„Hm, zajímavé," protáhl Coran, aniž by z Mery spustil pohled.

„Hele, jestli se mám účastnit nějakýho tvýho zvrácenýho grupáče, tak mi alespoň něco nalij," odfrknul si Reese a svalil se na volné křeslo, ze kterého se vznesl oblak prachu. ,,Možná by se ti hodila uklízečka," konstatoval Reese a pokoušel se tak strhnout Coranovu pozornost jiným směrem. Ale Coran Aldo našel svou kořist a rozhodně se jí nehodlal vzdát. Reese horečně přemýšlel, jak se z téhle situace dostat. V myšlenkách si nadával, že raději neriskoval cestu údolím, kde by se při troše štěstí Coranovi ztratili z dohledu. Místo toho si až příliš věřil, že sourozence dokáže rozptýlit natolik, že vše ostatní vypustí z mysli.

„Možná by se mi hodila tahle vílička. Nebude ti vadit, když si jí zapůjčím k malým hrátkám?" zazubil se Coran.

„Posluž si," mávl Reese velkoryse rukou a naoko se uvelebil v křesle, aby odolal touze po Coranovi vystřelit, protože něco takového si nemohl dovolit. Prostě nemohl.

Mera se roztřásla ještě o něco více, když si Coran stoupl a pomalým, dravým krokem se k ní plížil, jako šelma ke své kořisti. Víla si utřela uslzené oči a střetla se s Reesovým pohledem, který do něj za Coranovými zády vložil všechny city, které před ním ukrýval a nepatrně zavrtěl hlavou. Mohl jen doufat, že ho princezna pochopí a nepokusí se bojovat. Protože Corana znal stejně dobře jako své vlastní muže. Protože Coran si ze všeho nejvíc užíval, když se jeho oběť bránila. Submisivní nebožáci ho nebavili a nezajímali.

***

Mera se snažila bojovat s narůstající panikou a nožem vraženým do zad, který se jí tam kroutil s každým Reesovým slovem. Měla chuť jemu i tomu zatracenému mágovi vyškrábat oči, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou na tomto světě udělá. Jako by se jí Reese proměnil před očima. Troufala si tvrdit, že ho zná lépe než sebe sama. Že zná každou jeho grimasu, každičký pohyb naznačující, co má v úmyslu. Ale tahle ledová socha s Reesem, kterého znala, neměla nic společného. V duchu si nadávala, že se od něj nechala napálit. Zase. Ale pak ten fanaticky vyhlížející mág vstal a Mera postřehla, jak Reesova tvrdá maska na okamžik spadla a ona zahlédla celou škálu pocitů, které se mu odrážely v očích a zatnuté čelisti. Nepatrně zavrtěl hlavou a těma svýma prokletýma modrýma očima jí prosil, aby poslechla. Mera netoužila po ničem jiném než ho ze srdce nenávidět. Zničit jeho dokonalý svět. Zničit jeho. Ale v té nejhlubší temnotě pro ni byl vždy jasným světlem, které ochotně následovala, aby se temnotou nenechala pohltit. A tak i přes veškeré své přesvědčení poslechla a nechala slova toho parchanta sklouzávat do zapomnění a soustředila se jenom na Reese. Na to, jak ho poprvé uviděla ve své cele a hodila po něm kamenem. Na tu první noc, kdy se zavřel do cely naproti té její a proměnil se v bestii, kterou ještě neuměl ovládat. Na ten první moment, kdy si myslela, že i ve zdech Věže nářků může vyrůst láska.

„Vypadá lákavě, příteli. Krásnější vílu jsem ještě neviděl. Vážně ti nebude vadit, když si jí půjčím?" zavrněl Coran a Mera naprázdno polkla.

„Jestli ti to udělá radost," zívl Reese a přehodil si nohy na gauč, kde se ještě před chvílí rozvaloval mág.

„Strašně rád bych otestoval tvou věrnost koruně, drahý Reesi. Je to moje povinnost," ušklíbl se Coran.

