„Polož to, než si ublížíš," protočil Balleas oči a znuděně zívl. Stejně, jako slýchával příběhy o Meře, dost často slýchával i o Doregasovi a ostatních dozorcích, kteří zde pracovali. Doregas uměl svou stavbou těla a přístupem děsit nevinné víly, ale pod maskou tyrana se schovával jen obyčejný zbabělec, který se v životě nepostavil sobě rovnému. Natož vycvičenému zaklínači, který ho převyšoval o celou hlavu a jeho muskulatura vypovídala o hodinách těžké dřiny. Nejspíš proto se Doregas neodvážil namířit meč zaklínačovým směrem. V Balleasových oříškových očích se zračilo tolik opovržení, že i Mera měla co dělat, aby před tím pohledem neucukla.

„V tomhle vašem cáru papíru stojí, že jí můžete odvíst jedině v případě, že je to nějaká podělaná princezna. Tak mi dej důkaz, ty bastarde," sykl Doregas podrážděně.

„Má zlatou krev," zavrčel Balleas jeho směrem a Mera ten nebezpečný zvuk pocítila i v kostech, kde ji zamrazilo.

„Věř mi, bastardí mládě. Ta čubka krvácela tolikrát, že to ani sama nespočítá. A má úplně obyčejnou krev, jako každej jinej," uchechtl se Doregas a vítězoslavně se zazubil. Sám byl svědkem toho, když ta holka málem vykrvácela. A ani jednou z ní nevytekl jediný pramen zlaté barvy.

„Musíte vědět kam říznout," zašeptal Zikmund, jako by se bál vlastního hlasu, ale v ruce třímal malý nožík pevně a odhodlaně. Na tento okamžik čekal desetiletí. Studoval staré knihy, bádal a pozoroval. Psal vlastní spisy. Znal vílí rod lépe, než kdokoliv jiný a nyní mohl dokázat, že našel tu správnou. Že generála Reese netáhl přes celou říši jenom proto, aby mu způsobil další krvavé šrámy na jeho duši, ale aby splnil to, k čemu se nechal najmout.

„Má paní," usmál se na Meru nejistě, a když mu bez řečí podala ruku dlaní vzhůru, nepatrně jí řízl do čáry života, jak jí s oblibou říkávaly vědmy. Hned na to se z ranky vyvalil pramínek vzácné, zlatavé tekutiny, která spadala na zem jako důkaz toho, že před nimi klečí poslední žijící potomek královského rodu.

„Do prdele... jsme boháči," zajásal Doregas, kterému černé oči doslova zářily.

„Ty jsi hlavně sráč. Vypadni, než smažu tvojí ubohou existenci ze zemskýho povrchu," plivnul dozorci Balleas do tváře, odstrčil ho od Mery a dál si ho nevšímal.

„Když tě vezmu do náruče, abys nemusela po svých, vrazíš mi facku?" povytáhl Balleas jedno obočí. Nedovedl si představit, co všechno musela Mera v Doregasově područí zažít, ale na jejím místě by nejspíš nenáviděl všechno a všechny. A muže ze všeho nejvíce. Proto na ní nehodlal spěchat, ale už se nemohl dočkat, až jí odsud dostane.

„Hezky popros a já si to rozmyslím," řekla Mera a pokusila se u toho tvářit smrtelně vážně. Nehodlala si přiznat, že se jí Balleas zamlouvá. Že je velice příjemná změna, když se vás někdo ptá na svolení, než aby si vás jednoduše vzal. Ale nehodlala Reesovi nic ulehčit. Ten stále stál jako kamenný sloup a sledoval dění před sebou jako nezaujatý pozorovatel. Nedokázala z jeho postoje nic vyčíst a to ji nejspíš dráždilo ještě o trochu víc. Znávala Reese, kterému stačilo pohlédnout do těch hlubokých modrých očí, které připomínaly celý širý oceán, a ihned věděla, na co myslí. Co se mu honí hlavou a jak se cítí. Uměla v něm číst, jako v otevřené knize. Nejspíš to ale vše byla jen přetvářka, protože ji nakonec zradil a tahle jeho strojená tvář byla ta skutečná.

„Ó prosím, má paní. Prokázala bys mi tu čest a dovolila mi nosit tě na rukou?" upřel Balleas na Meru své uhrančivé oči, až jí uteklo lehké uculení.

