boku a usmála se na něj. Tady by se mohla cítit jako doma.

***

„Počkej... cože? Reesi, teď si přijel. Tak kam bys zase jezdil?" rozhodil Valerian ruce, když spolu osaměli ve Valerianově pracovně. Bylo zvláštní se sem vrátit. Byť ho zde převážná většina brala jako dědice samotného Wlada, on se tady vždy cítil jako pouhý host. Ale díky Valově přístupu k životu, neochvějnému optimismu a víře v lepší zítřky nakonec v paláci našel okamžiky, na které s láskou vzpomínal. S bratrem nestrávili mnoho společného času. Rees musel plnit Wladovi zkoušky a Valerian pilně studoval na to, jak se stát úspěšným tyranem. Otcovo učení si ale Valerian nikdy k srdci nevzal. Možná to bylo právě proto, že jeho bratrem se stal z části příslušník sličného lidu. Možná proto, že spolu s ostatními zaklínači trávil tolik času, kolik jim bylo dovoleno. A možná se za zdmi Wladova paláce našli i další mágové a čarodějové, kteří mladému pánovi dávali tolik lásky, kolik jen šlo a díky tomu se z něj stal muž, který nyní seděl před Reesem a nevěřícně na něj hleděl. Rees si nepřál nic jiného, než si užívat bratrovu uklidňující energii. Ale během příprav jejich návratu do Parrasu věděl, že nebude moci zůstat, protože tady pro něj nebude místo.

„Musím, Vale. Odcházím," řekl odhodlaně a pokoušel se necítit výčitky svědomí při pohledu do Valovy tváře, tolik podobné té jeho.

„Tohle ale nezní, jako by ses chtěl vracet," podotkl Val.

„Nechci."

„Tak jo. Uteklo mi něco? Protože si právě dovedl samotnou princeznu sličného lidu sem na císařský dvůr. To, co jsme chtěli vybudovat máme na dosah ruky. Tak co se najednou děje tak strašnýho, že zdrháš?" rozčiloval se Val.

„Spal jsem s ní, Vale. Jasný?" vyprskl podrážděně a zabořil si ruce do vlasů, protože jednoduše nevěděl, co s nimi. Měl chuť něco rozbít, ale Val měl pravdu. K tomu, co chtěli vybudovat, stačil už pouze jeden poslední krůček.

„Počkej... ne... ona... ona je ta víla z Věže nářků? Reesi, to mě mrzí. Ale pořád... přece nemusí být se mnou. Můžeme spolu být jen na oko a vy dva..."

„Tohle by přece nikdy nemohlo fungovat," zarazil ho Rees. Měl ho rád. Opravdu moc. Vždy raději myslel na všechny ostatní a až potom sám na sebe. Ale teď nemohl upřednostnit Reese. Teď se musel zachovat jako císař.

„Kdy odjíždíš?" zeptal se Valerian poraženecky.

„Ještě dnes. Velení nad zaklínači převezme Balleas."

„Mohli bychom to nějak vymyslet. Jen mi dej čas."

„Nejde to vymyslet jinak. Věř mi. Viděl jsem to. Jen... dej na ni pozor."

„Jasně. Dám. I když to spíš vypadá, že ona bude dávat pozor na mě."

***

Mera se rozhlížela po prostorném pokoji vybaveném skříněmi, postelí s nebesy a oknem s výhledem do zahrady. Připravili jí sem spoustu šatů na všemožné příležitosti, knihy i mapy. Nestačila si vše dopodrobna prohlédnout, protože se otevřely dveře a v nich stanul Rees. Dlouho se na sebe jen beze slov dívali. Slov nebylo zapotřebí. Věděla, co jí přišel říct.

„Omlouvám se, Mer. Ale nemůžu tady zůstat. Před pár měsíci bych to možná ještě dokázal. Ale teď..."

„Já vím."

„Val je vážně skvělý chlap..."

„Já vím."

„Ball s ostatními tu zůstanou s tebou. Nebudeš sama."

„Já vím."

„To s Wladem..."

„Reesi... děkuju," zarazila ho. „Za všechno. Za to, co si mi ukázal i co si mě naučil. Nezáleží na tom, kdo byl tvůj otec. Nikdy mi na tom nezáleželo. Jen nezapomínej, že on tvoji osobnost neutvářel. Jsi mnohem víc než kdy Wlad mohl být," přistoupila k němu a naposledy mu přejela psrty přes malou jizvu na bradě. Ať ho jeho kroky zavedou kamkoli, odnese si tam s sebou i kus jí samé. Věděla, že jeho odchod ji zničí. Ale mnohem víc by ji devastovalo vídat jej každý den a přetvařovat se. On svou úlohu v tomto příběhu sehrál a teď přišla řada na ni. Možná někde hluboko uvnitř sebe tento konec očekávala, ale nikdy se na něj nedokázala připravit.

„Miluju tě, Mer. Vždycky budu," políbil ji na ruku.

„Počkám na tebe v příštím životě," usmála se a nechala ho odejít. Po několika dlouhých minutách, kdy se jeho vzdalující kroky rozléhaly chodbami, se Mera zhroutila na zem a propukla v nezadržitelný pláč. Dlouhé hodiny ji nikdo nepřišel vytrhnout z jejího smutku. Nechali ji oplakávat budoucnost, kterou nikdy neměla mít. Poté Mirabella, poslední dědička sličného lidu, dcera krále Silase, vyšla ven z pokoje, aby se stala císařovnou.