Reese zuřil. Dlouho ho nic nevytočilo do takové nepříčetnosti, jako ta zatracená víla, kterou táhl k přidělenému pokoji a která celou dobu prskala jako kočka. Proklínal sám sebe. Ještě teď slyšel Theův smích, když si stíral krev z nosu a pobaveně se na něj culil. Ten malý zmetek si s ním hrál a Reese byl natolik pitomý, že na jeho hru přistoupil.

„Au... do prdele Reesi. Drtíš mi vnitřnosti," zaúpěla Mera, kterou v pase svíral tak pevně, že jí byl schopný zlomit pár žeber a přivedla ho tak zpět do reality.

„Čemu přesně nerozumíš na slově nenápadná?" zavrčel na ni, postavil ji na zem a opřel o stěnu, aby mohl otevřít dveře. Vůbec nepochyboval o tom, že kdyby ji na chvíli spustil z dosahu, utekla by mu.

„Neříkal si, že mám být nenápadná," uculila se na něj uličnicky a bože... byla tak rozkošná. Po dlouhé době se jí do tváří vrátila barva, byť díky notné dávce alkoholu. Usmívala se a v očích jí plál neuhasitelný požár, který v ní celou dobu tak postrádal, a jež hrozil, že ho sežehne na popel.

„Upozorňuješ na sebe a zbytečně riskuješ," obořil se na ní.

„Jako by sis toho snad všimnul," protočila oči a přejela mu prsty po paži, když rozhněvaně lomcoval s dveřmi, které se mu rozhodly vzdorovat. Zalétl pohledem k jejím očím a nechal se jimi uhranout. Celý večer si hodlal všímat Siary, která by jinak rozpoutala peklo na zemi, ale nic z toho, co mu čarodějka vyprávěla, nevnímal. Celou svou bytostí se upínal k Meře, které to slušelo jako nikdy. Nenápadně ji sledoval, a aniž by si to uvědomovala, neuplynul okamžik, kdy by nebyl s ní.

„Nedělej to," procedil skrz pevně zaťaté zuby, protože cítil, jak jeho pevně zbudovaná bariéra povoluje a ruce mu samovolně vystřelují do jejích sametově hebkých vlasů.

„Proč?" hlesla a svoje oči přesunula k jeho rtům. Reese se roztřeseně nadechl a opřel si čelo o to její, aniž by svoje prsty vyprostil.

„Protože tohle nechceš udělat. Jsi opilá." Ale to, co tvrdil jeho rozum, rozhodně odmítalo provést jeho tělo, protože sám sebe přistihl, jak ji vlastním tělem tlačí ke zdi, tiskne se na ní a vychutnává si teplo jejího těla.

„Jak ty můžeš vědět, co já chci? Co když chci to, co ty holky tam dole? Alespoň jednou Reesi chci zažít, jaký to je doopravdy, když to nebolí. Když je na tebe někdo hodný a něžný. Nechci v hlavě ty strašný myšlenky," chytila ho za lem košile a přitiskla své rty na ty jeho, až mu tím úplně vyrazila dech. Vyklenula proti němu boky a Reese věděl, že jestli tohle udělá ještě jednou, neovládne se. Hlas v jeho hlavě řval, ať toho okamžitě nechá. Ať s tím přestane, než to všechno jenom zhorší. Tělo se ale rozhodlo jinak. Toužil po ní. Chtěl ji všemi dostupnými způsoby.

Mera mu zasténala do úst a přitiskla se k němu ještě blíž, až mezi nimi nezbyl žádný volný prostor. Hladově ji líbal, doslova hltal každý polibek, který mu byla ochotná dát. Její jazyk zvědavě zkoumal jeho ústa a on se v ní po chvíli ztratil. Vnímal jenom svůj splašený dech, zběsilý tlukot srdce a především Meřiny ruce, které neochvějně mířily k lemu jeho kalhot. Bloudil prsty po jejích zádech, až zavadil o špatně zahojené pahýly, které zbyly po dvou překrásných křídlech, jejichž okouzlující barva dokázala prozářit i tu nejhlubší temnotu. Znovu se mu hlavou rozezněl bolestný křik, který ještě dlouhou dobu rezonoval Věží nářků, než pomalu utichl, ale nikdy docela nezmizel. Reese poplašeně otevřel oči a odtáhl se od Mery, jako by ho samotná její přítomnost pálila. Tohle nemohl dopustit. Nenáviděl by sám sebe, kdyby si ji vzal do postele a vzal si ji. Opilou a očividně zbavenou veškerých zábran. Čarodějové do svých nápojů rádi přimíchávali vždy něco navíc na posílení účinku alkoholu a ostatní z toho občas šíleli.

