Narodil jsem se jako domácí mazlíček, stejně jako moji tři sourozenci.

Prvních několik dní jsem neviděl vůbec nic-a ani po otevření očí to nebyla žádná sláva-jen jsem vnímal teplo a případné pachy a zvuky své matky a sourozenců.

Když jsem otevřel oči, viděl jsem špatně a moc dlouho jsem vzhůru nevydržel. Jakožto kotě jsem radši spal, než aby mě zajímalo cokoliv jiného.

Ale abych vám nemusel vyprávět o těch nudných věcech, na které si stejně pomalu nepamatuji, přeskočím do doby, kdy už se začalo něco dít.

S každým dalším dnem jsem byl já a moji sourozenci čím dál čilejší a více nás zajímalo okolí, kolem nás.

Nacházeli jsme se v útulném, proutěném košíku a všichni čtyři jsme plánovali, jak se dostat ven. Když jsme se o to pokusili poprvé, naše matka moc nadšená nebyla.

,,Prostě to přeskočíme" pokrčil rameny Lísteček, který nechápal, proč bychom měli něco plánovat.

,,Ale toho si matka všimne" namítl jsem tiše. ,,Musíme na to jít chytře"

,,Navrhuji, zatím vyslat jenom jednoho z nás a ten zbytek by zaměstnal matku" řekla Voděnka. To nebyl špatný nápad. A úkol toho průzkumníka připadl na mě.

,,Proč on?" Zeptal se Lísteček naštvaně. Žárlil, že budu první, kdo uvidí svět tam za košíkem.

Deštík se na něj ušklíbl. ,,Protože je nejstarší"

Souhlasně jsem přikývl.
A pak jsme dali do pohybu náš plán. Moji sourozenci se začali cpát k matce a něco přes sebe křičet, zatímco já se pokoušel vyšplhat z košíku. Bylo to těžší, než jsem si myslel a sotva jsem se vytáhl nahorů, ztratil jsem rovnováhu a dopadl přímo na čumák.

Nicméně, byl jsem venku!
Po téhle naší akci už nás matka nechala chodit ven kdykoliv se nám zachtělo, takže jsme čím dál méně času trávili v košíku. Naše schopnosti se mnohem více zlepšovali, zesílili jsme a taky jsme více začali připomínat kočky, než malá, upískaná koťata. A žili jsme si skvěle! Vždycky dostatek jídla a pohlazení po hlavě.

Ale všiml jsem si, že matka je čím dál víc smutná. Moji sourozenci očividně nic nezaregistrovali, nicméně já ano. Takže sotva všichni usnuli, posadil jsem se před ní a podíval se na ní.

,,Mami?" Zeptal jsem se. ,,Proč jsi smutná?"

Ona zavrtěla hlavou, ve tmě se zableskly její modré oči. Jediná Kapka se jí nejvíce podobala-měla stejnou, stříbřitě mourovatou srst a modré oči. Můj bratr Déšť měl rovněž stejnou srst, nicméně oči zlaté. Lístek naopak měl oči modré, ale srst tmavou, mouravatě hnědou. Stejně jako já, s tím rozdílem že já měl i zlaté oči. Takže jsem svou matku vlastně vůbec nepřipomínal, což mě občas štvalo. Otec mě nezajímal, nikdy o něm nebyla řeč. Proč bych se o něj měl zajímat? Nestaral se o nás on, ale naše matka a ty velké, růžové bytosti zvané dvounožci.

,,Myslíš, že už jsi dost velký, abych ti to řekla?" Zeptala se.

To bylo předzvěstí něčeho špatného! Přesto jsem přikývl. Byl jsem z koťat prvorozený!

Matka si pohodlněji lehla a pobídla mě, abych udělal to samé. Tak jsem se k ní přitulil a ona začala: ,,Než jsem měla vás, nebylo to tak dávno, co jsem měla ještě jiný vrh koťat"

Překvapeně jsem zamrkal.
,,Ano, byli to vaši sourozenci. Dokonce vlastní, jelikož měli stejného otce, jako vy" vyprávěla a při zmínce o otci se trochu pousmála. ,,Jenže... Přibližně v tomhle věku, v jakém jste teď vy, k nám začali chodit dvounožci a brát mi moje koťata. A já se bojím, že se to samé stane u vás"

Vyděšeně jsem vydechl. ,,Ale proč by nás chtěl kdokoliv brát?" Nechápal jsem.
,,To nevím" přiznala matka. ,,Ale já to nechci dovolit"
Najednou se zarazila, jakoby jí něco napadlo.

,,Mami?" Oslovil jsem jí po delší době mlčení.
,,Hm?" Zabručela, jakobych jí vytrhl z přemýšlení, což bezpochyby ano. Nadechl jsem se, abych něco řekl, něco čím jí uklidním, byť i já jsem byl plný pochyb, ale nakonec jsem se jen schoulil do klubíčka a pokusil se usnout.

Tu noc jsem měl příšerné sny. Dvounožci mě odtrhávají od mých sourozenců a mé matky. Sotva jsem se probudil, v duchu jsem přísahal, že to se nikdy nestane.

,,Jestřábíku" olízla mě matka a já na ní zamrkal. Byla ještě noc, aspoň co jsem soudil a všichni moji sourozenci už taky byli vzhůru. A vypadali vzrušeně nervózní.

,,Co?" Nechápal jsem.
,,Odcházíme!" Vyjekl Lísteček nadšeně ale Deštík s Voděnkou ho rychle utišili.
Zmateně jsem se na matku podíval, ale okamžitě mi došlo, proč odcházíme. Nechce se nás vzdát. A ten názor jsem jednoznačně podporoval.

Matka s námi utekla ven pomocí okna. Každého vzala do tlamy a protáhla se s ním až ven. Jelikož jsem byl první, ocitl jsem se venku sám, na tvrdé, nepříjemné zemi.

Vykuleně jsem se rozhlížel. Bylo tu tolik pachů, zvuků a nových věcí!
,,Páni" vydechl Deštík, když ho přinesla matka vedle mě.

Užasle jsem přikývl a obrátil zrak k obloze, na které zářily bílé hvězdy a mou srst zalévalo bledé, měsíční světlo. Samozřejmě, že jsem to venku už viděl, ale nikdy jsem tam nebyl. Matka nám přísně zakazovala, chodit ven, ať už přes kočičí dvířka nebo dotyčné okno.

Když jsme byli venku všichni, matka nás upozozornila: ,,Budete dělat všechno, co řeknu. Neodejdete ode mě ani na krok. A pokud bude hrozit nějaké nebezpečí, schovejte se"

Její slova nás moc neuklidnila a poslušně jsme se drželi tak blízko u ní, až jsme se jí skoro pletli pod nohy.

Matka vyrazila přes trávník-tráva!-směrem k vysoké, hnědé věci kterou nazvala plot. ,,Ten ohraničuje zahradu našich dvounožců. Jakmile se dostaneme na druhou stranu, bude to mnohem nebezpečnější. Náš cíl je, dostat se z města" vysvětlovala.

