Pohyb koně jí dělal problémy již od prvního kroku. Soustavně zarývala nehty, které jí ještě zbyly, do tvrdého sedla, což ale jejímu zadku nijak nepomáhalo. Jako mnohem lepší objekt, na kterém si mohla vybít svou vzrůstající frustraci, si našla Balleasovy paže, které měl volně svěšené kolem ní a ve kterých přidržoval uzdu. Nezdálo se však, že by to monstrum obalené svaly vůbec něco pociťovalo. Spíš se zdálo, že si na něm vyláme i ten poslední zbytek. Pokusila se tedy zaměřit svou pozornost na Balleasovo předloktí, kde se rýsovala viditelná tetování, která zdobila těla všech zaklínačů. Mera si pamatovala příběhy, které jí vyprávěl Reese, tehdy ve Věži nářků, kdy se nechávala ukolébat jeho hlasem a vytěsnila z mysli okolní křik.

Císař Wlad konečně dosáhl svého a začali se rodit první zaklínači. Jak ale chlapci vyrůstali, rostla s nimi i jejich nezměrná moc, kterou zdědili po svých otcích, kterou nedokázali plně ovládnout. Nakonec je roztrhala zevnitř a z prvních narozených dětí nepřežilo jedno jediné. Wlad příšerně zuřil a nechal setnout hlavy všem, kteří stáli za jejich neúspěšným zrodem. Trvalo ještě dlouhá léta, než jeden z mágů přišel na to, že je třeba magickou moc zaklínačů spoutat. Nejenom pro jejich vlastní přežití, ale i proto, aby jednoho dne nesvrhli samotného císaře. Od jejich deseti let jim začali vypalovat magická znamení, což byla nesmírně bolestivá procedura a po jejím zahojení zaklínačům zůstávaly všude po těle značky dokazující, kým doopravdy jsou. Zaklínači takto mohli vyvolávat kouzla, ovládat živly, dokonce i na několik sekund zastavit čas. Znaky v podobě tetování se pokaždé rozzářily sytě zlatou barvou a dodali jejich kouzlům jen tolik moci, kolik daný úkon vyžadoval. A jako malý bonus Wlad do těchto tetování vložil i černou magii. Magii smrti, která by zabila každého, kdo by proti svému císaři vztáhl ruku.

Mera nepřítomně přejížděla mozolnatými, hrubými prsty přes vypálené, černé znaky a nevšímala si tak okolního světa. Stejně věděla, co by spatřila. Kdysi se celá země zelenala, byla plná života a energie. Kdysi tu v rozlehlých lesích bohatých na zvěř žili urození elfové, neposední skřítkové i její lid. Na zdánlivě nekonečných, rozkvetlých loukách běhávali jednorožci a pegasové a v hlubokých jezerech přebývaly jezerní panny. Wlad z ní ale vyždímal i ten poslední zbytek krásy, který ještě měla a zničil všechno, co Matka příroda celá léta budovala. Pod kopyty koní křupala vyschlá zemina, ze které se s každým jejich dopadem nečinně zvedl obláček prachu a to i přes to, že se z nebe stále snášely kapky deště. Mera nechtěla nic z toho vidět, ale přesto měla tento obrázek vypálený v paměti, když jí převáželi do Věže nářků. Znovu pocítila příval zlosti nad vší tou nespravedlností. Dokonce i nad samotnou Matkou přírodou, že to všechno dopustila.

***

Mera vděčností málem zajásala, když Reese konečně zavelel k utáboření a ona se mohla neohrabaně svést ze sedla a svalit se na zem. Celé tělo měla v jednom ohni, a byť chtěla své nohy donutit k pohybu, aby nedala zaklínačům šanci vrhat jejím směrem lítostivé pohledy, nedokázal se na ně ani postavit.

Skupinka čarodějů, které s sebou zaklínači měli jako doprovod, se dali do díla a během chvíle všude stáli různobarevné stany s připravenými postelemi, vanami napuštěnými horkou vodou i čistým oblečením. V místním zdevastovaném a mrtvém lese tábor působil velice nepatřičně.