V Meřině pohledu se mihlo něco, co by rád dešifroval, ale nedostal k tomu příležitost. Něco ho zezadu silně udeřilo do hlavy, až klesl na kolena. Hned na to přišla další rána, která ho poslala tváří k zemi. Ještě chvíli bojoval s vlastním zastřeným zrakem, než ho pohltila temnota.

***

Meru bolelo celé tělo. O kocovině toho slyšela už hodně, ale nikdy ji nepocítila na vlastní kůži. Seděla na studené zemi, opřená o zeď a zamlženým zrakem létala po místnosti, která ještě před několika hodinami představovala hodovní síň. Před ní se k životu probouzeli zaklínači, spoutaní jakýmsi kouzlem, a hlasitě skučeli. A po celé místnosti sem a tam přecházela Siara, stále dokonale upravená, ale vytočená do nepříčetnosti. Opodál stál Reese, který působil, že je duchem nepřítomný. Mera absolutně nechápala, co se děje. V hlavě jí hlasitě bušilo, nohy ji neposlouchaly a nic jí nedávalo smysl.

„Ty... si mě... vyměnil na tuhle trosku?" promluvila konečně Siara syčivě a ukázala pěstěným nehtem na Meru, která se zrovna pokoušela udržet obsah žaludku v sobě.

„Si, rozešli jste se před kolika. Šedesáti lety? Neměla by sis ho přestat uzurpovat?" zaúpěl Ball, protože Reese se k odpovědi očividně neměl.

„Ty sklapni. Beztak se to vaše vina. Neprošla jsem tím vaším trapným bratrským testem. Ale co mě má schvalovat nějaký bastard? Vždycky jsem dělala, co jsem mu na očích viděla. A přesto se na mě nikdy ani z části nepodíval tak, jako na ní." Siara začínala být nepříčetná a nenávistně probodávala Meru pohledem.

„Promiň, ale tim, že nás tady necháš svázaný na zemi, si ho hodláš naklonit jak přesně?" ozval se Swen.

„S dobrými skutky jsem skončila, parchanti. Poznáte, že se mnou si nemáte zahrávat. A ani Reese mě nebude vodit za nos věčně. Nejdřív ho nechám zabít vás. Potom ji. A potom ho nechám žít s tím, co udělal. Protože měl milovat mě!" rozeřvala si Siara a teď už Mera nepochybovala, že je Siara naprostý blázen a její mysl začala střízlivět v okamžiku, kdy Reese tasil meč, aniž by se v jeho obličeji pohnul jediný sval. Ball k němu hlasitě promlouval, s pramalým účinkem. Mera se konečně dokázala vyškrábat na roztřesené nohy, sundala si boty a začala jimi po Reesovi házet, protože jednoduše nevěděla, co jiného by měla udělat. A brala všechno, co jí zrovna přišlo pod ruku. Dál věcmi zasypávala Reese, aby si získala jeho pozornost. Kdyby se jedinému zaklínaču cokoliv stalo jeho rukou, nikdy by si to neodpustil. A ona by si nikdy neodpustila, kdyby jen nečinně přihlížela masakru, kterému mohla zabránit.

Z Reesova hrdla vyšlo varovné zavrčení, načež se jeho tělo začalo měnit.

„Mero, pro boha, zdrhej," zařval na ní Balleas a nemusel ji pobízet dvakrát. Jedna její iracionálně smýšlející část jí radila, že by měla zastavit, protože o, co se za ní hnalo, byl přece Reese. V téhle podobě ho už viděla stokrát a vždy se se svým vnitřním monstrem vypořádal. Ale ta druhá, racionální část, se ohrazovala a nutila ji zakopávat o vlastní nohy, protože Reese sice tu zatracenou bestii zvládal, ale nyní mu krví koloval jen Matka ví jaký lektvar, který ho úplně ovládal.