„Jsme strašně daleko od císařství Core. Navíc. Valeriana nesnášíš. Tak jak bys to chtěl asi udělat, hm?"

Mera se ani neodvažovala dýchat a jen sledovala stále bledšího Reese.

„Vždycky jsem chtěl spatřit potomka velkého krále Sialise," hlesl Coran a naklonil hlavu na stranu, jako by dávno mrtvého vladaře v Meře mohl zahlédnout. Při vyslovení jména svého otce měla princezna co dělat, aby udržela svou pozornost upřenou na Reese a její myšlenky se tak nemohly rozutéct do minulosti. Na otce i celou rodinu se neodvažovala pomyslet už velice dlouho. Na poslední chvíle, které s ním strávila, nebyla pyšná a raději na ně chtěla zapomenout.

„Fajn. Až nějakýho potkám, dám ti vědět. Nebo... počkat. Ty si myslíš, že tahle troska je ztracená vílí princezna?" zasmál se Reese.

„Prý je velice jednoduché to zjistit. Královská linie prý prolévá zlatou krev. Nebude ti vadit, když se přesvědčím," zatrylkoval Coran a vytáhl zpoza opasku elegantní nůž, jehož ostří se v okolním šeru nebezpečně zalesklo.

„Prosím. Ale pak mi zklamaně nebul na rameni," pokrčil Reese lhostejně rameni, až Mera získávala dojem, že se stala obětí nějaké jeho úchylné hry a všechny jeho pocity vepsané do tváře si špatně vyložila.

„Rozřežu tě kousíček po kousku, drahoušku. Začali bychom malíčkem, stejně ho nepotřebuješ. Co myslíš, Reesi?"

„Klidně. Hlavně už něco dělej nebo usnu."

„Co říkáš, drahoušku? Chceš pro mě krvácet?" Mera postřehla další Reesovo nepatrné pokývnutí hlavy a hned se jí na jazyk valila lavina slov, jestli se náhodou nezbláznil. Ten magor jí chtěl kousek po kousku odřezávat části těla a ona mu to měla dovolit? Rozpolcená mezi tím, co jí radil rozum a k čemu jí nabádalo srdce, se tiše pomodlila k Matce přírodě, aby jí neodsoudila za její rozhodnutí a pomalu přikývla, udivená sama sebou, že si tomu zmetkovi opět dovolila věřit.

Coranův fanatický lesk v očích vyhasl tak rychle, jako se objevil. „Bože, to je nuda," protočil oči a svezl se zpět na gauč, jako by ho najednou s minuty na minutu přestal bavit svět a Mera neexistovala.

„No nic. Jdu se podívat po tom chlastu," zvedl se Reese na nohy a zamířil ke dveřím.

„A jí tady necháš?" vypískl Coran, jako by mu v komnatě zanechával dračí lejno.

„Ber to jako dárek od starého přítele."

„Chci se bavit. Ne se nudit. Tahle mi k ničemu není. Mám rád, když se brání," usmál se mág zasněně a to, co se dělo kolem něj, přestal vnímat.

Mera rozhodně nepotřebovala další pobízení. Se sklopenou hlavou následovala Reesova záda, a jakmile si byla jistá, že jsou dostatečně daleko a kolem není jediného živáčka, nakopla Reese do lýtka, ačkoliv mířila úplně jinam, ale roztřesené nohy jí selhaly.

„Au... Mer... do prdele," zaskuhral Reese, když se do něj Mera pustila. Prskala a škrábala jako kočka, a Reese měl co dělat, aby její zběsile létající ruce chytil do svých.

„Mohla bys přestat šermovat? Ještě někomu ublížíš," syknul a přitáhl si jí k sobě, jak nejblíž se odvážil.

„Možná ti chci ublížit. Nechal bys ho, aby mi uříznul prst," zavrčela Mera.

„Coran miluje, když jeho kořist bojuje. Když jí může zlomit. To, co je zlomený už ho nezajímá," vysvětlil Reese poněkud chabě, aniž by princeznu pustil.

