Poprvé ta slova vyslovila nahlas a přiznala si tak krutou pravdu o citech, které k Reesovi cítila. A on si to nepamatoval. Mera netušila, jestli je za tu skutečnost vděčná nebo ne. Sama nevěděla, jak s tím zjištěním naložit. Proto se od něj raději držela co nejdál a nejvíce času trávila po boku Zikmunda s Marcusem, zatímco Rees s ostatními uvažovali nad jejich následujícími kroky. Potřebovali koně a zásoby, ale jejich zdroje byly značně omezené. Všechny jejich peníze i cennosti pohltila řeka. Mohli nakoupit na dluh státní kasy, ale podle toho, kde se zrovna nacházeli, to nepovažovali za dobrý nápad.

Poté, co opustili Údolí jednorožců a propletli se více a více řídnoucím lesem až na jeho konec seznali, že se nachází stovky mil východně od hlavního města na území, kterému se všeobecně říkalo Zapovězené. Jednalo se o vyprahlou část země plnou pískovcových skal a výstupků tvořících spletité cesty, na jejímž okraji leželo město, kterému se říkalo Zvrácené. Stalo se domovem žoldáků, vrahů, otrokářů a dalších existencí, které z města vybudovali své místo pro nekalé obchody. Plánovaly se zde vraždy vysokých činitelů i prodej lidí do vzdálených končin. A přesně tomuhle místu se museli vyhnout. Ale jediná cesta, jak se vyhnout městu i nastraženým hlídkám, vedla přes hlubokou trhlinu v zemi, která se táhla napříč celou zemí a která se stala domovem mnohým Wladovým pokusům. Reesovi se povedlo jednou ji obejít a málem to skončilo katastrofou. A ani na podruhé se mu do ní vstupovat nechtělo, ale neměli zrovna na výběr.

Zikmund ze svého vaku, kde nosil snad celou knihovnu, vytáhl mapu císařství, kterou rozložil na zemi a ukázal na místo, kde se zrovna nacházeli. Mera s údivem hleděla na ten začarovaný kus papíru, na kterém byl zachycený obrovský svět, který z něj prostorově vystupoval a působil tak jako živý. Vlnila se v něm spousta řek. Tyčily se v něm hory, skály i skaliska. I přes Wladovu krutost v něm stále rostly lesy a rozprostírala se zde řada luk a zelených plání. I tak v něm ale převládala šeď a prach a spousta měst, kterému dominoval sám Parras, jež se nepodobal ničemu, co kdy Mera spatřila a to na něj shlížela jen na mapě. Naprázdno polkla a potlačila narůstající pocit paniky. V něčem tak obrovském nemohla přežít. Všechny ty domy i ulice ji sežerou zaživa. Přejela vzdálenost mezi Zikmundovým prstem a hlavním městem a neubránila se mírnému pocitu úlevy. Čekala je ještě dlouhá cesta, během níž se toho mohlo ještě hodně stát.

„Tady všude jsme hodně na ráně. Město vybudovalo na každým desátým kilometru kontrolní věže. Některý sahají několik metrů do výšky, aby z nich bylo vidět přes skaliska. A město samo má desítky věží, ze kterých kontrolují dění kolem. Je nemožný projít tudy neviděn," upozorňoval zrovna Swen ostatní a ukazoval štíhlou dýkou na jednotlivá místa, aby jim přiblížil situaci. Věděl mnohem lépe než kdokoliv z jeho bratrů, jaký terén okolí skýtá. Přežít zde a nenechat se chytit byl jeden z Wladových úkolů, kterým jej pověřil. Sám by věděl, kam se schovat i jak uniknout pozornosti. Ale s tak početnou skupinou by je na všech jeho místech našli.

„Ta ďoura ale nevypadá o nic přátelštěji," namítl Ball, kterému se vyhlídky na jejich následující kroky ani trochu nelíbily.

„Takhle daleko v trhlině jsem nikdy nebyl, ale je dlouhá. Má spoustu zákrutů a děr, kde se dá schovat. Navíc vede sem," přispěchal se svým poznatkem Milo, který v trhlině strávil více času než všichni dohromady. Uvnitř žila monstra, která nestvořil tento svět, ale magie a šílenství samotného císaře, ale nebylo jich tolik, aby propast obsadily celou. Bohužel dokázaly vycítit přítomnost jiných bytostí na míle daleko a překlenout vzdálenost mezi nimi nebezpečnou rychlostí.

„Co je tam?" zeptala se Mera zírajíc na Milův prst ukazující na místo, které jí nepřipadalo nijak významné. Snad kromě toho, že se nacházelo daleko od pochybného města.

