Reese rozděloval jeden úkol za druhým, než na ně dopadla první vlna magie, která zapříčinila nebezpečný praskot v dolních prostorách lodi. Törez se Swenem se pod tím náporem síly svezli na zem, ale štít na jejich zádi udrželi. Společně se poté zvedli zase zpátky na nohy a za Törezových peprných nadávek vypálili svou vlastní magickou salvu, která v jedné z pronásledujících lodí nadělala díry stejně účinně, jako dělová koule.

„Potřebujeme zrychlit," křikl Reese na Deacona, který jen přikývl a pomocí několika složitých gest přiměl vítr, aby se vzedmul a opřel do jejich plachet. Tetování zaklínačů svítila jako světla majáků za temných nocí. Kdyby se právě nenacházeli v ohrožení života, Mera by tu podívanou musela obdivovat.

Najednou lodí cosi trhlo. A magie za tím nestála. Mera se nahnula přes zábradlí a zjistila, že se řeka začíná bouřit, ačkoliv ještě před chvíli poklidně plynula. Krajina kolem se začala měnit. Ostatní nákladní nebo přepravní lodě jako by mizely v dáli. Jako by zůstávaly v jejich realitě, zatímco oni mizeli v jiné. Místo vzrostlých stromů a travnatých plání se kolem nich rozléhalo jen kamení a skaliska plná temných jeskyní, ze kterých se ozývaly děsivé zvuky.

„Reesi musíme se vrátit. Reesi!" zařvala Mera na zaklínače. Jenomže silný proud je táhl nekompromisně dál a náhlá změna směru je mohla převrátit. Přesto Mera věděla, že pokud něco neudělají, bude to jejich konec. Řeka Luana se zlobila. A to nevěstilo nic dobrého.

Všude kolem nich se rozprostírala smrtonosná vodní masa, kterou nedokázala zkrotit ani Wladova krutovláda a hrozila, že je pod svojí ledovou náručí pohřbí za živa.

„Otočte to. Tak to sakra otočte!" uslyšela křičet Rustyho, který stál u kormidla a divoce mával rukama. Pohledem následovala směr, kterým ukazoval. Dala by ruku do ohně, že tam ještě před chvílí nestála. A přesto se z mlhy tyčila do výše skalní masa se třemi zapečetěnými vchody, před kterými se rozprostíral úzký pás oblázků, na kterých se dalo spočinout suchou nohou. V jejím stínu se koupala celá řada trosek a vraků lodí, které zde našly svůj konec.

Hora i z té dálky působila zlověstně. Měla uhlově černou barvu a po celé její délce i šířce se leskly ostré hroty, kvůli kterým se nedala přelézt.

„Reesi," hlesla Mera potichu, ale on ji i přes okolní svištění magie slyšel. Jejich pohledy se střetly a ona v těch jeho azurem protkaných duhovkách spatřila jasné rozhodnutí. Čekal jenom na její souhlas. Byl to příšerný nápad. Ale v zádech měli přesilu i krvelačného Corana Aldo. Tiše zaúpěla a přikývla. Rees jí věnoval povzbudivý úsměv, jako by to snad měli přežít a rozeběhl se ke kormidelníkovi a stále bledšímu Rustymu, aby mu udal směr.

Všechno se to seběhlo velice rychle. Nikdo vlastně nebyl schopný zpětně pospat, co právě zažil. Magie prskala, třískala a létala všude kolem nich. Několikrát dostali zásah, z nichž jeden přelomil hlavní stěžeň vpůli. I přesto neomylně pokračovali dál k Hoře, jako by je sama zvala do svého chřtánu. Nebe nad nimi v jednu chvíli úplně potemnělo a i přes stále proudící magii nastalo zlověstné ticho, které znervózňovalo i jejich pronásledovatele. Obestřela je neprostupná mlha, kdy neviděli ani na špičku vlastního nosu.

