Mera by už nedokázala usnout, ani kdyby jí hnali tisíce mil bez odpočinku. Pořád měla před očima Doregase, jak jí vleče do spodních pater Věže, kde jí bičoval na holá záda dlouhé hodiny a rozšklebené rány potom zasypával solí. Slyšela se křičet, ale nedokázala se přimět opustit tu scénu. A pak uviděla oslňující světlo, které se rozhodla následovat. Cítila uklidňující teplo, které rozechvívalo každičký nerv jejího zmoženého těla. A pak ho uviděla. Stál v té záři a jeho tetování v ní ostře kontrastovala. A protože věděla, že je to jen sen, kterých měla za ta léta nespočet, vyšla mu vstříc a nechala se ukonejšit v jeho náruči. Ve skutečném světě ho nenáviděla, ale v tom snovém jí byl oporou, jakou si pamatovala.

Její vlastní mysl jí ale zradila a to, co se zdálo jako pouhé snění, se změnilo v realitu. Měla chuť si začít na místě nadávat, ale musela se spokojit jen s fackou, aby z té situace vyšla nějak hrdě.

Převalovala se na posteli, která jí najednou připadala nepohodlně měkká, a když zavřela oči, ucítila na rtech lehký dotek, kterému tak ochotně vyšla vstříc. Veškeré snahy o vymazání celé události vzdala a zavolala Ballease, aby jí vyprávěl. Cokoliv. Ten se ale raději rozhodl, že její mysl zaměstná něčím zábavnějším a začal princeznu sličného lidu, dědičku trůnu a budoucí císařovnu učit hrát karban.

***

S Ballem hráli až do svítání, dokud se táborem nerozlinula vůně pečené slaniny a vajíček. Mera se vyřítila ze stanu, aby uspokojila svůj kručící žaludek, aby vzápětí ztuhla na místě. Stůl, který ještě včera zabíral skoro celý prostor uprostřed tábora, zmizel a místo něj zírala na jedenáct polonahých chlapů, kteří v dokonalé souhře prováděli nacvičené hmaty a chmaty, jako jeden muž. Jejich rozličná tetování se vlnila spolu s pohyby jejich majitelů, ze kterých vycházela neochvějná jistota a sebedůvěra. Jejich potem lesklá těla vypovídala o tom, že tuto činnost už nějakou dobu vykonávali a Mery a Ballease, který se snažil zakrýt pobavené uculování, si nevšímali. Ale Mera by se vsadila o svoje křídla, že Reese se potutelně usmíval a vypínal svou výstavní hruď o trochu víc, než bylo třeba.

„Toho si nevšímej. Blbnou takhle každý ráno. Máma je zabije," protočil Ball teatrálně oči.

„Proč zrovna ona?" nechápala Mera vzájemnou souvislost, zatímco se očima vyhýbala tomu okázalému představení.

„Protože tvrdí, že jim nastydnou ledviny," pokrčil Balleas rameny a neomylně zamířil k jednomu z mnoha stanů, ze kterého stoupal kouř a libá vůně snídaně. Mera se musela zastavit a dát si ruku před pusu, aby zakryla pobavený úsměv. Místo toho z ní vyšlo naprosto nekrálovské zachrochtání, při kterém se Balleas zděšeně otočil a většina zaklínačů ustala ve svém počínání. Vílí princezna, poslední žijící potomek královského rodu vydávala zvuky hodně vzdálené smíchu a přesto přesně to dělala při představě, jak drobná Brianna peskuje zaklínače za to, že nejsou dostatečně oblečení kvůli svým ledvinám. Ještě nikdy neslyšela o zaklínači, který by chytil horečku, natož banální nachlazení.

„Pardon... já... pardon," vydolovala ze sebe Mera, která se pokoušela mírnit své emoce, ale pravdou bylo, že se nesmála už celá desetiletí a takový pocit, co se jí najednou rozléval útrobami, byl vítanou změnou. Jako by někde uvnitř jejího nitra pukl obrovský ledovec.

„Pro boha princezno. Jestli měl tohle bejt smích, tak jsem nikdy nic horšího neslyšel. A to jsem byl u toho, když se pářili mantichory," zavrtěl hlavou Balleas a pobaveně sledoval Mirabellu, která si utírala slzy smíchu a snažila se popadnout dech. Mera neměla nejmenší ponětí, co nebo kdo jsou mantichory, ale v danou chvíli jí na tom pramálo záleželo. Dopotácela se do stanu, kde na ní čekala královská snídaně, na kterou se hladově vrhla a mezi jednotlivými sousty se neustále pochechtávala. Nemohla tak vidět Reesův výraz protkaný emocemi, kterým jí sledoval do stanu. Nemohla ani zahlédnout ten hluboký cit, který se v sobě pokusil zadusit a který se mu teď odrážel v očích, než zase zmizel a nahradila ho jen ocelově chladná modř.

