„Zmizela. Není po ní ani památky. A ztrátu svojí drahé ale poněkud vyšinuté ředitelky nám teď čarodějové vyčítají. Drží je zpátky jenom loajalita k Valerianovi, ale i tak bychom raději měli co nevidět zmizet," podával Reesovi hlášení Deacon, když se situace uklidnila a zaklínači šli sčítat škody, zatímco Zikmund se jal ošetřovat zraněné. Reese se vyhýbal pohledu na jednu ze tří věží, ze které ještě stále odpadávala omítka a kusy zdiva na důkaz jeho řádění. Nejraději by sám sebe neviděl. Tohle podělal. Věřil Siaře. Myslel si, že je pojí jistý druh přátelství za všechna ta léta, která spolu prožili. A díky tomu všechny ohrozil. Málem je zabil. Ty, které se zavázal chránit. Očima zabloudil k Meře, která seděla v roztrhaných šatech na jednom ze spadlých kamenů a nechávala si od Zikmunda čistit rozedřená kolena. Zachránila je. Zachránila jeho. Nejdřív ho líbala jako nejdražší poklad a pak ho vyvedla z temnoty zpátky na světlo, byť ho mohla nechat tomu propadnout a udělat to, co ho kdysi budilo ve snech.

Za jeho zády něco nebezpečně zapraskala. Ozval se poplašený křik, několik nadávek a poté se k zemi zřítil jeden z balkonů, které se čarodějové snažili udržet pohromadě. Na všechno zřejmě kouzla nestačila.

„Bylo by fajn, kdyby sis tohle přestal vyčítat a začal normálně fungovat. Máme jednoho posledního čaroděje a další s námi rozhodně nepůjdou. Tak se dej dohromady, ať můžeme zmizet," poplácal ho Deacon po zádech, když Reese jen zoufale zaúpěl a snažil se ignorovat rozpadající se stavbu.

Situace ale pořád mohla vypadat hůř. Stále měli alespoň jednoho čaroděje. Stále zůstával naživu kuchař Rusty, což se dalo považovat za malý zázrak. Dokonce i Zikmund stál ještě pořád na nohách, což se na začátku téhle výpravy zdálo zhola nemožné. A Mera... bohové bude se jí muset omluvit a především jí poděkovat.

Kolem Reese prošel Theo s nateklým nosem a modřinou pod okem a Reese si bolestně uvědomoval, že toto nezpůsbila žádná bestie, ale on. Protože ho sžírala až bolestná žárlivost.

„Theo?" houkl na přítele a nervózně si promnul krk. Nejmladší ze zaklínačů k němu zamířil s úsměvem od ucha k uchu a významně na svého velitele pozvedl jedno obočí.

„Omlouvám se za svojí unáhlenou reakci. Ale ona není jen nějaká děvečka, se kterou si můžeš užít a nechat ji na slamníku. Prostě nech svoje ruce v kapsách, jinak nám Valerian dá srazit hlavy."

„Reesi. Možná nevládnu tvojí mocí, ani neumím s mečem to, co Milo. Ale co vážně zvládám, jsou ženská srdce. A to její si přeje tvojí náklonost. Ne mojí. Za mnou přišla jenom proto, aby si ty žárlil. A podívej se, jak to fungovalo," zazubil se na něj přítel a Reesovy ztěžklo srdce ještě o něco víc.

„Nepomáháš," zavrčel podrážděně Reese a vrhl nevraživý pohled na jednoho z učitelů, kterému zjevně došla trpělivost při pokusech o záchranu věže, a chtěl si svou frustraci vybít na Reesovi. Stačil ale jeden jeho pohled, do kterého nechal probublat trochu magie a učitel se zarazil na místě, kde chvíli nerozhodně postával a nakonec se moudře rozhodl zmizet.

„Všichni tady si myslí a dokonce i vidí, že děláš osudovou chybu. Nechceš poslouchat Ballease? Pak nebudeš poslouchat ani mě. Ale klidně ti to budu připomínat každej pitomej den. Nemáš zač," zazubil se Theo a Reese si už po několikáté říkal, kdo že to tu vlastně doopravdy velí.

Reese nasál notnou dávku vzduchu do plic a vyšel k Meře, od které se konečně vzdálil Zikmund, a přisedl si vedle ní.