,,Do divočiny?" Užasla Voděnka, když to uslyšela.
,,Do divočiny" souhlasila matka. V tu chvíli jsme se ocitli naproti plotu.

,,To budeme muset přeskočit?" Zeptal se Déšť.
,,Podle mě ne" ozval jsem se a opatrně přišel k menší díře pod plotem. ,,Podlezeme to"

Matka hrdě přikývla a podlezla plot jako první, aby nás na druhé straně mohla ohlídat. Následovali jsme jí a brzo se dostali ven.

Ono se to opravdu děje, pomyslel jsem si nadšeně. Teď, když jsem se konečně mohl nadechnout čerstvého vzduchu-ač zakaleného hnusnými, dvounožčími pachy-nechtěl jsem se ho už nikdy vzdát. A co teprve v divočině? Daleko od smrdutého města?

Kráčeli jsme těsně za matkou, na jedné straně jsme měli velká doupata dvounožců a na druhé dlouhou, šedou plochu.

,,Proč se musíme takhle tísnit, když můžeme jít uprostřed té..." nechápal Lísteček, který rovněž nevěděl, jak nazvat šedou řeku.

,,Cesty" podotkla matka. ,,A nemůžeme tam jít, protože po ní jezdí příšery"
To se potvrdilo, když nás najednou osvětlili dva kužely světla, tak jasné až jsem musel zavřít oči a přímo kolem nás s burácením projela velká příšera, která rozfoukala vítr a nechala za sebou hrozný smrad.

Od té chvíle už nikdo nechtěl jít po cestě.
Šli jsme dlouho, měsíc postupoval po obloze a my už jsme začali být unavení.
,,Nebojte" uklidnila nás matka. ,,Za chvíli zastavíme, abyste si odpočinuli"

Její slova se skutečně potvrdila, akorát nikdo nečekal, že odpočinkové místo bude velký, trnitý keř, který stál kolem nějaké kamenné sochy.

Všichni jsme se na keř-a obzvláště ty ostré trny-nepřesvědčeně dívali.
,,Ochrání váš to před nepřáteli" vysvětlila matka. ,,Schovejte se tam a spěte, já se za chvíli vrátím, i s jídlem"

,,Ne, mami-" začal Deštík, ale matka už se vydala pryč.
Se sourozenci jsme chvíli zkoumali, jak se dostat do keře, aniž bychom se nějak zranili o trny. To přemýšlení bylo užitečné, jelikož jsme nemuseli myslet na to, že jsme poprvé venku, sami a v nepřátelském světě bez matky, která by nás ochránila. Věděli jsme, že se za chvíli vrátí, ale naše instinkty to nevěděli. Nikdy jsem však nebyl tak plně vzrušený a ostražitý, jako teď.

Nakonec jsme se na trny vykašlali a prostě jsme se prorvali do středu keře, ačkoliv se nám srst zaplétala a trhala a brzo jsme měli po těle spoustu malých ranek, způsobených trny. Nicméně, uvnitř jsme se cítili bezpečněji. Schoulili jsme se blíž k sobě a pokusili se usnout. Nebyla vyloženě zima, ale změna to byla, oproti příjemně vyhřátému obydlí dvounožců. Nakonec se mi podařilo usnout i přes skutečnost, že jsem byl napjatý jako struna.

Když jsme se vzbudili, bylo brzo ráno, slunce teprve vycházelo. Na chvíli jsem se vyděsil, kde to jsem, ale pak mi došlo, že stále pod keřem a že vedle nás leží stočená naše matka.

Zívl jsem a posadil se-opatrně, abych se zase nezadrhl o nějaký trn.

Moji sourozenci se postupně začali probouzet také a všichni jsme měli hlad.
Matka se na nás usmála a vylezla z keře, zatímco my jsme jí následovali. Vzrušení z toho, že jsme přežili první noc venku, se ještě nedostavilo, protože nás trápil hlad. Už dávno jsme nepili mléko, ačkoliv sem tam nás matka ještě nakrmila.
Teď ale začala hrabat v hlíně u keře a my jí nechápavě sledovali.

Brzo mě však do čumáčku praštila úžasná vůně masa a blaženě jsem vykulil oči. Matka vytáhla ze země nějaký kus masa. Byl sice pokrytý hlínou, ale to nám vůbec nevadilo.

Maso se nám špatně trhalo, ale bylo dobré a ani jsme ho celé nesnedli. Zbytek snědla matka.

,,Kde jsi to sehnala?" Nechápal Deštík.
,,Existují dvounožci, jejichž doupata jsou plné masa" vysvětlovala matka, zatímco jsme chvíli odpočívali. ,,Samozřejmě jsem se nedostala dovnitř, to by nedopadlo dobře, ale ukořistila jsem něco z takových černých beden za doupětem"
No, ať už to bylo odkudkoliv, bylo to to nejlepší, co jsem kdy jedl.

,,Dnes půjdeme ve dne, což pro nás bude nebezpečnější" řekla matka. ,,Uvidí nás více dvounožců a kolem projede více příšer"

Moc nás tím neuklidnila, ale věřili jsme, že v případě potřeby, by nás matka ochránila. Pokračovali jsme tedy městem, ale matka se tentokrát šla na podobné věci, jako byla cesta pro příšery.

,,Tady příšery nejezdí" vysvětlila matka. ,,Chodí tu jen dvounožci. A je to bezpečnější"

Nehádali jsme se s ní, ona tu byla odborník. Dvounožci se na nás dívali a občas se opovážili naší matku pohladit, ačkoliv nás ne.

,,Myslí si, že když na vás zůstane jejich pach, opustím vás" vysvětlila matka a my jsme se na ní zhrozeně podívali.
Ona se ale zasmála. ,,To bych nikdy neudělala" uklidnila se.

Nemohli jsme jíst vytrvale a bez přestávky, přecejenom, pořád jsme byli sotva odrostlá koťata. Sluníčko pálilo do kožíšku a já byl rád za jakýkoliv stín, který se nám naskytl.

,,Kdy už vyjdeme z města?" Zajímala se Voděnka, která po většinu cesty zůstávala zticha.

,,Zítra" odpověděla matka. ,,Na dnešní noc si ještě odpočineme"

Takže jakmile zapadlo slunce, matka nás dovedla do dalšího úkrytu. Jednalo se o polorozpadlé obydlí dvounožců. Bylo to tu pohodlnější, ale necítil jsem se tu tolik bezpečně jako pod trnitým keřem.

,,Mami?" Zeptal jsem se zničehonic, když už všichni sourozenci spali. ,,Kam vlastně jdeme?"

,,Do divočiny" odpověděla matka pohotově.

