„Dobře. Uděláme to. Stejně nemám nic lepšího na práci," pronesla Mera nevzrušeně a po jejích slovech zaznělo hromadné oddechnutí, kdy si i sám mrtvý les úlevně vydechl.

„Budeme pořád s tebou. Neopustím tě," přistoupil k ní Kay blíž a lehce jí přejel palcem po tváři.

„Tak se kvůli tomu hlavně nenech chytit," políbila ho Mera na tvář a vydala se zpět k zaklínačům se staženým srdcem a roztřesenýma nohama.

***

„Panikaříš," pronesl Swen věcně směrem k Reesovi, který pročesával okolí kousíček po kousku, jako by se Mera mohla schovávat pod kdejakým kamenem nebo spadlou větví.

Reese rozdělil zaklínače do dvojic a sám se rozhodl vzít si k sobě Swena, u něhož doufal, že si nechá své připomínky pro sebe a Reese tak ponechá jeho vlastním myšlenkám. Na rozdíl od Ballease, který by do něj v jednom kuse ryl. Když se nad tím ale teď zamyslel, měl si raději vzít Zoda. I když i němý dokázal někdy říct mnohem víc, než bylo nezbytně nutné.

„Nepanikařím," zavrčel Reese, ačkoliv věděl, že lže akorát sám sobě. Protože cherubíny vedl Kayan. Kayan, kterého měl Reese zabít už tenkrát ve Věži a všem tak ušetřit spoustu trápení. Reese si moc dobře pamatoval, jak umí být tenhle vílí vévoda přesvědčivý. A jestli má teď Meru, Reese je ztracen. S ním Reese nemohl soupeřit. Protože kdyby se Mera měla rozhodovat mezi ním a povinností a Kayanem a svobodným životem, Reese nepochyboval o tom, jak by tento souboj skončil.

Cítil, jak se mu hrudník stahuje zoufalstvím. Nejenom, že zklame Valeriana, ale ztratí i Meru. Zase.

„Víš o tom, že ti vždycky na čele vystoupí taková obrovská žíla? Měl by ses uklidnit nebo ti praskne," pokračoval Swen dál a periferně sledoval svého generála, který čím dál tím víc rudnul vzteky. Swen znal Reesovo dokonalé ovládání. Věděl, co všechno musel jeho přítel obětovat a co ho to stálo. Ale bál se, že co se týče princezny sličného lidu, jde všechno jeho pracně vybudované postavení do háje.

Reese na přítele cosi procedil skrz zuby, když se k nim připojil Balleas s Milem, kteří jen neslyšně zavrtěli hlavami a zvědavými pohledy zabloudili ke Swenovi, který jen rozhodil rukama a okázale protočil oči v sloup.

„Já to viděl," vyprsknul Reese, kterému pomalu docházela trpělivost i nervy. Nejraději by ten zatracený les spálil na popel, jen aby mohl vidět dál než několik metrů před sebe.

„Reesi. Můžou bejt kdekoli," řekl Balleas nahlas to, co Reese nechtěl slyšet a co si rozhodně nechtěl připustit.

„A tím, že se tady budeme vykecávat, je nenajdeme," odfrknul si Reese, který se odmítal vzdát na úkor Kayana a prudce se otočil za zvukem praskajících větví. Hned na to se ze tmy vynořila Mera, která si z rudých vlasů vytahovala listí a hlasitě nadávala. Reese měl dojem, že všichni v okruhu několika mil museli slyšet tu obrovskou ránu, když mu spadl kámen ze srdce. Několika rychlými kroky překlenul vzdálenost, která ho od ní dělila, a vzal její tvář do svých mozolnatých dlaní, aby se ujistil, že se jí nic nestalo a aby sám sebe přesvědčil, že je skutečná. Cítil pod prsty její hřejivou, jemnou kůži, a s úlevou zjistil, že kromě menších škrábanců a nánosů špíny přežila bez větší újmy.

„Nic mi není," odstrčila ho od sebe Mera podrážděně.

„Kde jsi byla?" chtěl vědět Reese okamžitě a raději si založil ruce přes hrudník, aby odolal touze znovu se k ní natáhnout.

„A jak to mám vědět? Ball řekl, utíkej, tak jsem utíkala. Příště by si taky mohl běžet se mnou, abych se dostala zpátky," vrhla Mera po Balleasovi nevraživý pohled, jako by tohle všechno byla výhradně jeho chyba. „Nic takovýho jsem neřekl," zavrtěl Ball hlavou.

„Ale jo, řekl," trvala si na svém princezna.

„Hm... ne."

„Jo."

„Ne."

„Tak dost! Měla ses držet nás. Co sis myslela, že děláš?" zarazil jejich dohadování Reese a promnul si spánky, protože ho začínala bolet hlava.

„Představ si, že jsem vůbec nepřemýšlela. Z nebe se snášely okřídlený potvory a ty si hystericky řval cherubíni. Já přece do prdele nevím, co jsou cherubíni," rozkřičela se na něj Mera a divoce u toho gestikulovala rukama.

„Takže nevíš, kdo na nás zaútočil?" ujišťoval se Reese a soustředěně se na vílu zahleděl. Mera dokázala s klidnou a kamennou tváří tvrdit, že se narodila jako kříženec hada s ještěrkou, aniž by u toho mrkla. Reese se ale během těch let ve Věži naučil odhalovat drobné nuance v jejím postoji, když si stála neochvějně za svou pravdou, když lhala i v momentech, kdy se bála, ale nehodlala to dát najevo. Drobné přimhouření očí, nepatrné cukání v koutcích úst, ale hlavně zatvrzelý postoj, jako by v tu chvíli srostla se zemí.

