„Co budeme dělat?" dožadovala se Mera odpovědi, již po několikáté. Reese opatrně přenesli do trosek domu, který obývala Paní jednorožců, a uložili do postele, která působila velice omšele a používaně, ale nemohli ho nechat ležet jen tak na zemi. Rees s každým jejich krokem ztrácel barvu i životní sílu. Marcus nad ním proseděl snad hodinu, než se konečně zvedl a přidal k ostatním, kteří nervózně pochodovali před domem sem a tam.

„Nemáme co udělat. Na tohle neexistuje žádný lék, žádná magie. Zranili ho stínovou čepelí Divokého honu. Je jen otázkou času než se stane jeho součástí," pronesl Marcus sklesle.

„Cože? Chcete ho nechat umřít?" zavrčel Ball nebezpečně. Ze všech zaklínačů snášel Reesovo zranění nejhůře.

„Nechci, Balleasi. Ale nemám jinou možnost. Jestli pro něj chcete něco udělat, odlehčete mu jeho utrpení. Jinak je to dlouhá smrt plná bolesti a nočních můr." S tím odešel pryč, aby se se zprávou, kterou jim právě sdělil, mohli smířit.

„Nemohla jsi prostě zastavit, že ne? Zase si musela udělat to, co si chtěla a nekoukala si na ostatní. Ten blb by pro tebe prošel peklem. Umřel by pro jedinej tvůj úsměv. Gratujulu, princezno. Konečně se ti povedlo ho zabít," vyprskl Ball, nevšímaje si pohledů ostatních a zmizel stejně, jako před tím Marcus.

„Nemyslel to tak," začal Swen, ale Mera ho zastavila. Věděla, že zbytek zaklínačů smýšlí stejně jako jejich bratr a nemohla jim to mít za zlé. Reese zabila ona.

„Má pravdu. Je to moje vina," hlesla a vešla do domu, kde v jednom ze zachovalejších pokojů s propadlou střechou ležel Rees zmítající se v horečkách. Tolikrát si přála jeho smrt. Aby pykal za to, čeho se na ní dopustili. A nakonec se jí to splnilo.

Posadila se na kraj postele a odhrnula mu uhlově černé vlasy z čela.

„Moc se omlouvám," řekla potichu a druhou rukou si otřela slzy stékající po tvářích.

„To musí být konec světa, když se princezna sličného lidu omlouvá," zamumlal Rees a přitiskl horkou tvář k její dlani.

„Ahoj," usmála se, když otevřel oči, jejichž nádherná modř se pomalu vytrácela a nahrazovala ji mrtvolná šeď.

„Jestli jsou ty slzy kvůli mně, tak už vážně můžu v klidu odejít," pokusil se o úsměv, ale jeho tvář se spíše zhroutila do bolestivé grimasy.

„Tohle si nikdy neodpustím," zamumlala. A ostatní také ne. Souhlasili s každým Ballovým slovem, ale snažili se tvářit jako přátelé nezazlívající jí její skutky. Byla Reesovou zkázou od chvíle, co vešel do její cely a ona toho po opuštění Věže nářků využila.

„Přála bych si, abych mohla vrátit zpátky čas. Nikdy si mě neměl z té zatracené Věže dostat. Jestli je tady někdo prokletý, pak jsem to já. Ne ty," přejela prsty přes tetování lva, které mu znemožňovalo napadnout vysoce postaveného mága.

„Odvedl bych tě z každého místa, díky kterému by ses neusmívala a nikdy bych toho nelitoval. Jestli jsi prokletím, tak jsi mým prokletím. A já ho vždycky vítal s otevřenou náručí. Mer?"

„Hm?"

„Zůstaň tu se mnou až do konce. Až to bude hodně špatný, ukonči to," pronesl pevným hlasem a pokývl hlavou ke svému meči položenému vedle postele.

„Bude to odplata za tvoje křídla."

„Reesi. Nezáleží mi na křídlech. Nechala bych si je vzít znovu a znovu, pokud by to znamenalo, že zůstaneš tady. Kdo tu teď na mě bude dohlížet, abych to kolosálně neposrala?"

„Vždycky na tebe budu dohlížet. V tom mi nezabrání žádná hranice."

***

Jeho stav se s každou hodinou zhoršoval, kdy došel do bodu, kdy už i nádech pro něj znamenal utrpení. Mera vzala do ruky Reesův meč. Brečela, zajíkala se vlastními slzami a stále dokola se omlouvala. Postavila se na roztřesené nohy, pozvedla meč nad hlavu a namířila hrot na jeho srdce. Měla pocit, jako by tím měla probodnout i své vlastní. Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Neuměla si představit život bez něj. Teď, když stála nad jeho slábnoucím tělem, si více než kdy jindy uvědomovala, že ji opouští jediná bytost, která ji doopravdy znal se všemi jejími dobrými a především špatnými vlastnostmi. Ve které měla oporu i zastání. Nikdo už nikdy nebude jako on.

„V příštím životě ti povím, jak moc jsem tě milovala," zašeptala Mera a spustila ruce třímající meč.

***

Její ruce těžce dopadly na Reesovu hruď, zatímco meč zůstal viset nad jejich hlavami. V místě, kde by měly být dveře, postával Zikmund s vytřeštěným výrazem ve tváři a z jeho prstů se linul proud magie, který udržoval meč ve vzduchu.

„Co to děláš?" zeptala se Mera plačtivě. Věděla, že podruhé už se k takovému činu nedokáže přimět.

„Má paní. Já... pátral. Ve svitcích. Ve... ve velice starých svitcích. A asi jsem... nejspíš jsem našel řešení," vykoktal ze sebe nejistě.

