„Prosím, řekni mi, že jsi tam nikoho nezastřelila." Dívčí hlas linoucí se z telefonu upevněném ve stojánku u volantu auta zněl podezřívavě a starostlivě.

„Ne," zavrčela jsem podrážděně. Měla jsem co dělat, abych se dokázala soustředit na úzkou, klikatou silnici před sebou. Hlavní město spolu se svými širokými cestami plnými aut jsem nechala v dáli. Mé auto lehce poskakovalo na výmolech, chodidla mi tančila po pedálech a prsty jsem svírala volant tak pevně, že mi zbělely klouby na rukou.

„Tak co se tedy u všech ..."

Přerušila jsem ji. „Nechci o tom mluvit."

Nastalé ticho přerušovalo jen vrčení motoru. „Jsi v pořádku?"

„Samozřejmě." Lež. „Podívej, promluvíme si později, ano? Za deset minut jsem v Saint-Aillerons." Ze zatáčky se proti mně závratnou rychlostí vyřítil černý mercedes. Ostře jsem dupla na brzdu a stočila auto na stranu. Vůz se bleskově prosmýkl kolem mě. Rozhořčeně jsem se ohlédla po řidiči. Koutkem oka jsem zachytila pohlednou mužskou tvář a záchvěv krátkých, světle hnědých vlasů.

„Všechno v pohodě?" Musela slyšet znepokojivé zakvílení pneumatik.

„Jo. Nějaký debil mě málem srazil z vozovky u horního vjezdu do městečka," opáčila jsem a trochu rozechvěle zavedla auto zpět do středu úzké cesty. „Pařížan, určitě. Ti zazobaní idioti si myslí, že si můžou dovolit úplně cokoliv," rozohňovala jsem se. Má přítelkyně přešla tuto poznámku mlčením.

„Leah a Adrien ví, že se vracíš do Ailles?" zeptala se místo toho po chvíli. Hlas se jí mírně chvěl.

Sevřela jsem volant ještě pevněji. „Ne."

Z telefonu se ozvalo ostré nadechnutí. „Určitě budou mít radost."

„Na tom mi nezáleží. Nehodlám s nimi trávit čas. Jedu si odpočinout od studia, tréninků, závodů a toho všeho shonu, který v Paříži panuje. Setkání s rodiči představuje naprostý opak. Pochybuji, že si vůbec všimnou, že v jejich domě žije jeden člověk navíc." Hořce jsem se ušklíbla. Krajina přede mnou se začala proměňovat. Holé louky zmizely a místo toho jsem vjela do hustého smíšeného lesa. Auto začalo šplhat do svahu.

Sáhla jsem po telefonu. Prst se mi zastavil nad červeným tlačítkem s obrázkem staromódního sluchátka. „Zavolám ti později. Jsem tu." Než se z mobilu stihla ozvat odpověď, poklepala jsem na display a stočila auto do mírné pravotočivé zatáčky. Před očima se mi mihla bílá cedule s obrovským černým nápisem. Lesní porost zřídl až se zcela vymizel. Po stranách se vylouply první rodinné domky. Přidržela jsem nohu na brzdě a auto hladce zpomalilo na požadovanou rychlost. Zvolna jsem se začala proplétat úzkými uličkami. Na silnici jsem byla až na pár cyklistů prakticky sama, a tak jsem si mohla dovolit pohled z okénka.

Naskytl se mi pohled na dobře známou scenerii: moderní domky s čistými barevnými fasádami, které vypadaly, jako by je někdo vystřihl z nějakého časopisu o bydlení. Malé, útulné krámky, pečlivě zastřižený park, dětské hřiště plné unaveně vypadajících rodičů posedávajících na lavičkách a jejich ukřičených ratolestí pobíhajících po pískem vysypaném prostranství. Romantické dlážděné náměstíčko ve tvaru čtverce a kašna s křišťálově čistou pramenitou vodou uprostřed. Památná budova radnice vystavěná v barokním stylu, s obrovským ciferníkem hodin umístěným několik metrů nad hlavním vchodem. Třešňová alej lemující hladkou asfaltovou cestu vedoucí k větším domům a přepychovým vilkám stojícím na kopci. A kdesi tam nahoře luxusní obydlí, jež jsem měla tu čest po osm let nazývat mým domovem.