„Ne a soudě podle tvého výrazu se to stejně nedozvím," prskla Mera podrážděně. Reese věděl, že lže tak jistě, jako že zítra nastane den, ale nehodlal se tím v daný moment zabývat. Stejně by mu neřekla, proč se vrátila k nim, když mohla utéct s Kayanem. Víc než to ho zajímalo, proč by jí ten zkurvysyn nechal odejít, pokud z toho on sám neměl nějaký prospěch.

„Dobře. Dobře. Vrátíme se ke koním. A mimochodem. Já hystericky neřval," řekl Reese pro uvolnění atmosféry.

„Ale prosím tě. Vypísknul si jako podsvinče a pak si vyprsknul ten skromný plamínek. Divím se, že si s tímhle přístupem ještě na živu," uculila se Mera a se vztyčenou hlavou prošla kolem zbývajících zaklínačů, kteří se snažili skrýt pobavený úsměv.

***

Mera tušila, že Reese její historce tak úplně nevěřil, byť sama sobě připadala velice přesvědčivá. Proto se snažila působit nenuceně a nevrhat jeho směrem kradmé pohledy, aby se přesvědčila, jestli ji kontroluje nebo ne. Na jednu stranu si uvědomovala, že jí Kayan využívá k dosažení jeho vlastních cílů. Ale po velice dlouhé době měla nějaký cíl i ona a možná jí trochu imponovalo, že je jeho nedílnou a nepostradatelnou součástí. Protože jestli měl Kay pravdu, pak byla ona tou jedinou vílou, která se dokáže dostat dostatečně blízko císaři a zlikvidovat ho. Čekala jí ještě dlouhá cesta, ale na jejím konci konečně spatřovala světýlko naděje.

Město se před nimi začalo pomalu vykreslovat v celé své kráse. Bylo kaskádovitě vystaveno do výšky v dokonalém kruhu, na jehož vrcholu se skvěl skromný zámek společně s kaplí zasvěcenou jednomu z falešných a smyšlených bohů. Už od pohledu muselo být všem jasné, že toto město nepatří mezi nejbohatší v celé říši. Jak by taky mohlo, když stálo v takové blízkosti Věže, která spolkla veškerou radost i život ze svého okolí. Mera musela obdivovat houževnatost místních, že stále setrvávali na tomto nehostinném místě, kde neměli co pěstovat, ani co lovit.

Reese v čele najednou prudce zastavil a soustředěně sledoval něco, co Mera neviděla. Mezi obočím se mu vytvořila drobný vráska, která vždy sloužila jako předzvěst něčeho špatného.

„Musíme to obejít," řekl Reese mrazivě a nasměroval koně ke svažujícímu se kopci vedoucímu do hlubokého údolí, kterým líně protékal potok plný bahna a kamení. Princezně se to místo ani trochu nelíbilo. Ačkoliv oblohu pokrývala jen šedá mračna, alespoň částečně se na zem dostalo nějaké světlo. Údolí ale bylo zahaleno přelévajícími se stíny, které budily dojem, jakoby samo údolí žilo vlastním životem. Navíc se z něj linulo nepřirozené, hrobové ticho.

Hluboká propast linoucí se několik mílí napříč šíří zde na zemi neměla dlouhou působnost a podobných údolí se po celém císařství rozprostíraly desítky. Byly důsledkem Wladovy touhy vyhladit sličný lid a uzmout si to, co mu nikdy nemělo patřit. Vypadaly jako dlouhé, ostré jizvy, které zemi Wlad svými činy způsobil a vtahovaly do svých útrob zlo, které krutovládce ve snaze najít lék na nesmrtelnost vytvořil. Reese musel vidět něco mnohem děsivějšího, než to, co obývalo zemi pod nimi. Jaké jiné šílenství by ho k tomuto kroku přimělo?

„Zbláznil ses?" vyhrkla Mera nepohodlně usazená před Balleasem na jeho mohutném vraníkovi.

„Asi s ní musím souhlasit," přidal se Caleb, který jako nejmladší člen zaklínačské skupiny neměl ještě natolik vyvinuté smysly a nemohl tak spatřit to, co se v dáli skvělo na vyvěšeném praporu pleskajícím ve větru a co Reese tak znepokojovalo.

„Ta zástava, co vlaje na praporech. Je to znak rodu Aldo," vysvětlil Reese tiše, jakoby vyslovení jejich jména mělo jejich nositele zhmotnit přímo v jejich středu.

„Reesi, jestli chceš vypadnout, tak bysme měli okamžitě," pronesl Balleas a ukázal na zvířený prach, který se vznášel před nimi jen několik málo kilometrů od místa, kde nerozhodně postávali. Očividně už bylo pozdě měnit směr.

„Všichni rychle z koní!" zavelel Reese a odtáhl zmatenou Meru k vyděšené Brianně a stejně zmatenému Rustymu.

„Snažte se nemluvit. Držte hlavu pokorně k zemi a možná nás nechají jít. Hlavně na sebe neupozorňujte," řekl Reese a prosebně se zadíval na Meru, která se nadechovala k protestu. Ale něco v jeho očích jí zadrželo. Nebyl to snad náznak strachu, co v nich zahlédla, než se otočil čelem k městu?