,,Ale kam přesně?" Nechápal jsem.
Matka chvíli mlčela. ,,Proč jsi to vždycky ty, kdo se ptá na takové věci?" Ozvala se nakonec pobaveně, a než jsem se stihl rozmyslet, jestli jí mám odpovědět, nebo ne, už pokračovala sama: ,,Fajn, řeknu ti to. Než jste se narodili vy a můj první vrh koťat, poznala jsem dalšího mazlíčka. Jmenoval se Max a byl to ten nejúžasnější kocour, jakého jsem kdy poznala. Netrvalo dlouho a narodila se nám koťata-ten první vrh. Sotva dosáhli stejného věku, jako máte teďka vy, uvědomila jsem si, že čekám další, což jste tentokrát opravdu byli vy. Ale abych se dostala k tomu, co chci říct. Moje koťata si postupně brali dvounožci, ale já jsem odmítala dopustit, aby mi vzali úplně všechny. Moje sestra, která žila se mnou, už dlouhou dobu přemýšlela o tom, že odejde a stane se divokou kočkou. Proto jsem jí požádala, aby vzala jedno kotě s sebou. Povolila a přísahala, že ho bude navždy chránit. Jenže mého druha, mého Maxe ta představa taky lákala a nakonec odešel do divočiny i on, stejně jako před mnoha měsíci jeho bratr"

Matka posmutněla a sklonila pohled, zatímco já jí udiveně sledoval.
,,Takže jdeme za tatínkem?" Zajímal jsem se. Pokud ano, měl jsem v plánu mu hned první setkání vynadat, jak mohl opustit svou družku a nenarozená koťata. 

Matka však zavrtěla hlavou. ,,Jdeme za mou sestrou. Víš, pár dní poté, co odešla, mě navštívila a vyprávěla mi o tom, kde nyní žije. A navštěvuje mě stále, ačkoliv už ani zdaleka ne tak často"

Zamyšleně jsem zamrkal. ,,A kde žije?"
Matka se usmála. ,,Moje sestra mi vyprávěla o klanech"
Zastřihal jsem ušima. ,,Klanech?"

,,Ano" řekla matka. ,,Divokých, kočích klanech. Jedná se o velkou skupinu koček, která pospolu žije, loví a pomáhá si navzájem. Těchto klanů jsou čtyři a my zamíříme do klanu mé sestry-Safírového. Bude to však nebezpečná cesta, budu se muset řídit vyprávěními mé sestry a budeme muset projít územími dvou jiných klanů, které nemusí být nadšené z toho, že nás najdou na svém území"
Vzrušeně jsem se zachvěl. ,,Klany zní skvěle" poznamenal jsem.
Matka jen spokojeně zabroukala.

Druhý den jsme konečně vyšli z města a všichni jsme z toho byli úplně vykulení. Bylo tu tolik jiných pachů než ve městě a všechno tu bylo tak nějak... Divočejší, živější.

Tady jsme se nemuseli bát žádných příšer, štěkajících psů nebo dvounožců, protože tohle bylo místo pro nás. Než jsme se ale stačili rozutéct do všech stran a začít prozkoumávat, matka nás ostrým vřísknutím přivolala zpátky.

,,Tady tohle území nám nepatří" upozornila nás. ,,Co jsem vám říkala o klanech?"

Hned, jak jsme se vzbudili, tak i mé sourozence obeznámila s tím, co se stalo s naším otcem a kam nyní máme namířeno.

,,Ty kočky, které tady žijí, jsou divoké" řekla matka vážně. ,,Pokud nás tady najdou, nebudou se bát, vás roztrhat. A na lov kořisti taky ani nemyslete"
Pochyboval jsem, že bychom cokoliv ulovili, ačkoliv kolem jsem cítil spoustu teplých, živých pachů.

,,Až budeme u Posvátného stromu, neutrálního území, tak můžeme něco lovit, ale dřív ne. A držte se u mě, je to jasné?" Dožadovala se odpovědi matka.
Všichni jsme horlivě přikývli a pak jsme pokračovali v cestě vysokou trávou. Bylo těžké věřit, že by se mohlo něco pokazit, když byl tak krásný den. No, ono se to ovšem pokazilo a dost.

Najednou naše matka ztuhla a zastavila se. Nechápavě jsme se na ní podívali, ale ona větřila a nás naprosto ignorovala. Tak jsem se taky pokusil zavětřit. Nejdřív jsem nic necítil, když vtom jsem zaznamenal cizí, kočičí pach. Naježil jsem se.

,,Max" vydechla naše matka a já vykulil oči. Max? Náš otec? Proklínal jsem tu vysoko trávu, přes kterou jsem skoro nic neviděl. Moji sourozenci měli očividně stejný názor, protože se pokoušeli skákat do vzduchu nebo výlezt na matku. To jsem popravdě jako první zkusil já a čekal, že mě shodí, to se však nestalo a já poprvé zahlédl našeho otce.

Byl jsem mu neskutečně podobný! Stejně hnědá, tmavá mourovatá srst a zlaté oči. Když jsem sledoval, jak je velký, mohutný a svalnatý, doufal jsem, že jednou budu jako on.

,,Ahoj, Cherry" řekl sladce a já ho vykuleně pozoroval. ,,Už nejsem Max, ale Rákos"

Pak, jakoby si poprvé všiml nás, se zarazil. ,,Kdo to je?"
Naše matka překvapeně zamrkala. ,,Věděl jsi, že čekáme další koťata" připomněla mu.

Rákos-náš otec-přimhouřil oči a přišel blíž.
Zvědavě jsem k němu natáhl čumáček, zatímco moji sourozenci tak stateční nebyli. Hleděl jsem přímo do zlatých očích mého otce a nemohl se ubránit radostnému štěstí, z kompletní rodiny.

,,Tati?" Oslovil jsem ho a on sebou trhl. ,,Teď budeš s námi?"
On se však jen tiše zasmál a poodstoupil, aby se mohl podívat na naší matku. ,,Cherry, Cherry, Cherry" opakoval její jméno. Vůbec se mi nelíbil jeho pohled. ,,Neměla jsi opouštět doupě dvounožců. Abys věděla... Chci se stát zástupcem a pak velitelem. Chci moc a budu jí mít. Nezabráníš mi v tom" vyprávěl, jakoby se nechumelilo.
Zachvěl jsem se, stejně jako matka. ,,Maxi-"

,,Rákosi!" Opravil jí otec zavrčením a ona se mimoděk skrčila. ,,Kdyby kdokoliv zjistil, že jsem měl za družku tebe-a že jsem byl mazlíček-nikdy bych se nestal zástupcem"

Začal nás obcházet, ale já ho nespouštěl z očí. Začínal jsem mít pocit, že nás otec nepatří k nejhodnějším kočkám na světě.

,,Víš, mám v plánu zabít svého bratra" řekl a já vykulil oči vyděšením. ,,On se totiž stal zástupcem, hlupák. A to i přesto, že se zamiloval do kočky z jiného klanu. Zabiju ho a pokud se nestanu zástupcem já, zabiju každého dalšího, dokud se jím konečně nestanu. A teď budu muset zabít tebe. Nechci riskovat, že prozradíš to co jsem ti řekl a můj původ"

V tu chvíli mě matka shodila a křikla: ,,Utíkejte!"
Než jsem stačil udělat cokoliv jiného, otec se na naší matku vrhl a zaťal do ní drápy.

