Před Wladovou válkou vedenou proti sličnému lidu z Údolí jednorožců vyvěral vodopád stékající do malého jezírka, kam chodili pívat všichni zdejší tvorové a především majestátní jednorožci se srstí bílou jako sníh, kolem nichž se rozlévala aura míru a klidu. Jenom zrůda mohla ublížit tak nevinným tvorům. Kdysi v údolí rostla nejroztodivnější flóra a obyvatele chránily před přímým sluncem vysoké, mohutné duby s košatými korunami. Dnes tu nebylo nic. Jen tma a stín.

Mera dole v roklině postřehla nepatrný pohyb, a aniž by po tom stačila jakkoli přemýšlet, rozeběhla se úzkou pěšinou dolů. Zaklínači na ni křičeli. Marcus nadával. Zikmund zakopl a jediná Brie se otočila a vrátila, aby mu pomohla zpátky na nohy. Mera se hnala houštím, nevěda za čím. To místo dávno ztratilo své kouzlo. Obcházela jej čerň a zlo, které zde našlo své útočiště. Přesto se potřebovala ujistit, že tam dole skutečně nezbyl žádný jednorožec. Žádná známka starých časů.

Dole vládlo ticho jako v hrobě. Reese dohonil Meru, chytil ji kolem pasu a přitáhl k sobě, aniž by slůvkem protestovala. Poznal, že se její mysl nachází kdesi v dávné minulosti. Toužil tohle místo vidět jejíma očima. Spatřit bájné tvory prohánějící se rozkvetlým údolím, které bujelo životem. Nyní se jen snažili vyhýbat starým, vyběleným kostem a kolem nich se rozprostírala znepokojující tma, jako by se sem bálo vstoupit i samo světlo.

„Tady byste neměli být," ozval se odkudsi skřípavý hlas. Z Reesovy ruky vystřelil proud světla a prozářil prostor před nimi. Mezi duby, jejichž listy dávno opadaly, se schovávala postava zahalená do děravého pláště, shrbená a pokroucená. Všichni tasili své zbraně, tetování výhružně zazářila. Swen napnul tětivu a zamířil neznámé postavě na srdce.

„Počkejte," zarazila je Mera a opatrně vykročila k postavě. Ne jako někdo, kdo se bojí sám o sebe, ale obezřetně, aby nevyděsila druhého.

„Mer," sykl Rees a natáhl se po její ruce.

„Věř mi," otočila se na něj a přejela přes jeho dlaň palcem v uklidňujícím gestu, aby ji pustil. Poslechl jen velice nerad, ale Mera mu už mnohokrát dokázala, že toto je její svět, kterému on rozumí jen pramálo.

„Běžte pryč," zakrákala postava, ale ani ona se nepřiměla k odchodu. Sledovala pomalu se blížící vílu bez křídel, která na ni upínala své pronikavé zelené oči, v kterých se odrážela dávná krása zdejšího místa. Pohled na ni ji bolel, protože ona se i přes zjevné utrpení nedala zlomit, zatímco postava pomalu hnila zaživa.

„Nechceme vám ublížit. Tohle místo poznávám. Co se tady stalo?" zeptala se Mera, aniž by spustila z postavy pohled.

„Wlad se stal," zavrčela podrážděně postava. Rees nepatrně pokynul Ballovým směrem, který vyvolal nepatrný vánek a směřoval jej k zahalené postavě, které sejmul kápi z hlavy a odhalil tak starou ženu, jejíž tvář pokrývala řada do krve rozdrásaných puchýřů, na mnohých místech až do masa. Byl to příšerný pohled a kromě Zikmunda, který začal zvracet, na sobě nikdo nedal znát, jak moc jimi pohled na ženu otřásl.

Rees se chtěl znovu natáhnout po Maře a dostat ji od té ženy co nejdál, ale Mera klesla na jedno koleno a ženě se poklonila. Marcus s Brie okamžitě následovali jejího příkladu, zatímco zaklínači se po sobě nechápavě podívali.

„Tohle už dávno není třeba, dítě," odfrkla si žena a přikázala Meře, aby vstala.

„Mládenci, toto je vládkyně tohoto údolí. Paní jednorožců," vysvětlil Marcus, který na ženu hleděl až se zbožnou úctou.

„Bývala jsem. Ale sami vidíte, že z mé země nic nezbylo. Jen utrpení," zavrtěla Paní jednorožců hlavou.

