Dole byla tma. Mera si myslela, že tu největší temnotu měla čest poznat ve Věži nářků. V trhlině byla podobná, ale hutnější. Více dusivá a tíživá. Měla pocit, že s každým krokem dolů do propasti má stále větší potíže s dýcháním. Netušila, jestli za to může rostoucí panika nebo tiché vrčení a vytí linoucí se zdáli. Stále svírala Reesovu ruku, ze které se nejspíš měla vymanit už před několika minutami, ale potřebovala něco, čeho by se mohla držet, aby s křikem neutekla. A Rees pro ni vždy představoval kotvu, která ji udržovala v realitě, mimo dosah šílenství, které se o ni ve slabých chvílích pokoušelo.

„Musíme si odpočinout. Dubar ztratil strašně moc energie," pronesl Törez co možná nejtišeji, když stanuli v dlouhé klikaté chodbě tvořené z vysokých kamenných stěn, se spoustou zákrutů a slepých cest. A především se spoustou nor, ve kterých nocovali démoni i bestie. Noční můry, kterým Wlad vtiskl podobu.

„Hlavně žádný oheň. S tím budeme muset vydržet, dokud se odsud nedostaneme," upozornil je Milo šeptem.

„Je možný, že se odsud dostaneme, aniž bychom něco z toho potkali?" zeptala se Brie a v hlase jí zazníval stejný strach, který vřel i v Meře.

„To těžko. Už o nás vědí." Milo se podíval kamsi do dáli, jako by za nějakým z těch rohů dokázat spatřit skryté nepřátele.

„Tak to mě fakt uklidňuje," zabrblal Balleas a sedl si a zem. Ostatní jeho příkladu po chvíli následovali. Momentálně nemohli dělat víc. Alespoň ne do chvíle, než se Dubar udrží na vlastních nohách.

***

Milo je vedl a Rees nedokázal posoudit, jak dlouho už trhlinou prochází. Všechno bylo temné a jednotvárné, a Rees Mila obdivoval za to, jak se v tom prostoru uměl pohybovat. Všude kolem nich se rozprostíralo tiché našlapování i zlovolný chropot, při kterém tuhla krev v žilách. Rees se cítil mizerně. V nitru se mu probouzelo jeho vlastní monstrum, které chtělo ven a likvidovat vše živé společně s ostatními bestiemi a dalo vážně velkou práci, aby se nepodvolil. Jenomže čím více pronikali do srdce trhliny, tím více se monstrum ozývalo. Musel se na chvíli opřít o kolena a zarýt si drápy do stehen, aby se vzpamatoval.

„Reesi?" uslyšel Deaconův hlas, ale ozýval se mu v hlavě z veliké dálky.

„No tak, no tak. Tady ne, brácho. Tady fakt ne."

V jeho zorném poli se objevila Ballova hlava.

„Musíte pryč!" procedil skrz pevně zaťaté zuby.

„Obětavý, ale my tě tu nenecháme," prsknul Ball.

„Jsou tady." Rees už nezvládl bojovat. Temnota se mu vlila do těla jako životodárná tekutina a proměnila jeho tělo v bestii, která cenila tesáky na své přátele, aniž by cítila špetku lítosti.

***

Byli tři. Meře se ale zdálo, že jich je celá horda. Deacon ji popadl v pase a táhl pryč od Reese i démonů, kteří se plazili po stěnách propasti. Akorát, že nebylo kam utéct, aniž by tam nenechali ostatní. Museli je zabít. Možná museli zabít i Reese.

„Na," vrazil jí Deacon meč do ruky.

„Co s tím mám dělat?" vypískla vyděšeně.

