S Tarou jsem se rozloučila jen co vyšlo slunce. Ráno bylo překvapivě teplé, nebe bez mráčku a zářivé paprsky vybarvovaly Ailles a jeho okolí do přívětivě zlatavých tónů. Uprostřed tohoto poklidného kousku ráje se mi zdálo naprosto nepředstavitelné, že kdesi daleko, ve světě plném magie a tajemství, vládne místo pohody smrt.

Stavila jsem se domů, převlékla se do čistých šortek a trička a pár minut před šestou jsem již klusala k lesu. Tentokrát jsem se však mému cvičišti i Čertovým kamenům vyhnula velkým obloukem. Místo toho jsem zamířila lehkým krokem po nově vyasfaltované cyklostezce, točící se po okraji lesa kolem lomu.

Asi po hodině jsem seběhla ze stezky a zanořila se o něco hlouběji do lesa. Pak už jsem musela jen vyšplhat pár metrů do kopce a vzápětí se přede mnou otevřel nádherný pohled na zatopený lom. Na okamžik jsem se zastavila a dovolila jsem si pokochat se nad tou kouzelnou scenerií. Střežené vysokou stěnou z pevného vápence trůnilo jezero v nevelké prohlubni. Na hladině se odrážely sluneční paprsky, místy ji rozráželo pár vodoměrek. Dlouze, uvolněně jsem vydechla. Kouzla přírody v sobě měla mnohem více krásy než nebezpečná magie andělů.

Usadila jsem se na své oblíbené místo – do malé roklinky u břehu, stíněné ze stran kameny a kořeny vyvráceného dubu. S koleny přitaženými k bradě jsem se choulila na kamenitém okraji a mlčky jsem zírala na zářivě modrou hladinu.

Aeran nám nepomůže.

Nám.

Hlasitě jsem si povzdechla. Tara měla pravdu. Bylo opravdu moudré, abych se do vnitřních sporů Caelderie pletla také já? S tou prapodivnou zemí nemám přece nic společného.

Ale Tara ano. A Aeran jakbysmet.

Z nějakého důvodu jsem nedokázala zachmuřeného anděla vyhnat z hlavy. Snad to bylo proto, že jsem v té jeho strávila dobrých pár hodin. Prožila jsem s ním důležité okamžiky jeho života. Viděla jsem – a cítila jsem – jej milovat i nenávidět. Okusila jsem jeho bolest i štěstí. A to nebylo málo. Stále jsem měla v živé paměti, jaké to je být jím.

Měla jsem pro Aeranovo rozhodnutí pochopení. Já sama jsem měla již nesčetněkrát nutkání sbalit si všechny své věci, nasednout do auta a nechat Saint-Aillerons, Paříž i celou Francii daleko za zády. Díky svým snům jsem moc dobře věděla, jaké to je být v jeho kůži. Přestože jsem neměla ponětí, jak trávil posledních sto devatenáct let, nepochybovala jsem o tom, že život ve vyhnanství pro něj nebyl ničím příjemným. Na jeho místě bych se nezachovala jinak.

Jenže já potřebuji, aby se zachoval jinak.

Unaveně jsem si promnula kořínek nosu. Všechny ty probdělé noci se na mně začínaly podepisovat. Zoufale jsem toužila po klidném, bezesném spánku.

Tara na mne spoléhá. Osud Caelderie je v mých rukou.

Ta myšlenka byla naprosto šílená. Kdyby mi ještě před týdnem někdo řekl, že za sebou nyní budu mít několik setkání s andělem a návštěvu v jejich říši, že moje nejlepší přítelkyně je jedna z nich … musela jsem se pousmát. Nejspíš bych jej poslala na stejnou psychologickou kliniku, kterou navštěvuje Tara v rámci svých vysokoškolských praxí.

Najednou mě z přemýšlení vytrhlo hlasité šplouchnutí. Prudce jsem zvedla hlavu. Toto nebyl zvuk, který vydává kámen spadlý do vody, ale … Nastražila jsem uši. Zpoza levé strany mého úkrytu ke mně dolehl zvuk pravidelného rozrážení vody.

Plavec. Nejsem tu sama.

Trochu roztřeseně jsem se vyhrabala na nohy. Nikdy dříve by mě toto zjištění příliš neznepokojovalo – navzdory zákazům vstupu a četným varováním kvůli padajícím kamenům sem mladí dospělí nebo teenageři chodili úplně běžně. Dneska jsem ale neměla náladu na to s někým mluvit či jen tiše sdílet mou skrýš před světem.

Rozhlédla jsem se a očima jsem urychleně pátrala po nějaké únikové cestě. Přede mnou však stála jen vysoká skála a na obě strany se táhla kamenitá pláž. Hranice tmavého, zeleného lesa mi připadala nekonečně vzdálená. Nebylo kam prchnout.

Šplouchání náhle ustalo a ticho za mými zády pročísl hluboký, veselý mužský hlas. „Ahoj, krásko. Ty mě špehuješ?“

Bleskově jsem se otočila. Pár metrů ode mne, co by kamenem dohodil, šlapal vodu jakýsi pohledný, opálený mladík s krátce zastřiženými světle hnědými vlasy. V očích mu tančily pobavené jiskřičky a rozpustile na mě pomrkával.

„Eh … cože?“ vykoktala jsem. Neznámý se jen tiše, zvonivě zasmál a začal plavat směrem ke mně. Pevně jsem zaťala zuby a snažila se nezírat na jeho svalnaté paže. Za pár chvil už vylézal na břeh. Pohled mi samovolně sklouzl k jeho plochému břichu a štíhlým, vysportovaným nohám.

Ach.