„Dokážete vykouzlit každý hovno, na který si vzpomenete a za celou dobu jste nepřišli na to, jak vyčarovat cestu z jednoho místa na druhý?" prskla Mera otráveně, aniž by se obtěžovala přijmout Balleasovu nabídnutou ruku. Ten si k ní opět přiklekl a s pobaveným výrazem ve tváři se jí zeptal, „kde pak se urozená princezna naučila používat takový sposťárny?"

„Já ti nevím. Nech mě chvíli přemýšlet," pronesla Mera naoko zadumaně, až se musel Balleas rozesmát. Princezna Mirabella se mu líbila už z vyprávění, ale na živo se mu zamlouvala ještě o trochu víc. Nedivil se svému příteli, že pro tuto vílu ztratil hlavu.

„Pro vám tohle nemohlo stačit?" zeptala se Mera nikoho určitého, ale všichni ustali v dosavadní činnosti, aby se ohlédli za jejím hlasem, ve kterém se ozýval osten nenávisti, který se každému zařízl do hloubi duše. V tichosti hleděli na křehkou vílu, kost a kůže, jak sedí na studené zemi a přesto nepůsobila nedůstojně nebo zlomeně.

„Můžete mít, na co si jen vzpomenete. Na to, co mi budovali celá léta vám stačí jediná myšlenka. Proč jste k tomu museli mít i náš nesmrtelný život a vybít kvůli tomu jednu rasu," pokračovala Mera a v davu vyhledala Reese, jako by od něj očekávala odpověď. Jako by jí snad na její otázku mohl někdo odpověď poskytnout.

„Jestli ti to nějak pomůže, tak my nesnášíme nesmrtelnost stejně jako ty. My si tenhle život nevybrali," řekl Deacon, jehož tvář se schovávala po kápí a který svým hlasem vrátil všechny přítomné zpět do reality a donutil je tak odtrhnout zrak od vílí princezny. Mera věděla, že zaklínač mluví pravdu. Poznala to na Reesovi už kdysi dávno. Její nenávist to ale nijak neumenšovalo.

„Tak pojď smraďochu. Uděláme z tebe něco trochu voňavějšího," řekl Balleas a aniž by žádal o svolení, vzal princeznu do náručí a odnesl k jednomu ze stanů.

„Copak neohrožený zaklínač nesnese trochu sraček?" vykouzlila Mera na tváři přehnaně milý úsměv.

„Princezno. Kdyby si smrděla jenom těma sračkama, tak bych byl nejšťastnější chlap na světě," vrátil jí Balleas zářivý úsměv, až Meře zacukaly koutky úst. Nechtěla mu ale udělat tu radost, aby si snad nemyslel, že jí baví.

***

Stan, který pro ni Ball vybral, byl uvnitř prostorný a plně vybavený. Z po okraj naplněné vany vroucí vodou stoupala příjemná vůně, díky které do ní Mera chtěla skočit po hlavě a už z ní nikdy nevylézt. Kousek opodál stála široká postel s matrací, huňatou dekou a měkounce vyhlížejícími polštáři, na níž ležela čistá halena s černými legínami a vysokými, jezdeckými botami.

„Ta voda nevystydne, tak si dej na čas," upozornil jí Balleas, když Meru opatrně postavil na zem a rychle zmizel venku, aby jí dopřál chvíli pro sebe.

Mera ze sebe začala horlivě strhávat nechutné hadry, které se staly její nedílnou součástí na několik desítek let. Ale některé kusy oblečení k sobě měla přilepené zaschlou krví natolik, že je nedokázala odstranit. Už se chystala vrhnout do té lákavé vody i tak, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Zadívala se na své zjizvené ruce i nohy. Na svoje vyhublé tělo plné podlitin a modřin. Na to, co z ní zbylo, to vše úhledně zabalené do špíny a staré krve. Zhluboka se nadechla a zavolala na Ballease, o kterém věděla, že stojí před vchodem do stanu, aby jí přivedl Reese. Chtěla, aby trpěl stejně, jako trpěla ona. Aby měl příležitost podívat se, co jeho vinou musela zažívat.