„Co teď?" zeptal se Deacon zadýchaně poté, co se Horu pokusili překonat nebo přeplavat řeku. Při první možnosti se z Hory ozvalo hlasité burácení. Hned na to se z jejího vrcholu začaly valit balvany, chystající se je rozdrtit na prach. Druhá varianta se ukázala stejně tak nebezpečná. Jen co vkročili do poklidné řeky, voda začala stoupat a vytvořila tak neprostupnou clonu, která by z nich po spadnutí udělala v mžiku umrlce. Obě možnosti zkusili několikrát, než uznali vlastní porážku a museli se začít soustředit na tři vchody ústící do Hory tří světů zabudované do kamene. Jednalo se o tři totožné obloukovité kamenné rámy, které nahoře končily špičkou, na níž byl vyobrazen svět, do kterého vedly.

„Já jsem pro ten močál. Nemůže bejt přece tak těžký projít nějakou zatracenou bažinou," vyprskl Törez podrážděně.

„Já bych zkusil tu nemoc. Jakou máš jistotu, že se tam fakt nakazíš? Možná je to jenom trik pro to, aby se všichni báli a zvolili si raději další dva vchody," navrhl obezřetně Swen.

„Mně se nelíbí ani jedna varianta," zaúpěl Ball.

„Fte banda podělanfů. Fte faklínafi. To nejlepfí, fo nám Flad údajně nadělil. A budete fe tu handrkovat, jak ftaré, nerozhodné báby, co fe bojí ftoupit do jedné hory," zašišlal na ně Coran, který se prudce postavil, zvolil si první vchod, která vedl do bažin a vstoupil, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Coran Aldo si tehdy zvolil svět neprostupných bažin. A svět venku už jej nikdy nespatřil. Někteří tvrdí, že po desetiletích bloudění našel cestu ven, ale v útrobách Hory ztratil svou magii a vylezl jako obyčejný člověk, jimiž tolik opovrhoval. Jiní zase říkají, že do dnes slyší z Hory křik, který se nese vzduchem a v ozvěně volá jediné jméno, Katarino.

Jak to dopadlo s jeho krutou sestrou, se do dnes neví. Údajně ji zavraždili ve spánku lidé dobitého města a její tělo nechali spálit na popel. Zkazky ale tvrdí, že když se její bratr dlouho nevracel, Katarina se jednoho dne sbalila a zmizela neznámo kam.

***

Mera se posadila na břehu a pohledem hledala onu Horu, kolem níž proplouvali. Ale nikde v dohledu nebyla. Kolem ní se rozprostírala jen hustá vegetace plná stromů, květin a plevele. Při tom ještě před chvílí neviděla nic jiného než kamení.

„Musíme pokračovat. Půjdeme po proudu řeky a snad se dostaneme k nějakýmu obydlenýmu místu, kde by nám dali nějaký zásoby," ujal se vedení Milo, když se z vody vypotácel poslední zaklínač a z nebe se k nim snesli Marcus s Brie, kteří vypadali vyděšeněji, než se Mera cítila. Jejich posledního čaroděje voda odnesla kamsi i s celou posádkou lodi.

Ostatní se začali pomalu zvedat, zatímco Mera jen zírala do země. Všichni věřili, že zbytek zaklínačů je buď po smrti, nebo je řeka vyplavila na jiném místě a oni teď podle plánu pokračují do Parrasu. Protože tak znělo pravidlo. Kdyby se komukoliv cokoliv stalo nebo se ztratili, musí za každou cenu pokračovat dál. Prioritou zůstávalo dostat Meru do hlavního města. Ale ona věděla... cítila, že je Reese uvězněn mezi tímto světem a tím pradávným. A nemohla se přimět k tomu, aby se otočila zády a nechala jej za sebou.

„Ne. Najdeme východ z Hory a počkáme tam na ně," hlesla tiše a přesto ji každý z nich dobře slyšel.

„Jak víš, že jsou u Hory? Můžou být prakticky kdekoli v okruhu několika mil," pronesl Caleb chlácholivě a věnoval jí chápavý, soucitný úsměv.

„Prostě to vím. Vím to. A bez nich já nikam nejdu!"

