„Poplujeme... tímhle?" zeptala se Mera poněkud nevěřícně, když všichni stáli v přístavu a sledovali, jak na jejich pronajatou loď nakládají zásoby. Jednalo se o štíhlou loď se třemi hlavními plachtami, díky nimž dokázala loď nabrat neobvyklou rychlost. Bytosti i lidé ji využívali převážně k převážení sebe samých, jelikož nebyla určena k přepravě těžkých nákladů. Pod palubou se nacházela dvě patra s menšími, ale pohodlnými kajutami vybavenými větší skříni, houpací sítí a umyvadlem. Lepší loď sehnat nemohli a Rees už se nemohl dočkat, až se konečně nalodí.

Byla to Meřina první slova, která mu po dvou dnech strávených ve městě věnovala. Přesto to vypadalo, že se na něj za jeho rozhodnutí Balla potrestat, nezlobí. Působila spíše jako někdo, kdo si uvědomil hlubokou pravdu a nyní přemýšlí, jak s ní naložit.

„Málem sis nechala rozsekat záda na maděru a budeš se bát cestovat lodí? Jsi vážně divná," zavrtěl hlavou Swen, který naopak velice rád cestoval po vodě, protože byl vášnivý rybář. Ne, že by na tento koníček měl někdy čas.

„Nebojí se té lodi. Bojí se toho, co nás potká cestou," odpověděl místo Mery Marcus, který se postavil vedle Reese a koukal na loď se stejnou nedůvěrou, jako princezna.

„Co nás má potkat cestou?" zeptal se Theo obezřetně.

„Nejspíš chcete plout do přístaviště pod správou Parrasu. A odtamtud už je to do hlavního města jen den dva cesty na koni. A pokud se moje hlava nemýlí, pak cesta po řece vede kolem Hory tří světů." Marcus to pronesl tak zlověstně, že se Mera vedle něj ošila.

„Fascinující," pronesl Zikmund zamyšleně, zapisujíc do svitků papíru všechny poznámky, zatímco Deacon zabručel něco o tom, že o ničem takovém v životě neslyšel. A nebyl sám. Když se Rees rozhlédl po svých mužích, všichni se na Marcuse dívali se skepsí vepsanou ve tvářích.

„Hora tří světů je starší než cokoliv, co jste si kdy vyprávěli. Je to pozůstatek z dávných časů. Legendy praví, že se v útrobách Hory nachází tři samostatné světy a zjevuje se tehdy, pokud se řeka Luana cítí ohrožena. Jedna cesta vede do světa neprostupných bažin. Druhá do světa smrtelné nemoci. A ta třetí do světa Gorgon. Všechny posádky lodí, které zde ztroskotaly, musely zvolit jednu cestu, jelikož neexistuje jiná možnost, jak se odtamtud dostat," pokračoval ve vyprávění starý muž.

„Nech mě hádat. Nikdo nepřežil," zívl Törez, který na legendy a různé povídačky nikdy nevěřil, byť se jednou pomalu stával.

„Někdo určitě ano. Jinak by tu legendu nemohl šířit dál," usmál se Marcus a podíval se na Reese, jako by očekával, že na základě jeho slov změní své rozhodnutí a bude pokračovat po souši, čímž by se jejich cesta dramaticky prodloužila. Což si Rees nemohl dovolit. Po oné noci, kdy Balla s Merou nechal o samotě pouze s katem a v tichu svého pokoje si jen domýšlel, co všechno se tam může odehrávat, si uvědomil jednu zásadní věc, kterou nikdy neřekl nahlas a v mysli ji ani nepojmenoval. Miloval ji. Miloval její nedostatky, vzpurnou povahu i radost, jakou vkládala do absurdních maličkostí. Miloval jejího nezkrotného ducha, odhodlání i touhu. Ale nejvíc ji miloval za to, že by raději zemřela, než aby se něco stalo jeho vlastním lidem. Ještě nikdy v historii se žádná živá bytost nepostavila na obranu zaklínače. A bohužel si zamiloval i ten pocit, kdy s jistotou věděl, že ji druhý den ráno spatří. Rozespalou, pomačkanou ve tváři, hrnoucí se k snídani. A toho se musel co nejdříve zbavit. Dřív bez ní také dokázal žít, byť ho vzpomínka na ni denně provázela.

Cesta lodí do hlavního přístavu Carana by jim ušetřila několik měsíců trmácení se přes nejrůznější města, městečka i vísky. A přesně to teď Rees potřeboval.

„Tohle není dobrý nápad. To vůbec není dobrý nápad," mručela Mera nespokojeně.

