Doregas popadl Meru pod krkem a smýkl s ní o zem, až se ocitla na okraji schodiště, v úzké chodbě, kterou se dalo tak tak projít. Stačil jeden chybný krok a každý se mohl zřítit do temnoty v dolních patrech věže, kde je čekala jistá smrt. Mera se jako vždy pokusila přepadnout a tuhle noční můru skončit. Doregas byl ale pokaždé rychlejší. Ucítila v ulepených, mastných vlasech jeho prsty, které jí donutily postavit na nohy a kopal jí před sebou jako prašivého psa. Pomalu míjela cely ostatních, ze kterých se linul stejný pach strachu, marnosti a sraček, jako z té její. Po několika zdolaných patrech už nedokázala jít dál. Všechny rány, které kdy utržila, všechny špatně zhojené zlomeniny jí teď dávaly najevo svou přítomnost a její tělo přestávalo poslouchat. Doregas jí ale nenechal vydechnout. Prudce jí popadl za ruku, až jí málem vykloubil a neúprosně jí táhl stále výš, než jí konečně prohodil postranními dřevěnými dveřmi, ze kterých v záplavě třísek vypadla na stísněné nádvoří. Nejprve jí začaly pálit oči, jak se snažila rozkoukat a zjistit, kde se nachází. Hned na to jí ale do plic udeřil čerstvý, chladný vzduch. Rozplakala se na novo, protože něco tak opojného a svěžího necítila už celá desetiletí. Svezla se na kolena a s uslzenýma očima a rozpřaženýma rukama vzhlížela k zataženému nebi, ze kterého se snášely kapky deště. Reesovy z toho pohledu pukalo srdce. Věž nářků nebyla milosrdná k nikomu. Uměl si představit, co všechno jí Doregas a jemu podobní mohli udělat, když už tu pro ní on nebyl. Přesto ho při pohledu na hubenou ženu v rozedraných šatech pokrytých špínou i zaschlou krví, s rudými vlasy smotanými do jednoho uzlu a tolika podlitinami, že je ani nedokázal spočítat, zamrazilo až do morku kostí. Ucítil na svém rameni Balleasovu ruku, kterou mu jeho přítel dával najevo, že jde zde pro něj a nabádal ho, aby neudělal nějakou hloupost. Mnohem víc ho ale zamrazilo, když Mera svěsila hlavu a její nepřirozeně zelené oči sjely k němu. Soustavně zatínal a povoloval pěsti, jako by tím mohl jejím očím vzdorovat. Nenašel v nich nic, co v nich kdysi nacházel. Místo toho tam na něj čekala jen nelítostná nenávist.

„Nevim, co by s ní chtěl císař provádět. Je trochu použitá," zazubil se Doregas. Reese ho ale jen stěží vnímal. Pořád musel zírat na Meru, jejíž oči do něj vypalovaly díru. Byť v ní jen těžko poznával ženu, kterou kdysi znal, ty oči by poznal kdekoliv. Neztratily nic ze své nádhery. I po tolika letech měl pocit, že v těch zelených očích vidí hluboké lesy i nekonečné rozkvetlé louky a na místě, na kterém obcházela smrt, dokázal zaslechnout zpěv ptáků.

Balleas si všiml přítelova zděšení, aniž by ho Reese dával najevo. Znal Meru, jako by s ní vyrůstal od mala, díky jeho vyprávění, kterým se jim snažil zpříjemnit dlouhé a útrpné chvíle při trénincích. Věděl, že jí tady musel Reese nechat a tím tu nechal i kus sebe samého. Zpět do hlavního města říše, Parrasu, se vrátil někdo úplně jiný. Vážný muž, který musel opustit to, co ze srdce miloval, aniž by měl příležitost dotyčné vysvětlit, proč se tak stalo. Věděl, že ho ta myšlenka užírala po celá desetiletí. Že ho budila ze spánku. A i když si uvědomoval, že Reese vždycky postaví blaho jeho jednotky i svůj vysněný cíl nade všechno ostatní, co se týkalo Mery, mu nemohl tak úplně věřit. Nejspíš proto udělal krok k víle jako první.

„Neudělej žádnou pitomost. Nasaď svůj strojenej kamennej výraz a hlavně neudělej žádnou pitomost," kladl na srdce Reesovi.

„Tos řekl dvakrát," uchechtl se Reese, který ale plně chápal přítelovy obavy. Věž nářků žila mimo normální civilizaci, se svými vlastními pravidly. V nynější situaci si nemohli dovolit vyvolávat jakékoliv problémy. Ne teď, když byl Wlad po smrti a jeho syn Valerian potřeboval získat podporu ze všech možných stran.

Mera si sotva všimla Reesova poskoka, který si to k ní i Doregasovi sebevědomě rázoval, jako by mu všechno kolem patřilo. Dokonce i Doregas, samozvaný král místního vězení, který nebyl žádný drobek, před tou horou masa a svalů nepatrně poodstoupil. Mera ale dokázala jen dál hledět na Reese a skoro nevnímala okolí. Dokud se obličej druhého zaklínače neobjevil přímo před ní a Reese tak zmizel z jejího zorného pole.

„Ahoj, já jsem Balleas. Ale můžeš mi říkat Ball," usmál se zaklínač vřele a jednou rukou si prohrábl delší hnědé vlasy, aby odhalil své zašpičatělé uši. Jako jediný ze všech svých bratrů po vílí matce zdědil pro její lid typický rys. Právě díky němu se na něj všichni dívali skrz prsty a svoje místo si tak musel vybojovat o to usilovněji. A možná právě proto se v jeho společnosti sličný lid cítil o něco uvolněněji, protože měli pocit, že se baví se sobě rovným. I přes všechny příšerné věci, které Balleas musel zakusit, z něj vyrostl dobrosrdečný, laskavý muž, který sdílel Reesovu vizi nového světa víc, než kdokoliv jiný a pro sličný lid vždy dělal maximum. Právě proto se Reese rozhodl, že do Věže nářků půjde jen on a Ball. Nechtěl Meru vyděsit. A samozřejmě musel jít i vždy vystrašený Zikmund, který se schovával za jeho zády, aby posoudil, jestli je Mera tou, kterou hledají.