***

Ihned po snídani sbalili své tábořiště a vyrazili na cestu. Trmáceli se nerovným povrchem, kdy Reese slyšel každé Meřino bolestivé syknutí. Každou chvíli museli zastavovat, aby se víla protáhla a dopřála si odpočinku. A při každé této chvilce si nenechala ujít příležitost, aby si do Reese rýpla. Ano, mohl někoho z čarodějů nechat vyčarovat povoz, ale v tomhle terénu by se s ním daleko nedostali. Což Mera buď nemohla, nebo nechtěla pochopit. A zatímco ostatní se zřejmě dobře bavili, Reese se cítil stále hůř a hůř.

***

Na obzoru se začínalo rýsovat první větší město, jako příslib toho, že konečně opustí depresivní šeď lesa, který byl teď mnohem hustší a zlověstnější. Reese se nemohl dočkat, až zase spatří oblohu. Díky tomu se také rozhodl noční přenocování v lese odložit a pokračovat dál. Stromy se těsnaly tak blízko u sebe, že mu město co chvíli mizelo z očí, až začínal mít dojem, že se mu to jen zdálo. Koně byli nervózní, nevrle frkaly a pohazovaly hlavami, jako by i je náhlá změna lesa přiváděla do rozpaků. Reese nechápal, jak může mrtvý les bez jakýchkoli listů působit tak mohutně a zastínit jim výhled vpřed. Jako by na větvích místo listů rostla hutná, neproniknutelná teplota.

Zvuk křídel razících si cestu vzduchem zaslechl dřív, než na zem stačil dopadnout první vílí voják. I přes to dokázal podříznout krk jednomu z nebohých čarodějů, než se dotyčný stačil rozkoukat. A na zem přistávali další a další příslušníci sličného lidu, kteří bez rozmyslu zabíjeli všechno, co se jim nestihlo ubránit.

„Cherubíni," zařval Reese a probudil v sobě magii ohně. Tetování na jeho ruce zlatě vzplálo a nocí zahalené okolí pročísl záblesk světla, který stínům vrhajícím se z nebe k zemi propůjčil tvář.

Cherubíni byla největší organizovaná skupina rebelů sličného lidu, která se nepodařila Wladovi rozprášit a uvrhnout do propadliště dějin. Jejich název vznikl jako výsměch náboženství, které mágové a jejich společenství začali uctívat. Pro sličný lid existoval pouze jediný stvořitel a tím byla Matka příroda. K ní se modlili, jí stavěli a zasvěcovali chrámy. Protože oni si pamatovali, komu vděčí za své dary, zatímco mágové uvrhli Matku přírodu do zapomnění a stvořili si vlastní božstva a náboženství, ve které muselo začít věřit celé společenství a v jehož jménu mohli páchat všechna svá zvěrstva.

V jejich kultuře existoval nespočet bohů i bůžků, z nichž každý měl moc nad určitou věcí, důležitou či naprosto banální. A těmto nadpozemským bytostem sloužili jako rádcové a prostředníci právě cherubíni, kteří dle náboženství měli zosobňovat nádherné existence brázdící oblohu na svých křídlech posetých jemným, běloskvoucím peřím.

Wlad neskutečně zuřil, když mu cherubíni začali přidělávat první vrásky na čele a jejich věhlas se pomalu začal šířit impériem. Sličný lid vzal jedno jediné slovo, které pro společenství mágů mělo význam a obrátili ho proti nim samotným. Nikdo nesměl vyslovit slovo cherubín, aniž by nepřišel o hlavu.

***

Reese už měl v minulosti s cherubíny co dočinění několikrát. Především s jejich ambiciózním velitelem, kterého si dovolil nenávidět z hloubi své duše. Znal ho a věděl, jak on i jeho lidé pracují. Rychle a především nečekaně zaútočit, v nastalém zmatku povraždit co nejvíce protivníků a ukrást vše, co má i nemá hodnotu. Vždy se jednalo o velice rychlou akci se spoustou škody. Nejinak tomu bylo i nyní. Reese našel dva mrtvé čaroděje, kteří na útok nestačili zareagovat dostatečně rychle a během chvíle se obrátili v prach, jež roznesl vítr do všech světových stran. Reese už se naučil nevláčet s sebou zbytečnosti, o které by je cherubíni mohli okrást, když jim je čarodějové mohli vyčarovat. Ale to věděli i cherubíni. Nejspíš proto se zaměřili právě na čaroděje a díky tomu jich Reesovi zbývalo žalostně málo. Upřímně čekal, že ti poslední dva se od nich v nejbližším městě odtrhnou. Rozhodně by nebyli první.

S uspokojením zjistil, že žádný z koní ani jeho zaklínačů neutrpěl vážnější zranění a už si chtěl úlevně oddychnout, když mu pohled padl na místo vedle Ballease, kde měla stát Mera. Jenomže nestála.