„Ten plamenný, omluvný proslov si laskavě odpusť," řekla a teatrálně protočila oči.

„I tak děkuju. Tohle... nemělo se to vůbec stát," svěsil hlavu a styděl se sám za sebe. Se svým vnitřním démonem se naučil žít i v těch nejvypjatějších situacích, kdy s ním cloumal vztek. Naučil se to především díky ní, kdy před ním ve Věži nářků necouvla o krok a konejšivým hlasem k němu promlouvala. Ona v něm neviděla bestii tehdy, ani teď a on nedokázal slovy vyjádřit, jak moc si jí za to vážil. Mohla ho nechat, ať všechny zmasakruje. Aby se pak nenáviděl do konce svých dní.

„Děkuju, Mer," hlesl a založil si ruce na hrudníku, aby odolal touze pohladit ji. O tom, co se stalo před jeho běsněním, se rozhodl pomlčet. Chtěl věřit tomu, že ho v ten moment chtěla a on s tím chtěl chvíli žít.

„Co se vlastně stalo? Co ti ta tvoje ex kráva podala, že si takhle šílel? Vůbec si nevnímal Reesi. Jako bys to ani nebyl ty," otočila se k němu a zabodla do jeho tváře ty své mechově zelené oči, které viděly až na dno jeho duše.

„Stalo se to, že jsem kretén," pokrčil rameny a Mera jen souhlasně zamručela.

„Nikdy na těhle jejich mejdanech nepiju. Rozhodně ne to, co mi podají. Mají ve zvyku tam dávat ještě neprobádané lektvary, které z tvojí mysli dokáží udělat kaši. Jenomže jsem Siaře věřil... a pak už jsem nedokázal slyšet nic jiného než ji. Přál jsem si splnit všechno, co vyšlo z jejích úst. Jako bych viděl z velké dálky sám sebe i to, co se chystám udělat, ale neuměl jsem to zastavit. Ale pak se přes to všechno prodral tvůj hlas a já se najednou zase ocitl ve Věži nářků. Viděl jsem, jak si tam pro mě vždycky byla a nikdy se nevzdálila. Mer, já vím, že mi to nevěříš, ale nikdy bych ti neublížil," pronesl pevně. Věděl, že ztrátu svých křídel připisuje jemu. Že ho nenávidí za to, že ji tam nechal a sám zmizel, ačkoliv se to takto neudálo. Toužil jí to všechno říct, ale všechno by se tím zkomplikovalo. Musel se smířit s tím, že se Mera nikdy nedozví, jak to skutečně bylo.

„Promiň, ale přestala jsem poslouchat ve chvíli, kdy ses označil za kreténa," zazubila se a on se rozesmál. Mera se pomalu zvedla a sykla bolestí.

„Už jsem ti to jednou řekla. Jsi spoustu věcí, ale vrah ne a já ho z tebe neudělám. Navíc si zaslouží lepší smrt než být roztrhaní v tvojí tlamě," kývla k hloučku zaklínačů, kteří se snažili udělat neviditelnými a nenuceně spolu vedli konverzaci, která postrádala jakýkoli smysl, protože všichni bedlivě poslouchali je.

Jakmile všechny ošetřili a zahrnuli čaroděje salvou omluv, z nichž žádná nepadla na ornou půdu, vyrazili raději na cestu. Nikdo netušil, kam se Siara poděla ani jaké budou její další kroky, ale ani zde Reese nepochyboval, že o ní ještě uslyší.

***

„Ty ses zbláznil, že jo?" posadila se Mera na svém provizorním lůžku a dlouze zívla. Byli na cestě třetím dnem a zatím nikdo nezpozoroval, že by je sledoval pomstychtivý čaroděj nebo šílená ex milenka. Posledního čaroděje, který s nimi byl ještě ochotný cestovat, si Reese hýčkal jako nejdražší poklad a snažil se jej nezatěžovat zbytečnostmi. Princezna celkem brzy zjistila, že jí vyhřívaný stan ani pohodlná postel až tak moc nechybí. Ráda usínala pod hvězdným třpytem a s praskajícím ohněm v zádech. Za šumění větru i zaklínačského popichování. Ráno se probouzela do jinovatky a lahodné vůně bramborových placek, které Rusty opékal na rozžhavených kamenech a mazal marmeládou z malin. Mera v životě nejedla nic lepšího. Jenomže dnes na ni nečekala žádná snídaně. Jen Deacon tyčící se nad ní a tvářící se, jako by mu zabila oblíbeného psa.