„Bezva. Mně můžeš říkat Tvoje královská výsosti," vyšel z Mery skřípavý zvuk, který neměl nic společného s jejím líbezným hlasem, který Reese slýchával.

Mera věděla, že by měla držet jazyk za zuby a za normálních okolností by tak učinila, ale najednou se v ní vzedmul oheň, který nikdy úplně neuhasl. Z těch dohořívajících uhlíků se zažehla jiskra, která nabírala na síle a Mera se jí tentokrát neobtěžovala potlačit. Instinktivně se přikrčila před Doregasovou ranou, která musela nevyhnutelně přijít. Místo toho se ale mohutný Doregas svalil na zadek těsně vedle ní a zmateně zíral na zaklínače, který na Meru spiklenecky mrkl, jako by mezi s sebou měli nějaké tajemství.

„Ještě jednou se jí pokusíš dotknout a zlámu ti všechny kosti v těle," upozornil dozorce věcně a pokynul k malému, shrbenému mužíkovi, který nervózně těkal očima a pokoušel se dělat neviditelného. Na sobě měl křiklavě fialový plášť, který v místním prostředí působil jako pěst na oko, který mu byl o několik čísel větší. Vlasy mu vlivem času zešedly, ale tvář stále působila mladistvým, byť vystrašeným dojmem.

„Zdravím, má paní. Jmenuji se Zikmund... tedy doktor Zikmund, a kdybych mohl být tak smělý a požádat vás o vaši ručku. Tedy ne ručku, chci říct ručku k takovému, abych tak řekl, pokusu," začal drmolit Zikmund, který byl posedlý rodokmenem sličného lidu. Půlku svého života strávil tím, že sepisoval knihu o jejich rodu i minulosti. Díky tomu se dostal na černý seznam mágů, i když patřil mezi ně. Zikmund ovládal přírodní živly, ale povahou byl mírumilovný a bojácný. Ve společnosti velkých mágů a čarodějů ho považovali za slabocha a vysmívali se mu do obličeje. Reese v něm ale nikdy strašpytla nespatřoval. Protože Zikmund se výhružkami ani urážkami nikdy nenechal odradit od toho, co podle něj mělo význam a bylo správné.

Mera přimhouřila oči a šlehla pohledem po Balleasovi, který plně chápal, že Mera nejspíš nerozuměla jednomu jedinému slovu, které Zikmund vykoktal.

„Potřebujeme zjistit, jestli jsi z královského rodu, abychom tě odsud mohli odvést k císaři," ujal se raději slova. Nechtěl před Merou hned tajit, proč se tady z ničeho nic objevili a dožadují se její krve k prokázání původu. Možná měl ale spíš začít tím, že Wlad je po smrti a jeho syn Valerian, který se od svého otce lišil, jak jen to bylo možné, chce napravit všechny Wladovi křivdy vůči jejímu lidu. Že chce vrátit světu jeho původní krásu a nastolit mír tím, že spojí svůj život s tím jejím. Kdyby svolila a stala se jeho císařovnou, nikdo by si nedovolil sličný lid dál zotročovat. Protože takhle Mera nemohla porozumět jeho slovům vytrženým z kontextu a vrhla další nenávistný pohled Reesovým směrem.

„Jestli mě chceš předhodit tomu svýmu vypelichanýmu šmejdovi, tak mě budeš muset zabít. Jinak s tebou nikam nejdu!" zařvala krákavě, protože její hlasivky, které doposud používala jen k tomu, aby bolestně křičela, jí vypovídaly službu. Ale pomyšlení, že jí vezme a hodí před to nejhorší, co tento svět spatřil, jí děsilo natolik, že nedokázala a ani nechtěla mlčet. Raději by strávila dalších sto let v tomhle pekle, než aby stanula před Wladem.

„Princezno," začal Balleas klidným hlasem, „Wlad je už šest let po smrti. Chtěli bychom tě odvést k jeho synovi. Přeje si všechno napravit. S tebou po jeho boku."

„On...umřel?" vydechla Mera úlevně a pro ujištění se zadívala ještě na Zikmunda, který horlivě přikyvoval. Chtěla se ukájet tou myšlenou, že je Wlad skutečně po smrti. Že jeho tělo někde v hlubinách země prolézají červi. Že už se ho nemusí bát. Ale co když to všechno byla jenom past?

„Jak ti můžu věřit?" obrátila se zpět na Ballease.

„Budeš to muset risknout," pokrčil zaklínač rameny a natáhl k ní ruku, na kterou jen dlouze zírala. Mohlo to znamenat stovky věcí, na které se ale dozví odpovědi jen, pokud vyjde ze zdí Věže nářků do skutečného světa. Zhluboka se nadechla, potlačila stísněný strach, který se jí rozléval po těle, a vložila svou ruku do té jeho.

„Jakej máš důkaz, že tahle podělaná vílí kurva je nějaké zasraná královna," vyprsknul Doregas, který začal vytahovat svůj zakrvavený meč a zamířil jím na zaklínačovo hrdlo. Byla jeho, jenom jeho a on se jí nehodlal vzdát jenom kvůli nějakému zaklínači s kusem pergamenu.