„To nemůžeš vědět."

„Tohle vím. Věř mi. Viděl jsem to nesčetněkrát."

„Vážně? A co kdybych tě neposlechla? Co kdybych začala ječet?"

„To si radši ani nechci domýšlet," svěsil Reese hlavu a najednou působil velice unaveným dojmem. Jako by mu pobyt v té komnatě přidal několik let.

„Proč si toho sráče prostě neodrovnal?" Reese pustil její ruce a chystal se k ní otočit zády, aniž by zodpověděl její dotaz.

„Reesi? Proč si ho nezastavil a dál hrál tu divnou komedii?" zeptala se znova, protože to jednoduše nechápala. Byla svědkem několika jeho potyček. Věděla, jak bojuje. Čeho je schopný. Vždyť srovnal se zemí i celou Věž nářků.

„Prosím," hlesla Mera, protože se bála, že se mu to nějakým zvráceným způsobem líbilo. Reese si začal sundávat plášť a vyhrnul si rukávy košile tak vysoko, jak jen dovolovaly.

„Vidíš to?" ukázal na jedno z mnoha tetování, která zdobila jeho tělo. Jenom tiše přikývla a očima přejížděla po umně propletených obrazcích, které vytvářely řvoucího lva planoucího v ohni.

„Je to prokletí. Díky tomuhle nemůžu ublížit jedinému mágovi, aniž by to zabilo mě nebo ostatní zaklínače."

„Ale... vy... vždyť nemůžete ublížit jenom Wladovi."

„Jo. Ostatní zaklínači ano. Já mám ale tuhle parádu od svého drahého tatíčka. To a tu obrovskou temnotu, která mě mění v bestii. Kdyby tam s tebou byl Ball, nemusel by se chovat jako kretén." Mera postřehla ten dobře známý osten bolesti v jeho hlase, když se stával bezbranným, zatímco druzí nad ním získávali převahu.

„Měl jsem jít tím údolím. Omlouvám se Mer. Mrzí mě to," hlesl Reese a chystal se k ní opět otočit zády a natáhnout si plášť, ale Mera jej nečekaně chytila za ruku, až tím překvapila sama sebe. Přejížděla mozolnatými prsty přes lva lapeného v ohni a viděla v něm Reese zavřeného v cele. Všichni ostatní v něm vždy viděli jen obyčejné zvíře, které museli zavírat pod zámek a které bylo potřeba zkrotit. Které mělo jen plnit příkazy svých pánů, nevykazovat žádné emoce a chovat se přesně tak, jak ho vychovali. Mera v něm ale viděla mnohem víc už od první chvíle a vlastně tomu nikdy nebylo jinak. V jeho životní cestě stálo víc překážek než v kterékoli jiné, ale Reese nikdy neohnul hřbet a nikdy se nepodvolil. To, že se se společenstvím mágů naučil držet krok, bylo něco jiného. Mera se neuměla představit, jak by se cítila v jeho kůži. Mít moc ničit světy, ale nemoci ji použít proti tomu největšímu zlu. Vědět, že by dokázala srovnat tohle místo se zemí, ale smět jen tiše přihlížet, protože jakýkoliv čin by znamenal zničení jejích nejbližších. Princezna možná přála zaklínači jen to nejhorší, ale při pohledu na něj se v její hrudi k životu probralo srdce obalené kamenem, ve kterém se objevila malá prasklinka, díky níž Mera pocítila příval něčeho dávno pohřbeného.

„Ještě něco, co bych měla vědět?" vzhlédla k němu a setkala se s hlubokou modří jeho očí, které jí se zájmem pozorovaly, zatímco stále přejížděla přes jeho tetování.

„Dám ti vědět, až mě něco napadne," odkašlal si Reese a chytil její ruku do svých dlaní.

„Měli bychom jít než si to Coran rozmyslí," řekl Reese tentokrát už mnohem jistějším hlasem a odváděl princeznu labyrintem chodeb zpět k ostatním.