„Chtěla ses naučit bojovat. Sezením na zadku toho nedocílíš," pokrčil rameny.

„Vždyť ani není pořádně vidět," zabručela nespokojeně, toužíc se znovu zahrabat pod přikrývku.

„Na to, abys tu svojí kostřičku obalila svalovinou, nepotřebuješ vidět."

„Fajn. Slib mi, že ti jednoho dne budu smět nakopat zadek a já se zvednu."

„Velice královské," zavrtěl Deacon hlavou a postavil ji na nohy, aby ji odvedl nedaleko tábořiště, kde se skryli před zraky ostatních.

Stačilo pár desítek minut a Mera se potila po celém těle, funěla námahou a proklínala všechno a všechny. Věděla, že se druhý den stěží postaví na nohy a to, co ji dnes pálilo, bude zítra pekelně bolet. Momentálně nesnášela vše, co vyšlo z Deaconových úst, ale poctivě plnila vše, co jí přikázal. Už nechtěla být slabá a zneužívaná. Nehodlala znovu připustit, aby se jí někdo dotkl bez jejího svolení. Nechtěla, aby ji někdo zachraňoval. Chtěla se umět zachránit sama.

„Vypadáš příšerně," konstatoval Swen, když první ranní paprsky pročísly oblohu a ona se po sérii cviků, protahování a posilování středu těla přidala k ostatním a hladově se vrhla na misku ovesné kaše s medem, která ji v břiše příjemně hřála. Byla neodolatelně smetanová a sladká, a jestli Mera někoho považovala za čaroděje, pak jednoznačně Rustyho.

„Naváží se snad po ránu do tvýho ksichtu?" prskla Mera podrážděně a ochotně přijala zbytek Theovi porce, který na ní spiklenecky mrkl.

„Páni. Tady se někdo hodně špatně vyspal."

„Divíš se? Chrápete jako stádo prasat. Nechápu, že nás ještě nikdo nepřepadl," uchechtla se a uvolnila místo Ballovi, který jí přinesl šálek horkého čaje vonícího po meduňce. Mera nechápala, kde všechny ty suroviny Rusty bere a rozhodla se žít v blažené nevědomosti. Některá tajemství by měla zůstat skryta.

„Smrdíš," oznámil jí Ball vesele, za což si od princezny vysloužil dloubanec do žeber. Pořád netušila, jak z někoho tak mohutného a obrovského mohla vyzařovat tak přátelská a uklidňující aura, jako právě z tohoto zaklínače. Musela sama sobě přiznat, že se v jeho přítomnosti cítila příjemně a uvolněně. Dokonce mnohem lépe, než kdy se svojí rodinou. Kdy spolu s otcem vedla nějaký přátelský rozhovor? Nebo se svými sourozenci? Kayanem? Kdy se mohla svobodně popichovat a hašteřit? Kdy naposledy vlastně byla doopravdy sama sebou?

„Zlato, to nejspíš cítíš sám sebe," uculila se na Ballease sladce a vysloužila si tak plácnutí od smějícího se Swena.

„Princezno. Dnem za dnem jsi otravnější a otravnější," posteskl si Ball a pozdravil právě procházejícího Marcuse, který se za zvuku praskajících kloubů a řady nadávek svalil na zem a úlevně natáhl nohy před sebe.

„Stáří je na hovno," podotkl prostě a zadíval se na nebe.

„Je na hovno bejt nesmrtelnej a stejně stárnout. Kolik ti vlastně je, že vypadáš takhle?" houkl na něj Törez z druhé strany jejich kroužku obklopujícího skomírající oheň.

„Tolik, že bys to v té své duté hlavě nikdy nespočítal. Jednou tam stejně musíme všichni. Dostali jsme dar smrt oddálit, ne ji ošálit."

„Chceš tím říct, že takhle skvěle nebudu vypadat pořád?" zasmál se Törez a vycenil na Maruse zuby.

„Chlapče, ty nebudeš vypadat skvěle ani po zásahu vyšší moci."

Mera jen s úsměvem sledovala jejich slovní přestřelku a snažila se zapudit rodící se pocit náklonosti a štěstí, který v přítomnosti zaklínačů pomalu rostl.