Mera prudce propadla prvními dveřmi, na které narazila a bolestivě si narazila kolena. Bestie proletěla nad její hlavou a zabrzdila o protější zeď. Mera běžela dál, ačkoliv takové tělesné zátěži dávno odvykla a pomalu cítila, jak jí tělo vypovídá službu. A někde vzadu v hlavě pořád slyšela ten známý hlásek. Je to Reese.

Z točitých schodů, na které narazila, se doslova skutálela a v ústech ucítila hromadící se krev, jak si při pádu prokousla jazyk. Jedinými dveřmi, které se na tomto podlaží nacházely, vyběhla ven a tím její neslavný útěk skončil. Stála na půlkruhovém balkonu s vysokým zábradlím, několik desítek metrů nad zemí a do dveří se útrpně pomalu tlačila bestie s vyceněnými zuby, připravená roztrhat ji na kusy. a Mera si ke svému překvapení najednou uvědomila, že nemá strach. Tuhle jeho stránku znala z dob, kdy ji sám ještě poznával a ani tehdy se nebála. Sedla si na zem a nohy si složila pod sebe a opřela se o zábradlí za sebou. V této pozici na něj vždy hleděla přes mříže cely, když se měnil. Když ztrácel sám sebe a bral na sebe podobu toho, co v něm všichni ostatní spatřovali.

„Tohle už jsme zažili Reesi. Trvalo ti to roky, ale naučil ses to ovládat. Já tam byla. Viděla jsem tě každou noc, jak se měníš v něco, co z tebe chtěli mít oni. Udělali z tebe spoustu věcí, ale vraha nikdy. Tak jim nedovol ho z tebe udělat teď," řekla Mera pevně a natáhla před sebe ruku jako tenkrát, když se odvážila do jho cely a poprvé se dotkla zvířete ukrytého v něm, které bolestně zakňouralo. Nikdy netušila, jak ten pocit popsat. Jako by se dotkla samotné surové síly. Tenkrát jí projela vlna energie, jakou do té doby nikdy nepocítila. Jak tedy mohl někdo tvrdit, že je to monstrum, když z něj sálalo elektrizující světlo?

Zvíře dál vrčelo a udělalo krok jejím směrem.

„Já se tě nebojím, Reesi. Nikdy jsem se tě nebála. Viděla jsem mnohem větší monstra napáchat příšerná zvěrstva. Tebe jsem viděla bránit slabé a mluvit za ty, kteří nemohli. Vím, že si myslíš, že jsi postradatelný. Ale jestli chceš ten svůj šílený nápad dotáhnout do konce, tak se sakra proměň zpátky, protože bez tebe to nezvládnu. Potřebuju tě," hlesla Mera a zabořila prsty do elektrizující srsti, když k ní zvíře sklonilo hlavu a zadívalo se na ní očima blankytnýma jako sama nebesa.

***

Balle doběhl na vedlejší balkon o několik chvil později. Sám pro sebe zanadával, vylezl na zábradlí a chystal se skočit k Meře, ačkoliv sám netušil, jak ji před Reesem ochrání. V poseldní chvíli se ale zastavil a pozorně se zadíval na sedící princeznu , která lehce hladila po hlavě zvíře, které spočívalo v jejím klíně. Musel si několikrát promnout oči, ayb se přesvědčil, že není omámený doznívajícími účinky lektvaru. Ale nemýlil se. Skutečně tam bylo. Nepatrné, chatrné, ale bylo. Zlomené, slabě pulzující pouto podobné nitce, které se proplétalo mezi Merou a Reesem. Matka mu o vílím poutu vyprávěla nesčetněkrát. Především proto, že stejné měla i s jeho otcem. Víly si za svůj dlouhověký život vybírali pouze jednoho druha, u něhož pocítili tak hluboký cit, že ho k nim připoutalo magické pouto. V dnešní době se jednalo o velice vzácný jev, kdy se pouto objevilo a spoutalo dvě duše v jednu. To, na které Ball zrovna shlížel, bylo velice křehké a zpřelámané, ale pořád tam bylo. A Ball věděl, že se o tom Reeesovi nikdy nebude moci slůvkem zmínit.