Všude vládl zmatek. Koně se plašily, muži křičeli, a když Mera viděla padnout prvního čaroděje, začala samovolně couvat hlouběji do lesa, ačkoliv si podvědomě uvědomovala, že mnohem bezpečnější místo je vedle Ballease. Vlastně to pochopila ve chvíli, kdy se kolem ní sevřely něčí ruce a ona pod nohami ucítila jen vzduchoprázdno. Zmocnila se jí dobře známá panika. Začala sebou zmítat, kopat a křičet, jako tolikrát předtím ve Věži nářků, byť jí toto počínání nikdy nepomohlo. Osoba za ní ale pomalu ztrácela balanc a tiše zanadávala.

Mera předklonila hlavu a vší silou škubla dozadu, až uslyšela slastné zapraskání kostí. Sevření paží povolilo a ona se řítila k zemi přes uschlé větve stromů a ztrouchnivělé listí. Utržila několik škrábanců, ale při postavení na nohy zjistila, že zlomeninu nemá žádnou. V pravém kotníku pocítila známé bodnutí, kterého už si po tolika letech nevšímala a rozutekla se směrem, o němž byla přesvědčená, že jí zavede zpátky k zaklínačům. Daleko se ale nedostala. Po několika vratkých krocích před ní stanula okřídlená postava, která jí udeřila přes obličej a Mera se složila na zem.

„Ty čarodějnická děvko. Zlomila si mi nos," zahuhlal dotyčný.

„Cože? Já nejsem... já přece nejsem..." vykoktala Mera zaskočeně a poprvé se pořádně zaměřila na muže stojícího před ní.

„Ty jsi víla," vydechla a úlevou se málem rozbrečela, byť jí v obličeji bolestivě cukalo. Muž naklonil hlavu na stranu a pátravě se na ní zahleděl, dokud se k němu nepřipojili i ostatní.

„U Matky. Ell?" ozvalo se ze skupiny přihlížejících překvapeně. V první chvíli netušila, že slova patří jí. Byla to už celá věčnost, co jí takto někdo oslovil.

Klekl si před ní vysoký, štíhlý muž, do jehož obličeje přes okolní tmu neviděla, ale do nosu ji udeřila povědomá, květinová vůně protkaná trochou fíků, která dotyčnému propůjčila tvář. Zlatavé, dlouhé vlasy, neustály úsměv zakončený dvěma nepatrnými dolíčky a veliké oči barvy tekutého karamelu.

„Kayi?" špitla, jakoby se bála, že když to jméno vysloví nahlas, on zmizí a nezbyde po něm ani vzpomínka.

„Ell? To není možný. Vždyť... umřela si," řekl muž, o kterém už s jistotou věděla, že je její bývalý snoubenec a vrhla se mu do náruče, kde si dovolila propuknout v pláč. Kayan, šlechtic významného rodu sličného lidu, opatrně ovinul ruce kolem ní a přitáhl si jí těsně k sobě, aby mu nemohla zmizet. Protože jen stěží věřil, že je skutečná a jeho jen nešálí jeho smysly.

Kayan, stejně jako většina víl, skončil ve Věži nářků, kde měl čekat na svůj konec. Stejně jako Meře, i jemu Reese přislíbil pomoc a útěk na svobodu. Jenomže pak celý jejich plán zaklínač prozradil Doregasovi, princeznu připravil o křídla a všechny ostatní o život. Nebo alespoň s tímto vědomím Mera celá dlouhá léta žila. Kayan očividně unikl a dokonce zorganizoval odboj proti mágům. Ale dávno před válkou byl Kayan hlavně vysoce postaveným členem vílí společnosti, který byl mladinké a nezkušené princezně vybrán za chotě, aby spolu jednou vládli celé vílí říši. Mera k němu nikdy nepocítila onu důležitou náklonnost a velice dlouho Kayanovi dávala najevo, že ona si ho rozhodně nevybrala. Především to ale dělala na truc svému otci, který jí naplánoval život do posledního detailu, kde její vlastní volby nebyly zohledněny. Mera nikdy nechtěla kralovat, vládnout ani rozhodovat o osudu tisíců příslušníků svého lidu. Kterýkoli z jejích sourozenců by to zvládl lépe. Otec na tom ale trval a jeho slovo bylo zákon.

Ani sám Kayan nikdy nevykazoval známky toho, že by k princezně cokoliv cítil. A pak spolu skončili v samotném pekle, a ačkoliv ani ve Věži jejich city nepřerostly v lásku, pak v přátelství určitě.

„Jsi živá...žiješ. Myslel jsem... já věřil, že jsem tě ztratil," zamumlal Kayan princezně do ramene.

„Nápodobně," hlesla a odtáhla se od něj na délku paže.

„Slyšeli jsme řeči o vílí princezně, kterou hledá celá říše. Ale myslel jsem, že je to jen výmysl mágů, aby nás vytáhli z úkrytů. Nikdy jsem si ty zkazky nespojil s tebou," zavrtěl Kayan hlavou.

