Slyšel až v samotném žaludku, jak Mera spokojeně zavrněla. Bloudil prsty v jejích vlasech, zatímco Mera přejížděla rukama přes jeho hrudník, jako by tam hledala něco, co už jí dávno patřilo. Pouto, které se oba tolik snažili potlačovat, se prolilo v jednolité silné vlákno, jež obemklo jejich srdce a spojilo je tak v jeden celek. Rees cítil, jak začala bít ve společném rytmu, jedno pro druhé. Bolestně si uvědomoval, že až se zastaví jedno, zastaví se i to druhé. Někde na pomezí racionálního uvažování a sféry tužeb věděl, že je to špatně. Že překročil tu poslední hranici, která ho od ní ještě mohla držet. Ale tahle nezkrotná víla představovala vše, co si kdy přál. A byla jeho.

Mera se od něj nepatrně odtáhla a přejela mu palcem přes rty až na malou jizvu, kterou mu způsobila.

„Děje se něco?" zeptal se přiškrceně.

„Nic. Jenom čekám na tvůj další proslov. Jak jsem nezodpovědná. Jak je tohle špatně. Jak to nemůžeš udělat. Však víš. Tvoje klasický upřednostnění všeho okolo, jenom ne sám sebe," uculila se na něj a jeho zalila tak obrovská, hřejivá vlna lásky, že ho málem srazila na kolena.

„Na můj vkus dneska moc mluvíš," zasmál se a vtiskl jí letmý polibek do koutku úst.

„Na můj vkus je tohle fakt příšerný místo, kde bychom neměli zůstávat moc dlouho, aby ses zase neproměnil v to tvoje roztomilý druhý já a já se zase nemusela nechat postřelit."

„Jestli se ještě někdy necháš postřelit, tak tě vlastnoručně zaškrtím," zavrčel, protože jenom ta myšlenka ho děsila víc než cokoliv na tomto světě.

„To nemůžeš. Uškrtil bys i sám sebe," zazubila se a odtančila z jeho dosahu, aniž by se na něj nepřestávala culit. Byl to paradox. Ale v té temné hlubině, obklopen krvežíznivými démony, si připadal nejšťastnější za posledních několik desetiletí. Protože ten zářivý úsměv patřil jenom jemu.

***

„Čichám, čichám dobrý konec?" ozval se odněkud zepředu Balleas, který s ostatními postával nedaleko a čekal, jestli se ti dva zabijí navzájem. To, že neslyšeli žádný křik ho značně znepokojovalo. To, že nakonec slyšeli smích, ho možná vykolejilo ještě víc. Odvážil se vykouknout zpoza kusu skály, za kterými se schovávali, a spatřil Meru, která doslova zářila v okolní tmě, a Reese, který nechal spadnout svojí masku netečnosti a díval se na Meru pohledem plným citů, které už nemusel schovávat. V daný moment si Ball myslel, že se Rees konečně vzpamatoval. Že jeho přítele čeká šťastný konec po boku jeho velké lásky. Možná, že se to tak i jevilo. Ale nemohl se mýlit více.

***

Nacházeli se na jednom z nejnebezpečnějších míst na zemi, a přesto se Mera cítila šťastná jako nikdy. Tři dny strávené v trhlině plné děsivých zvuků jí připadaly jako ty nejkrásnější chvíle jejího života. Večer, kdy se vysoko nad jejich hlavami rozsvěcely hvězdy, uléhala v Reesově náruči. Brzy ráno se pak probouzela ve stejném hřejivém objetí s jeho očima zkoumajícíma její tvář. Vždy přejel prsty přes její rty. Poté ji políbil a pošeptal dobré ráno. Nechtěla, aby to skončilo. Ale i když se snažila sebevíc, nakonec vylezli u trosek nějakého dávno mrtvého města. Nikdo už nevěděl, co se tady doopravdy stalo, ale v okolí se tradovalo, že šílení obyvatelé vyznávající Wladovu tyranii na důkaz své věrnosti podpálili celé město i se všemi, kteří zde pobývali, včetně žen a dětí.

Proplétali se mezi ruinami budov, až dospěli k rozvalinám umístěným uprostřed té zkázy. Mera měla za to, že kdysi patřili jakémusi kostelu, ale mohla tak jen usuzovat. Zaklínači se postavili kolem sebe a otevřeli průchod mezi tímto světem a tím, který stvořili. Mera následovala Reese do sluncem zalitého portálu, aby stanula v zemi, kterou moc dobře poznávala. Vyprávěla o ní Reesovi při dlouhých večerech ve Věži nářků. Popisovala mu kouzelný les, nad jehož korunami vystupovaly věže budov jejího domova. A on vzla všechny její vzpomínky a podle nich stvořil další úkryt pro sličný lid.

Při tom pohledu jí začaly stékat slzy po tvářích. Ve zdech paláce už nikdy neuslyší otcův hlas ani smích sourozenců. Marcus nebude postávat vedle trůnu. Ale bylo to království, jež opustila a které vstalo z popela díky lásce jednoho zaklínače.

„Tady to fakt miluju," zasmál se Swen a zmizel v hustém porostu.

„Ještě aby ne. Pěkně jsme se na tom nadřeli. Vítej doma, princezno," uculil se Törez a následoval Swena. Mera vyhledala pohledem Reese.

„Děkuju," hlesla. Rees jí věnoval vědoucí úsměv a natáhl k ní ruku, kterou vděčně přijala a nechala se jím odvést do světa vlastních vzpomínek.

