- 26 -
Několik dalších dní probíhalo ve stejném duchu popichování, hašteření i láteření, než dospěli k jejich dalšímu cíli, který Reese vybral záměrně. Mohli se mu obloukem vyhnout a protáhnout cestu do hlavního města o několik týdnů, ale Reese chtěl toto místo ukázat Meře, aby viděla, jak důležitá její úloha v této hře je a především, aby ji připomněl sám sobě.
Zastavili na kopci svažujícím se k majestátní řece, na jejíchž obou březích se rozprostíralo velkolepé město, které spojovalo několik mostů. Reese ten pohled miloval.
„Co to u Matky je?" vydechla Mera překvapeně, svezla se z Ballova koně a udělala několik vratkých kroků dopředu, s očima upřenýma na rozlehlé město plné vysokých budov ze skla, od kterých se odráželo světlo a vytvářelo tak dojem, že se koupe ve sluneční záři. Reese věřil, že takhle nějak vypadal celý svět před válkou a zotročením sličného lidu a město Warthar tu stálo jako připomínka dávné slávy.
„Tohle je Warthar. Jedno z mála svobodných měst říše. A ta řeka je If. Ty jí ale nejspíš znáš jako Luanu," stoupl si Reese vedle princezny a místo podívané před sebou sledoval Meru po svém boku, které vítr čechral husté, rudé vlasy jako záplavu divokého ohně. A v jejích očích se zračil údiv, melancholie, ale i obdiv a respekt.
„To není možný... je... pořád stejná," vydechla Mera a po tváři jí stekla jediná zbloudilá slza.
„Co je pořád stejný?" houkl za nimi Boose přes burácení řeky.
„Pořád existuje. Máme naději," položil Marcus Meře ruku na rameno.
„Hele, co si to tam mumláte?" ozval se Swen.
„Luana byla... je řekou řek. Ona dává život. Z ní pochází veškeré vodní toky. Potoky, říčky, další řeky, jezera i rybníky. Náš lid věřil, že naše existence zanikne spolu s touhle řekou. Že nám náš dar nesmrtelnosti Matka věnovala právě z této řeky. Věřil, že tam, kde řeka pramení, je i pramen živé vody, který tě dokáže dostat z náruče smrti při sebehorším zranění. Ta řeka je starší než cokoliv na tomto světě. A pokud se řeku Wladovi nepodařilo vyhladovět, tahle země má ještě šanci růst a vzkvétat. Zem ještě úplně nezemřela," vysvětlil Marcus ostatním, zatímco Mera se otočila na Reese a zeptala se, „co si myslel tím svobodným městem?"
„Zdejší obyvatelé se jako první postavili proti Wladovi. Jeho zákonům i zotročování. Vymanili se z područí říše, ustanovili si místo vládce města starostu, kterého si sami zvolili a poskytli útočiště pro nespočet víl. Můžeš tu najít obchod s bylinkami, který vede víla a hned vedle výklad snů, který poskytuje šarlatán," usmál se Reese.
„Chceš mi říct, že tohle všechno udělali Wladovi pod nosem a on je v tom nechal dál žít, aniž by to tu srovnal se zemí?" povytáhla Mera nechápavě obočí. Netušila, jestli si z ní Reese dělá legraci nebo to myslí smrtelně vážně a po tom všem, co její lid i ona sama prožili, bylo velice těžké mu uvěřit.
„Nemohl si to dovolit. Warthar je díky řece, která jím protéká, hlavním dodavatelem surovin a pěstitelem nejrůznějších potravin. Zásobují takřka celou říši i díky přístavu a vlastní flotile. Wlad na nich byl doslova závislý. Navíc se tento převrat začal odehrávat na sklonku jeho života, kdy veškerou svou pozornost soustředil na to, aby si ten život zachoval."
„Je pořád tak..." začala Mera, ale zarazila se, jako by potřebovala teprve najít to správné slovo.
„Obrovská?" zkusil Ball, ale Reese věděl, že to není ten přívlastek, který měla princezna na mysli.
„Pořád v ní žijí říční víly," naklonil se Reese k Meře blíž a mohl tak slyšet, jak její srdce vynechalo jeden úder. Mera jen beze slov vrtěla hlavou a třeštila na něj oči, které se zalévaly slzami. Tušil, že jí tímto místem vyrazí dech. Potřeboval, aby pochopila, jak je pro budoucnost světa důležité souznění jednotlivých národů. Wathar se mohl pyšnit svým rozkvětem právě díky tomu, že sličný lid a mágové i čarodějové zde dokázali žít společně v harmonii. Proto se to v řece hemžilo rybami. Proto v sadech rostlo nejrůznější ovoce a zem tu plodila chutnou zeleninu. Proto se městu vyhýbala všudypřítomná šeď a město zářilo barvami, smíchem i životem.
„Tak už ale pojďte. Chci na pivo do hospody a navštívit Polly. A taky potřebuju nový boty, sedlo, masáž..." začal vyjmenovávat své požadavky Boose, jehož hlas se pomalu vytrácel, jak postupoval z kopce dolů a mířil k vysokým, zdobným sloupům, na kterých seděli vyobrazení bohové země, jako opatrovníci města.
