Jaro 1977

Světla manéže pro mě navždy zhasla. Lana, kruhy, šátky; to všechno znamenalo volnost a svobodu, která byla najednou nenávratně pryč. Milovala jsem ten život a doufala, že ho budu moct žít navždy, ale osud byl zřejmě proti. Evan měl v jedné věci pravdu – byl čas zvolit si stranu. Nic jiného mi nezbývalo. Vrátit se do cirkusu by znamenalo podpořit Voldemorta a nevrátit se do něj naprostý opak. Neexistoval způsob, jak zůstat neutrální a pokud ano, já na něj nepřišla.

Své volbě jsem musela čelit hned druhý den, kdy jsem se rozhodla promluvit si s otcem. Nechtěla jsem zmizet bez jediného slova, aby si nemyslel, že se mi něco stalo. Nejistota totiž člověka ničí mnohem víc než prostá pravda.

Stav cirkusu mě překvapil. Čekala jsem, že po tom nočním ohnivém reji zbude z mého domova jenom popel, prach a spálená zem. Nebýt černých skvrn v trávě a všudypřítomného pachu kouře, nejspíš bych vůbec nepoznala, že tu někdo včera rozpoutal peklo. Evan mi zdá se nelhal. Ani to mě ale nedokázalo ukolébat k návratu. Byla jsem rozhodnutá a zbývalo se jenom rozloučit.

„U všech ďasovců, Emmeline," vydechl otec ve chvíli, kdy jsem se objevila na prahu jeho maringotky. Okamžitě se rozešel blíž a zeširoka roztáhl náruč, abych se v ní mohla schoulit. „Moje hvězdičko. Jsem tak rád, že jsi v pořádku."

„Papá," zamumlala jsem tiše a přijala něžnou útěchu, kterou mi poskytoval jenom velmi zřídka. Uměl být tvrdý a nekompromisní, ale mě i Pandoru miloval nade všechno na světě. Tím jsem si byla jistá. „Nic se mi nestalo. Byla jsem pryč dřív, než to tu začalo být opravdu zlé."

Přitiskl mi horké rty na čelo, přímo na kořen nosu. Pak povolil sevření paží, aby se mi mohl znovu zadívat do očí. „Konečně jsi dostala trochu rozumu, holčičko."

„Nebyl to zrovna dobrovolný útěk," zaprotestovala jsem. Nechtěla jsem působit jako zbabělec. Jako někdo, kdo opustil vlastní rodinu, aby si zachránil vlastní život. To bylo proti všemu, čemu jsem kdy věřila. „Odvedl mě –"

„Mladý Rosier," doplnil.

„Otče, já..."

„Jsi dospělá žena, Emmeline. Pokud sis toho chlapce vybrala, musí v něm být něco víc než jenom čiré zlo. Řekl bych, že hlavně díky němu neshořel náš cirkus na popel a na tom jediném záleží. Nevím, co bychom dělali, kdyby se celý náš život obrátil v prach."

Zavrtěla jsem hlavou a rozhodila rukama kolem sebe. „Tohle přece není vítězství. Vol–chci říct Ty-víš-kdo z nás chce udělat svoje pěšáky. To mu nemůžeme dovolit."

„Nikdo z nás přece neplánuje bojovat v cizí válce, hvězdičko. Je to jenom obchod. Získáme relativní bezpečí výměnou za to, že se nepostavíme proti. To nezní jako tak špatná dohoda, ne?"

„Vážně tomu věříš, tati? Možná to tím začne, ale jakmile půjde do tuhého, nebudeme si moct jen tak sedět v maringotkách a čekat, jak to dopadne. Tak to nefunguje, to snad chápeš."

„Nikdy jsi nepatřila k těm, kteří se dívali do budoucnosti, tak proč s tím začínat? Teď je teď a co bude je ve hvězdách. V tento moment potřebujeme udržet celou rodinu v bezpečí a tohle je řešení. Jediné řešení, které máme. Ať se ti to líbí nebo ne."

„Máš pravdu. Nelíbí se mi to, a proto na toho nemůžu být součástí. Mrzí mě to, ale nedokážu to."

„Co tím chceš říct?"

„Odcházím, tatínku. Miluju vás. Všechny. Ale někdo mi včera řekl, že si musím zvolit stranu, a já si zvolila. Doufám, že až bude tohle všechno za námi, zase budeme moct volně dýchat a navázat tam, kde se teď rozejdeme."