„Tam máme schovaný náš nejrozlehlejší svět, ze kterého se dá vyjít na hranicích Parrasu," vysvětlil Rees s očima zabodnutýma do mapy. Meře se zhroutily všechny vnitřnosti v těle. Jedna její část věděla, že se do hlavního města musí dostat co nejdřív, protože zůstávat déle v Reesově přítomnosti nevěstilo nic dobrého. Ta druhá ale chtěla najít jinou, delší cestu, díky níž by mohla po jeho boku setrvat podstatně déle, protože si musela přiznat, že si v žádném možném scénáři nedovedla představit stavbu s jiným mužem a na něj prostě jen tak zapomenout. Na důkaz jejích vlastních úvah ji u srdce zatahala prastará síla, která ji nyní s Reesem pojila.

„Dobře. Půjdeme ve dvojicích. Milo jde v čele, já skupinu uzavírám. Slabší držte u stěn trhliny, abyste je mohli lépe bránit. Jakmile Milo v trhlině najde první spolehlivý úkryt, utáboříme se tam. Odsud k cíli je to tři dny cesty. Mluvte minimálně a co možná nejtišeji. Při jakékoliv známce pohybu útočte. Kromě nás jsou tam dole jenom bestie," pronesl Rees věcně, aniž by kdokoliv přišel s nějakou námitkou. Mera by jich měla hned několik, ale přiměla se kousnout do jazyka a zůstat zticha.

„Tenhle kousek ale bude problém," doplnil ještě Swen a ukázal na prázdné místo mezi jejich úkrytem a ústím do trhliny, která neskýtala žádný prostor pro skrytí před nechtěnýma očima.

„Na ten kousek nás zvládnu zahalit do pláště neviditelnosti. Ale pokud se někdo podívá pozorněji, uvidí mihotání magie kolem nás," řekl Dubar a Rees s jeho návrhem souhlasil. Zbývalo už jen spoléhat na štěstí. A to se alespoň pro tentokrát rozhodlo přiklonit na jejich stranu. Na chvíli.

***

Všichni cítili pulzující magii, jež je obklopovala. Dubar vraštil obličej námahou. Z čela mu stékal pot a jeho tetování zářila tak, že přes něj museli nahromadit všechny svršky, které mohli postrádat, aby nepronikla jejich štítem a neodhalila tak pomalu postupující skupinu směřující k ústí trhliny. Všem se podařilo srovnat krok v jeden. Rees měl dokonce pocit, že i dech se slil v jeden.

Prošli kolem několika strážných věží i pěších hlídek. Někdy se museli zastavit a čekat, dokud nepřešli a teprve když jejich hlasy utichly, pokračovali. Rees věděl, že dlouho už to Dubar nevydrží. Také ale věděl, že pokud se zbrkle poženou vpřed, můžou všechno posrat.

„M... máme pro – problém. Ma... mají... mají mága," vykoktal Zikmund tiše, když je míjela další početná skupina, která mezi sebou hlasitě diskutovala. Jeden člen se ale zastavil, otočil jejich směrem a po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměv.

„Swene," křikl Rees. V tu chvíli Dubar povolil magii a skácel by se k zemi, kdyby jej nezachytil Zod a netáhl ho pryč od bitvy. Swen si rychle strhl ze zad luk, do kterého vlil vlastní magii a pálil jeden šíp za druhým proti jejich protivníkům. Mágův výraz se ze škodolibého úšklebku měnil ve vyděšenou grimasu, když zbytek zaklínačů tasil zbraně a magie rozzářila jejich tetování. Skupina, jakkoliv početná, neměla ve svých řadách kromě mága nikoho, kdo by se mohl zaklínačům rovnat a ačkoliv byla vidina lapení zaklínače lákavá pro obchod, všichni do jednoho nakonec zvolili žiot a rozhodli se ustoupit.

„Tak jo. Musíme pohnout. Nejspíš už kontaktují posily. Když poběžíme, nesekne to s tebou?" podíval se Swen skepticky po Marcusovi.

„Nohy už mi možná tolik neslouží, ale od toho mám křídla, mladíku," protočil Marcus oči a vznesl se do vzduchu. Rees vzal Meru za ruku a rozeběhl se za ostatními. Už teď dokázal vycítit temnotu, která jim otevírala svou náruč, a musel se sám sebe ptát, jestli už mu úplně nepřeskočilo. Jestli mu návštěva krále Divokého honu nezatemnila úsudek. Hnali se k té propasti jako ke své jediné spáse, za kterou by snad ještě měli bát vděční.

Reesovi před jeho očima mizeli jeho bratři, kteří dobrovolně sbíhali po příkrém srázu dolů, do chladné tmy. Mera mu stiskla ruku o něco pevněji. Možná to také cítila. Ten mrazivý, plazící se závan čehosi, co se zavrtávalo v kostech a nutilo vás to nechat vystoupit na povrch to nejhorší z vašeho nitra.