„Když jsem to viděla prvně, málem jsem omdlela. Je to spousta nečekaných vjemů, které vás absolutně pohltí. Snažte se nás držet. Je to úžasné místo, ale dá se v něm snadno ztratit," poradila Brie Marcusovi s Merou a věnovala jim povzbuzující úsměv, když se i ostatní připojili k Boosovi, který ještě stále vypočítával, co všechno zde chce stihnout. Reese ho většinou z města musel odtáhnout na káře, protože se ve městě naprosto vyčerpal. Nejenom v hospodě, ale z velké části ho většinou zničila Polly. Byla to kouzelnice, která si na jednom břehu řeky otevřela rybí restauraci a jejíž manžel i syn zahynuli ve válce, takže měla velice dobrý důvod, proč Wlada nenávidět. Reese čekal, kdy za ním Boose zajde s prosbou, že by ve městě zůstal. Ta ale zatím nikdy nepřišla.
Reese se pozdravil s muži, kteří strážili bránu a kteří je s přáním příjemného pobytu vpustili do útrob rušného velkoměsta, které Meru doslova pohltilo. Tolik různých vůní, zvuků a barev jitřily její smysly. Pevně svírala Ballovu ruku, až mu ji možná trochu přiškrtila, a s pusou otevřenou dokořán sledovala davy rozesmátých bytostí, které spolu čile konverzovali nebo si dokonce i pomáhali. Na prapodivnou skupinu tvořenou zaklínači, vílami, jedním čarodějem a mágem nikdo nepohlížel přes prsty. Nikdo se na ně nemračil, nepovídal si o nich. U nikoho nevzbuzovali opovržení. Reese je neochvějně vedl k dvoupatrové budově nacházející se hned za první zatáčkou a hrdě hlásající název Hostinec u bílého lva, kde je přivítala robustní hostinská se zašpiněnou zástěrou a vřelým úsměvem od ucha k uchu. Roztáhla své obrovské ruce, které by objaly svět, a vrhla se na příchozí zaklínače, jako na dávno ztracené syny, kteří její pevné objetí se smíchem opětovali.
„Mer, tohle je Rosita. Jako věštkyně byla naprosto příšerná, ale jako hostinská podává ten nejlepší kančí guláš, jaký si kdy jedla," představil obě ženy Reese, zatímco ostatní se začali skládat ke stolům a hladově zírat k výčepu.
„Měla jsem vidění, že se líp uživím jako poctivá obchodnice," zazubila se Rosita a počastovala Meru stejným přivítáním.
„S tou poctivostí bych to nepřeháněl," houkl od stolu Milo a poslal hostinské vzdušný polibek.
„Jak dlouho u nás zůstanete mládenci? Připravím pokoje," řekla Rosita dobrosrdečně, aniž by Mila zpražila nesouhlasným pohledem.
„Jsme tu jenom na skok," začal Reese, kterého okamžitě přerušilo hlasité bučení jeho mužů, včetně Brie.
„Na noc. Na jednu noc," protočil Reese oči a přidal se k ostatním.
„Zlatíčko, taky se posaď. Dám ti speciální nášup. Jsi hubená jako lunt. To ti nedávají najíst?" probodla Rosita zaklínačskou bandu pohledem, ale sotva ji někdo vnímal, protože na stůl zrovna donesli korbele s pivem, na které se zejména Boose vrhl, jako by nepil celá desetiletí.
„Na. Tady si čupni, tohle si vezmi a dej si do nosu. Takhle nezdravou barvu pleti jsem pěkně dlouho neviděla," popadla hostinská stále vyjevenou Meru za rameno a rázně ji posadila na lavici, kde jí do ruky vrazila zbývající korbel piva a posmutněle nad ní zavrtěla hlavou, jako by byla nějaký politováníhodný případ. Mera si usrkla napěněného nápoje a okamžitě usoudila, že pivo rozhodně nebude patřit mezi její oblíbené moky. Bylo to hořké, lehce perlivé a Mera vážně nechápala, co na tom všichni mají. S radostí korbel posunula Marcusovým směrem, jenž usedl vedle ní, a očividně mu chutnalo. Mera se konečně mohla zhluboka nadechnout a rozhlédnout se kolem. Na spoustu bytostí, které v pospolitosti sdílely jednu prostornou místnost rozdělenou řadou stěn, se spoustou zaplněných stolů a v níž se rozléhala hlasitá konverzace jednotlivých návštěvníků. Mohla spatřit dvě usměvavé víly, které se daly do hovoru s příchozím čarodějem. A dokonce i několik rarachů dovádějících s místní omladinou. Položila si hlavu do dlaní a zasněně sledovala všechno to dění kolem. Nikdy by neuvěřila, že je něco takového vůbec možné., kdyby to právě neviděla na vlastní oči. A byť to stále pořád nechápala, ta podívaná se jí moc líbila.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top