Při těch slovech jako by se zastavil svět.

Vítr prohánějící se mezi větvemi stromů se zklidnil, zpěv ptáků utichl, jako by i lesní zvěř chtěla naslouchat Tařiným slovům. Trochu zaraženě jsem na ni pohlédla. Napůl jsem očekávala, že roztáhne rty do úsměvu a začne se chechtat. Nic takového se ale nestalo. Tara mě pozorovala s ledovým klidem a pohled jí rozpustile tančil po mém obličeji.

V tu chvíli mě napadlo, jestli by i ona sama nepotřebovala pomoc svých budoucích kolegů.

„Anděly," zopakovala jsem nevěřícně.

Přikývla.

Najednou jsem ucítila, jak se mi tělem rozlévá úleva a dlouze jsem vydechla. Tak trochu jsem se obávala, že mě bude chtít poslat do nějaké sekty, kde mi zasvěcení kněží vyženou duchy z hlavy pomocí nějakého krvavého rituálu. Proti fanatickým uctívačům byli andělé neškodní. Pokud jsem si správně vzpomínala, při brouzdání internetem jsem narazila na několik nahrávek řízené meditace, kde léčitelka s melodickým hlasem vybízela posluchače, aby se pohodlně usadil, zavřel oči a nechal svou duši odplout do hlubin své mysli. To bych mohla zvládnout. Sice jsem pochybovala o účinnosti takovéto terapie, ale lehnout si na pár minut do trávy a sklopit víčka, to bych mohla zvládnout.

„Máš na mysli řízenou meditaci?" zeptala jsem se.

Tara přimhouřila oči a zamyšleně stiskla rty. „Ne tak docela. Řízení není třeba, ty a tvůj anděl si k sobě najdete cestu sami." Na chvíli se odmlčela a studovala mou tvář. „Tak co? Vyzkoušíš to?"

Byla jsem v pokušení odmítnout. Jenže pak jsem v myšlenkách zabloudila zpět k dnešnímu odpoledni stráveném ve sportovní hale. Najednou jsem stála zpět na dřevěných parketách, s kůží mokrou od potu a slz. Vzpomněla jsem si na bolest mých utahaných svalů a tíhu ztrápeného srdce. A pak jsem váhavě přikývla.

Taře se na tváři rozlil opatrný úsměv. „Nebudeš litovat," ujistila mne měkce a poté mi naznačila, abych se položila na zem do lesklé zelené trávy. Poslechla jsem a uvelebila se na hedvábné dece ze stébel a mechu, zatímco Tara se posadila na paty vedle mě a vybídla mne, abych zavřela oči.

Poslušně jsem stiskla víčka. V tu chvíli se ptáci dali opět do líbezného zpěvu.

Tařin hlas nabyl klidný, jednotvárný tón. „Dobře. Nech oči zavřené, dýchej zhluboka. Uvolni každičký sval tvého těla. Nadechni se do hlavy, do krku, do ramen, celých paží, břicha a nohou. Pěkně zhluboka, nádech, výdech. Jsi tu jenom ty, na nikom jiném teď nezáleží. Jsi v bezpečí, nedotknutelná. Nikdo ti nemůže ublížit. Dýchej." Cítila jsem, jak se mi tělem začíná rozlévat neznámé teplo. Mé končetiny byly najednou čím dál lehčí a lehčí a nabyla jsem dojmu, že ležím přímo pod nebeskou klenbou. Stačilo by natáhnout paži a prsty bych mohla pohladit mraky a dotknout se slunce. „Představ si, že stojíš před krásnou zahradou," pokračovala Tara a já jsem se zcela oddala jejímu hlasu. „Je obehnána plůtkem. Přistupuješ k němu a pomalu otevíráš vrátka. Vstupuješ do zahrady. Zavíráš za sebou. Nikdo jiný, než ty ta vrátka nedokáže otevřít. Jsi zde naprosto v bezpečí ..."