S ironickým úšklebkem na rtech jsem prosvištěla nejbohatší částí Saint-Aillerons aniž bych okolním domům věnovala jediný pohled. Znala jsem je stejně tak dobře jako náš vlastní dům. Jeden od druhého se od sebe příliš nelišily – světlá fasáda, velká blyštivě čistá okna, obrovská garáž, přepečlivě zastřižený zelený trávník, v zahradě řady okrasných květin a samozřejmě také veliký plavecký bazén. Idylka, ve které by si přál žít každý. Jen málo lidí však vědělo, co se za tímto pozlátkem krásy a klidu doopravdy schovává.

Vůz poskočil na zpomalovacích polštářích retardéru a opět vklouzl do stínu stromů. Nenápadná asfaltka se klikatila dolů ze svahu směrem k malému údolíčku rozkládajícímu se mezi dvěma kopci. Na jednom z nich se tyčila právě ona luxusní čtvrť, na druhém zřícenina místního hradu. Onu prohlubeň kdysi vznikla jako koryto rozbouřené dravé řeky. Nyní byl však mocný proud vody ten tam. Jediným pozůstatkem se stal úzký potůček proplétající se mezi rozkouskovanými pozemky zahrádkářů. Nesl vznešený název Oragenne, místní mu však neřekli jinak než Říčka.

Překodrcala jsem přes neupravený úsek prašné polní cesty vtisknuté mezi dva vysoké drátěné ploty. Náš pozemek ležel až úplně na konci údolí poblíž místa, kde Říčka vtékala do podzemí. Přístupová cesta byla sice nepohodlná a zdlouhavá, to místečko ve stínu lesa bych však nevyměnila ani za celé zahrady ve Versailles.

Dupla jsem na brzdu a auto s hlasitým zaskřípěním zastavilo na malém štěrkovém plácku hned vedle mentolově zeleného Citroënu. Vyskočila jsem ven a s prásknutím za sebou zavřela dveře. Na obličeji mě okamžitě pošimraly paprsky pronikavého červnového slunce. Tašky jsem nechala ležet v kufru. Zmáčkla jsem tlačítko na klíčcích a auto se s bliknutím uzamklo. Bez váhání jsem vykročila směrem k vysoké, štíhlé černovlásce líně se opírající o vstupní bránu.

„Vítej zpátky v zapadákově," pozdravila mě se smutným úsměvem a sevřela mě v teplé náruči vonící po jasmínu. Přerývaně jsem se nadechla a nasála její svěží vůni. Zabořila jsem tvář do jejího ramene a na obličeji mě zašimral vodopád jejích vlnitých vlasů.

„Moc ráda tě zase vidím, Taro," zamumlala jsem v odpověď a pomalu jsem se odtáhla. Navzdory několika dlouhým měsícům, během kterých jsme se téměř neviděly, vypadala má přítelkyně stále stejně. Opálená karamelová pleť, pronikavé oči v barvě tekutého zlata, kulatý obličej, plné rty zkroucené do smutného úsměvu. Její tvář mi byla téměř tak dobře známá, jako má vlastní. Strávily jsme spolu několik nejlepších let mého života.

„Jak jsi věděla, že přijedu zrovna sem?" zeptala jsem se. Tara na mě jen spiklenecky mrkla a mávla rukou. S odpovědí se neobtěžovala. Byla by stejná, jako pokaždé, když jsem se z ní pokusila něco vymámit. „To víš, šestý smysl," opáčila by s tajuplným pousmáním a všechny mé další otázky by odbyla vrtěním hlavou. Mnohokrát jsem přemýšlela, jestli se skutečně nepyšní nějakou nadpřirozenou schopností, jež by jí umožňovala číst myšlenky jiných lidí.

„Pojď se se mnou projít," navrhla místo toho. Neobtěžovala jsem se s odemykáním brány, místo toho jsme jako již mnohokrát přelezly plot a tlumeně jsme dopadly na pečlivě zastřižený trávník na druhé straně. Tara mě chytla za ruku a společně jsme přeběhly ten široký plácek dělící nás od třpytivé linie lesa. Utíkala jsem s pohledem přilepeným na špičky mých bot. Nijak jsem netoužila stanout očima na důvěrně známém cvičišti. Vnitřní hlásek mi našeptával, že pokud si dovolím pohlédnout na pečlivě seřazenou linii terčů se svými barevnými kolečky a hladkým papírem jen čekajícím na to, aby do něj někdo vstřelil šíp, nebudu schopná se ubránit vzpomínkám na mé nedávné selhání při kvalifikacích. Proto jsem téměř poslepu klopýtala po Tařině boku, ignorovala jsem dobře známý ptačí zpěv i ševelení papíru zmítajícího se ve větru.

