„Nezajímá mě, co chceš, míšenče," prsknul ozbrojenec, zatímco jeho komplicové je začali obkličovat z obou stran, jako by si toho Balleas snad nemohl nevšimnout. Ball se zhluboka nadechl a přenesl váhu na pravou nohu, aby tak udělal místo pro Swena, který v rychlém sledu vypálil tři šípy, které neomylně našly svůj cíl v očních důlcích nepřátel, kteří tak získali rychlou smrt, aniž by si jí zasloužili. Caleb, který chtěl svým bratrům vždy dokázat, že je platným členem jejich rodiny, vyrazil jako první a srážel k zemi každého, kdo se k nim jen přiblížil. Thran se hloučkem ozbrojenců probíjel jako přílivová vlna narážející na skalní útes, zatímco Törez se přihnal z jedné z postranních uliček a horlivě gestikuloval na Mila, aby ho následoval.

„Jdeme," přikázal zaklínač a začal popostrkovat vyděšené víly před sebou, aniž by spustil z očí dění kolem. Balleass ostatními mezitím pobili všechny, kteří jim stáli v cestě a snažil se dostat co nejrychleji k Milovi, který najednou strčil do Mery s Brie takovou silou, až obě spadly na zem, aby nad nimi o pár sekund později proletělo kopí takovou silou, že se zabodlo do domu za nimi. Milo se vrhl na nového útočníka, za kterým se hnalo dalších deset, jako by tady na ně čekali. Balleas začínal mít nepříjemný pocit, že vlezli do jedné velké pasti, ale neměl čas nad tím polemizovat, neboť se hrnuli další a další útočníci. Viděl, jak Mera pomáhá jeho matce na nohy a žene jí co nejblíže k Törezovi, který zrovna spřádal vítr do jednoho uzlu, který hodlal vypustit do nepřátelských řad. A pak se mu v té vřavě ztratily, a když skončili s likvidací protivníků, byť se snažil sebevíc a seberychleji, po boji našel už jen Brie s vytřeštěnýma očima.

„Zachránila mě, Balle. Ona mě zachránila," hlesla víla provinile.

„Reese mě zabije," zaúpěl Ball a rozhlédl se po těch jatkách, které po sobě zanechali.

***

Během dvaceti čtyř hodin už to bylo po druhé, co ji někdo unesl a tentokrát se očividně nejednalo o cherubíny. Když viděla, jak se ženou další ozbrojenci přímo na ni a Brie věděla, že jsou v koncích. Törez s Milem se snažili, seč mohli, ale bylo zjevně, že útočníkům o zaklínače nejde. Mera to viděla v jejich očích, jako už tolikrát před tím. Tu neusínající touhu ničit a likvidovat sličný lid, která převládala nad vším ostatním. Odhodlání zničit nevinnost a nutit své oběti křičet. Zbojníci kolem nich padali mrtví k zemi, ale ti, kteří šli po nich, se nezastavovali a jen překračovali své padlé druhy, jako by nic důležitějšího než ony dvě neexistovalo.

„Běž se schovat do té uličky. Odlákám je," popostrčila Mera vyděšenou vílu, která stěží vnímala okolí. Jako by zrovna prožívala svoji vlastní noční můru.

„Princezno... to nemůžete," chytila ji Brianna za ruku a vytřeštila na ni svoje jantarově zbarvené oči, tolik podobné těm Balleasovým.

„Prostě to udělej, ano? Nemůžou mi udělat nic, co už bych neznala. Tak běž," řekla Mera rozhodně a otočila se k Briannězády, čelem k blížícím se útočníkům. Popadla nejbližší ladem ležící zbraň některého z padlých a vycenila na blížící se muže zuby. Věděla, že nemá nejmenší šanci. Nikdy v životě nedržela meč, natož aby se s ním oháněla. Ale už nechtěla ztratit jedinou vílu. Pro ni a její rodinu už položilo život mnoho příslušníků sličného lidu. Navíc Brianna měla pro co žít. Co zůstalo Meře? Nic, kromě touhy po slastném konci, která stále neuhasínala.