Moji sourozenci vyděšeně zapištěli a Lísteček se vrhl k bojujícímu klubku chlupů. Já jsem však přemohl strach a šok a postavil se mu do cesty. ,,Takhle jí nepomůžeš" zavrčel jsem a viděl jsem jeho zlost a následné překvapení.

,,Jakmile tě tady najdou mrtvou" vrčel Rákos. ,,Řeknu jim, že si mě napadla a já se bránil"

,,Nikdy!" Prskla naše matka. Kutáleli se po zemi, vřískali a chlupy létali kolem. Nikdy jsem neviděl naší matku bojovat-ostatně jsem nikdy neviděl bojovat nikoho-ale byl to příšerný zážitek. Nedokázal jsem si představit, jak by mazlíček jako naše matka, ještě taková drobná, bojovala proti divokému, mohutnému kocourovi.

Strach o koťata jí nicméně poskytl dostatečnou sílu, aby byla svému nepříteli více než rovným soupeřem. Nedovolila mu, přiblížit se ani na krok. Najednou ho sekla přes tvář a on zlostně zasyčel.

Matka už neváhala a navzdory svým četným zraněním, vykřikla na koťata: ,,Utíkejte!"

Na chvíli jsme váhali, ale to už se rozběhla i ona a tak jsme jí poslechli. Proplétali jsme se trávou širokými skoky, bušilo mi srdce strachem a nemohl jsem přeslechnout namáhavé dýchání naší matky.

Po chvíli jsme dorazili k řece. Matka na nic nečekala, popadla Dešťíka a přeplavala na břeh. Pak to samé zopakovala i s ostatními. Když mě nesla, cítil jsem jak mi její krev smáčila kožíšek a slyšel jsem, jak namáhavě dýchá. Sotva jsme se dostali na břeh, svalila se na zem.

,,Mami, musíme jít dál!" Vypískla Voděnka vyděšeně, zatímco pod naší mourovatou matkou se zem máčila krví.
Podívala se na nás skelnýma, modrýma očima. ,,Moje koťátka" zakašlala. ,,Miluji vás. Pamatujte na to"

A pak přestala dýchat úplně.
V tu chvíli jsem skoro cítil, jak mi puklo srdce. Mami! Vykřikl jsem v duchu, jelikož nahlas jsem nebyl schopen říct ani slovo. Ne, ne, ne, ne! Nemůžeš nás opustit!

První se k matce vrhla Voděnka, přitulila se k ní a žalostně se rozmňoukala. Ve chvíli jsme jí napodobili všichni, tiskli čumáčky do mokré, zakrvácené srsti naší matky a mňoukali žalem nad tím, co bylo a co mohlo být.

Dlouho jsme takhle brečeli, zatímco já měl v hlavě jen zmatek, žal a temnotu. Do této chvíle jsem si myslel, že náš život je dokonalý a bude ještě lepší-klan přece zněl tak úžasně! Ale celá tahle cesta způsobila jenom to, že jsme přišli o matku. A ještě byla zabita našim otcem.
Najednou jsem i přes pach krve, ucítil další kočku a ohlédl se právě ve chvíli, kdy se z vysoké trávy vynořila neznámá kočka.

Moji sourozenci si jí všimli taky a okamžitě vyděšeně vypískli. Probudil se v nás strach, který tam nikdy dřív nebyl. Strach z vlatnoho druhu.

,,Nebojte" řekla kočka uklidňujícím hlasem. Byla čistě bílá a její oči měli barvu sytě červené, jasnější než byla matčina krev. Při té myšlence jsme se zachvěl. Ta kočka na sobě sice měla obojek, ale vůbec jsem z ní necítil dvounožcem. Měla také hned několik jizev, nejvýraznější ta, co se jí táhla přes pravé oko.

Bílá kočka k nám opatrně přišla a Voděnka, Lístek a Deštík se nacpali blíž k matce. Ve mě se však probudila skrytá odvaha. Už mi na světě zbyli jen ti tři. A nedovolím, aby se jim něco stalo. Nervózně jsem vystoupil kupředu a odvážně se jí podíval do očí, ačkoliv jsem se třásl.

,,Neublížím vám" slíbila ta kočka. ,,Postarám se o vás"
Nevěděl jsem, jestli jí můžeme věřit. Ostatně, momentálně jsem nevěděl vůbec nic. Náš otec zabil naší vlastní matku! Když nás zradila naše krev, můžeme věřit cizí?

Opatrně jsem začichal směrem k ní. Měla jiný pach, než náš otec. Ten měl pach hrabošů a trávy, ona měla vůni svěžejší. Tehdy jsem nevěděl, že se jedná o vůni lesa.

,,Máš obojek" odvážil jsem se říct. ,,Ale nevoníš dvounožci"

Najednou se z trávy vynořila další kočka, přesněji velký, černý kocour s hustou srstí a mí sourozenci znovu vyděšeně vypískli. I já poodstoupil, zatímco má chatrná odvaha se rozpadala.

Bílá kočka toho druhého probodla pohledem, pak se ale podívala za nás a já se ohlédl. Mířili k nám další kočky. A ty rozhodně měli pach našeho otce. Ustoupil jsem blíž k sourozencům, připraven za ně nasadit život.

,,Co to je?" Zeptal se nějaký hnědý kocour, když on a jeho malá skupina, přišli k nám. Už teď jsem věděl, že radši budu věřit té zjizvené kočce, než těm co měli pach našeho otce. Navíc, ta kočka měla obojek a ten byl v tomhle novém, nebezpečném světě, jedna z mála věcí, které jsem znal.

,,Koťata, nevidíš?" Řekla bílá kočka jízlivě.

,,Koťata, která leží na hranici a jejich matka je mrtvá" opáčil hnědý válečník. Trhl jsem sebou, když jsem to slyšel.
Bílá kočka přimhouřila oči. ,,Ta koťata jsem našla první" řekla. Nelíbilo se mi, jak si nás přivlastňovala, ale momentálně jsem byl vděčný za tohle, než aby nás nechala těm hnusákům s pachem matčina vraha!

,,Blizzard" sykl černý kocour, který voněl podobně, jako dotyčná bílá kočka. ,,Zjizvený měsíc nebude souhlasit, když ty koťata vezmeme do tábora"

Bylo tu na mě až moc nových jmen a informací. Neříkala matka něco o tom, že velitelé a velitelky mají ve jméně hvězda nebo měsíc? Pomyslel jsem si.

,,Bude" zavrčela Blizzard. ,,Jsou úplně neškodná"
S tím jsem souhlasil. Pochyboval jsem, že bychom cokoliv svedli.

