Dneska jenom takový kraťas. :D

Mlčky jsem stála na příjezdové cestě a sledovala zadek auta mizícího v dáli. V hlavě mi nepřestávala zvonit Danova slova. Proč by se matka stýkala s jeho otcem? Samozřejmě se nabízelo spoustu logických řešení – možná to byl její klient, manžel její kamarádky, nebo se s ním mohla potkat na některém z galavečerů, jenž tak ráda navštěvovala, a dát se s panem Spencerem do řeči. Jenže nic z toho nevysvětlovalo Danovo podivné chování a také fakt, že mou matku znal dokonce i on. A nejen to. Dokonce i v našem domě nebyl poprvé.

Ale proč by matka vodila cizího muže a jeho syna do svého domu na předměstí? ptala jsem se sama sebe, stále neschopná spojit si okolnosti dohromady. Nebo jsem si je možná jen spojit nechtěla a toužila jsem strávit ještě pár chvil v sladké nevědomosti.

Možná proto, že už nejsou cizí, hlupačko, odpověděl mi zlý, upřímný hlásek pocházející z hlubin mé hlavy, kde už mé mozkové závity nejspíš skutečně tušily, oč jde.

Proč by se matka sbližovala s cizím mužem a jeho synem?

Možná proto, že se ten neznámý syn brzy stane také jejím synem.

Jak by se mohl cizí syn stát synem mojí matky?

To je taková věc … říká se tomu svatba. Slyšela jsi o tom už někdy? Určitě ano. Tví rodiče ji přece měli také …

Měli, to je pravda, přitakala jsem mu. Ale proč by …
V tu chvíli jsem umlkla a vzápětí jsem zabouchla pomyslnou branku ve své mysli a přetnula tak proud svých myšlenek. Už nebyly třeba. Pochopila jsem.

Před očima mi prolétla vzpomínka na otcův nepřítomný výraz, který měl nasazený na tváři, když jsem jej před pár dny potkala při návratu domů. Na jeho vyhýbavý, prázdný pohled. „Kde je matka?“ „Má důležitý obchodní večírek.“ „A proč tam nejsi s ní?“ „Vždyť víš, že na podobné akce moc nejsem …“

Vždycky to tak nebývalo. Kdysi dávno, v časech, které jsem i já znala jen z vyprávění, si i táta podobná setkání užíval. Tehdy měl za sebou úspěšný rozjezd kariéry, doma malé, zdravé dítko a na svém rámě zavěšenou krásnou, ambiciózní mladou ženu, která svým charakterem okouzlila každého, koho potkala, a přesto v jejích očích existoval jen jediný. Na mé rané dětství jsem si pamatovala jen matně. Ve svých vzpomínkách jsem však slyšela hlasitý, upřímný smích, cítila jemnou, konejšivou vůni matčiny voňavky, jenž mi ulpěla na kůži pokaždé, když mne houpala v náruči. Po pozdějším chladu a hádkách nebylo ani stopy. 

Jenže co se změnilo?

Drobounká dívka nabrala školních let, vylezla zpoza matčina křídla a vydala se do neznáma, objevovat svět. Když se však vrátila zpátky, najednou nebylo kam se ukrýt. Kdysi doširoka rozevřená náruč plná tepla a lásky navždy zmizela. Nahradil ji  křik, strach, hádky. „Opravdu si myslíš, že je moudré zakládat firmu uprostřed ekonomické krize? Co kdyby sis našla práci, ať má naše malá co jíst?“

Musela jsem zavřít oči. Obraz příjezdové cesty zmizel v závanu kouře. „Takže ty si můžeš jít za svým snem a já ne? Kdybychom nevrazili všechny prachy do tvé právnické praxe …“ Prásknutí dveří, vzteklý řev. Pláč ne. Pláč nikdy.

„Maminko? Proč se hádáte?“ Svíravý pocit v žaludku, knedlík v krku.

Přísný pohled, uhlíky bobtnající v tmavohnědých očích. „To nic. Jdi spát.“

„Jdu …“

Prudce jsem sevřela dlaně v pěst a zaryla si nehty do kůže, až to zabolelo. Až tento impuls mě vtáhl zpátky do reality. Doširoka jsem rozevřela víčka, nasála do plic svěží vzduch vanoucí od lesa. Už je to pryč.

A co? zavrněl ten zlomyslný hlas. Tvé vzpomínky? Ty nikdy neodejdou … zůstanou uvnitř tvé duše. Budou tě užírat zevnitř, hezky pomalu, dokud tě zcela nepohltí.

Zmiz. Mlč. Jdi pryč.

Dobře víš, že to nejde, jsem tvá součást …

„Zmiz!“ zařvala jsem z plna hrdla. Z nedaleké olše se k nebi zvedlo hejno ptactva. Jejich úprk byl doprovázený hlasitým bušením křídel a vyděšeným, varovným zpěvem. V druhém patře domu naproti se doširoka rozlétly okenice a ven se vyklonila štíhlá žena v županu. Zprvu otevřela ústa, aby toho neotesance, který v osm ráno křičí na ulici jako na lesy napomenula, když si však všimla domu, o jehož oplocení jsem se opírala, zbledla, zmlkla a spokojila se s tím, že zase hlasitě práskla okenicemi.

