„Můžu?" ukázal na místo vedle ní, ale do očí se jí nepodíval. Mera jen přikývla a posunula se, aby velkému zaklínači poskytla prostor.

„Omlouvám se," začal Ball přiškrceně, ale Mera ho zastavila.

„To nemusíš. Máš pravdu. Vždycky nejdřív něco udělám a až pak přemýšlím o následcích. Byla jsem taková vždycky. A jak vidíš, život mě vůbec ničemu nenaučil. Otec... chtěl ze mě mít poslušnou dceru, jako se mu to povedlo u ostatních potomků. Moji bratři i sestry vždy dělali všechno tak, jak bylo správné. Já dělala záměrně pravý opak. Všechno otci na truc. Ten den, kdy pro nás přišel Wlad jsme se pohádali, protože jsem nebyla ochotná skákat tak, jak on pískal. Naivně si myslel, že s Wladem dokáže uzavřít příměří. Že nás ušetří. Ječela jsem na něj, že se chová jako starý blázen, ne jako král. A pak jsem utekla. Když později udeřil Wlad jeho mágové všechny shromáždili v paláci a mojí rodinu postavili před kata, zatímco já se schovávala jako řadová služebná v davu. Všichni plakali a prosili. Tehdy se Wlad otce zeptal, jestli někdo z jeho rodiny chybí. I přes všechny ty lidi mě otec vyhledal pohledem a pevným hlasem pronesl, že žádný člen rodiny nechybí. Že tohle jsou jeho jediné děti. Jediní opravdový dědici trůnu. Hned na to mu kat srazil hlavu stejně jako zbytku rodiny. Takhle jsem přežila, Balle. Zradila jsem vlastní rodinu. Nic jsem neudělala. Jenom jsem sledovala, jak je všechny zabíjí. Měla jsem tam umřít s nimi, ale nesebrala jsem k tomu odvahu. Zase jsem to udělala po svém a raději trpěla desítky let ve Věži nářků," řekla Mera a do očí se jí nahrnuly dlouho potlačované slzy za rodinu, kterou nikdy neoplakala. Tenkrát jí strach nedovolil vydat jedinou hlásku. Žila jen díky otci, který se jí tehdy zřekl.

„U všech bohů, Mero. Já jsem to takhle nemyslel. Měl jsem vztek. Rees je jako jedna moje část, která s ním navždy odejde a je kurva těžký se s tím smířit," svěsil hlavu a zaťal ruce v pěst. Příběh, jak princezna Mirabella přežila, nikdo nikdy neslyšel. Balleas vůbec netušil, kolik viny si s sebou takhle křehká víla celou dobu nese.

„Já vím, Balle. Já vím." Mera ho objala kolem rozložitých ramen a stáhla ho do své náruče, kde se jí obrovský zaklínač otřásal vzlyky.

***

Rees bloudil temnotou. Netušil, kde se zrovna nachází, ale věděl, co najde na konci cesty. Čekal tam král honu a držel se za pahýl ruky, ze kterého prýštila mlha. Král pozvedl zrak jeho směrem a zavrčel.

„Přišel si mě dorazit, míšenče?"

„Nechci s tebou bojovat," pronesl Rees klidně.

„Ne? A jak by si potom chtěl převzít mojí vládu? Myslíš, že ti předám korunu jen proto, že si mi sebral končetinu?"

„Nechci převzít tvojí vládu. Nech si svoji říši, mě nezajímá. Chci se jen vrátit zpátky," řekl Rees, ke kterému pomalu doléhaly zvuky z druhé strany. Především jeden, který by našel za jakýmikoli hranicemi.

„Vrátit se? Takhle to nechodí. Teď patříš nám. Jsi naší součástí, na věky věků."

„Reesi? Ne, ne, ne..."

Otočil se za tím hlasem, přesvědčený, že za sebou uvidí Meru. Za ním se ale rozprostírala jen temná nicota.

„Nemůže si tě odvést. I když se hodně snaží," zazubil se král a natáhl k Reesovi nepoškozenou ruku.

„Slíbil jsem, že už ji neopustím."

„Tady na slibech pramálo záleží."

„... jak moc jsem tě milovala."

Meřin hlas stále nabíral na intenzitě. Pořád víc a víc, až se pod jeho ozvěnou přikrčil i sám král. Rees cítil, jak ho dávná síla táhne zpět cestou, kterou přišel.

„Tohle není možné!" zařval král a hmátl po Reesovi, ale ruka jím projela jako by byl duch. V říši Divokého honu se zvedl prudký vichr. Meřin hlas se mísil s dalším, který Rees neuměl identifikovat. Tmu prořízl ostrý záblesk bodající do očí. Král bezradně vykřikl v poslední snaze dostat se k Reesovi, kterého ale velice prastará magie táhla zpět do skutečného světa.

