Všichni jsme jistě zažili okamžiky, na které bychom nejradši zapomněli nebo je ideálně úplně vymazali ze svých životů. Jako bych to viděla už milionkrát.

Nový rok a jeho předsevzetí, která se stejně s prvním únorem rozplynou, jako se slzami rozmočí inkoust v deníku třináctileté, naivně zamilované holky.

V nové práci, kdy si slibujeme, že se tentokrát nezamilujeme do šéfa. Ani do kolegy. Ani do kolegyně. Rozhodně ne do zadané kolegyně, která je zároveň vaše nejlepší kamarádka.

Od nového vztahu pravděpodobně znovu slepě očekáváme, že tentokrát to bude opravdu ten pravý. Nečekáme, že nám zlomí srdce kvůli první dvacetileté sekretářce, která se namane a nosí se po kanclu na patnácticentimetrových podpatcích a sukních kratších než víkendy v náročném měsíci.

Na nové škole si především slibujeme, že neuděláme stejné chyby jako na té předešlé a úplně se odprostíme od minulosti, která nás stejně ale, jak už to tak bývá, dožene a pořádně nám vymáchá držky ve své rozmanitosti.

V novém městě, ve kterém doufáme nalézt kompletně nový život. Nějaká část v nás holt touží po změně a jen nové město nabízí kompletní restart. Žádní exmilenci, ani stalkerský nejlepší kamarád, který touží po vaší pozornosti i po tom, co vám ze žárlivosti podpálil auto a dostal soudní zákaz přiblížení.

V nové zemi, ve které hledáme ať už své staré, nebo nové já.

Slibujeme si nové začátky. Nejspíš už takové lidské bytí je. Nové. Měnící se. Lačnící po změnách. Někdy lehce naivní. Úžasné.