„Hele. Nikdo z rybářů o ničem takovým nikdy nemluvil. Ani si nepamatuju, kdy naposledy ztroskotala nějaká loď," rozhodil Törez rukama a nalodil se na palubu jako první. Rees jen omluvně pokrčil rameny a vydal se za ním. Marcuse nesmírně respektoval a nepochyboval o tom, že viděl věci, které jim byly neznámé. Ale sličný lid měl spoustu povídaček, legend i příběhů na všechny kouty tohoto světa. A pokud by se všemi řídil, nevytáhl by paty z Parrasu. Sám sebe uklidňoval, že pokud by nějaká taková Hora existovala, posádka by o ní věděla a jistě by se jí obloukem vyhnula. Už tehdy měl vědět, že na každé z oněch povídaček je zrnko pravdy.

***

Mera stála na přídi s rukama roztaženýma do stran. Po děsivě dlouhé době měla pocit, že skutečně letí. Voda pod ní rychle ubíhala a občas z ní vyskočila říční víla, která jí radostně zamávala.

Řeka Luana byla svou rozlohou obrovská i obdivuhodná. Větvila se na desítky dalších menších řek, které se měnily v potoky, rybníky i jezera. Byla zdrojem života na této zemi. Byla divoká, nespoutaná i pomstychtivá, stejně jako uměla být i klidná a rozvážná. Mera si kdysi, ještě v paláci, přála být jako ona. Marcus jí o řece vyprávěl každou noc všechny známé i neznámé příběhy. Občas mívala pocit, že zná řeku i její zákoutí mnohem lépe, než vlastní rodinu. Že by jí řeka mohla porozumět ve věcech, v kterých sama tápala.

„Loď na obzoru," zařval jeden z mužů posádky, kterou si najali, aby je dopravila blíže k jejich cíli. Mera chápala, proč Rees spěchá. I když si sama nepřála nic jiného než s nimi zůstat ještě o chvilku déle. Věděla, že se chová sobecky. Ale tuhle stránku svojí osobnosti neuměla nikdy úplně zapudit. Ať už byla princeznou, vězněm nebo neznámou vílou.

Mera se otočila směrem, kterým muž ukazoval, a spatřila Reese s Ballem, jak se ženou k zádi, za kterou se rýsoval obrys lodi, která je následovala. Meře by na tom nepřipadalo nic divného. Na řece se pohybovala spousta lodí všech velikostí i tvarů. Kdyby na téhle konkrétní lodi nevlály ty zatracené rudé plachty a odporná zástava rodu Aldo, kterou doufala, že už nikdy nespatří. Mimoděk si sáhla na malíček, který jí díky Matce zůstal neporušen, a v myšlenkách se vrátila k noci, kdy ji ve Wartharu přepadli krátce po tom, co Balleas zmizel. Znovu slyšela muže křičet a pohazovat si s ní. Znovu je slyšela, jak se posmívají a čekají na toho, kterému ji měli doručit. Netušila, o kom mluvili, ale mohla si to domyslet. Coran Aldo je nenechal odejít jen tak. Jakmile si vyhlédl svou kořist, štval ji tak dlouho, dokud ji neuhnal.

Protlačila se kolem několika mužů, kteří po sobě štěkali příkazy, aby slyšela, co si Rees s Ballem říkají.

„Ten ubohej zmrd nás sledoval," ulevil si Ball, zatímco nenávistně hleděl na pronásledující loď. Z Reesovy tváře nedokázala vyčíst nic. Nasadil svou obvyklou kamennou masku, přes kterou nenechal nic a nikoho projít.

„Jakej je plán?" přidal se k nim Swen s připraveným lukem v ruce.

„Brie s Marcusem ať okamžitě vypadnou z lodi," řekl Rees okamžitě a sjel Meru pohledem od hlavy až ke kotníkům.

„Ani jeden ji neunese, Reesi," odpověděl Ball na jeho nevyřčenou otázku.

„Vím. V tom případě máme stejnej plán jako vždycky. Nenechat se zabít," přikývl Rees a houkl na Töreze, kterého přiřadil ke Swenovi, aby ubránili jejich zadní část.

„Jestli budeš muset, tak tu zatracenou loď potop," přikázal ještě Ballovi a odběhl za dvěma vílami, které se společně se Zikmundem krčily u sudů se zásobami, a něco jim v rychlosti řekl. Mera poznala, že se s ním Marcus hádá a rukama při tom ukazuje na ni. Ale ať už mu Reese nakonec řekl cokoliv, Marcus nakonec poslechl a ruku v ruce se s Brie zvedli do vzduchu, směrem k pevnině.

„Asi máme problém!" zařval Ball a ukázal za loď, za níž se pomalu odhalovaly minimálně další tři. Mera nepochybovala o tom, že patří k té první a všechny měly nejspíš jeden jediný úkol. Vymazat je z historie říše.