„Emmelínko... hvězdičko."

V očích měl bolest a já věděla, že ji nedokážu smýt ničím, co řeknu, nebo udělám. Nerada jsem se rozhodovala, ale když už jsem to udělala, nikdo mým přesvědčením nedokázal otřást. A on to moc dobře věděl. Proto se mě nepokoušel přemlouvat, ani mě jakkoliv zviklat. Zkrátka můj postoj přijmul jako neměnný fakt a já mu za to byla vděčná.

„Miluju tě. Až na měsíc a zpátky," dodal po krátké chvíli, kdy se mi pokoušel doslova vpít do očí a zapamatovat si co nejlépe každý detail mé tváře. Zřejmě se chtěl rozloučit s tím dítětem ve mně, které už nebude moct dál chránit a skrýt pod svá křídla, když se na něj bude sypat nebe.

Své nebe už jsem se musela naučit držet sama.

„A já tebe, tati," zašeptala jsem.

Věnovali jsme si pevné objetí, které mělo být na nějakou dobu poslední. Na jak dlouho, to jsme nedokázali říct, ani odhadnout. Naše budoucnost ležela v rukou osudu. To on rozhodne, kdy a jestli se ještě shledáme. Nikdy jsem z něj neměla větší strach. A přesto jsem hrdě pozvedla hlavu, otřela slzy a vykráčela do bludiště karavanů, aniž bych se jedinkrát ohlédla.

***

Čas toho roku letěl jako splašený. Kvetoucí květiny vystřídalo horké slunce, které nakonec předalo vládu chladnému větru, všudypřítomnému dešti a padajícím listům. Všechno se měnilo, jenom situace v Británii zůstávala stále stejná. Válka zuřila dál a já se přitom pokoušela předstírat, že to není tak zlé, jak to vypadá. Snažila jsem se přehlížet Biliovy snahy zatáhnout mě hlouběji do celého konfliktu, ale bylo to měsíc od měsíce těžší a těžší. Možná jsem se měla raději odstěhovat z Lasturové vily a protloukat se světem na vlastní pěst, jenže něco na tom místě mě doslova uchvátilo.

Možná za to mohla chladná rána, kdy mi vítr vanoucí od moře cuchal vlasy a zalézat hluboko pod oblečení, až mi roztřásl tělo. Možná chuť soli na rtech, když na ně dopadly kapky mořské tříště, narážející do skal nad vilou, a vůně kvetoucích limonek. A možná za to mohl Bilius. Ten mě ve svém domě přivítal s otevřenou náručí a hlasitě protestoval, když jsem chtěla odejít. Říkával, že se tu občas cítil osamělý a že má přítomnost je osvěžující jako ranní koupel v moři. Zřejmě to měl být kompliment, ačkoliv mě ta představa připomínala spíš středověké mučení, než příjemný start do nového dne.

Nakonec mě přesvědčil.

Naše společné soužití bylo možná podivné, ale přitom zvláštně uklidňující. Já trávila dny procházkami po pláži, kde jsem sbírala nejrůznější mušle a lastury. Na ty jsem po večerech malovala pitoreskní obrázky a vyráběla z nich náhrdelníky, náušnice a prsteny, které jsem o víkendech prodávala na mudlovských trzích. Bilius sice tvrdil, že za ubytování nic nechce, ale já si přála být užitečná. Takhle jsem měla alespoň pocit, že něčím přispívám do domácnosti. Taky jsem se starala o teplo rodinného krbu – vařila, uklízela a udržovala vilku vzdušnou a voňavou. Bilius na druhou stranu většinu času trávil prací pro Fénixův řád, kde dělal Merlin ví co, takže jsme se obvykle vídali jen po večerech. Jednou za čas chodíval domů zamazaný prachem i krví. Neptala jsem se a on nikdy nezačal vyprávět. Až do jednoho prosincového dne.

Muselo to být jen pár dnů před svátky, jelikož Lasturová vila byla tou dobou vyzdobená girlandami a ojíněnými větvemi. Obývacím pokojem voněla skořice. Vzpomínám si na tu vůni dobře. Pokoušela jsem se do domu vnést alespoň trochu klidu a pohody, ač to bylo v těžkých časech, jako byly tyto, opravdu těžké.