„Bojovat, princezno. Ukaž, co ses naučila," poplácal ji po zádech a rozzářil svá tetování, která očím přivyklým na tmu způsobovala nepříjemné bodání. Ostatní se snažili dostat z Reesova dosahu a zároveň likvidovat přicházející démony, ale v tak malém prostoru se spíš motali jeden druhému pod nohy. Reesova tlapa zavadila o Theova záda a odhodila zaklínače stranou. Prudce narazil hlavou do stěny a ztratil vědomí. Na Caleba se Zodem se snesli dva démoni, které stěží odrazili. Mera viděla krev. Spoustu krve a věděla, že patří jim, ne nepřátelům. Kdo by si tenkrát vsadil, že hrdinou příběhu se stane sám Zikmund, vydělal by nemalé jmění. Pro jednou se rozhodl neschovávat za ostatními a naplno využít své magické nadání. Zpomaloval čas pro zaklínače, aby bestiím mohli zasadit smrtící ránu. Takové kouzlo vyžadovalo veliké soustředění a koncentraci, ale Zikmund v oné situaci vypadal, jako by něco takového dělal každý den. Přitom to bylo naposledy, kdy magii použil. Od té doby už ji nikdy nevyvolal.

Zikmund dal ostatním čas, aby vyřídili démony, zatímco Thran s Milem se snažili udržet Reesovu pozornost a ideálně jej při tom nezranit, aby se nerozeběhl do hlubin trhliny, kde by ho už nikdy nemuseli najít. Zbytek systematicky zlikvidovali, až zbyla jen jediná bestie.

„Reesi! Sakra. Všichni přece víme, že to zvládneš mít pod kontrolou. Tohle místo na tom kurva nic nemění," řval na přítele Ball. Rees se na něj pátravě zadíval a na malou chvíli se i zdálo, že jej skutečně poslouchá. Pak se ale postavil na zadní, děsivě zařval a všechny smetl poryvem magie do stran. Mera narazila do stěny a do zad se jí zabodl ostrý skalní výstupek. Bolestivě vykřikla. Ve stejné chvíli, kdy Rees bolestivě zakňučel. To spojení. Cítí to samé, co já. Začala se rozhlížet po meči, který jí někde vypadl z ruky, ale Rees znovu zařval a okolo jeho těla se začala hromadit temnota.

„Swene," zamávala na lukostřelce, aby upoutala jeho pozornost.

„Miř na mě!"

„Zbláznila ses?" zaječel Swen v odpověď, zatímco zděšeně sledoval Reesovo počínání. Nikdo přesně netušil, co všechno jeho druhé já dokáže a tohle rozhodně nevypadalo, že by jim chtěl dopřát více světla.

„Prostě mi věř!" Swen jenom zavrtěl hlavou a natáhl tětivu.

„Vystřel!" Zhluboka se nadechl. Z luku vystřelil šíp, který se Meře zabodl do nohy. Bolest přišla okamžitě a ona se s křikem skácela k zemi. Stejně jako Rees. Temnota se pomalu vracela na své místo a bestie se ztrácela spolu s ní.

„Do prdele, kurva práce," zanadával Ball a vrhl se k princezně, zatímco Marcus se přiřítil k Reesovi. Ostatní jen nechápavě zírali na Meru se šípem zabodnutým ve stehně a Reese, jemuž se na vlastním těle, na úplně stejném místě, rozlévala krvavá skvrna.

„Tohle bude strašnej průser," zamumlal Ball.

***

„Ještě jednou. Cože jste udělali?" zeptal se Rees Zikmunda snad už popáté. Hned, jak začal vnímat okolní svět jasnýma očima, uviděl Meru s šípem v noze a kaluží krve pod ní. Zikmund si po chvíli strnulosti klekl vedle ní a ránu zahojil a Rees se nemohl zbavit dojmu, že se mu snaží zabránit ve výhledu na ni. Pokusil se postavit, ale náhle seznal, že v jeho noze má díra po průstřelu a hojí se v závislosti na jejím zranění. Snažil se uklidnit. Ale jakmile Zikmund skončil s léčením, popadl ho pod krkem a odvlekl stranou.

„My... nebylo vám jak jinak pomoci. Varoval jsem její výsost. Rizika znala, a přesto se rozhodla pro vás. Bylo to velice odvážné gesto," vykoktal Zikmund.

