Žena naklonila hlavu na stranu a než jsem mohla cokoliv udělat, prudkým máchnutím prorazila svou ruku skrz dívčino břicho. Mé sestře se z hrdla vydral další bolestný výkřik. Waenala zakroutila špičkou a vrazila ji vzhůru, skrz hrudní koš do plic až k srdci.

„Waenalo!" Můj uši drásající řev podpořený mocnou vlnou moci ji odhodil ze sestřina těla. Její kosti zapraskaly, když s hlasitým třesknutím vrazila do zdi, a poté se zhroutila k zemi jako pytel brambor. Skočila jsem vpřed a popadla Essari do náruče. Současně jsem po Wae vrhla další příval moci, tentokrát podpořený půltuctem magických kopí vytvořených z tmavého kouře. Zaječela bolestí, když se jejich hroty zabořily do jejího těla a přišpendlily ji k podlaze.

Padla jsem na před onou dívkou na kolena a jemně jsem ji pohladila po tváři. Malinko zvedla hlavu a věnovala mi prázdný, skelný pohled. Přeběhl mi mráz po zádech. Nebylo pochyb, že tohle je ta malá holčička ze zahrady. Byla starší, ovšem, ale tu kdysi rozpustilou tvář jsem poznala zřetelně.

„Nic, co uděláš, ji nezachrání," špitla Waenala a v krku jí zabublalo. Vyslala jsem proti jejímu tělu další ostré střepiny, jež jí provrtaly břicho a ramena. Její výkřik se změnil v agonický řev. Ucítila jsem, jak se její moc slabě vzedmula proti té mé ve snaze o obranu. Neúspěšně. Waenalina studnice moci se ani zdaleka nemohla rovnat moři magické síly, které mi dřímalo pod kůží. Její sevření Essariny mysli povolilo a má sestra se hlasitě, sípavě nadechla. Do očí se jí opět vrátila barva. Vyděšeně pohlédla na svůj krví potřísněný klín a jílec nože, který stále drtila v dlaních.

„Bratře," vydechla roztřeseným hlasem. „Co se stalo?"

Znovu jsem ji pohladila po obličeji. „Neměj strach. Všechno bude dobré." Lež. Bylo mi naprosto jasné, že umírá.

Náhle mi před očima opět probleskla vidina Aeranovy studnice vzpomínek. Černotou v mé mysli se v rychlém sledu mihlo několik výjevů.

Nacházím se v nádherně zdobeném sále a mé dlaně spočívají na Essariných pažích. Má na sobě překrásné, lehounké tylové šaty v barvě tmavého purpuru a lesklé bílé vlasy si spletla do komplikovaného uzlu. Kolem očí se jí vlní vějířky smíchu a rty má roztažené do širokého úsměvu. Hraje hudba, my se točíme ve stále rychlejších a rychlejších piruetách a do svižné melodie zvoní náš smích.

Další obraz. Sedíme u jezera s bosými chodidly vnořenými do teplé vody. Na druhém břehu se do výšky zvedá zelenavá hradba Zahrad Poznání a já si překvapeně uvědomuji, že se nacházíme nedaleko místa, kde jsem potkala Thellis a Andese. Essari mě drží za ruku a něco naléhavě šeptá. Její slova však neslyším. Palcem ji hladím po kloubech prstů, zatímco zírám do jejího bledého, ztrhaného obličeje. Domluví a sklopí oči. Mé rty se dávají do pohybu a něco říkám. Její ústa se pomalu roztáhnou do váhavého úsměvu a já ji láskyplně líbám na tvář.

Vidina se zamihotáním zmizí. Stojíme uprostřed holé pláně pokryté sněhem a kolem nás v závratné rychlosti krouží dva stínoví orli.

Pak jsem uvelebená v korunách stromů na kraji lesa a pozoruji, jak Essari několik metrů pode mnou střílí z luku na vzdálený terč.

Zablýsknutí. Stojím v potemnělé pracovně zády ke dveřím. Kdosi je rozráží. Otáčím se a vidím, jak se ke mně Essari žene. V očích má slzy.

Několikrát jsem zamrkala a najednou jsem se ocitla zpátky v komnatě, vedle bezvládného těla mé sestry. Nyní už jsem i já měla tváře vlhké od slz. Všechny ty vzpomínky ... Essari mi, tedy Aeranovi, byla z mých sourozenců vždy nejbližší. Teď se mi však zdál všechen ten čas, který jsme spolu strávili, zoufale krátký.

„Bude to dobré," zopakovala jsem rozechvěle a pomalu jsem jí odtáhla ruce od břicha, abych mohla prohlédnout ránu. Essari jen tiše vzlykla, obrátila tvář ke stropu a na líce se jí vyhrnula čerstvá vlna horkých slz.

Přiložila jsem dlaně na její rozdrásané břicho. Pažemi mi proletěl jiskřivý záblesk, vnikl do Essariina těla a konejšivě pošimral její potrhané údy. Nechala jsem svou moc volně proudit. Navzdory tomu, že jsem pomocí své magie stále udržovala Waenalu v šachu, cítila jsem se silná a mocná. Nebylo to poprvé, co jsem někomu odstraňovala zbraň z útrob. Neviděla jsem důvod, proč bych neměla uspět.

