„Ahoj, Evie," špitla Tara a pomalu se postavila. Na čele se jí perlil pot a jen s námahou vytáhla svá zoufale potrhaná křídla vzhůru a složila si je podél zad. „Je mi líto, že jsi se to musela dozvědět takhle." Zlatavou kůži v obličeji měla nezdravě pobledlou, přesto se jí však v tváři značila úleva. Po devatenácti letech držení tajemství se konečně mohla se svým břemenem někomu svěřit.

Zamotala se mi hlava a musela jsem se opřít o stěnu.

„Špatně se tady dýchá. Nepůjdeme nahoru, promluvit si?" zeptala se jemně a vzala mi z ruky pochodeň. Přikývla jsem. Nechala jsem Taru, aby mě pomalým, šoupavým krokem vyvedla ven z podzemních chodeb. Srdce mi bušilo jako splašené. Muselo se mi to zdát. Tara, moje Tara, dívka, kterou jsem znala od jejích dvanácti let, kterou jsem viděla dospívat, prošla jsem si s ní vším dobrým i zlým ... Jenže teď, když jsem znala pravdu, jsem skutečně začínala vidět souvislosti, jež mi předtím zůstaly skryté. Tara se vždy chovala, jako že ví, co si lidé myslí, k ostatním přistupovala spíše chladně, nezajímala se o běžné dívčí věci jako je móda a láska či nejnovější seriály a filmy. Působila dojmem, že skutečně nepochází z planety Země. A také znala pravdu o Kamenech. Věděla, co se ukrývá za kruhem smrti a v podzemí pod rozvalinami. Varovala mě před tím.

Ale především mě poslala do Caelederie. Nebýt ní, nikdy bych nepotkala Aerana, nezačala bych mívat všechny ty podivné sny. Musela vědět, nebo alespoň tušit, do čeho se můžu zaplést, když mě nabádala k pátrání po mém strážném andělovi.

Vystoupaly jsme po točitých schodech zpět na zemský povrch, Tara uhasila pochodeň a vrhla ji zpět dolů, do hlubin. „Louiso? Zavři vchod, prosím," řekla ochraptěle. Zpoza stěny paláce se vynořila blonďatá dívenka a s hopsáním k nám přiběhla.

„Ta tvoje kamarádka je skvělá, paní de Ardent," zašvitořila poté, co se na její pokyn brána do podzemí opět uzavřela. „Hrajeme spolu kůstky!"

Opět se mi obrátil žaludek a napadlo mě, jestli Cristina ví, s čími kostmi si to vlastně hraje. Neměla jsem však to srdce osamělé Louise kazit radost, proto jsem se jen přátelsky pousmála. Jakmile dívenka zase zmizela, obořila jsem se na Taru: „Jak jsi mohla Tině dovolit zůstat uvnitř kruhu? Vždyť víš, jak je to nebezpečné!"

„Už ne," vysvětlila mi Tara. „Během let se duchové stáhli do podzemí, nahoře zůstala jen Louisa a ta se skoro nikdy nerozčílí. Pokud někdo nevleze de Paerrauxovi přímo do chřtánu," dodala významně „jsou ruiny docela bezpečné. Ale i tak to není vhodné místo pro výlet a k vyvolávání duchů už vůbec ne. Jsem ti vděčná, že jsi mě tehdy poslechla. Tvé mrtvé tělo by se mi hledalo jen těžko," dodala. „Pojď, půjdeme se posadit ven. Ty dvě se zabaví a my si mezitím můžeme popovídat."

Souhlasně jsem přikývla a následovala jsem Taru před hrad. Při každém kroku má zlomená žebra hlasitě protestovala. S tváří zkřivenou bolestí jsem se usadila vedle Tary na obrovský kámen poblíž bývalé hradní brány.

Jemně jsem sebou zavrtěla, abych se dostala do pohodlnější pozice a z úst mi uniklo další bolestné zaskučení. Tara se na mě poplašeně podívala a pohled jí sklouzl k mému hrudníku. „Promiň," zamumlala. „Hned to vyřeším." Natáhla ke mně ruku a vybídla mě, abych si na balvan raději lehla. Váhavě jsem ji poslechla. Zlehka přiložila své dlaně na můj trup a vzápětí jsem ucítila, jak se mi do těla vlévá hřejivá magie a začíná hojit všechny rány utržené při souboji s hrabětem.