„Dneska jsem potkal tvého bývalého," poznamenal, když ztěžka dosedl do křesla před plápolajícím krbem. Hřbetem ruky si přejel přes nos a zanechal si tím krvavou šmouhu přes celou tvář. „Trochu si na mě zchladil žáhu."

Srdce mi poskočilo tak prudce, jako kdyby mnou vlny mrštily o útes. Evan. Tak dlouho jsem se na něj pokoušela nemyslet, tak dlouho jsem se ho snažila vymazat z hlavy, jen aby mi všechny potlačované pocity vrátila zpátky jedna jediná poznámka.

„Co se stalo?" dostala jsem ze sebe.

Pokoušela jsem se znít nezaujatě a pro jistotu se obrátila ke dřezu, kde jsem naplnila misku vlažnou vodou, bylinkami a vložila do ní čistou žínku. Času mi to koupilo jen velice málo a já nakonec stejně musela čelit Biliovu pohledu. To když jsem si před něj dřepla a snažila se mu očistit krev a špínu z obličeje.

„Jen menší střet na hlídce v Obrtlé ulici." Mírně sebou cuknul, když jsem se žínkou dotkla rány nad okem. „Šel si něco vyzvednout k Borginovi a Burkesovi. Nejspíš nějakou strašně důležitou zásilku pro Ty-Víš-Koho."

„Co tě vede k přesvědčení, že dělá něco pro něj?" zamumlala jsem. Ať se stalo cokoliv, nechtěla jsem na Evana přitáhnout žádnou pozornost. Moc dobře jsem věděla, že Řád pouze odhaduje, kdo by mohl být následovníkem. Nic nebylo jisté a já rozhodně nemínila být tou, kdo ho prozradí.

„Není o čem pochybovat, Emm. Stačí se podívat na jeho rodinu – otce, Vindu – narodili se, aby sloužili zlu. Mají to v krvi."

„I Gwendolyn?"

„Kdo?"

„Evanova malá sestřička. Chodí do Havraspáru. Myslíš, že i ona je zlá jenom proto, do jaké rodiny se narodila? Jejich maminka byla slušná čarodějka."

Nevědomky jsem sekala věty mnohem příkřeji než jindy. Byla jsem tak moc unavená z těch věčných soudů, které vůči sobě obě strany vynášely. Evan a jeho striktní pohled na mudly a kouzelníky mudlovského původu. Bilius a jeho nenávist vůči všemu zmijozelskému. Předsudky pořád vládly světu a mě z toho bylo zle. Opravdu jsem netoužila být na žádné straně. Nelíbila se mi totiž ani jedna. Nejspíš proto jsem se tak moc bránila vstupu do Řádu. Tahle válka zkrátka nebyla moje.

Chvíli mě mlčky sledoval. Já mu mezitím omyla z obličeje i krku každou šmouhu, kterou jsem ve světle plamenů viděla. Až když už nebylo kam dál odvracet pohled jsem vyhledala jeho oči. Byly zelené a poslední třičtvrtě rok pro mě znamenaly to nejbližší domovu, co jsem měla. Nedokázala jsem se na něj zlobit, když se na mě díval takhle.

„Omlouvám se." Překvapil mě. Mile překvapil. Omluvu jsem nečekala. „Nemyslel sem to tak, jak to vyznělo. Víš, s Evanem jsme měli celé studium rozepře a moc dobře vím, co je zač. Chápu, že tvůj a můj pohled na něj je naprosto odlišný, protože ho každý známe úplně jinak. Rozhodně bych si netroufl tvrdit, jaká je jeho sestra. Je ještě dítě a já ji vůbec neznám. Určitě to bude fajn žába. Obzvlášť, když chodí do Havraspáru."

Usmála jsem se. „To nic. Chápu, jak to myslíš, a nejspíš se ti nemůžu divit. Bradavice zkrátka podporují rivalitu a mně nepřísluší to soudit. Gwen je každopádně moc fajn děvče. Zvídavá a divoká jako skotské hvozdy. Jednou z ní bude úžasná žena."

„Pokud ji někdy budu mít tu čest poznat, určitě mi převrátí pohled na Rosierovi vzhůru nohama. Už teď, když tě slyším o ní mluvit, mé přesvědčení kolísá," zazubil se hravě. „V jednom máš ale pravdu. Nevím, jestli Evan patří ke Smrtijedům. Kvůli tomu jsme se do křížku nepustili."

„Tak kvůli čemu?"

„Kvůli tobě."