„Oči mám tady nahoře,“ široce se na mně zazubil a já jsem provinile zvedla zrak. Ani jeho obličej však nebyl zdaleka k zahození. Hladká zlatavá pleť, tmavě zelené oči, šibalský úsměv a zkrabatěné koutky úst. Muselo mu být tak okolo pětadvaceti. A rozhodně nevypadal na místního. Přesto jsem se však nedokázala zbavit dojmu, že jej nevidím poprvé.

Nejspíš si předtím všiml mého vyplašeného výrazu. Taktně ignoroval můj fascinovaný pohled pasoucí se na jeho vzezření a místo toho jen neutrálně prohodil: „Nečekal jsem společnost. Myslel jsem, že většina lidí v Saint-Aillerons se v sedm ráno koupat do lesa nechodí.“

Teprve teď jsem si povšimla výrazného britského přízvuku v jeho hlasu. Nyní jsem už ani omylem nepochybovala, že nepochází odtud. 

„Asi nejsem jako většina lidí,“ pokrčila jsem rameny a snažila se tvářit lhostejně. Přitom jsem jej však nespouštěla z očí.

Laškovně se usmál a přejel pohledech po mých tmavohnědých vlasech stažených do nepříliš upraveného copu, unavených kruhů pod očima a nezvyklé, bledé tenké linky táhnoucí se mi přes rty a bradu, kterou mi tam během tréninků opálilo slunce. „To jsem si všiml.“

Tázavě jsem pozvedla obočí. Nebyla jsem si jistá, jestli to mám považovat za kompliment, a tak jsem se jen neurčitě pousmála. Nepřestával na mne se zájmem hledět a zlehka se culil. „Potřebuješ něco?“

Mírně naklonil hlavu na stranu a rty roztáhl do širokého, přátelského úsměvu. „Společnost.“

Překvapeně jsem zamrkala. „Prosím?“

„Jsem v Saint-Aillerons nový, vlastně se tu jen zastavuji. Hledám někoho, kdo by mi ukázal okolí a všechny krásy městečka. Někoho přátelského, milého …“ Pomalu si přejel jazykem po horním rtu.

Založila jsem si ruce na hrudi. Ze všech sil jsem se snažila udržet svůj pohled v jeho očích. Zkusila jsem si představit, že místo těch tvrdých svalů je jeho tělo od krku dolů malé a svraštěné, jako postava mé babičky z Lyonu. Moc se mi to nedařilo. „A kdo ti ukázal lom?“

„Přítel,“ odpověděl vyhýbavě a jeho úsměv povadl.

„Fajn. Tak ať ti přítel ukáže i zbytek,“ opáčila jsem. Aniž bych čekala na odpověď, odvrátila jsem se a zamířila pryč z úkrytu. Onen muž se mi však bleskově postavil do cesty. Pokusila jsem se jej obejít, ale natáhl paži, opřel si ji o kmen dubu a cestu mi tak uzavřel.

„Kam ten spěch?“ zeptal se nevinným hlasem. Zlostně jsem přimhouřila oči. Na toto jsem opravdu neměla náladu. Zvládla jsem tři chlápky s noži, dva anděly a Aerana, který mi chtěl vpadnout do mysli. Po tom všem jeden téměř nahý floutek nebude problém, pomyslela jsem si a začala si rozmýšlet svůj první úder. Lehce jsem se pousmála. Koule. Vždycky koule.

Tento protivník však nebyl opilý ani hloupý. Nejspíš musel z mého odhodlaného výrazu a napjatého těla vyčíst, že se chystám k útoku. V okamžiku, kdy jsem začala zvedat koleno, abych jej prudce a hlavně bolestivě udeřila do rozkroku, rázně vykročil vpřed a srazil nohy k sobě, takže můj kloub se jen neškodně zastavil o jeho holeň.

Naštvaně jsem zavrčela a uskočila stranou. Očekávala jsem, že proti mně také vystartuje, on se ovšem místo toho jen zlehka usmál a zvedl ruce na znamení míru.

„Klid,“ broukl tiše, „nechci ti ublížit.“

„To sotva,“ zasyčela jsem. Oči mi neklidně těkaly ze strany na stranu, stála jsem široce rozkročená a s pokrčenýma nohama jsem očekávala úder.

Jeho úsměv zcela pohasl. „Opravdu. Jsi v bezpečí. Nemám v úmyslu tě zranit. Chci si jen popovídat. Mám takový pocit, že to potřebuješ.“

„Potřebuji jen, abys mě nechal na pokoji,“ vyštěkla jsem a opět o krok couvla.

„Myslím to vážně.“ Poklidně sklopil pohled a opatrně ke mně natáhl ruku.

Učinila jsem další krok vzad. „Řekla jsem, abys – aaaah!“

Mé chodilo šláplo do prázdna.

Bezmocně jsem hrábla rukama do vzduchu a vzápětí se mi do kůže zahryzla chladná voda. S hlasitým cáknutím mé tělo udeřilo do hladiny, do zad se mi zabodl osten bolesti. Jen tak tak jsem stihla zavřít vyděšeně zkřivená ústa.

Nos mi zaplavila voda. Oblečení mi okamžitě nasáklo skrz na skrz, ztěžklo a táhlo mě ke dnu. Tmavomodrá hradba nade mnou se uzavřela. Všude kolem mě byla tma … nebo se mi jen udělalo černo před očima? Nedokázala jsem rozlišit, kterým směrem je dno a kde hladina. Plíce mě pálily, před pádem jsem se nestihla ani nadechnout.

Vzduch … potřebuji vzduch. Obklopoval mě ale jen nekonečný, studený vodní svět.