***

Chvílemi měla pocit, jako by nikdy neodešla. Jako by se vrátila do dob, kdy se proháněla chodbami paláce a schovávala se před otcem, chůvami i Marcusem. Nacházely se zde jemné rozdíly, které do jejího dětství nepatřily, ale jinak vše vypadalo velice věrohodně a dokonce i Marcus procházel místem s pusou dokořán. Ty chodby znal stejně dobře jako ona. Možná i lépe. Muselo to pro něj v mnoha směrech znamenat víc, než kdy bude pro ni.

„Ztracení synové se vrací na místo činu," přivítala je vysoká, štíhlá žena, kolem které se šířila vlna moci a blýskla po Reesovi oslnivým úsměvem. Meru zaklesnutou do jeho ruky okázale ignorovala.

„Mer, Marcusi. Tohle je Diana. Něco jako správkyně tohoto místa," představil je Rees. Opatrně se vymanil z Meřina sevření a políbil nádhernou vílu s bronzovými vlasy a okrovýma očima na obě tváře. Mera poznala, že by si víla přála mnohem víc než jen letmý polibek a dostala chuť jí ten dokonalý obličej i úsměv rozdrápat k nepoznání.

„Jen do doby, než tady parta vyvolených najde naší princeznu," zasmála se zvonivě, aby nejspíš zakryla tu obrovskou lež, kterou právě vypustila z pusy. Mera nemusela oplývat darem jasnozřivectví, aby vytušila, že tahle ženská si přeje spoustu věcí. Najití princezny bylo někde na spodních příčkách, ne-li ještě hlouběji.

Tahle víla tady celou dobu nečekala na ní, ale na Reese.

„V tom případě už nebude tvých služeb zapotřebí," usmála se Mera přeslazeně. Diana na ni vrhla nechápavý pohled, než se její pozornost vrátila zpět k Reesovi.

„Jop. Tohle je trapas. Jdu vytahat sudy vína, abychom to spláchli," pronesl Törez a společně s ostatními zaklínači a Zikmundem raději pokračoval v cestě. Balleas vzal kolem ramen Marcuse a popostrkoval ho před sebou, aby šel s nimi a šlehl varovným pohledem po Brie, která nervózně postávala na místě a těkala pohledem mezi trojicí. 

,,Matko. Ani na to nemysli. Jen hezky pojď. No pojď," zazubil se na ni a trhl hlavou, aby si pospíšila.

„Diano, tohle je Mirabella. Poslední potomek krále Silase," řekl Rees. Diana nevypadala nijak nadšeně a Mera by přísahala, že slyšela, jak skřípe zuby.

„Gratuluju. Vážně jste uspěli. Věděla jsem, že to dokážeš. Kdo jiný než ty," přejela mu Diana prsty přes paži a pokynula princezně, aby ji následovala. 

„Zlato. Po těchto chodbách jsem se proháněla dřív, než si vůbec věděla, že nějaký palác existuje. Do pokoje se doprovodím sama. Určitě máte co dohánět," mávla na Dianu jako na otravný hmyz a vydala se ke schodišti protínajícímu celou vysokou budovu. Než zmizela za rohem, zaslechla něco o tom, že královské manýry jí rozhodně nechybí.

***

Na svět stvořený zaklínači se snesl večer a zapadající slunce zahalilo okolí do rudých odstínů. Všichni místní obyvatelé slavili příchod zaklínačů jako svátek a jedné víle bez křídel nevěnovali pozornost. Kromě Diany, která kroužila kolem jako hladový sup čekající na zbylou mršinu.

Do lesa, kde se konala oslava, se vyvalily sudy vína i kořalky. Stoly se prohýbaly pod sladkými i slanými pokrmy a všude kolem se rozléhal zpěv. Mera nedokázala posoudit, kolik tento svět ukrývá obyvatel. Byli jich stovky a stále přicházeli další, s úsměvy od ucha k uchu. Mera svírala v ruce pohár se sladkým vínem, ze kterého pomalu usrkávala a snažila se vstřebat co nejvíce vjemů, které se jí míhaly před očima.

„Jsi ta víla z Věže nářků, o které pořád mluvil," postavila se vedle ní Diana, když se zaklínači nacházeli daleko od nich a Rees nebyl nikde k vidění.

„Jak jsi na to přišla?" zeptala se Mera, aniž by ji odpověď doopravdy zajímala.

„Neexistuje moc víl bez křídel."

„Jsi pozoruhodně všímavá," odfrkla si Mera.

„Nevěřila jsem, že ti někdy řekne pravdu," pronesla Diana podobně opovržlivým tónem. Vůči královské rodině nechovala žádnou zášť ani sympatie. Ale vílu, kterou Rees poznal ve vězení a neustále o ní mluvil, snil a básnil, nenáviděla. Její odraz se vznášel všude kolem a to ji vlastně nikdo nikdy nespatřil. Diana věděla, že pro Reese znamená celý svět a v těch vzácných chvílích, které s ním mohla trávit, se snažila mu ten obraz vymazat z hlavy. Protože v očích oné víly přece musel vypadat jako bestie. Jako zrádce a vrah. A přesto tady víla z jeho příběhů stála a věnovala mu stejné pohledy, jako on jí.

„O čem to mluvíš?" zeptala se Mera.

„O té noci, kdy jste se pokusili utéct. Tvrdil, že ti nikdy neřekne, co se doopravdy stalo. Ale musel to přece udělat, ne? Jinak by si s ním dobrovolně nikdy nešla." Diana až pozdě pochopila, že Mera doposud celý příběh o noci, kdy přišla o křídla, neslyšela. Že stále žila v domnění, že křídla jí vzali Reesovým přičiněním. Ale že se princezna nakonec rozhodla svou nenávist přetavit v něco mnohem silnějšího a nakonec i věřit, že se svými činy může kdokoliv vykoupit.