„No ne. Princezno. Nebyl tohle snad úsměv?" rýpnul si do ní Balleas okamžitě, opatrně jí vzal pod koleny a lehce se s ní zvedl na nohy. Doregasovi, který vzteky pěnil, ale nedovolil si jediný pohyb, nevěnoval pohled. Mera vyčerpaně svezla hlavu na jeho rameno a schoulila se k němu, protože z něj vycházelo tak příjemné teplo, že nedokázala odolat. Po tolika letech strávených v chladných celách to byla příjemná změna, které hodlala využít.

„Moc mě to mrzí princezno," broukl Balleas téměř neslyšně a znělo to tak upřímně a dobrosrdečně, až mu to chtěla Mera uvěřit.

„Neříkej mi princezno. Jmenuju se Mirabella," pronesla stejně tiše, protože princeznou už nebyla dávno.

***

Reesovy se svíralo srdce při pohledu na křehkou vílu, která se tiskla k Ballovi jako ke svému záchrannému lanu a nepřestávala se třást. Ale i přes to, co všechno musela ve Věži nářků zakusit, se nezdálo, že by jí dokázala úplně zlomit. Viděl to, když mluvila s Balleasem. Když v ní zahořel náznak nezkrotného ohně, který na ní tolik obdivoval, a ona se na zaklínače dokázala utrhnout navzdory strachu, který se jí odrážel v očích. Nezdálo se však, že by to jeho příteli nějak vadilo. Naopak si ti dva ve svém vlastním ironickém dialektu velice rozuměli.

Venku před branami už na ně čekal dokonale seřazený zástup zaklínačů a všech, kteří ještě zbyli, kteří společně úlevně vydechli, když se z brány vynořil Balleas s vílou v náručí. Mera chvíli těkala pohledem z jednoho na druhého, jako by posuzovala svou situaci a Reese na chvíli ovládly obavy, že se princezna rozkřičí a dá na útěk. Moc dobře si uvědomoval, jak moc Mera nesnáší mágy a celé jejich společenství. Jak jimi opovrhuje. Musel jí dokázat, že tyto osoby zde nejsou proto, aby jí jakkoli ublížily, ale naopak. Každý z nich by za ní položil život, protože si všichni uvědomovali, co všechno spojenectví císaře Valeriana a princezny Mirabelly může světu přinést.

„Doufám, že někde v téhle svojí smečce schováváš něco, co má čtyři kola, protože moje dokonale spráskaná prdel a zlámaný kosti cestu na koni nepřežijí," šlehla po Reesovi Mera pohledem, který jasně vypovídal o tom, že Ballease hodlá tolerovat, ale s ním žádné příměří uzavírat nebude. Věděl, že ho tím trestá. Každým škrábancem, každým zraněním mu dávala najevo, že jí nechal samotnou. Že jí opustil a všechno, co na ní napáchali je jeho vina. A zatímco jeho srdce pro ni krvácelo, Balleas se culil jako idiot. Musel se zhluboka nadechnout, aby jeho hlas a rozkazy zněly pevně a jednoznačně.

„Tvoje urozená zadnice se bude muset smířit s méně urozeným sedlem, jako všichni ostatní. Můžeš si naskočit k Ballovi. Jako chůva pro rozmazlený urozenstvo je dokonalej," usmál se přeslazeně a v jejích zelenkavých očích se blýsklo. Pozvedla koutky úst a věnovala mu dravý úsměv na důkaz toho, že přijímá jeho výzvu a tuhle hru mohou hrát dva. Reese se vyhoupl do sedla svého hřebce, kterého přidržoval Deacon, který pro něj byl stejně důležitá osoba, jako Balleas. Ale zatímco Ball byl laskavý, dobrosrdečný a otevřený, Deacon si spoustu věcí nechával pro sebe. Reese se nikdy nedozvěděl, co všechno obnášel jeho trénink. Co ho stál a co pro něj musel obětovat a Deacon se mu s tím nikdy nesvěřil. Jemu, ani nikomu jinému. Reese ale věřil, že až nastane ten správný čas, Deacon jim vše poví.

„Jeď napřed a najdi nějaký prostor, kde se budeme moct utábořit. Ale ať to není moc daleko. Nejspíš to dlouho nevydrží," naklonil se Reese k Deaconovi, když si od něj přebíral uzdu a koutkem oka sledoval, jak Mera se zaťatými zuby zarývá nehty do hrušky sedla a postřehl i přítelův nesouhlasný pohled, kterým mu jasně dával najevo, že promrhal příležitost být jí co nejblíž. Přesně tohle ale Reese potřeboval. Dostat se od princezny co možná nejdál. Jen bohové věděli, co by se mohlo pokazit, kdyby se ocitl v její blízkosti.