„Aerane," sykla jsem. Do hlasu se mi vloudila hrůza. Zároveň mě přepadl obrovský vztek. Co to má znamenat? Požádá mne o přátelství a poté mě nechá napospas osudu, jakmile se ocitnu v nebezpečí? Tohle přátelé přeci nedělají.

Narůstající paniku začalo zatlačovat zpět bojové odhodlání. Sevřela jsem dlaně v pěst a přimhouřila oči. Ani bez Aerana jsem nebyla bezmocná. Kdybych u sebe měla svůj luk a šípy, dokázala bych jim během pár vteřin čistě prostřelit srdce. Nyní jsem však až na kapesní nožík ozbrojená nebyla. To jsem však nebyla ani při setkání s Thellis, která mi připadala mnohem nebezpečnější než tito tři chlápci. A pokud jsem dokázala čelit andělovi, dokážu se postavit i těmto pobudům.

Narovnala jsem se, stáhla ramena dolů a hrdě zvedla bradu. „Vypadněte," vyštěkla jsem chladným autoritativním tónem. Mírně jsem pokrčila kolena a široce se rozkročila, připravená k sebeobraně. Přesně pro tyto situace mě ve škole bojových umění vycvičili. Pochybovala jsem sice, že dokážu sama zpacifikovat tři, byť opilé, ozbrojené útočníky, ovšem můžu to zkusit.

Nebo se můžu otočit a běžet jako o život. Jediným možným únikovým směrem však byl hluboký les za mými zády – který asi po stech metrech končil strmým srázem.

„Nemusíš mít strach," zachechtal se jeden z mužů a ukázal na mě svým nožem.

„Nebude to bolet," přisadil si další a vykročil ke mně.

Odolala jsem nutkání vyprsknout smíchy. Byli směšní. Možná trochu hroziví, ale přesto směšní, se svými poněkud vypouklými břichy, holými hlavami, vykulenýma očima a nejistým krokem.

Mysl mi běžela na plné obrátky. Pokud zůstanu tady a dovolím jim, aby mně napadli, neskončím dobře. Všichni tři sice působili dojmem, že při pokusu o útok by ublížili spíš sami sobě než někomu jinému. Věděla jsem však, že útočníky nikdy nesmím podceňovat.

Byli pomalí a neohrabaní. Nepochybovala jsem o tom, že bych je dokázala v lese setřást. Podrost byl v této části hustý, a ne příliš udržovaný, neboť tyto končiny příliš mnoho lidí nenavštěvovalo. Bude pro ně snadné zakopnout o nějaký vystouplý kámen nebo kořen, čím mi poskytnou dostatek času zmizet.

„Ale bude," ušklíbla jsem se a připravila jsem se vystartovat. Muži zmateně zkrabatili obočí a vyměnili si zaražené pohledy. Zřejmě čekali, že se dám do křiku nebo budu prosit o slitování. Využila jsem chvíli jejich nepozornosti, sklonila se k prašné hliněné cestičce a nabrala si plné hrsti jemné zeminy. „Jenom ne mě." Všichni tři ke mně mrskli hlavou. Přesně na toto jsem čekala. Široce jsem rozpažila a poté mrskla pažemi k sobě. Z otevřených prstů mi vystřelily drobné provazce hlíny přímo do jejich očí.

„Zatraceně!" zařval první z nich a upustil nůž, aby si mohl důkladně vytřít nečistoty z očí. Déle už jsem neváhala. Otočila jsem se na patě a vystřelila mezi stromy.

Bylo šero, a proto jsem nemohla běžet tak rychle, jak bych si přála. Zdejší les jsem příliš neznala, musela jsem si tedy dávat pozor na padlé kmeny stromů, kořeny, kamení i vratké prohlubně. Navzdory přírodním překážkám jsem se však nepochybně pohybovala rychleji než oni.

Asi po padesáti metrech jsem prudce zahnula doleva. Nyní jsem utíkala rovnoběžně se srázem, pod nímž se rozprostíralo město. Opět jsem nabrala směr k domovu. Brzy se však musím stočit zpět na stezku.

Přede mnou se ze stínů vyloupl rozložitý buk s propletenci kořenů vystupujícími ze země. Oběhla jsem jej a přitiskla se k tlustému zvrásněnému kmeni. Sotva jsem popadala dech, přesto se mi však podařilo jej na chvíli zadržet, abych se mohla zaposlouchat do ticha večerního lesa. Ze začátku jsem neslyšela nic, zůstala jsem však i nadále ukrytá ve stínu stromů a začala jsem počítat čas. Uběhlo asi patnáct vteřin, než jsem uslyšela sípavé, vzdálené hlasy. Mí pronásledovatelé na tom byli s kondicí očividně mnohem hůř než já.

„... u všech pekel, kde může být?"

„Vykašleme se na to," nadhodil cizí hlas. Patřil jistě tomu poslednímu muži. Jako jediný nezněl opile.

„Poznala nás!" vykoktal ten první. „Poběží pro poldy a nás zabásnou!"

„Takže ji chceš radši zabít? To nás zabásnou určitě! Nech to být. Raději odsud zmizíme. Je příliš velká tma na to, aby nás mohla dobře identifikovat." S mírným zahanbením jsem si uvědomila, že má pravdu. Ani mě nenapadlo si nějak pozorněji prohlížet jejich tváře. Identikity bych dokázala sestavit jen těžko.

Ozvalo se zašustění a zapraskání větví. Tlumené hlasy se začaly vzdalovat. Oba muži se opravdu dali na ústup. Neměla jsem tušení, kde se nachází jejich poslední společník, a proto jsem se rozhodla setrvat ještě několik minut ve svém úkrytu a poté se pomalu odplížit směrem k domovu. Zamžourala jsem skrz houstnoucí tmu a pořádně si prohlédla kmen buku. Několik tlustších větví měl umístěných docela nízko u země, možná bych mohla vylézt pár metrů nad zem a ukrytá v koruně počkat, než nebezpečí odezní.