„Navázal si můj život na ten její. Copak nechápeš, co si tím způsobil?" zavrčel Rees.

„Ano. Ano. Ale musíte uznat, že je to fascinující." Měl chuť mu tu jeho hlavu utrhnout, ale zastavil ho Marcus.

„Pusť ho, chlapče. Teď už nic nezmůžeš."

„Copak ty na ni nejsi naštvanej? Nemáš o ni strach?" zaúpěl a otočil se na starého muže, kterému na tváři pohrával pobavený úsměv. Očividně se všichni zbláznili.

„Mám daleko větší strach o ty, kteří se jí postaví do cesty. Znám Mirabellu dlouhá staletí. Znával jsem ji jako malou, rozmazlenou holčičku, panovačnou dospívající slečnu i jako vzpurnou princeznu. Ale znám ji i jako nezlomnou ženu, která dokáže projít peklem, jenom aby se dívala, jak její trýznitelé shoří na popel. Matka pomáhej těm, kteří si dovolí vzít jí to jediné, co v ní dokázala znovu rozbušit její srdce," mrknul na něj bývalý královský rádce a pokynul mu, aby šel za ní.

***

„Všichni ven," přikázal Rees svým mužům, kteří kolem Mery vytvořili obranný val, jako by pro ni snad Rees představoval nějakou hrozbu.

„Ehm... my ale už jsme venku," upozornil Ball na zjevný fakt.

„Vypadněte!" Rees neměl náladu na žerty. Potřeboval znát odpovědi.

„Nechceš mi náhodou něco říct?" zkusil použít vyrovnaný hlas, ale cloumal jím takový vztek, že stěží ovládal vlastní tělo.

„Hm... ne." Takže se rozhodla hrát blbou.

„Mluvil jsem se Zíkem, Mero. Jak si u všech bohů mohla provést takovou blbost?" rozhodil rukama. Byl naštvaný, nešťastný a zároveň dojatý. Absolutně netušil, jak s tím, co provedla, naloží.

„Zachránila jsem ti život. Prostý děkuju by stačilo," založila si ruce na hrudi a vystrčila bojovně bradu.

„Kurva, Mero. Jsem zaklínač. Smrt mi hrozí na každým kroku a ty sis touhle stupiditou podepsala ortel smrti. Proč?"

„Nic by nemělo žít věčně," pokrčila rameny. Ta její apatie ho vytáčela do nepříčetnosti. Rukama si zajel do vlasů, protože jednoduše nevěděl co s nimi, a zařval do prostoru.

„Proč bys něco takovýho dělala? Proč bys obětovala vlastní život ve prospěch toho mýho? Proč?"

„Protože jestli tenhle svět někoho potřebuje, tak si to ty, ne já. Obětoval bys všechno pro to, aby sličný lid našel domov. Protože pro mě by neukápla jediná slza, zatímco pro tebe tvoji muži truchlili a to si ještě dýchal. Protože si mi řekl, že mám jít s tebou, vzít si císaře a stát se císařovnou. Ale nikdy si neříkal, že bych ho měla milovat," vyprskla a prudce do něj strčila, až o krok ucouvl. V příštím životě ti řeknu, jak moc jsem tě milovala. Ozvěna těch slov Reesem projela jako ostří meče. Mera se kolem něj chystala protáhnout a odpochodovat pryč, ale chytil ji za zápěstí a zastavil. Otočil ji k sobě a studoval její tvář. Stejnou tvář, která se na něj usmívala v temnotě Věže nářků, i když nikomu nebylo do smíchu. Stejnou tvář, která ho pronásledovala přes padesát let jako věrný stín. Stejná tvář, která nad ním stála s mečem v ruce a chystala se mu ulevit od bolesti.

„Nechci čekat na příští život," pronesl ochraptěle. Mera zalapala po dechu, ale Rees ji nedal možnost cokoliv říct. Přitáhl si ji k sobě a hladově se vrhl na její ústa.