„Mě? Proč zrovna kvůli mě?" Odložila jsem misku s mírně narůžovělou vodou na stoleček vedle krbu a znovu se na něj pozorně zadívala. Chtěla jsem znát odpověď a stejně tak ji chtělo znát mé srdce, které bušilo mnohem rychleji, než bývalo obvyklé.

„Ptal se, jestli o tobě něco vím. Jestli jsi v pořádku."

Zalila mě vlna příjemného tepla, které jsem se rozhodla nebránit. Evan se na mě ptal. I po dlouhých měsících, kdy jsme se neviděli, ho zajímalo, jak se mám a jestli mi nic nehrozí. Ač byla jeho přehnaná ochrana vlastně důvodem našeho odloučení, stejně mě až nepochopitelně potěšila.

„To pořád nevysvětluje, jak jsi přišel k tomu zranění, Billiusi. Zdá se mi to jako poměrně nekonfliktní téma ke konverzaci."

„Možná by bylo, kdybych mu neřekl, že u mě pořád žiješ. Nelíbilo se mu to."

„Co je na tom špatného?"

„Myslím, že si to vyložil trochu jinak a já se mu to rozhodl nevymlouvat, abych ho trochu popíchnul."

„Jak to myslíš?" Povytáhla jsem obočí v jasné otázce. Teprve jeho výmluvný pohled mi pomohl dovtípit se, jak to bylo celé pochopeno. „Aha. Biliusi," pokárala jsem ho tiše, „neměl bys být škodolibý. Podívej, jak se ti to vymstilo." Jemně jsem se prsty dotkla jeho obočí, které bylo natržené a pořád mírně krvácelo. Sykl, ale rty měl stále zvlněné do rozverného úsměvu.

„Ta představa se mi vlastně docela zalíbila," pokrčil rameny. „Moc rád se k tobě každý večer vracím, Emmeline. Děláš z obyčejného domu domov. Nedokážu si v téhle době představit nic lepšího a už vůbec si neumím představit, že bys tu nebyla a nepřivítala mě."

„Jo, teplá večeře umí zázraky," pousmála jsem se. Dostával mě do rozpaků a já netušila, jak jinak zareagovat. Všechno ve mně se svíralo a bláznilo.

Bilius pro mě byl... vlastně netuším, čím pro mě byl. Neexistovalo pro to žádné slovo, dokonce ani souvětí. Vzal mě pod svá křídla ve chvíli, kdy se mi bortil svět, a nechtěl za to nic na oplátku. Měl obrovské srdce a byla čest do něj patřit. Vždycky voněl mořskou vodou. Solí. Nekonečnou volností vln. Byl někým, s kým bych mohla zapomenout na materialismus, na okovy společnosti a žít jenom teď a tady. Volně jako racci létající nad hladinou. Byl by to krásný život, jenže...

Evan.

Neexistoval nikdo, kdo se ke mně hodil míň než on. Byl můj naprostý protiklad. Nafoukané princátko se svým obřím domem a hromadou zlata. A přesto... přesto mi neustále okupoval mysl i srdce. Dokázala bych na něj vůbec někdy zapomenout?

Pokud ano, byla jsem na správném místě. Otázkou ale zůstávalo, jestli vůbec chci zapomenout.

„Emmeline?" zašeptal Bilius. „Nechtěl jsem tě rozrušit. Promiň. Jen jsem to tak plácnul. Zapomeň na to."

Zapomenout. Kdyby jen bylo tak lehké zapomenout.

Naklonila jsem se blíž. Tak blízko, že mě jeho ohnivé vlasy zašimraly na tváři. Pak jsem mu s hlubokým povzdechem přitiskla čelo na čelo a pevně sevřela víčka. Nebyla jsem připravená na další velké rozhodnutí. Ne dnes. A nejspíš ani zítra. Jestli vůbec někdy.

„I ty jsi moje teplo domova, Biliusi. Nikdy mě nepřestávej hřát, prosím," zamumlala jsem a ovinula mu ruce kolem krku.

„Nikdy," přisvědčil a sevřel mě v náručí.

V náručí, které mohlo znamenat všechno, nebo vůbec nic. Nesešlo na tom. Čas poběží dál, nehledě na naše malicherná rozhodnutí, nehledě na naše otázky a nehledě na odpovědi. Byli jsme koneckonců jenom pouhá zrnka písku na pláži života. A příliv se neúprosně blížil.