Celá procedura trvala jen pár vteřin. Zanedlouho jsem se mohla opět bezbolestně posadit. Věnovala jsem Taře pohled plný obdivu. „To je úžasné," zamumlala jsem a fascinovaně si ohmatávala scelená žebra.

Tara unaveně přikývla a s námahou si rozložila křídla na slunci. Na čele se jí perlil pot. Teprve nyní jsem si je mohla prohlédnout. Nebyly zářivě bílé jako Waeiny a svou barvou a tvarem nepřipomínaly ani netopýří čerň.

Vypadaly, jako že umírají. Konečky kdysi lesklých hladkých per byly zčernalé, ohořené a místy pera chyběly úplně. Křídla byla podstatně menší, než Aeranova a i tam, kde působila dosud poměrně zdravým dojmem, byla špinavá a vybledlá.

„Co se s nimi stalo?"

Tiše si povzdechla. „Jakožto anděl jsem strávila příliš mnoho času mimo Caelderii. Naše síla je čerpána z tamní země a zřídel moci, které jsou roztroušeny po říši a poskytují tak všem andělům dostatek magie dle jejich osobních předpokladů. Já jsem však od svého narození říši andělů navštívila jen párkrát a dlouhodobě jsem tam nežila nikdy. Má moc vyprchává a stejně tak ztrácejí na síle i má křídla."

Chápavě jsem přikývla a zahleděla se přes špičky stromů do dáli. V hlavě mi vířilo tolik otázek – nebyla jsem si však jistá tím, jestli jsem připravená na to znát odpověď.

Tara schlíple sklonila hlavu, a poté se ke mně s povzdechem obrátila. „Je načase, abych ti pověděla celý příběh." Hlasitě polkla a natáhla ke mně dlaň. „Možná by bylo jednodušší, kdybych ti to ukázala. Na těch pár obrazů mi moc ještě zbyla. Kdysi mi je ukázala má sestra a od té doby mi zůstaly uloženy v paměti."

Přikývla jsem. „Pokud to tak pro tebe bude příjemnější."

Při těch slovech Tara bolestně zkroutila tvář. Během pár vteřin však opět nasadila pokorný, lítostivý pohled a s přehnanou něhou mi opatrně přiložila dlaň na čelo.

Její vize nebyla ani zdaleka tak agresivní, jako ta Rhellina. Nejprve mi zrak zastřela bílá, kouřová mlha, jenž se před mýma očima všelijak kroutila a svíjela. Poté jsem uslyšela křik, nebo spíše řev právě narozeného dítěte. Vzápětí se můj pohled vyjasnil.

Stála jsem vedle širokého, nízkého lůžka pokrytého čistým bílým plátnem, nyní zbrocených krví. Na posteli ležela mladá žena s opálenou pletí a zacuchanými inkoustově černými vlasy. Ze zad se jí do stran rozpínala nádherná, třpytivá křídla. Na tváři se jí perlil pot, vypadala nadmíru vyčerpaně a ztrápeně.

„Je překrásná," zašeptal jakýsi muž a vtiskl ženě do náruče malý uzlíček s vřískajícím dítětem. „Vítej na světě, Taraneo." Muž novorozeně zlehounka políbil na čelo.

„Měla bych už jít, matko," pronesla jsem cizím, ale libozvučným hlasem a vykročila jsem vpřed. Mé tělo bylo vysoké, štíhlé a podivně lehounké. Ženě ze rtů unikl hluboký povzdech plný zoufalství. Poprvé a naposledy si přitiskla své dítko k srdci. Po tvářích jí tekly proudy slz, avšak nevzlykala. Snažila se zůstat statečná pro svou malou dcerku, přestože jí bylo jasné, že si nebohé dítě nebude z narození nic pamatovat.