***

Rees se prudce posadil a zalapal po dechu, aby do plic dostal chybějící vzduch. Chvíli mu trvalo, než si dokázal vzpomenout, kde se zrovna nacházel a jak se ocitl na matraci tvořenou převážně ze slámy. Rozhlížel se kolem sebe, ale události posledních několika hodin měl jako v mlze. Pamatoval si Meru sedící u jeho postele, ale ani o tom nebyl přesvědčen, jestli si jenom nevysnil. Co ale věděl s určitostí bylo, že se z říše Divokého honu neměl dostat. Pomalu vstal a seznal, že jej nic nebolí. Může bez problémů hýbat se všemi končetinami a celkově se cítil velice dobře, což by rozhodně neměl. Minul vlasní meč válející se na zemi a vyšel z trosek domu ven, kde vládla depresivní nálada. Každý se stranil každého, nikdo s nikým nepromluvil, zavřeni ve světě vlastních myšlenek.

„U Matky," vydechl Marcus nevěřícně, jakmile si Reese všiml a hleděl na něj jako na někoho, kdo právě vstal z mrtvých.

„No do prdele. Máš vážně tuhej kořínek," zasmál se Dubar a vyšel mu vstříc. Všichni ho poplácávali po zádech, objímali a Ball s Brie neskrývali slzy. Mezi všemi našel Meru postávající stranou ostatních spolu se Zikmundem, který působil provinile a nadšeně zároveň. Rees ve vzduchu cítil kolosální průser.

„Jestli už ses dostatečně vyspinkal, mohli bychom pokračovat, ne?" pronesla Mera jízlivě a povytáhla jedno obočí.

„Skvělej nápad," přikývl Swen a spolu s Deaconem začal balit to málo, co jim zbylo. Rees nemohl od Mery odtrhnout zrak. Tížil ho pocit, že mu uteklo něco zásadního, co mu jeho mysl hodlala tajit.

***

Poté, co opustili Údolí jednorožců, aniž by se s nimi Paní jednorožců rozloučila, se Mera Reese stranila víc než kdy dřív. Zdálo se, že je zahloubána do vlastních myšlenek, ze kterých se neuměla osvobodit. Jediný, koho k sobě pouštěla, byl Marcus a k Reesovu překvapení i Deacon, který pokračoval s jejím tréninkem.

Zásoby byly mizerné. Kromě vlastních zbraní a pár chatrných kusů ošacení neměli prakticky nic. Museli se co nejrychleji dostat do nějakého města nebo vesnice, protože z darů okolního lesa, jež je chránil před nechtěnými zraky, nemohli čerpat věčně. Rees se zrovna vracel s několika naplněnými čutorami vodou z nedalekého potoka, když se odkudsi napravo ozvalo jedno velice ne královské zanadávání následované Deaconovým věcným hlasem poukazujícím na provedené chyby. Rees věděl, že by měl pokračovat a zanechat Meru s Deaconem v soukromí. Ale jeho zvědavost zvítězila nad morálními principy a tak se přikradl l malému plácku zbaveného větví i klestí a schoval se ve stínu stromů.

Deacon se zrovna posadil na zem a hleděl kamsi před sebe. Mera jej dlouhou chvíli pozorovala a Rees v jejích očích zahlédl známky porozumění. Vytáhla z kapsy jakýsi řetízek a posadila se k zaklínači, kterého vzala za ruku, do které řetízek pustila.

„Dáváme si dárky?" zeptal se Deacon udiveně a nechápavě zíral na řetízek s příspěvkem, který se v jeho dlaních pomalu rozsvěcel hřejivým teplem.

„To mi dala Paní jednorožců. Myslím, že bys ho měl mít ty," usmála se Mera.

„Ehm... tak díky. Proč vlastně ta věc září?"

„Protože jsou v medailonu uloženy životy jednorožců, kteří zemřeli. A protože kus toho života je i ve vás." Rees se napřímil a nervózně přešlápl z nohy na nohu, zatímco Deacon se otočil k princezně s obočím vyjetým až do vlasů.

„Proto jste dokázali přežít. Wlad vám při svých pokusech vpravil do těla krev jednorožců. Můj lid věřil, že jednorožci jsou posvátná zvířata, která dokáží vyléčit všechny nemoci i smrtelná zranění. Byli sám život. Tam v údolí nic nežilo. Všechno zemřelo. Ale když jsme odcházeli, na jednom z těch mrtvých stromů začala rašit poupata. Díky vám. Já vím, že vám celý život vtloukají do hlav, že jste monstra. Ale tak to není, Deacone. A když vám vaší existenci nemá za zlé Paní jednorožců, která tak přišla o své poslední děti, neměl by sis ji mít za zlé ani ty," usmála se na něj Mera. Deacon na ni jen dál zíral, pevně svírajíc věnovaný medailon.

„Jak... jak víš, že sebou tolik pohrdám?" šeptl Deacon.

„Nosíme stejné jizvy," přejela mu štíhlými prsty přes zjizvená zápěstí a políbila ho na tvář.

„Děkuju," hlesl. Mera se postavila a protáhla si záda.

„Bezva. Já ti tady dávám hodnotný dary a ty se mě snažíš zmasakrovat," zasmála se a vydala se vyšlapanou stezkou k ostatním.

„Bohové. Už chápu, proč ji tolik miluješ. Je jako světlo v temnotách. Nejspíš se do ní zamiluju taky," pronesl po chvíli Deacon do ticha. Rees vyšel ze stínů a přisedl si k příteli.

„Potřeboval bych přesně pravej opak," hlesl Rees a promnul si tvář.

„Jsi v hajzlu," konstatoval Deacon očividný fakt.

„Totálně."