Konečně jsme vkročily do stínu rozložitých dubů a les se za námi uzavřel. Pustila jsem Tařinu ruku, dovolila si zvednout oči a pořádně se nadechnout. Mohutné koruny stromů zastínily úporný sluneční svit a místo toho ponořily les do příjemného chládku. Vláha vznášející se ve vzduchu jako by omývala mou kůži a odnášela všechny mé trable. Měla jsem pocit, jako by mi někdo na čelo konejšivě položil studený vlhký kapesník, zatímco jsem ležela v posteli s úžehem. Také mé oči přivítaly mírné šero a pásly se na kypré hnědé hlíně, měkkém zelenavém mechu i robustních korunách starobylých stromů.

Kousek magie na zemi, pomyslela jsem si, když mě Tara vedla po úzké pěšince čím dál hlouběji do lesa. Zákoutí tohoto hustého háje byly jedním z mých nejoblíbenějších míst v okolí Saint-Aillerons. Divoká příroda působila spíše dojmem pralesa, a především tuto část protínaly turistické stezky jen sporadicky. Kdo však znal úzké cestičky, po kterých s oblibou chodila zvěř, a byl ochotný strávit hodiny prozkoumáváním tajuplných ústraní, byl odměněn nálezem míst tak překrásných, že se nad nimi jen tajil dech. Spolu s Tarou jsme tu kdysi trávily spoustu volného času a dovolila jsem si tvrdit, že divy tohoto lesa známe lépe než kdo jiný. Bylo až k podivu, že jen několik málo kilometrů od ruchu města se mohly nacházet takové nádhery jako malebné krasové propasti nebo křišťálově čistá pramenitá jezírka.

Pravý monument zdejších lesů však neležel ukrytý mezi korunami stromů, ale rozpínal se jako anděl strážný vysoko nad jejich větvemi. Polorozbořené věže světem dávno zapomenutého hradu, kterému nikdo z místních neřekl jinak než Čertovy kameny, se tyčily na holém vrcholku kopce, jenž se zvedal k nebesům uprostřed lesa. Přestože na zhroucených zdech porostlých mechem nebylo vůbec nic strašidelného, z toho místa mi z nějakého důvodu běhal po zádech mráz. Strávila jsem dva týdny loňského léta pobytem v archivu, kde jsem se snažila zjistit, proč tomu tak je. Čekala jsem zápisy o pánech, kteří zdejší sídlo obývali a vládli mu, ovšem ke svému překvapení jsem objevila jen několik stručných zmínek o rodu, jehož jméno jsem ihned zapomněla. Jediné, co autor kroniky poznamenal o neslavném konci hradu byl fakt, že od poloviny osmnáctého století je opuštěn a pustne. Když mi bylo šestnáct, pokusila jsem se přinutit Taru, abychom se spolu o půlnoci vydali na hrad vyvolávat duchy jeho tehdejších obyvatel, kteří by nám mohli objasnit, co se tu v minulosti odehrálo. Při těch slovech však Tařina tvář nabrala křídovou barvu a do očí se jí vloudila hrůza. Prudce mě okřikla a ostrým hlasem mi zakázala na to ještě jednou pomyslet. Tehdy jsem se nasupeně urazila a víc jsem se jí na hrad nevyptávala, ovšem s odstupem času jsem si uvědomila, že strach, který se jí tenkrát zrcadlil v očích, jistě nezpůsobila představa nočního pochodu lesem, ale něco mnohem děsivějšího, o čem jsem já neměla ani potuchy.