„Maminka tě miluje, drahoušku můj," zašeptala. Hlas se jí třásl. Jemně děvčátko kolébala v náručí. „Moc, moc tě miluje a nikdy na tebe nezapomene, srdíčko."

„Jednoho dne se znovu shledáte," řekla jsem pevně. „Jednoho dne ten prokletý bastard Christien zemře a všichni andělé se budou moci bez obav vrátit domů." Tařina matka přikývla. Ta slova jako by jí dodala odvahu a sílu potřebnou k rozloučení se svou holčičkou. Naposledy dívku políbila na tvář a poté ji předala do mé náruče.

„Kam ji odneseš?"

„Do bezpečí. Bude lepší, když se to nedozvíte."

Žena nejspíš chtěla ještě něco namítnout, ale pak se obraz rozplynul. V další vizi jsem stála u malého výklenku s nápisem ‚babybox' a vkládala jsem děvčátko zavinuté v peřinkách dovnitř. Než jsem zavřela dvířka, vtiskla jsem do záhybů peřinek tenký lístek papíru.

Poté se obrazy měnily jako na běžícím páse. Viděla jsem mladý manželský pár s úsměvy od ucha k uchu, jak od sociální pracovnice přebírají malou Taru. Byla jsem svědkem toho, jak Tara pobíhá po zahradě jejich domu v Saint-Aillerons a hraje si na letadýlko. Spatřila jsem její školní léta a také samu sebe, jak společně prozkoumáváme les za naším domem. Pak však vize zakolísala a já jsem se opět ocitla na holém plácku před hradem. Tara seděla přede mnou, lokty se opírala o kolena, hlavu v dlaních a prudce oddechovala.

Konejšivě jsem jí položila dlaň mezi lopatky. „Ale proč?"

Jako vždy vytušila, na co se chci ptát. „To vládce Caelderie, Christien. Odvěká zřídla moci slábnou a každé narození je malým zázrakem. Christien rozkázal, že všechna novorozeňata musí být odevzdána panovníkovi, který tím přejímá veškerá rozhodnutí ohledně jejich výchovy. Mí rodiče to odmítli dopustit, a proto mě odnesli na Zem, kde se mě ujali obyčejní lidé. Začala jsem vyrůstat jako jedna z vás, aniž bych měla sebemenší tušení o svém původu."

„A co tvá moc ... a křídla?"

„Moje tělo nemohlo čerpat magii ze zřídel, proto byl můj andělský růst opožděný. Když mi bylo deset, začala jsem cítit, že je něco v nepořádku. Ze zad mi rostly kosti a věci kolem mě se chovaly nepředvídatelně, když jsem byla smutná nebo rozčilená. Zanedlouho mě uprostřed noci navštívila má sestra, Arinelle. To jejíma očima jsi viděla onu vzpomínku. Nebýt těch rostoucích křídel bych ji označila za blázna." Tara se nevesele usmála. „Arinelle mi ukázala mé narození. Během několika měsíců mě naučila nejen maskovat má křídla přeměnou v člověka, ale také zacházet s tou troškou magie, kterou jsem měla k dispozici. Před čtyřmi lety mě také poprvé vzala do Caelderie ... ukázat mi hrob našich rodičů."

„Bohové," vydechla jsem a vzápětí jsem se instinktivně rozhlédla kolem, jako bych čekala, že Aeran vyskočí zpoza rozbořených zdí a napomene mne.

„Zemřeli asi rok po mém narození," pokračovala Tara mechanicky. „Jeden z jejich přátel prozradil Christienovi, že má matka porodila. Když jim však při soudu nakázali, aby mě přivedli, mí rodiče sehráli důvěryhodnou scénku a sdělili jim, že své dítě raději připravili o život, než aby jej svěřili vládcovi do rukou." Při těch slovech zavřela oči a téměř neslyšně vydechla: „Tu vzpomínku jsem viděla taky.

Christien jim uvěřil. Dal mé rodiče popravit. Díky jejich oběti však po mě nikdo nezačal pátrat a Arinelle mě tak mohla čas od času navštěvovat, aniž by vzbudila podezření. Já jsem se mezitím naučila svůj původ úspěšně skrývat. Má moc slábla a já jsem žila v přesvědčení, že ji zanedlouho zcela ztratím. Přestože se mi tato možnost příliš nezamlouvala, odmítala jsem se vrátit do své rodné země, kde bych se musela po celý zbytek života schovávat.