,,Možná jsi je našla první" ozval se znovu hnědý kocour s pachem našeho otce. ,,Ale náš klan potřebuje koťata více než vy. Temný klan nás připravil o spoustu členů"

Temný klan? Měl jsem pocit, že o tom se matka nezmiňovala, pomyslel jsem si.
,,Smaragdový klan potřebuje koťata stejně jako Rubínový" zavrčela Blizzard.
Aha, pomyslel jsem si. Takže Blizzard patří ke Smaragdového klanu a náš otec s do Rubínového.

Hnědý kocour přimhouřil sytě zelené oči. ,,Nechceme s vámi bojovat. Nemyslíte, že krveprolití už bylo dost?"
Najednou se z trávy vynořila další kočka, podobná Blizzard, jen měla delší srst, žádný obojek a žádné jizvy.

,,Co se tu-" začala, ale pak celou scénu přejela pohledem a udiveně zamrkala.
,,Zachránili jsme váš tábor" řekl černý kocour o poznání klidněji než Blizzard. ,,Dlužíte nám to"

,,Ta koťata potřebujeme" řekl hnědý kocour. ,,Tady žádný dluh neplatí"
Začalo mě štvát, že se nikdo neptá na náš názor. To bych radši šel do Smaragdového klanu, než do Rubínového! A vůbec, my musíme k sestře naší matky!

Blizzard zničehonic zavrčela, přitiskla uši k hlavě a vrhla se na hnědého válečníka.

Černý kocour a bílá kočka se vrhli do boje po jejím boku, zatímco moji sourozenci vyděšeně vykřikli.
Tolik bojování za jeden den! Pomyslel jsem si. Sledoval jsem především Blizzard. Hnědý kocour jí okamžitě odhodil a zaútočil s podivným klidem a rychlostí.

Mezitím jsem viděl, jak mourovatý kocourek, starší než my, ale mladší než jeho druhové, váhá nad útokem na černého kocoura. Ten pomáhal bílé kočce přemoct velkou, stříbřitě šedou kočku.
Znovu jsem obrátil zrak k Blizzard, která se zrovna překulila, dopadla na zem a setřásla ho ze zad, na které jí skočil. Hnědý kocour přistál na nohou a otočil se na ní. Přimhouřil oči a pak znovu skočil. Blizzard uhnula, ale jeho drápy jí rozčísly ucho. Odrazila se zadníma nohama a vrhla se na nepřítele.
Musel jsem uznat, že bojuje působivě, ačkoliv boj ve mě vyvolával nepříjemné a pořád čerstvé vzpomínky.

Hnědý kocour hekl, jelikož mu Blizzard vyrazila dech, ale přesto se dokázal otočit a dopadnout na všechny čtyři. Okamžitě zaútočil, byl hrozně rychlý! Protivník Blizzard rozsekl nos a ona zlostně sykla. Přešla do protiútoku, sekla přední tlapkou a podařilo se jí zatnout drápy do kocourova kožíšku. Teď držela nepřítele pevně za rameno. Stiskla víc, vyhoupla se mu na záda a protlačila mu tlamu do hlíny. Pak se napřímila a rozhlédla se.

Napodobil jsem jí. Mourovatý kocourek utekl. Bílá kočka a černý kocour útočili na tu šedou, která nakonec také utekla.
Blizzard hryzla hnědého válečníka do ramene a pak ho pustila. Kocour zlostně zavyl a zmizel pryč na své území.

,,Co teď?" Zeptala se bílá kočka, s pocuchanou srstí.
,,Měli bychom zmizet" poznamenal černý kocour zachmuřeně. ,,Než si přivedou posily"
Vyděsila mě představa, že by přišel náš otec.

Blizzard se na nás podívala. Všichni jsme je vykuleně sledovali. ,,Musíme je vzít s sebou" namítla a druhá bílá kočka přikývla.

,,Neměla jsi je napadnout" řekl černý kocour. ,,Vsadím se, že bych se s nimi dokázal dohodnout"

Přimhouřila oči. ,,A nebo taky ne"
Černý kocour radši nic neřekl, jen přistoupil blíž k nám. Ani já jsem se neubránil vyděšenému vypísknutí a Blizzard zavrčela. Černý kocour se na ní překvapeně podíval.

,,Děsíš je" vysvětlila Blizzard. No, to byla skutečně pravda. Ona sama k nám taky přistoupila. Opatrně jsem k ní přišel zase o něco blíž.

,,Ne!" Vypískla Voděnka. ,,Co když bude taky zlá?"
Blizzard zastřihala ušima. ,,Nebojte" snažila se nás uklidnit. ,,Já vám chci pomoct"

Chvíli mlčela a já se povzbudivě podíval na své sourozence. Nevěděl jsem, jestli je moudré té kočce věřit, ale přecejen, nedovolila Rubínovému klanu, aby nás odvedl. Nakonec i moji sourozenci přistoupili blíž a začali Blizzard očichávat.
,,Co se vám stalo?" Zeptala se pomalu.

Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel žalostný nářek mých sourozenců, ale já jediný se odhodlal odpovědět. ,,Byli jsme domácí mazlíčci, spolu s naší maminkou. Ona se nás ovšem nechtěla vzdát, protože jinak by to musela udělat a tak jsme se ocitli venku. Maminka nám říkala, že nás zavede na místo, kde budeme moct pohodlně žít. Jenže cestou nás napadl takový zlý kocour!" Vyprávěl jsem a cítil jsem zároveň vztek a žal. Na chvíli jsem uvažoval, jestli jí nemám říct o tom, že to byl náš otec, ale nakonec jsem se rozhodl pro lež. Ještě by nás mohla nechat Rubínovému klanu, protože tam máme otce. ,,Hnusný, vypelichaný, smradlavý" dodal jsem. No, to vůbec nebyla pravda. ,,Maminka ho odehnala a my jsme pokračovali dál, i když byla zraněná. A pak nás přenesla přes tuhle řeku a zhroutila se na zem a už se neprobudila"

Upřel jsem na ní zlaté oči a ve snaze vykřesat aspoň špetku naděje, jsem se zeptal: ,,Už se nevzbudí, že?"

Blizzard váhavě zavrtěla hlavou a moji sourozenci znovu spustili žalostný nářek.
Blizzard nám zničehonic začala olizovat hlavičky, což nám natolik připomnělo mateřské gesto, že jsme si naokamžik dokázali představit, že se jedná o naší matku. ,,Já se o vás postarám, ano?" Řekla.

Váhavě jsme přikývli. Blizzard se ohlédla na své společníky. Černý kocour se tvářil pochybovačně, bílá kočka dojatě.
,,Pomůžete mi vyhrabat hrob?" Zeptala se. Oba dva se na sebe podívali a pak přikývli.

Všichni tři začali vyhrabávat díru a my jsme je nechápavě sledovali. Neměli jsme náhodou rychle odejít?