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem se ocitla na prázdné, rovné louce porostlé nízkou zelenou trávou. Panovalo zde naprosté ticho. Z nějakého důvodu mě to však neděsilo. Místo toho mě harmonie tohoto místa uklidňovala.

Najednou jsem za sebou uslyšela zašumění listů a ohlédla jsem se přes rameno.

Opravdu tu byla.

Mohutná stěna husté zahrady se táhla na obě strany a mizela v dáli, ohraničená jednoduchým železným plotem tmavě šedé barvy. Přímo přede mnou byla v plůtku ukrytá malá stejnobarevná branka, jejíž kliku obtáčel úponek vinné révy. Za ní se vlnila úzká, kamínky vysypaná cestička, která po pár krocích mizela za zatáčkou zakrytá hustou vegetací.

Se zatajeným dechem jsem přistoupila blíž a položila dlaň na kliku. Úponek vinné révy se při mém doteku spokojeně zavlnil, poté se hladce odvinul a zmizel někde v hloubi zahrady. Když jsem kliku stiskla a zatáhla k sobě, branka se neslyšně otevřela. Přestože plot vypadal starodávně, panty mi nekladly žádný odpor.

Vstoupila jsem do zahrady a vrátka se za mnou svépomocí zase zaklapla. Ocitla jsem se na chodníčku krytém stříškou z hustého živého plotu lemovaným prapodivnými cizokrajnými květinami. Sklonila jsem se a utrhla jsem jeden květ s rudobílými okvětními plátky. Než jsem si ho stihla zastrčit za ucho, na jeho místo okamžitě dorostl nový, ještě větší a krásnější. S překvapeným úsměvem jsem zavrtěla hlavou.

Zahrada na mne přímo dýchala svatým klidem a pohodou. Vzduch byl příjemný, vlahý a prosycený jemnou vůní květin. Skrz propletené větvičky nade mnou pronikal konejšivý sluneční svit a maloval na cestu stíny drobných třepotajících se lístečků. Pomalu jsem šla dál a s každým krokem jsem cítila, jak ze mne opadává strach a únava. Místo toho ve mně narůstala zvědavost a vzrušení. Za chůze jsem prsty hladila zelené liány popínavých rostlin, které se vlnily kolem mě, a do úst jsem si strčila několik šťavnatých modrých bobulí, jež chutnaly jako borůvky a ostružiny dohromady.

Po pár minutách chůze se přede mnou stěny zeleně rozevřely a já jsem vstoupila na malý dlážděný plácek ze všech stran obehnaný zdmi vegetace. Po mé pravé ruce bublal malý potůček a tvořil malebné jezírko křišťálově čisté vody. Neodolala jsem a poklekla jsem k jeho břehu, abych se napila. Teprve nyní jsem si všimla, že se pod hladinou vlní štíhlá pestrobarevná těla ryb. Když jsem ponořila dlaně do vody, několik z nich připlulo blíže a jejich hladké šupiny mě pošimraly na prstech. Fascinovaně jsem si přitáhla mokré konečky prstů k obličeji. Třpytily se jako bledý hvězdný svit.

Jakmile jsem ukojila svou žízeň, obrátila jsem se k protější straně tohoto malého nádvoříčka. Spatřila jsem pergolu barvy tmavého medu, jejíž dřevěné trámy byly ozdobené šlahouny prapodivné rostliny s červenými listy ve tvaru srdce. Pergola chránila před sluncem podlouhlou lavičku zavěšenou na pletených provazech, která se mírně pohupovala v rytmu vánku, jenž se proháněl po zahradě.

Zmateně jsem se rozhlédla. Nikde nikdo. Po andělovi ani stopy, byla jsem tu jen já a rybky vlnící se pod hladinou jezírka. Trochu zaraženě jsem pokrčila rameny a vykročila směrem k lavičce. Třeba se zpozdil, napadlo mě. Bylo mi však jasné, jak směšně to zní.

Po pár krocích se lavička opět zhoupla a zmizela v hlubokém stínu vysokých stromů, které se za pergolou vzpínaly k nebesům.

Když vyplula zpátky na světlo, už nebyla prázdná.