„Taky bych se s tím zrovna neztotožňovala," zamumlala si Mera spíš sama pro sebe a rozhlédla se kolem sebe na řadu mužů, kteří jen nevěřícně zírali na údajnou princeznu a netušili, co se od nich očekává. Všichni zachovávali bezmeznou oddanost Kayanovi a nikomu jinému. Protože už jednoduše nezbyl nikdy jiný, koho by mohli následovat. Nyní ale před nimi stála samotná dědička trůnu, o které jim jejich vůdce s naprostou jistotou tvrdil, že je po smrti a navíc působila dojmem chodící trosky bez špetky života v těle.

„Vzali ti křídla," zavrtěl Kay hlavou a opatrně přejel po jejích zádech, ze kterých vyrůstala ta nejkrásnější křídla v celé říši sličného lidu. Mera chtěla říct, že jí vzali mnohem víc, ale nechala ta slova viset ve vzduchu.

„Kayi, za chvíli se to tu bude hemžit zaklínači. Musíme vypadnout," pronesla místo toho, protože tušila, že Reese jim bude co nevidět v patách. Kayan ale rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by se jí chystal odnést někam hodně daleko.

„Co?" zeptala se Mera, přestože se bála znát odpověď.

„Zvěsti říkají, že se tě chystají odvést k novému císaři," začal Kay opatrně a poodstoupil od princezny, jako by se v její blízkosti bál vyslovit to, co měl na srdci.

„Chtějí ze mě udělat jeho chovnou klisnu. Údajně tím touží spojit naše národy. Prý chtějí mír a novou budoucnost," odfrkla si Mera podrážděně, protože jí to stále připadalo jako nesmysl a vůbec se tím nehodlala zabývat. Kayan ale ano.

„Ell. Nový císař je... nedosažitelný. Nikdo ho nikdy pořádně neviděl. Je jako mýtus. Už je to pět let, co převzal říši a za celou tu dobu neopustil hlavní město. My se k němu nikdy nedostaneme. Ale ty bys mohla. Mohla bys ho zabít a celou tu jejich zpropadenou říši obrátit v prach. Bez právoplatného dědice nastane chaos a všichni velcí lordi se povraždí navzájem."

Mirabella pocítila drobné bodnutí lítosti. Očekávala, že jí Kay bude opečovávat. Vždyť jí sakra našel po tolika letech před několika málo minutami. Mohl si dát alespoň tu práci, že udrží své manipulativní chování alespoň chvíli na uzdě, než jí začne používat jako svou novou páku. Ale proč ji to u Matky tak překvapovalo? Vždyť to byl Kayan.

„Páni. Na to, že jsem podle tebe byla mrtvá, máš mojí budoucnost naplánovanou stejně dokonale, jako otec," založila si Mera ruce na hrudi a věnovala Kayanovi stejně nenávistný pohled, jaký si schovávala pro Reeese.

Její otec Kayana miloval jako svého vlastního syna a věřil, že právě on bude tím mužem, který dokáže zkrotit jeho neposednou dceru a stane se tím pravým vládcem říše sličného lidu. Ti dva si spolu skvěle rozuměli a shodovali se ve svých názorech. Zvlášť ve věcech týkajících se Mery. Málem by zapomněla, proč se do Kayana nikdy nezamilovala, i když mu ostatní dívky ležely u nohou. Protože jí tolik připomínal otce. Protože pro něj na prvním místě stálo postavení a moc. Protože i přes jeho bezchybný vzhled jí jeho charakterové vlastnosti neimponovaly.

„Chtěli jsme najít někoho, koho bychom jim podstrčili," začal Kayan, ale Mera ho vztyčenou rukou zarazila.

„Víš Kayi. I přes to, že jsou to v podstatě monstra, zaklínači nejsou úplný tupci. Propašovat falešnou princeznu do císařova sídla je nemožný. Ale to ty přece moc dobře víš. Tak mě laskavě přestaň urážet. Tohle jsi vymyslel tady a teď a očividně si myslíš, že po tom dychtivě skočím." Kayn měl alespoň tolik slušnosti, že se zatvářil provinile. Ale pokud to Mera neviděla, pak on ano. Dokonalou příležitost k rozvrácení říše a krvavé války mezi společenstvím mágů.

„Ell. Chápu, že se ti to nelíbí. Ale oni tě očividně potřebují. A v tomhle impériu není bezpečnější místo, než po boku zaklínačů. Ochrání tě Ell." A dopraví před císaře, kterého budeš moct ty sprovodit ze světa, abych já mohl vládnout. Tato slova mezi nimi zůstala viset jako těžká deka a Mera chtě nechtě začala posuzovat své šance. A musela si přiznat, že vidina toho, jak před Reesovýna očima zabíjí jeho milovaného císaře, jí připadala nesmírně lákavá.