Najednou Blizzard opatrně vzala mourovatou kočku za zátylek a položila jí do připravené díry. Pak jí spolu se svými společníky zahrabali, zatímco já se s ní v duchu loučil.

,,Já s nimi nechci jít" mňoukla Voděnka. ,,Já chci maminku!"
,,Já taky!" Přidal se Déštík.
,,I já!" Vyjekl Lísteček.
Přemohl jsem své vlastní ,I já'. Chtěl jsem, aby maminka byla živá a aby bylo všechno, jak má být. Ale to bylo nemožné a já se musím postarat, aby to moji sourozenci přežili.
,,Maminka tu není" řekl jsem rázně, ačkoliv se mi svíralo hrdlo. ,,Tyhle kočky nám pomůžou"

Vrhl jsem na ty tři kočky váhavý pohled. Ujišťoval jsem se, jestli nám opravdu pomůžou. Blizzard přikývla.
Moji sourozenci se nakonec nechali obměkčit a společně jsme se vydali vstříc nejistému osudu.

Cesta to byla dlouhá, nestačili jsme jim a ať jsme se snažili jak chtěli, zvědavost nad vším kolem nás, naokamžik zvítězila nad zármutkem. Takže jsme brzo začali zkoumat všechno kolem sebe. Ještě než jsme vyrazili, Rubína-ta bílá kočka-nás nechala sníst hraboše. Moc toho pro nás čtyři nebylo, ale zároveň to byla první čerstvá, ulovená kořist a nemohli jsme se toho nabažit.

Lísteček s Deštíkem zkoušeli lovit motýla, zatímco já zkoumal všechno okolo. Jenom Voděnka se držela nervózně vzadu.

Les mě fascinoval a konečně mi došlo, odkud pochází ten příjemný pach, který obklopoval Blizzard, Rubínu a Sametového drápa. A cítil jsem se tu bezpečněji než na otevřeném prostranství. Do chvíle, než jsme všichni zaznamenali spoustu cizích pachů a vyděšeně se vrátili k těm třem.

,,Nebojte" snažila se nás Blizzard uklidnit. ,,Nedovolím, aby se vám něco stalo"

První pohled na tábor mě ohromil. Vypadalo to tu jako poklidné, prosluněné místo, prostě hotový ráj. Do chvíle, než se na nás všichni podívali, rozhovory utichli a jejich tváře dostali nepřátelský výraz.

Z doupěte najednou vylezl zrzavý kocour se spoustu, ale opravdu spoustu jizvami a jedním zeleným okem, druhým bílým. Nevěděl jsem, co to znamená, nikdy jsem takovou kombinaci neviděl. Blizzard se zmínila o veliteli Zjizveném měsíci, takže jsem uznal, že je to on.

,,Co to je?" Zeptal se.
Žádné to! Vykřikl jsem v duchu. Jsme živé bytosti.
,,Koťata" vykoktal Sametový dráp. ,,Jejich matka je mrtvá, našli jsme je"

Vycítil jsem strach mých sourozenců. Já jsem byl rovněž vyděšený, ale svůj vlastní strach jsem potlačil a dal se do utěšování.

,,Klan potřebuje více válečníků" dodala Rubína. ,,Je období hojnosti, o kořist není nouze a tahle koťata nejsou zas tak malá. Do bezlistí by z nich mohli být učedníci"
Matka nám o klanu vyprávěla, takže jsem pocítil, jak se moji sourozenci uklidňují. To se však změnilo, když Zjizvený měsíc přišel blíž k nám. Byl velký a měl tolik jizev! I mě děsil a ani jsem se nesnažil to zakrýt.

Pocítil jsem, jak se Blizzard napjala.
Zjizvený měsíc sklonil hlavu na naší úroveň a prohlížel si nás. Byl jsem z jeho upřesněno pohledu nervózní.

,,Dobrá. Tahle koťata můžou zůstat" svolil nakonec a já si úlevně oddychl. Nebyl to sice klan, do kterého jsme původně měli namířeno, ale to mi momentálně nevadilo. Hlavně, že jsme byli pryč od otce.

Najednou k nám zamířila mourovatá kočka se zelenýma očima. Laskavě se na nás podívala a pak zvedla pohled k Blizzard. ,,Chceš, abych se o ně postarala?" Nabídla se.
Chce nám nahradit maminku? To nedokáže nikdo!

,,To je hezké, ale..." Zaváhala Blizzard. ,,Ty máš svoje koťata a nikdo po tobě nemůže chtít, aby ses starala o čtyři další"

Mourovatá kočka pobaveně zavrněla. ,,Tahle koťata už skoro nemusí pít mléko, jak to tak odhaduji. A ostatní matky mi klidně pomůžou"

Blizzard váhavě přikývla, zatímco já si znovu nepřesvědčeně prohlédl neznámou kočku. Kdyby měla modré oči a světlejší srst, možná by i mohla vypadat jako naše matka... Ale ne, tu už nikdo nenahradí...
Nakonec na nás Blizzard povzbudivě mňoukla a my jsme se váhavě vydali za Smaragdou do školky.

Uplynulo pár dní. Ze začátku jsme byli dost nervózní, co se týče ostatních klanových koček, ale já se hodlal co nejvíce zapojit. Takže jsem poslušně poslouchal všechno, co mi Smaragda-naše náhradní matka-říkala a udiveně jsem vzdychl, kdykoliv se zmínila o Hvězdném klanu. Taky jsme chodili za staršími, kteří nám vyprávěli příběhy. Postupně jsme se všichni osmělili, ačkoliv Voděnce to trvalo podstatně déle než nám. Byl bych na tom asi stejně, ale nutil jsem se do toho, ukázat svým sourozencům, že je to tady super a že se není čeho bát. A pak mě to i začalo bavit.

Pečlivě jsem si do hlavy ukládal každou informaci o klanech a jejich zvycích a brzy jsem byl jako chodící studna vědomostí. Se všemi jsem vycházel dobře i se svými mladšími, nevlastními sourozenci. Ti zprvu nebyli nadšení, že se o nás bude starat jejich matka, ale jakmile zjistili, že je s námi sranda, okamžitě se s námi začali bavit. Těšilo mě to.

Nejvíc jsem však měl rád Blizzard. Smaragda se o nás sice starala jako o vlastní a Blizzard rozhodně nebyla kočka, která by si potrpěla na něžná slůvka, nicméně já-i mí sourozenci-jsme jí považovali za svou matku víc, než Smaragdu. Blizzard s námi trávila veškerý volný čas a ten jsme si vždycky náležitě užili. A byl jsem připravený jí bránit, kdykoliv o ní někdo prohodil křivé slovo. To samé cítili i mí sourozenci, protože například Lísteček se popral s mladším kotětem od jiné matky, jenom proto, že řeklo o Blizzard hnusné věci. Musel jsem je odtrhnout a pak tomu kotěti vysvětlit, že Blizzard je oddaná členka klanu.