Hlasitě jsem si povzdechla. Ta proradně upřímná část mé mysli ale utichla. Konečně.

Pomalu jsem se vydala do domu, aniž bych vlastně tušila, co chci dělat. Nepřítomně jsem za sebou nechala zapadnout dveře, vylovila jsem z kapsy telefon a svezla se na podlahu. Je čas tohle rozseknout. Nalít si čistého vína. Přestat si lhát.

Kdo je pro tebe Everett Spencer, máti?

Chvíli mi trvalo, než jsem objevila matčino číslo v adresáři. Ani jsem si nedokázala vzpomenout, kdy jsem jej vytočila naposledy. Stiskla jsem tlačítko a přitiskla zařízení k uchu. Telefon zazvonil. Jednou, dvakrát, šestkrát. Neobtěžovala jsem se s nahráváním vzkazu na záznamník. Tuhle zprávu jsem potřebovala předat osobně.

Můj druhý hovor, tentokrát do matčiny kanceláře, už přijat byl. Jménem designerského studia se mi představila mladá, značně nervózní asistentka pištivým: „Intérieur et projet Ardent, jak vám mohu pomoci?“ Po mém ujištění, že netoužím využít služby studia, se jí znatelně ulevilo a již poněkud klidněji se mi svěřila, že v poslední době neví, kam dřív skočit, poněvadž madame Ardent přijímá jednu zakázku za druhou.

Jakmile jsem se jí trochu rozpačitě představila, asistentce opět zřetelně přeskočil hlas. Nakonec mi unaveně sdělila, že se madame nenachází ani ve své kanceláři, ani v budově studia, ale ve vile nějakého vlivného klienta, který by IEP Ardent rád pověřil rekonstrukcí svého domova. Na jméno onoho zákazníka jsem se ani raději neptala a požádala jsem jen o adresu. Nebyla jsem si jistá, jestli bych v případě, že by se matka nacházela u Spencerů, dokázala udržet své nervy na uzdě.

Zavěsila jsem a strčila jsem telefon do kapsy. Vzápětí jsem se během pár minut převlékla do suchého oděvu, vyfénovala si vlasy a rychle je spletla do copu, abych tak zakryla fakt, že po nedobrovolné koupeli poněkud páchnou a celkově vypadají jako záchodová štětka. Zanedlouho jsem už vybíhala směrem ke garáži.

Na dálnici jsem vjížděla po krátké, zběsilé jízdě úzkými silničkami v okolí Ailles, během které jsem málem vylétla ze svodidel. Nohu jsem prakticky nesundávala z plynu. Z rádia křičela nějaká příšerná popová hitparáda, nebyla jsem však sto hudbu vypnout. Dodávala mi odvahu. Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že jakmile v autě nastane ticho a já zde zůstanu sama, jen s burácejícím motorem a mými řvoucími pochybnostmi, ztratím kuráž, dupnu na brzdu a při nejbližší příležitosti otočím auto zpátky směr Saint-Aillerons.

Nebezpečně malým obloukem jsem objela nevelkého Peugeota, šinoucího si to asi tak poloviční rychlostí, než jsem jela já. Volant mi krásně klouzal v dlaních, motor zpíval přesně tak, jak jsem si přála. Auto po hladké silnici vedoucí do hlavního města téměř letělo. Netrvalo dlouho a nízké domky předměstí začaly střídat vyšší budovy centra. Zlehka jsem podržela nohu na brzdě a začala se rozhlížet po exitu. Dům toho zákazníka nebyl daleko, podle navigace ležel v jižním cípu čtvrti Bologne-Billancour, pouhých zhruba patnáct kilometrů od Ailles.

Vyhodila jsem blinkr, navedla auto do odbočovacího pruhu a stočila volant doprava.

Seběhlo se to tak rychle, že jsem se ani nestihla bát.

V jednu chvíli jsem seděla připoutaná na sedadle a s bušícím srdcem upírala všechny mé myšlenky směrem k blížící se konfrontaci. V další do boku mého auta prudce vrazila mocná tlaková vlna. Síla úderu mě odhodila na dveře a vyrvala mi volat z rukou. Hlavou se mi rozeznělo hlasité křupnutí. Ztratila jsem vládu nad řízením. Vzápětí se mi před očima mihl nějaký bílý záblesk, namísto do záchranného vaku však moje hlava třískla do palubní desky.

Auto letělo – tentokrát doopravdy.

Poslední, co jsem stačila spatřit předtím, než mě obestřely nemilosrdné mrákoty, byl pásek blankytně modrého nebe. Je krásný den. Vždycky jsem toužila jednou umřít pod jemnými paprsky slunce, obklopená konejšivým světlem a teplem.

Dnes se mi mé přání nejspíš vyplní.