Tara mě vedla po jedné z širších stezek, která se opatrně vlnila mezi stromy. Pokud jsem si to pamatovala správně, po několika stovkách metrů bychom po této cestě měly dorazit ke starému a opuštěnému kamenolomu zalitému vodou, kde jsme se několikrát byly navzdory zákazu ještě s několika dalšími kamarády koupat. Najednou jsme však odbočily a vstoupily přímo mezi stromy. Naše boty pročísly vysoká stébla trávy a zanedlouho se za námi les uzavřel. Překvapeně jsem si uvědomila, že jsme se ocitly v části lesa, kterou jsem ještě nikdy nenavštívila. Zrovna jsem se Tary chtěla zeptat, jestli si je opravdu jistá, že ví, kam jdeme, když v tu se před námi otevřela nevelká mýtina s malým pramínkem vyvěrajícím ze skály. Proud jeho potůčku dělil palouk na dvě poloviny a břehy strouhy byly obložené menšími plochými kameny.

Tara poklekla u kamenitého okraje malého hloubeného jezírka pod pramenem a dychtivě strčila dlaně pod chladivý proud, aby si životadárnou tekutinou opláchla tvář. Zůstala jsem ohromeně stát na kraji mýtiny a užasle si ji prohlížela. Bez ohledu na to, jak pečlivě jsem kdy les prozkoumala, vždy se objevila nová místa, jež mi brala dech.

Tara se uvelebila na nízkém kameni několik kroků od potůčku a nastavila tvář slunci. Rty se jí roztáhly do blaženého úsměvu, když jí jemné paprsky začaly rozpustile tančit po lících.

S ještě stále překvapeným výrazem na tváři jsem se posadila vedle ní. „Jak jsi to tu objevila?" zamumlala jsem téměř neslyšně. Panovalo tu nádherné, mírumilovné ticho. Připadalo mi téměř kacířské narušovat jej slovy.

„Hledala jsem nějaké speciální místo, jenž by pro mne bylo zosobněním klidu a bezpečí," broukla Tara se zavřenýma očima. „Kde by mě nikdo nerušil a kde bych mohla být sama sebou." Tělem mi prolétl záchvěv potěšení. Tuto mýtinu našla pro sebe jako své útočiště, a přesto se mi ji rozhodla ukázat.

Její další slova však mou radost rychle proměnila v prach. „Myslela jsem, že by se ti tu mohlo líbit též. Našla jsem zde klid v nejistých chvílích. Něco mi říká, že tobě by takové útočiště také přišlo vhod." Pootevřela jedno oko a líně po mě loupla pohledem.

„Možná." To slovo mi znělo jako přiznání k hrdelnímu zločinu.

Smutně se usmála. „Neměj strach. Nebudu tě nutit, abys mi vylévala svou duši." Konečně ke mně obrátila tvář. Oči jí podivně zářily. „Napadlo mě, že by se možná našel někdo jiný, komu bys dovolila naslouchat."

„Nepůjdu k psychologovi ani k psychoterapeutovi," vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihla rozmyslet, co vlastně chci říct. V jejich kancelářích jsem strávila velkou část svého dětství, a přestože jsem na ně neměla špatné vzpomínky, k vylévání svých citů jsem se vracet nechtěla. Pochybovala jsem, že bych se dokázala jen tak otevřít cizímu člověku.

Tara jen klidně zavrtěla hlavou. „To jsem nemyslela."

Překvapeně jsem zamrkala. Má kamarádka strávila roky naznačováním, že bych měla vyhledat odbornou pomoc. Nikdy mi to neřekla přímo, ovšem já jsem to dokázala zřetelně vyčíst z jejích očí a z vizitek jejích lektorů psychologů, které jí ‚omylem' padaly z peněženky. Tara studovala psychologii na univerzitě a nezřídka kdy jsem pojala podezření, že navzdory své klidné solidaritě si ze mě občas dělá pokusný trenažér pro svá studia.

„Tví přátelé či odborníci nejsou jediní, komu můžeš otevřít svou mysl." Při těch slovech se jí v očích zableskla bolest. Zahanbeně jsem sklopila tvář. Věděla jsem, že ji svou zdrženlivostí zraňuji, ale vždy jsem doufala, že tomu bude rozumět. Ovšem ani pochopení nedokázalo zabránit tomu, aby se v důsledku mých činů cítila ukřivděná. Měla na to veškeré právo.

Stín smutku zmizel stejně rychle, jako se vloudil do její tváře. Oči jí teď místo toho zářily napětím. „Koho máš na mysli?" zeptala jsem se.

Tařiny rty se roztáhly do mírného úsměvu a kůže kolem očí se jí zkrabatila do jemných vrásek. „Přece anděly."