„Mer! Mer! Sakra zastav. Kam si myslíš, že jdeš?" křičel za ní Rees. Sama nevěděla. Proto zamířila k jedinému stabilně vyhlížejícímu stavení bez střechy, kterému ale stále stály obvodní zdi a dokonce se dochovaly i vstupní dveře. Vpadla do toho, co z domu zbylo, a chystala se dveřmi prásknout, ale uspokojivé bouchnutí nepřišlo. Dveře zastavil Rees, který je za sebou potichu zavřel, opřel se o zeď a čekal.

„Proč si mi to nikdy neřekl?" vyhrkla, zatímco přecházela po místnosti, která kdysi mohla být vstupní halou.

„Protože si potřebovala věřit ve svůj lid. Ne ve mě," řekl smířlivě. Mera se zasmála, ale znělo to hystericky.

„Chtěl si mi to vůbec někdy říct? Co kdybych ho poslechla? Co kdybych zabila tvého císaře? Co kdybych ti prostě nikdy neodpustila?" ječela na něj. A Rees jenom stál a díval se na ni.

„Proč si mi nic neřekl?" vzala první věc, která ji přišla pod ruku, což představovalo kousek zdiva, a mrštila ji proti němu.

„Mer, přestaň," pronesl unaveně, ale ona nehodlala přestat. Házela po něm vším, co dům obsahoval a co unesla, a dožadovala se u toho odpovědí.

„U bohů. Co chceš sakra slyšet?"

„Pravdu. Chci slyšet pravdu. Proč?"

„Do prdele proč asi? Protože tě miluju, Mer. Protože si potřebovala nenávidět mě, ne jeho. Kdyby si tehdy znala pravdu, zničilo by tě to. Neměla bys za co bojovat a vzdala to. A já jsem potřeboval, abys mě nenáviděla. A potřebuju to pořád. Jedině tak budu schopný odvést tě k Valerianovi," rozhodil zoufale rukama.

„Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?"

„Ne, není," otočil se ke dveřím a sáhl po klice. Mera cítila splašené srdce bijící na poplach. Dívala se na jeho napjatá záda. Toužila ho zastavit, ale tohle byl jeho vlastní boj, ve kterém momentálně vítězil smysl pro čet.

Vzal za kliku a otevřel dveře.

„Seru na to," zaslechla. O chvíli později už měla jeho ruce ve svých vlasech a jeho rty na těch svých.

***

Miloval ten pocit, kdy mohl Meru svírat v náruči, líbal ji a žít alespoň chvíli s vědomím, že patří jenom jemu. Že nenadejde den, kdy se o ni bude muset dělit se zbytkem světa. Mera si ho přitáhla blíž k sobě, jako by se bála, že zmizí. Křečovitě svírala jeho košili, aby ho udržela na místě, ale on neměl v plánu kamkoliv odcházet. Tentokrát ne. Chtěl si vychutnat její přítomnost, doteky a zapomenout tak na budoucnost, která musela nevyhnutelně přijít. V onu chvíli ale existovala jenom ona. Tělo tlačící se proti tomu jeho. Horké rty odpovídající na jeho zoufalé volání. Ruce odhrnující košili a studený vzduch na jeho rozpáleném těle.

„Mer," zastavil její počínání, když mu došlo, kam směřuje.

„Hm," zabručela nespokojeně a podívala se na něj zpod hustých řas očima zelenýma jako hluboký les. Kdyby měl do konce svých dní žít jenom z toho, co v těch očích vyčetl, vystačil by si s tím.

„Tohle... jsi si tím jistá?" zeptal se a naprázdno polkl. Pořád měl v živé paměti Zikmundova slova o tom, čeho všeho se na ní Doregas dopustil. Co všechno musela vytrpět. Jak moc ji to muselo bolet a jak moc se jakýchkoli intimit musela bát.

„Reesi. Tehdy v té škole pro čaroděje jsem možná byla opilá, ale myslela jsem vážně každé slovo. Chci zažít to hezký a vymazat do hnusný. Nechci si v hlavě nosit tmu z Věže nářků. Chci si tam uchovávat vzpomínky na tebe... na nás," usmála se a přetáhla mu košili přes hlavu. Cítil její ruce přejíždějící přes jeho hrudník. Přes všechna ta tetování. Přes řvoucího lva značícího jeho prokletí. Až se zastavila na místě, kde mu srdce bilo proti její dlani.