„Dobře. Můžeme vzít potaz, že jsou u Hory a že si dokonce vyberou i jednu cestu. Pořád ale nemáš žádnou záruku, že se z ní dostanou," snažil se ji Milo přivést k rozumu. A ona ho chápala. Ale měla pocit, že jestli udělá jeden jediný krok pryč od Reese, praskne jí srdce. Jenom při tom pomyšlení se jí útroby stahovaly úzkostí a přicházela o dech. Nemohla se vydat jiným směrem, protože by s každým vzdalujícím se kilometrem umírala za živa.

„Dostanou se ven. Rees je odtamtud vyvede," řekla a postavila se. Protože tomu skutečně veřila. Věřila, že pokud někdo dokáže projít Horou tří světů, pak to bude on. Protože by nikdy neopustil svoje muže. Udělal by cokoliv, jen aby je všechny dostal do bezpečí.

„Mero..."

„To je rozkaz, Milo. Když tady není Rees, Ball ani Deacon posloucháte mě. A jako tvoje budoucí císařovna od tebe chci, abychom našli ten zatracený východ a počkali tam na ně, i kdyby to mělo trvat celé jedno století. Je to jasné?"

Zůstala sama jen s Thranem, Calebem, Dubarem, Milem, Boosem a Zodem. Ani jednoho neznala tak dobře, jako tu druhou nezvěstnou část. Nikdy si nenašla dostatek času, aby s nimi promluvila. Aby zjistila jejich příběh. Ale každý jeden z nich jí věnoval široký úsměv a Zod se jí pokusil něco sdělit pomocí znakové řeči.

„Já ti nerozumím, Zode," zavrtěla Mera omluvně hlavou a dala si za úkol, že pokud tohle přežijí, naučí se pár základních znaků.

„Říká, že i bez křídel jsi dokázala povstat a létat," přeložil jí to Boose spěšně. Mera se na ně usmála a neohrabaně je poplácala po rozložitých ramenou. Poté se obrátila na Marcuse.

„Máš představu, kudy bychom se měli vydat?"

„Možná. Ale ten terén je velice hustě zalesněn. Z výšky není vidět prakticky nic. Ale pamatuji si některé staré mapy, podle nichž bychom se mohly řídit," pronesl Marcus poměrně zdrženlivě. Bylo to více, než si mohli přát. A jak podotkl některý ze zaklínačů, nebyla to ta nejhorší situace, ve které se kdy ocitli. Meru vážně zajímalo, která z oněch situací zabírala přední příčky.

„Haló... pardon. Já... pomůže mi někdo?" uslyšeli za sebou hlas protkaný zoufalstvím, když se chystali k odchodu.

Milo s Calebem vlezli do vody, kde několik metrů dál po proudu zahlédli Zikmunda zaseknutého mezi několika kládami, jak neúčinně kope nohama a snaží se udržet hlavu nad vodou.

„Tak na toho jsem úplně zapomněl," podrbal se Boose rozpačitě na hlavě a omluvně pokrčil rameny. Pravdou ale zůstávalo, že po Zikmundovi zapomněli pátrat úplně všichni.

***

„Vypadá to dost nepoužívaně," pronesl Caleb, když po několikahodinovém pátrání, kdy se museli několikrát vrátit, probít se skrz hustou vegetaci a snažit se nezlomit si žádnou končetinu, konečně stanuli před obyčejnými dřevěnými dveřmi porostlými břečťanem a se zrezivělými panty. Rozhodně nepůsobily dojmem, že by představovaly východ ze zakletých zemí. Působily by až neuvěřitelně obyčejně, kdyby jen tak nevisely ve vzduchu, aniž by byly do čehokoliv zabudovány.

„Taky je nejspíš nikdo pěkně dlouho nepoužíval," konstatoval Marcus, zatímco Zikmund obcházel dveře stále dokola a fascinovaně na ně zíral a cosi si horlivě zapisoval so svých pergamenů.

„Takže co teď?" zeptal se Boose a rozhlédl se kolem.

„Budeme potřebovat něco k jídlu. Podívejte se, jestli někde něco neulovíte nebo neseženete nějaké bobule. Cokoliv. My zatím rozděláme oheň. Tady nás asi stejně nikdo hledat nebude," řekla Mera s větší rozhodností, než jakou doopravdy cítila. Boose se Zodem souhlasně přikývli a zmizeli mezi stromy. Zbytek se pustil do odstraňování chrastí, větví, sekání keřů, aby si na místě vytvořili provizorní tábořiště. Nikdo neprojevil nejmenší znepokojení z toho, že jim uděluje rozkazy zrovna Mera.