„Jak to myslíš?" zeptala se nechápavě. Zikmundovi ostatně rozuměla jen velice zřídka.

„Podívejte," přistoupil k ní blíž a rozvinul na zemi zažloutlý, na mnoha místech protrhaný svitek, který s každým pohybem nebezpečně zapraskal, jako by se měl každou chvíli rozpadnout úplně.

„Kdes k tomu přišel?" přejela opatrně prsty přes starý papír posetý písmeny v dávné řeči sličného lidu, která za staletí prošla obměnou.

„Dávní panovníci vašeho rodu svůj život zasvěcovali druhému pomocí kouzel... tedy... pomocí něčeho podobného. Rituál směli provádět pouze skuteční vládci, díky jejich vzácné zlaté krvi. Dokázali při něm navázat svůj život na ten druhý a já... ehm. Já myslím, že... že bychom mohli provést něco podobného. Tím chci říct... navázat jeho život na ten váš a tím ho přimět se... jaksi vrátit zpět. Problém je v tom, že nevím... já nevím, jak by to fungovalo poté. Je pravděpodobné, že tímto... spojením... my vás neoddělitelně spojíme. Nezvratitelně. Jakmile se jeden z vás zraní, druhý pocítí stejně zranění. Jestli jeden z vás umře, ten druhý zemře s ním," vysvětloval Zikmund překotně. Mera těkala pohledem ze svitku na Zikmunda a z něj na Reese a zase zpátky. To, co Zikmund navrhoval bylo šílené a pokud se to někdo dozví, stáhnou ji z kůže. Ale byla to také jeho jediná šance na přežití a ona věděla, že udělá cokoliv, aby jej nenechala odejít na druhou stranu.

„Dobře. Co k tomu potřebuješ?" přikývla Mera bez zdlouhavého přemýšlení.

„Má paní... já. Vyjádřil jsem se dostatečně jasně?" vytřeštil na ni nevěřícně oči.

„Jo. Jo. Chápu to. Jen do toho." Zikmund si ještě jednou přečetl svitek a při tom uděloval princezně příkazy ke splnění. Uvědomoval si, čeho se dopouští. Svářelo se v něm nadšení z pokusu, jehož se měl stát svědkem s obavou, že oběma ublíží tak, že už to nikdo nespraví.

Mera dle jeho instrukcí vzala do ruky meč a řízla se jím přímo do místa, kudy vedla čára života. Z rány se okamžitě vylila stužka zlaté krve. To samé poté provedla i Reesovi a propletla s jeho ochablou rukou prsty, aby se spojením jejich dlaní krev smíchala v jednu. Zikmund začal předčítat prastará slova, která kolem nich zvedla lehký poryv větru, který s každým slovem sílil a vytvářel kolem nich vír. Mera cítila, jak jejím tělem začíná proudit Reesova životní síla. Ruka ji brněla i pálila zároveň, ale neodtrhla by ji od něj, ani kdyby chtěla. Nyní je spojovala síla dávných věků, která spala celá staletí. Zikmund vykřikl poslední slova a zhroutil se na zem. Vír kolem Mery s Reesem se na chvíli zastavil a chránil dvě duše, které se spojily v jednu. Poté se rozpustil a s ním zmizela i Reesova popelavá barva a on se po několika hodinách konečně normálně nadechl.

„Fungovalo to," usmála se Mera na vyčerpaného mága, pomohla mu na nohy a dlouze jej objala.

„O tomhle se nikdy nesmíme nikomu zmínit," pošeptala mu do ucha a políbila na tvář. Reesovi věnovala ještě jeden pohled, než opustila místnost, kdyby se někdo rozhodl pátrat po původci hluku, který způsobili. Ale venku se nezdálo, že by někdo zachytil něco z události, která se před chvílí odehrála. Každý byl zabrán do vlastních myšlenek a obav. Rozhodla se najít si místo daleko od ostatních a čekat. Cestou se rozhlížela kolem a poslouchala mrtvolné ticho narušované zpěvem ptáků kdesi v dáli. Posadila se k jednomu z dubů a zahleděla se do jeho holých větví. Dívala se tak dlouho, až měla pocit, že ji šálí zrak, protože na jedné suché větvi zahlédla rozkvétající poupě.

„Neblouzníš. To oni," ozval se ze tmy skřípavý hlas Paní jednorožců, která rukou plnou boláků ukázala na zaklínače. Na znetvořené tváři se jí rozlil něžný, téměř mateřský úsměv.

„Nerozumím," přiznala Mera.

„V jejich žilách koluje krev mých dětí. Wlad se tolik snažil zničit svět, kterému nerozuměl, a přesto jeho pokusy daly vzniknout samotnému životu."

„Chcete tím říct, že zaklínači v sobě nosí část jednorožců?" zeptala se Mera překvapeně, zatímco Paní jednorožců se k ní přiblížila a vzala její ruku do své.

„Ano. Oni jsou život. Dávej na ně pozor, dítě. Až přestanou bojovat se svou podstatou, dokáží tomuto světu vrátit jeho lesk," řekla a spustila do její dlaně umně vyvedený medailon, který tepal životy zemřelých jednorožců.

„Proto Rees dokázal zranit krále honu," došlo Meře, která nedokázala spustit zrak z medailonu.

„Ano. Život mohou dát stejně, jako jej vzít i těm, které by nemělo být možné zranit," pokývla Paní jednorožců hlavou.

Mera zírala za její mizející siluetou, která se po chvíli změnila v jinou, v jejíž chůzi Mera poznala Ballease.