Vše se ale změnilo, když mě před posledními Vánocemi Arinelle navštívila naposledy. Umírala. Než se její srdce zastavilo, stihla mi povědět o neúspěšném povstání proti Christienovi. Skupina andělů se jej pokusila svrhnout a dosadit na jeho místo jeho staršího bratra, který byl před mnoha lety vyděděn coby padlý anděl. Od té doby o něm nikdo neměl žádné zprávy – teda kromě toho, že se čas od času objeví u hranic Pustin, porve se se strážemi a potom zase zmizí." Při té představě se tiše uchechtla. „Nabádala mě, abych jej našla a pokusila se jej přesvědčit, aby se svému bratrovi postavil. Podle jejích slov je to v Caelderii v posledních letech ... zlé. Velmi zlé. Christien je mocichtivý, krutý vládce, který neuznává nic a nikoho jiného než sám sebe. To s těmi dětmi je prý jenom začátek. Než mi ale mohla říct víc, zemřela a já jsem tak kromě sestry ztratila i jediný kontakt se svou rodnou zemí."

Dlouze vydechla a upřela pohled do dáli.

„Své rodiče jsem nikdy nepoznala, ovšem slíbila jsem si, že pomstím všechno to utrpění, jenž jim Christien způsobil. Poté, co Arinelle zemřela, jsem si lámala hlavu, jak získat další informace ohledně situaci v zemi. Neměla jsem dostatek síly na to, abych se do Caelderie vrátila sama. A tak jsem přišla na naprosto bláznivý nápad. Věděla jsem, že strážní andělé skutečně existují – Arinelle mi vyprávěla, že existuje skupina andělů, kteří mají za úkol dohlížet nad lidskými dušemi. A tudíž mě napadlo, že třeba tobě by se mohlo podařit do Caelderie proniknout a přitom ... zaslechnout nebo spatřit něco, co by mi mohlo pomoci."

Tara byla v obličeji bledá jako křídla a oči jí potemněly smutkem. „Omlouvám se, že jsem tě takto zneužila, Evie. Svého rozhodnutí nelituji, ale jsem si vědoma toho, že to vůči tobě nebylo fér."

Krev mi divoce tepala v hlavě a měla jsem pocit, že mi každou chvílí exploduje mozek. Na jazyk se mi nahrnuly snad miliony slov výčitek. Žádnou z nich jsme však nevypustila z úst. Tařino rozhodnutí se mi nelíbilo. Stejně jako předtím Aeran mě jen využila pro svůj vlastní účel. Jenže Tara mě na rozdíl od něj vědomě nevystavila nebezpečí. Potřebovala jen pomoc se svým tajemným posláním a bála se, že pokud se mi svěří s pravdou, jen se jí vysměji do tváře.

„Myslíš, že mi dokážeš odpustit?" zeptala se zkroušeně.

Vstala jsem a přesunula se vedle ní. Poté jsem ji objala kolem ramen, pomalu, opatrně, abych se nedotkla jejích bolavých křídel. „Samozřejmě, že ti dokážu odpustit," zamumlala jsem do její uhlové hřívy. „Také bych tě měla žádat o odpuštění. Od toho odpoledne v lese jsem k tobě také nebyla zrovna upřímná."

Tara tázavě zvedla obočí.

„Když jsem ti řekla, že jsem potkala svého strážného anděla, lhala jsem. Ve skutečnosti jsem potkala někoho docela jiného. Myslím zjistila něco, co by ti mohlo pomoci," přiznala jsem váhavě.

Má přítelkyně mým směrem prudce mrskla hlavou a vytřeštila na mě oči. Na vteřinku se jí tvář rozsvítila nadějí. Natáhla jsem ruku a konejšivě jsem jí stiskla dlaň. Navlhčila jsem si rty. Nyní byla řada na mně, abych začala vyprávět.