Ale místo toho, aby se teď válela mrtvá v té řeži, se potácela mezi dvěma vysokými, zarostlými hulváty, kteří ji vláčeli temnými, postranními chodbami hluboko do útrob města Solis, které stále stoupaly a nakonec vyústily ve skromně zařízenou, chladnou komnatu, kde se na olivově zeleném kanapi rozvaloval Coran s fanatickým leskem v očích. Merazačala mimoděk couvat, protože jí tohle všechno najednou připadalo jako dobře promyšlená past, do které spadla po hlavě. Přistihla se, jak doufá, aby tohle nebyl nějaký Reesůvzvrácený plán. Že by se od něj přece nenechala podruhé napálit. Ale když vrzly dveře a v nich se objevil zaklínač, ke kterému se upíraly její myšlenky, srdce se jí sevřelo pod tíhou další zrady a do očí se jí nahrnuly slzy.

***

Reesovi docházelo poměrně rychle, že je něco velice v nepořádku. Vlastně hned, jak ho Katarina zanechala v Coranově péči s tím, že si musí něco neodkladně zařídit. Coran ho prováděl hradem zahaleným do temnoty a stínů, z jehož zdí sálal mrazivý chlad. Reese přemýšlel, jestli takhle působil i před příjezdem rodu Aldo, nebo až po něm. Katarina s Coranem dokázali i z toho nejšťastnějšího místa v zemi vymačkat poslední zbyteček radosti, která ještě zůstávala.

Když Coran přikázal Reesovi, aby na něj počkal, než pro něj pošle, protože si cosi žádá jeho pozornost, chtěl se Reeseotočit na patě a co nejrychleji opustit tohle ďábelské místo, ideálně bez povšimnutí. Ale něco ho nutilo dál postávat na místě jako zoufalého psa čekajícího na svého pána. Nedokázal úplně určit co, ale něco v jeho nitru ho přitahovalo směrem, kterým Coran zmizel, jak by tam na Reese měla čekat spása jeho duše. Snažil se zpomalit svoje splašeně bušící srdce a zklidnit ruce, které toužily sevřít meč.

„Následuj mě, zaklínači," ozval se za ním úlisný hlas jednoho z Coranových osobních strážců, které znal Reese od vidění, ale nikdy s nimi neměl co do činění. A nikdy po tom netoužil. Rod Aldo se obklopoval jen tím nejhorším, co tenhle svět zplodil a jejich osobní strážci byli známí svou nezkrotnou touhou po krvi, která z nich dělala obávané bojovníky a protivníky pro všechny, kdo se jim kdy postavil do cesty. Reese s nimi ve svém útlém věku, když na jejich dvoře spočíval nějaký čas, podstupoval nejeden trénink a rozhodně se nedivil, že patří mezi nejlepší bojovníky země.

Nepříjemný pocit v Reesovy narůstal s každým dalším krokem, a když vstoupil do jedné z mnoha místností, musel nechat své narůstající drápy zatnout do dlaní, když ve spoře osvětlené komnatě našel Meru s Coranem, který na ní zíral jako na cennou trofej. Mera se třásla, ale neuměl posoudit, jestli strachy nebo zlostí, protože ho obdařila dalším z mnoha vražedných pohledů z jejího arzenálu. Chtělo se mu křičet, řvát i úpět zároveň.

„Podívej, co jsem našel," uculil se Coran a rozvalil se na gauči o něco víc než doposud, očividně spokojený sám se sebou.

„Zmrzačenou vílu? Gratuluju," zasmál se Reese ledově, vyhýbaje se pohledu na zmatenou Meru, jejíž skřípot zubů se rozléhal po pokoji.

„A k čemu potřebuje generál zaklínačů zmrzačenou vílu?" vyptával se Coran dál a Reese si byl moc dobře vědom, že ho jen zkouší v souboji vůlí. Coran si nikdy nenechal ujít příležitost zjistit, na čí straně Reese skutečně stojí. Byla to jeho oblíbená zábava, kdy chtěl Reese i jeho zaklínače hnát k zodpovědnosti za velezradu. Na rozdíl od jeho sestry, která se ho snažila dostat do postele.

„Budeš se asi divit, ale i my míšenci si občas potřebujeme zašukat. Viděls jí vůbec? Je pěkná. Nemusíš mít osypky, když na ni vlezeš," pokrčil Reese rameny a pokusil se z mysli vytěsnit tichý vzlyk, který se Meře vydral z hrdla.