A pak do něčeho narazili. Jednou, dvakrát, třikrát. Loď neodolala a začala praskat. Kdosi zakřičel, aby skočili. Někdo opáčil, jestli se náhodou nezbláznil. Ale loď šla ke dnu a to, jestli v ní skončí dobrovolně nebo ne, byla jen otázka času. Něčí prsty se propletly s těmi jejími. Nemusela vědět, aby věděla, že patří Reesovi. Pevně je stiskla a společně se přehoupli přes zábradlí do chladných vod řeky Luany. A někde tam Mera Reese ztratila. Trvalo nesmírně dlouhou dobu, než pod neustále kopajícíma nohama ucítila pevnou zem a mohla vykašlat všechnu vodu, které se nedobrovolně nalokala. Silný proud ji zanesl několik kilometrů daleko od Hory tří světů. A Rees mezi nimi nebyl. Stejně jako Ball, Theo, Törez, Swen a Deacon. Mera se horečně rozhlížela kolem sebe. Pohledem pátrala ve vlnách. Ale nakonec se zmohla jen na zoufalý výkřik, který byl utlumen v Milově náručí.

***

V životě nedostal takový výprask, jako od té zvrácené řeky. Rees cítil každičký sval i kost v těle z úsilí, které musel vynaložit, aby ve vodě našel Meru, kterou někde ztratil. Ale proud jej táhl pořád dál a dál, pryč od ní, až musel uznat vlastní porážku s tímto živlem.

Nyní stál na minimálním kusu suché země před Horou se zbytkem svých mužů a zoufale si přál, aby byli ostatní v pořádku. Neměl ale čas nad jejich osudem více polemizovat, protože naproti němu seděl pomlácený Coran Aldo s několika vyraženými zuby, který přerývaně dýchal a držel se za krvácející pravý bok. Zbytek jeho lodí i s posádkami zmizel v nenávratnu.

„Měli bysme ho okamžitě zabít," zavrčel Ball, který měl ošklivě rozseknutý ret, a ve tváři se mu rýsovalo několik modřin. Ostatní na tom nebyli jinak. Řeka jim dala pořádně zabrat.

„Jenom podfraťáfi útočí na nfozbrojené," zahuhlal Coran přes díry v zubech, což zejména u Töreze vyvolalo salvu smíchu. I Reesovi škubalo v koutku úst, ale rozhodl se Corana zbytečně nedráždit. I když působil zuboženě, pořád vám mohl useknout hlavu jediným mávnutím ruky.

„Tvrdí srab, co nechal povraždit desítky nevinných životů," vrčel na něj dál Ball, který Corana propaloval nenávistným pohledem. Rees nepochyboval o tom, že by ho nejraději zabil na místě.

„Co faše pofěst, Reefi?" upřel Coran svou pozornost jeho směrem.

„Kde máš sestru, Corane?" nenechal se Rees vyvést z míry.

„Prof? Chyfí ti fnad?"

„Ani ne. Jen bez tebe obvykle nedá ani ránu."

„Fůftala doma. Nebylo jí dobfe," pokrčil lhostejně rameny. Rees mu nevěřil ani slovo, ale měl na práci mnohem důležitější věci, než se nechal rozptylovat Aldem. Potřebovali se odsud dostat, a to co nejrychleji, než začne příliv a tenhle jejich malinkatý prostor vezme voda. Nabízelo se několik různých alternativ, a přesto věděl, že nakonec bude muset zvolit jednu z cest, které na něj čekaly za jeho zády.

„Kde to flaftně fme?" zeptal se Coran, když přestal být středem pozornosti.

„V prdeli," pronesl Törez, který začal spřádat magii kolem sebe. Jak ale ke svému i překvapení ostatních zjistil, ta tady nefungovala. Někde na pomezí svojí mysli ji cítili, ale nikdo z nich nebyl schopný se jí dotknout a zhmotnit ji v tomto světě. Zatím to nebyla nejhorší situace, ve které se kdy ocitli. Ale i tak měli pocit, jako by jim chyběla jedna končetina.

„Poslouchal někdo toho Marcuse nebo jsem to vypustil jenom já?" zeptal se Törez. Rees si to pamatoval moc dobře. Především to, jak se při jeho slovech tvářila Mera. Hodlal ale využít všechny možnosti, než zkusí štěstí v útrobách Hory. Brzy ale zjistil, že jim řeka ani Hora jinou možnost nedají.