Essari však náhle hlasitě, bolestně zařičela a z břicha jí vytryskl další pramen krve. Bylo až s podivem, že její tělo nepřestávalo krvácet. Sklopila jsem oči. S hrůzou jsem si uvědomila, že má moc místo toho, aby hojila rány, je rozšiřuje a trhá okolní tkáně na cimpr campr.

Okamžitě jsem přestala a jemně jsem sevřela prsty kolem nože, jehož jílec dávno zrudl krví. Na dotek jsem však okamžitě poznala složité ornamenty vyřezávané do kosti. Zornice se mi stáhly hrůzou a ucítila jsem, jak mne polévá studený pot.

Wae využila chvíli mého nesoustředění a vyslala svou moc proti magickým kopím, jež ji poutala k zemi. Ucítila jsem ostré bodnutí bolesti, když si je jednu po druhém vyškubla z těla a poté je roztříštila v sevření své síly. Očekávala jsem, že na mě zaútočí, ona si však jen místo toho otřela krev z obličeje do rukávu a pomalu se dobelhala k nám. S těžkým výdechem klesla na zem vedle Essari a položila jí zkrvavenou dlaň na loket. Jen tak tak jsem odolala pokušení se na ni vrhnout. Život mé sestry byl však nyní důležitější, než má pomsta.

„Už to nebude trvat dlouho, paní," zamumlala Wae unaveným, přesto laskavým hlasem, skoro jako kdyby se ji snažila utěšit. Má sestra ji však ani nevnímala, jen nepřítomně hleděla vpřed a sípavě se nadechovala. Ztratila příliš mnoho krve. Wae měla pravdu. Zemře, pokud velice rychle něco neudělám.

Když ale má bývalá láska opět promluvila, vzala mi spolu s iluzemi o jejích citech i poslední špetku naděje. „Děkuji, že jsi mi ukázal ty tunely," řekla tiše. „Bez tebe bychom nikdy nepronikli do paláce a už vůbec bychom neobjevili schrány s Ostřími Padlých."

Bylo jen velmi málo způsobů, jak anděla nadobro připravit o život. Ostří Padlých bylo jedním z nich – ocel, kterou podle pověsti vykoval jeden z prvních vládců Caelderie a poté jí připravil o život královnu padlých andělů, jenž se pokusila dobýt Caelderii. Poté z jejího žebra vyřezal jílec a ostří do něj zasadil. Zbraň byla požehnána jeho mocí a po další tisíciletí sloužila jako popravčí meč. Během staletí bylo vytvořeno několik podobných zbraní, mocných artefaktů, jenž byly uloženy hluboko v pod hradem vládce. Ostří však nebylo mnoho, jelikož vytvoření zbraně dostatečně silné na to, aby dokázala zabít anděla, vyžadovalo nejednu oběť, která by zbrani odevzdala veškerou svou moc a životní sílu.

Zbraň v mé ruce nebyla prastarým Ostřím. Necítila jsem, že by ze mě při pouhém doteku vysávala životní sílu tak, jako se to tradovalo o meči prvního vládce. Šlo jen o některou z pozdějších napodobenin. I ta však byla dostatečně mocná na to, aby Essari připravila o život.

„Ukončíš její trápení ty, nebo to mám udělat já?" zeptala se Wae. Při pohledu na její vážnou tvář jsem si pomyslela, jak je možné, že se tak rychle mohla stát z té nespoutané, milující dívky takovouto chladnokrevnou vražedkyní. Navzdory tomu však měla Wae pravdu – Essari už nebylo pomoci. Mohla bych se sice pokusit dopravit ji k lékařům, pokud na hradě vůbec nějací byli. Nikdo nepoužil Ostří Padlých po celá staletí, a proto se nepředpokládalo, že bude některý z andělů vyžadovat pomoc léčitele. Veškerá zranění, pokud k nějakým došlo, si každý z andělů dokázal vyléčit sám pomocí své magie.

Essari upřela skelný pohled do mých očí a zoufale pomalu natáhla ruku, aby mi stiskla dlaň. „Prosím, bratře," zašeptala. Na tváři se jí perlil pot a celé její tělo se třáslo. Jakéhokoliv smrtelníka by tato hrozivá ztráta krve již dávno připravila o život, ovšem my, andělé, jsme k lidem měli daleko.

Otevřela jsem ústa, abych se ji pokusila přesvědčit, že má být ještě chvíli silná, že to společně zvládneme. Waenala byla však rychlejší. Prudce mě odstrčila stranou, popadla Ostří a vytrhla jej ze sestřina žaludku. Essari se z hrdla vydral srdceryvný výkřik a na zkroucené prsty se jí vysypaly potrhané údy. Při tom pohledu se mi obrátil žaludek.

„Promiň, drahoušku," zamumlala Wae a mohutným obloukem vrazila mé sestře nůž přímo do srdce.