Zrovna teď nás Smaragda vynesla nahorů-protože dostat se ze školky bez pomoci byl pro nás zatím nemožný úkol. Zahlédl jsem Blizzard, která nám vyrazila naproti.
Všichni čtyři jsme nadšeně vypískli a vrhli se k Blizzard tak, až jsme jí povalili na zem.

,,Uf, vy jste těžcí" zasmála se.
,,Já už chci být učedníkem" ozval jsem se najednou. Opravdu, už jsem chtěl lovit jako ostatní klanové kočky! A bojovat za svůj klan! A kdybych někdy potkal našeho otce..!
,,Já ne" řekla zničehonic Voděnka.

Zatímco Blizzard se na ní udiveně podívala, my jsme si hromadně povzdechla. Voděnka do nás hustila svoje názory od rána do večera a snažila se nás přesvědčit, že bojování je špatné. Voděnka sklopila uši k hlavě.

,,Proč ne?" Nechápala Blizzard.
,,Říká, že nechce bojovat proti nepřátelům, že nechce ubližovat ostatním" vysvětlil Lísteček kapku otráveně. Cítil se zahanbeně za to, že jsem to byl já, kdo mluvil při prvním setkání s Blizzard a že jsem to byl já, kdo je utěšoval. Já osobně jsem se cítil za ty tři zodpovědný a proto mě štvalo, když se Lísteček snažil zabrat moje místo.

,,A chceš být užitečná klanu?" Zeptala se Blizzard Voděnky. Ona váhavě přikývla. ,,Ano, ale nechci ubližovat ostatním. Není to správné" řekla.
Odfrkl jsem si, když jsem si vzpomněl na našeho otce. ,,Ten hnusný kocour, co napadl naší maminku, stejný názor neměl"

Předem jsme se se sourozenci domluvili, že o identitě dotyčného kocoura, nic neřekneme. Ani to, že máme v Safírovém klanu příbuznou. Naše krev byla vlastně hodně zředěná.

Sestra naší matky v Safírovém klanu, otec v Rubínovém a samotná naše matka domácí mazlíček. Samozřejmě jsem věděl, že i ti dva dřív byli mazlíčci, ale nebral jsem to tak.

Déšť s Lístečkem souhlasně zabručeli a Voděnka jen něco zamumlala.
,,Víš, mám nápad" řekla Blizzard a Voděnka se na ní tázavě podívala. ,,No, aby jsi byla užitečná klanu a nemusela nikomu ubližovat"

Zastříhal jsem ušima. To by mě teda zajímalo, jak to chce udělat.
Postavila se a trhla hlavou k menší skálce, ve které byli vyhloubeny dvě doupata. Jedno patřilo veliteli, druhé léčitelce. V tu chvíli jsem měl jisté podezření, že vím kam tím míří. ,,Pojď za mnou" řekla Blizzard a Voděnka za ní poslušně vyrazila. My jsme jí následovali, málokdy jsme se rozdělovali.

Před jeskyní jsme zaváhali. Cítil jsem odtamtud zvláštní, ale příjemné vůně, nicméně jsem tam ještě nikdy nebyl.
Blizzard se ušklíbla. ,,Nebojte" uklidnila nás.

,,Já se ničeho nebojím!" Ohradil jsem se. To sice nebyla pravda, nicméně jsem vyrazil do jeskyně jako první. Lísteček mě okamžitě následoval a ani Deštík nezůstal pozadu.

Udiveně jsem zamrkal, když jsem se ocitl vevnitř a rozhlédl se kolem sebe. Byla to celkem útulná, malá jeskyně, ve které bylo na hromadkách položeno spoustu zvláštních rostlin, které vydávali ty krásné vůně.

Dovnitř vstoupila i Blizzard s Voděnkou, ale to už jsme se mi tři vydali na průzkum těch nejvoňavějších bylinek.
V tom se k nám otočila bílá kočka a když na nás upřela jasně fialové oči, radši jsme zacouvali zpátky k Blizzard. Samozřejmě jsem už léčitelku Duchařku viděl, nicméně nikdy se mi nepodívala tak přímo do očí.
Přejela nás všechny pohledem a zastavila se na Voděnce, která sklopila zrak.

,,Beru jí" řekla znenadání Duchařka a já se nechápavě zamračil.
,,Eh, co?" Zeptala se Blizzard, očividně stejně zmatená, jako já. A ostatně i jako moji sourozenci.

,,Slyšíš dobře" řekla Duchařka nevzrušeně. ,,Vím, že jsi mi přišla navrhnout, aby se tohle kotě stalo příští učedníci léčitelky"

Moje podezření se potvrdilo. Ale zároveň mě potěšila představa, že by se Voděnka stála příští léčitelkou. Co jsem slyšel, léčitelé byli nejvíce propojení s Hvězdným klanem, což jí budu nepochybně hodně závidět. Hvězdný klan představoval možnost, setkat se svými milovanými i když jsou mrtví a já si rád představoval, že až zemřu, setkáme se se svou matkou.

Blizzard přimhouřila oči. ,,Jak to víš?"
Duchařka se zašklebila. ,,Prostě to vím"
Vážně je divná, pomyslel jsem si a potvrdil tak slova, která o ní kočky občas říkali. A strašidelná.

Voděnka měla oči navrch hlavy. ,,Já budu léčitelka?" Vypískla nadšeně.
Jo, to byla přesně práce pro ní. Bude užitečná klanu, ale nebude kočkám ubližovat, právě naopak.
Duchařka neodpověděla, ale jiskra v jejím oku to řekla za ní.

Znuděně jsem sledoval, jak si Lísteček a Deštík hrají se suchým listem. Už bylo období padajícího listí a rychle se blížilo období bezlistí. Nevěděl jsem, co si o něm mám myslet. Bude to náš první sníh, nicméně kočky o něm vždycky mluvili mrzutě, protože bylo málo kořisti a zvyšovali se šance, že někdo umře na nějakou nemoc.

Najednou jsem si všiml, že z doupěte vylezl Zjizvený měsíc. Kočky okamžitě zamířili k němu, jelikož předpokládali, že jim jde něco oznámit, ale zastavili se, když Zjizvený měsíc pokračoval směrem k nám. Potom se nerušeně vrátili ke své činnosti.

Lísteček s Deštíkem a Voděnkou přiběhli ke mě a podívali jsme se Zjizvenému do očí.
,,Už jste dosáhli věku šesti úplňků" vysvětlil. ,,Myslím, že byste se mohli stát učedníky"

Nadšeně jsme se na sebe se sourozenci podívali. Konečně! Konečně budeme taky dělat něco jiného, než jen sedět na zadku a využijeme naše schopnosti pro ochranu klanu!