Dávno před Wladovou krutovládou bývalo údolí jednorožců magickým místem plným harmonie a klidu. Tradovalo se, že jednorožci v sobě nosí krev samotné Matky přírody a mohou vyléčit jakékoliv smrtelné zranění a jejich Paní, navždy spojená s jejich životy, byla nádherná elfka žijící po celá staletí. O jejich dar Wlad velice stál a nechal celé údolí vyplenit a jednorožce odvést do laboratoří, kde je podrobovali nekonečným pokusům, které nakonec každého z nich stály život. Paní jednorožců dlouhá léta pomalu umírala s každým z nich, až ji osud zanechal jako starou ženu neschopnou odplaty, jen s vlastními výčitkami. Měla umřít s nimi, po jejich boku. Měla je zachránit před Wladem i okolním světem. Dostala je na starost a všechny je nechala padnout.

Rees i ostatní zaklínači nechali pohasnout doutnající magii a jejich tetování potemněla. Paní jednorožců mu věnovala zkoumavý pohled, který jím projížděl jako břitva. V její pochroumané tváři se objevil náznak náhlého pochopení doprovázený vřelostí, ale Rees nedokázal pochopit, z čeho ta náhlá změna pocházela.

„Musíte odsud odejít. Toto není místo pro vás. Tady najdete jen smrt," řekla Paní jednorožců a natáhla kostnatou ruku směrem, kterým se měli vydat.

„Můžete jít s námi," navrhla Mera.

„Zůstávají tu jen kvůli mně. Je to můj trest za všechny hříchy, až do konce dní," zavrtěla Paní jednorožců hlavou.

„Kdo tu s vámi zůstává?" zeptal se Zikmund přiškrceně, jenž i přes neustávající třas v rukou poctivě zapisoval vše, co viděl i slyšel. V odpověď se údolím rozlehl táhlý zvuk rohu, jehož ozvěna se odrážela od kamenných stěn a vracela zase zpět ve zlověstné předtuše. Mera se na Reese prudce otočila, o čích vepsaný nelíčený strach.

„Divoký hon," vykřikla ve chvíli, kdy se po zemi začala plazit hustá mlha, která je všechny pohltila.

***

Kolem se bojovalo. Mera slyšela řinkot oceli i praskání magie. Tuhle bitvu ale nemohli vyhrát ani zaklínači. Divoký hon se skládal z přeludů a duchů ženoucích se na svých stínových ořích krajem, navštěvující sny ostatních, aby se z nich stávaly noční můry. Za dob sličného lidu se zjevovali pouze v časech nadcházející katastrofy. Ale spolu s Wladovým vzestupem se i duchové utrhli ze řetězu a rozšiřovali své řady Divokého honu o desítky nových členů. Byl nesmysl s nimi bojovat, protože jste nemohli porazit něco, co už mrtvé dávno bylo.

„Reesi? Reesi?" Mera byla strachy bez sebe. Nikoho neviděla. Otáčela se pořád dokola, jestli někoho nezahlédne, ale zůstala sama a rostoucí panika přebírala vládu nad jejím tělem.

„Reesi!" zařvala zoufale. Z mlhy se náhle začala zhmotňovat přízračná postava s křivě posazenou korunou na hlavě a prázdnými očními důlky.

„Mirabello. Pojď se mnou. Staň se mou královnou v zemi mrtvých," pronesl Král honu ledově a natáhl k ní ruku. Mera se zmohla jen na bezmocné couvání a zamítavé vrtění hlavou. Mlhu pročísl ostrý záblesk. Hned za ním se přihnal Rees s planoucím mečem, kterým v širokém oblouku sekl do natažené ruky. K Meřině obrovskému údivu se po jeho zásahu ruka oddělila od těla a odpadla na zem. Král honu příšerně zařval. Mera stále nechápavě zírala na uťatou ruku, která překročila hranici mezi jejich světem a tím posmrtným a nyní procházela rozkladem, když se do jejího zorného pole dostal Rees a vzal její obličej do dlaní.

„Jsi v pohodě? Mer? Není ti nic?" ptal se pořád dokola.

„Tohle... Reesi tohle by vůbec nemělo být možný," vydechla Mera. Reesovy oči se zaměřily na cosi za ní. Spole s Merou se otočil kolem své osy a tiše hekl. Mera viděla mizejícího ducha, se kterým se dala na ústup i samotná mlha. Najednou na sobě ucítila Ressovu váhu, která ji táhla k zemi.

„Ne, ne, ne. Reesi..." vykřikla Mera, než se Rees propadl do hlubin bezvědomí, s přízračnou čepelí vraženou v zádech.