Zrovna jsem se natahovala po nejnižší větvi, když v tu vzduch pročísl tichý, tlumený výkřik jednoho z mužů. Překvapeně jsem odskočila od stromu a poplašeně jsem se začala rozhlížet. Možná zakopl a spadl do nějaké jámy?

Jenže najednou zařval i jeho společník. Jeho bolestný křik o pomoc mě přinutil dát se do váhavé chůze jejich směrem. S každým mým krokem prudce klesala teplota. Navzdory faktu, že měl být docela teplý, červnový večer, jsem se ve své tenké mikině třásla zimou. Kotníky mi začaly olizovat dlouhé, temné stíny, jež se tajuplně vlnily a kroutily.

Zastavila jsem a pohlédla na obrysy větví nad sebou. Ty stíny u mých nohou nebyly vrhány korunami stromů. Nebyly vrhány ničím. Samovolně se plazily po zemi a natahovaly se k místu, odkud přišel onen výkřik.

Dala jsem se do běhu.

Dostat se zpět na cestu bylo snadné. Stíny u mých nohou jako by mi ukazovaly cestu a podpíraly mne, aby byl můj krok rychlý a jistý. Pokud jsem klopýtla či zavrávorala, temnota se vzedmula ze země a pomohla mi opět nabrat rovnováhu. Přestože její doteky byly klidné a příjemné, žaludek se mi obrátil naruby pokaždé, když jsem ucítila chladný polibek stínů na svém těle. Ne proto, co dělaly, ale protože jim to rozkázal jejich pán.

Les se přede mnou rozestoupil a vyběhla jsem na cestičku.

„Bohové."

Jeden z mužů, ten, který mě nepronásledoval, se choulil na zemi a rukama si drásal obličej. Z hrdla mu unikaly podivné skřeky a nekontrolovatelně kolem sebe kopal nohama. Útočník, který jako jediný byl alespoň částečně při smyslech, ležel nehybně pár kroků od něj a prázdným pohledem zíral na nebe. Hrudník se mu jen velmi mělce nadzvedával a zase padal dolů. Poslední muž klečel uprostřed cesty, zády ke mně a upíral pohled na vysokou, okřídlenou postavu obalenou temnotou.

Nyní jsem neměla sebemenší pochyby o tom, kdo ty tři přepadl.

„Aerane." Vykročila jsem vpřed a velkým obloukem jsem obešla klečícího muže. Můj podivuhodný přítel stál asi pět metrů od něj a pozoroval jej s rukama založenýma na hrudi. Jakmile uslyšel můj hlas, mrskl hlavou směrem ke mně a poté vystoupil ze stínů.

Zalapala jsem po dechu.

Tato nadpozemská bytost se ani zdaleka nepodobala onomu mladíkovi, kterého jsem dnes poznala. Jeho dříve bledá kůže byla nyní popelavě šedá a působila dojmem, že je tenká jako papír. Skrz pokožku prosvítaly temně černé žíly, které se mu rozlézaly po celém těle a zlověstně pulzovaly. Byl bosý a místo nehtů měl do lůžek zasazené asi palec dlouhé zatočené drápy, nyní pevně zaryté do země. Stejně hrůzostrašně byly ozdobeny také jeho ruce.

Pokud jsem si předtím myslela, že je vysoký, nyní mi připadal přímo obrovský. Tyčil se nade mnou nejméně do výšky dvou metrů. Holá hruď protkaná temnotou se mu leskla potem. Jeho tvář vypadala, jako že je vytesána ze skály. Jeho bouřkově modré oči teď nabraly barvu půlnoční modři, z pootevřených úst mu trčely krátké, špičaté tesáky. Uhlově černé vlasy měl o něco delší, se zubatými konci. Neupraveně mu poletovaly kolem hlavy.

A ta křídla. Ze zad se mu do stran rozpínala obrovská, černá, kožovitá křídla, vyztužená bledými kostmi, jež byly potažené tenkou blankou. Dva ze spojovacích kloubů na každém křídle byly ozdobeny zahnutým ostnem. Při pohybu se blány jemně třpytily, jako by do nich byly vetkány samotné hvězdy.

Aeran je roztáhl do celé své délky a konce křídel se jen tak tak nedotýkaly stromů po stranách cesty. Upřel na mne svůj kamenný, prázdný pohled a já jsem mimoděk ustoupila o pár kroků vzad.

„Bohové," špitla jsem znovu. Tato podoba neměla nic společného s andělskými tvářemi Thellis či Andese. Aeran vypadal jako démon zkázy a smrti.

„Bohové neexistují," řekl Aeran. Jeho hlas zněl dutě a cize.

„Co jsi zač?" vydechla jsem. Zády jsem narazila do kmenu jednoho ze stromů a zezadu jsem jej objala pažemi.

Nadzvedl jedno obočí a koutky úst se mu zkroutily do hrůzostrašného úsměvu, jenž postrádal veškeré známky veselí. „Moc dobře víš, co jsem zač."

Jistá jsem si nebyla. Ale své podezření jsem pochopitelně již měla. Pevně jsem zaryla nehty do kůry stromu.

„Padlý anděl," zašeptala jsem. Měla jsem co dělat, aby se mi nezlomil hlas.

Aeran pátravě přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu. Jeho úsměv se pomalu vytrácel a do jeho tvář opět zkameněla. V temných očích se mu prapodivně zablýsklo.

A poté pomalu přikývl.