„Mohl bys to klidně zopakovat," hlesla, když tam jen prkenně stál a neodvažoval se udělat jediný pohyb. Netušil, čeho se tolik bojí. Ona byla jeho světlem v tmavých chodbách vlastního šílenství. Hlasem provázejícím ho trnitými cestami. Jasnou hvězdou naděje ve světě pochyb.

„Co mám zopakovat?" zeptal se potichu.

„Že mě miluješ. Moc hezky to zní."

Rees opřel čelo o to její a vzal Meřinu tvář do dlaní.

„Miluju tě, Mer. Od chvíle, cos po mně hodila tím kamenem. Od chvíle, co jsem se ti podíval do očí a uviděl v nich rozkvetlé louky a uslyšel zpěv ptáků. Od chvíle, kdy jsem v tvojí tváři uviděl tu nezdolnou vůli přežít navzdory všemu a všem. Nikdy ses ničeho nebála. A nejmíň ze všeho mě. Za to všechno a mnohem víc tě budu milovat do posledního dechu," vypravil ze sebe. A přesto to nestačilo k popsání citů, které k ní choval.

„Mně by stačilo jenom to, miluju tě," zasmála se zvonivě, omotala mu ruce kolem krku a přitáhla si ho k sobě. Věděl o nejméně stovce vhodnějších míst, kde uléhat s dědičkou sličného lidu, ale s každým kusem oblečení odpadla i část pochybností a nervozity. Bolestně si uvědomoval, že pokud by ho v tu chvíli poprosila, utekl by s ní. Daleko od císařství. Do neznámých zemí, kde by pro nikoho nic neznamenali.

Když rty přejížděl přes její krk, viděl zcela jasně budoucnost, která je mohla čekat. Když Mera sténala jeho jméno, přál si tu vidinu proměnit ve skutečnost. A když mu pak zvláčněla v náruči, kde spokojeně oddechovala, rozhodl se ji proměnit ve skutečnost. Jeho muži to pochopí. A Valerian? I on jeho rozhodnutí přijme. Jednou určitě.

***

Věděl, že sní a přesto cítil, že se kolem něj děje cosi skutečného. Vědomím se nacházel na rozlehlé, zelenkavé louce plné pestrobarevných květů. Tělem se ale stále tiskl ke spící Meře.

Rozhlédl se kolem sebe a v dáli uviděl přicházet ženu. V jednu chvíli krásnou jako slunečné ráno. V druhé starou jako všechen čas. Nikdy ji neviděl. Nikdy v ni úplně nevěřil, a přesto si byl jistý, že k němu kráčí Matka příroda.

„Chceš odvést poslední dítě věčnosti pryč od jeho povinností," zaduněla Matka příroda hlasem, který stavěl svět a bořil hory.

„Máš ponětí, co se stane, pokud Mirabella nenaplní svůj osud?"

Nebe se zatáhlo a vedle Reese udeřil blesk. Zelená louka se proměnila v krvavou lázeň. Svět byl jedno velké, mrtvé spáleniště a jeho obyvatelé umírali spolu s ním. Viděl Ballease a ostatní zaklínače, jak masakrují ty, které v minulosti chránili. Viděl padat k zemi přátele i ty, které považoval za rodinu.

K nohám mu dopadlo tělo. Nemusel se dívat. Věděl, že je to Mera.

„Mirabella musí převzít odpovědnost za tento svět, jinak se sám zničí," zahřměl hlas táhnoucí se napříč masakrem.

„Chceš toho příliš," zavrčel Rees a zaťal ruce v pěst.

„Jenom tak ji můžeš zachránit."

***

Rees se s trhnutím probral. Cítil kouř. Z ramen se mu sypal popel. Shlédl na Meru, která pokojně spala vedle něj. Pohladil ji po tváři. Vždy věděl, že je předurčená k tomu zachránit říši. Jeho zachránila už dávno a nyní ji musí nechat jít.

„Odpust mi," zašeptal a nechal do jejího těla proniknout magii zaručující ničím nerušený spánek s vědomím, že alespoň na jednu noc mohl být doopravdy s ní. Poté se oblékl a začal připravovat jejich přesun do Parrasu.