,,Tak a teď to ještě musíme říct Blizzard" vyhrkl Lísteček a já souhlasně přikývl. Celý zbytek dne jsme se jí pokoušeli zastihnout, ale ona byla pryč, pravděpodobně na lovu. Smaragda na nás za to byla trochu nazlobená, jelikož se nás snažila aspoň trochu upravit, jenže my jsme pořád běhali všude okolo, takže to bylo prakticky k ničemu.
Rychle jsem zavrhl Lístečkův nápad, jít jí vyhledat sami a oznámit jí tu novinu. ,,Akorát by Zjizvený uznal, že nejsme připraveni, stát se učedníky" vysvětlil jsem, což je spolehlivě uklidnilo.
Takže jsme čekali a když se konečně Blizzard objevila v táboře, s novým nadšením jsme k ní vyrazili. Chtěli jsme slyšet její reakci.

,,No konečně jsi tady!" Vykřikl jsem. ,,Celý den jsme se tě snažili zastihnout!"
Blizzard položila kořist, kterou ulovila, na hromadu a pak se na mě tázavě podívala. ,,A to jako proč?"
Než jsem jí to však stačil oznámit, předběhl mě Lísteček: ,,Staneme se učedníky! Dneska!"

,,To je skvělé" řekla Blizzard, ale pak se podívala na něco jiného-přesněji na někoho-a vyrazila pryč. Zklamaně jsem svěsil ocas. Čekal jsem lepší reakci. Sledoval jsem, jak Blizzard tiše mluví se Zjizveným měsícem. Ten jí neodpověděl, pouze vyskočil na Skálu a svolal klan tradičními slovy.

,,Koťata, kterým zemřela matka a o které se postarala Smaragda, dosáhla šesti úplňku" zvolal Zjizvený měsíc. Jeho hlas se nesl mýtinou a já cítil, jak se mi srst ježí vzrušením.

Zjizvený měšci poodstoupil a k němu vyskočila Duchařka.

,,Sice nejsem stará a stará ještě dlouho nebudu" řekla a kočkami to pobaveně zašumělo. ,,Ale je čas, abych si zvolila svou učednici. Voděnka je pro tento úkol jako stvořená a dokonce jí schválil i samotný Hvězdný klan. Nedávno jsem se podívala do potoka a zahlédla její tvář"

Voděnka se zatvářila udiveně a překvapeně, ostatně jako my ostatní. Nicméně jsem jí to přál. Od chvíle, co se Voděnka dozvěděla, že by mohla být léčitelkou, byla mnohem šťastnější a otevřenější, jakoby jí celou dobu trápila představa, že by mohla ublížit ostatním.

,,Tohle kotě už není kotě, stává se učednicí léčitelky a přijímá jméno Kapka" zvolal Zjizvený měsíc. ,,Až bude půlměsíc, navštíví spolu Měsíční jezero"

Zastříhal jsem ušima. Už dřív jsem o tomhle kouzelném jezeře slyšel. Přesněji jsem o něm slyšel dost často, jelikož jak už jsem zmiňoval, snažil jsem se být co nejpozornější. Nacházelo se kousek za územím Rubínového klanu, přesněji v jedné jeskyni v horách. Představa, že by měla Voděnka projít územím Rubínového klanu, mi naháněla hrůzu.
Nicméně velitelé tam chodili pro devět životů a rady od Hvězdného klanu. Každý učedník musí vykonat cestu k Měsíčnímu jezeru, než se stane válečníkem.

Zjizvený měsíc se najednou otočil k nám a moje už tak zježená srst ještě nabrala objemu.
Všichni tři jsme se tvářili stejně nadšeně a vzrušeně.
Zjizvený měsíc kývl na Deštíka, který váhavě přišel o něco blíž.

,,Ode dneška" řekl Zjizvený měsíc. ,,Budeme tomuto učedníkovi až do chvíle, než dostane válečnické jméno, říkat Déšť"

Nový učedník nadšeně vyjekl, až ho Smaragda musela trochu uklidnit. 
,,Sametový drápe" oslovil Zjizvený měsíc černého kocoura s oranžovýma očima, který překvapeně zastříhal ušima. ,,Myslím, že jsi připravený na svého prvního učedníka. Jsi oddaný a silný válečník a já jsem přesvědčený, že naučíš Deště vše, co znáš"

Sametový dráp se rozzářil a přikývl. Pak vyrazil naproti Dešťovi, který se nadšeně dotkl jeho čumáčku. Potom se oba vrátili ke kočkám. Zajímalo mě, kdo se stane mým učitelem.

Zjizvený měsíc se otočil k zbývajícím dvěma mourkům.
,,Ode dneška" řekl Zjizvený měsíc s pohledem upřeným na Lístečka. ,,Budeme tomuto učedníkovi až do chvíle, než dostane válečnické jméno, říkat Lístek"

Lístek se snažil vypadat nevzrušeně, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Dobře jsem věděl, že se vždycky snaží dělat, jak je mu všechno jedno, aby nevypadal jako nadšené kotě.

,,Rubíno" oslovil Zjizvený měsíc bílou, rudookou kočku, která se okamžitě rozzářila, jakmile jí došlo, o co se jedná. ,,Stejně jako Sametový dráp, jsi připravená na svého prvního učedníka. Jsi chytrá a věrná válečnice a já jsem přesvědčený, že naučíš Deště vše, co ti předala naše zástupkyně Listnatá tlapa"

Rubína hrdě přikývla a vyšla naproti Lístkovi. Dotkli se čumáčky stejně jako předtím Sametový a Déšť.
Konečně se Zjizvený měsíc obrátil na mě. Já se celý vzrušením chvěl.

,,Ode dneška" zvolal Zjizvený měsíc. Nyní jsem vnímal jeho hlas ještě silněji, protože tohle byla moje chvíle, můj den. A ačkoliv to ještě nebylo jmenování válečníků, i to mi stačilo. ,,Budeme tomuto učedníkovi až do chvíle, než dostane válečnické jméno, říkat Jestřábek"

Trochu jsem se zaškaredil, když uslyšel jsem nové jméno, protože nebylo o moc důstojnější, než to první ale pak jsem zase vzrušeně vykulil oči.

Zjizvený měsíc se odmlčel a já si ani nevšiml, že se podíval po Duchařce, která seděla nedaleko Skály a  probodla ho pohledem. Zjizvený měsíc se zase obrátil ke klanu a pokračoval, se znatelnou nelibostí: ,,Blizzard"

Potlačil jsem nutkání, nadšením vykřiknout. Moje náhradní matka, kočka která se nás ujala a ochránila nás, se stane mou učitelkou!

,,I ty jsi připravená na svého prvního učedníka. Jsi silná a chytrá válečnice a já jsem přesvědčený, že naučíš Deště vše, co jsem ti předal" oznámil Zjizvený měsíc.
Vzrušeně jsem čekal, až se Blizzard dotkne mého čumáčku. Vypadala hrdě a já si v duchu přísahal, že budu navždy usilovat o to, aby na mě byla hrdá.
Ono se to opravdu děje! Pomyslel jsem si nadšeně, když jsem spolu s Blizzard přišel ke kočkám.

Já, Déšť a Lístek jsme se mezitím šli seznámit s ostatními učedníky. Byl jsem dopředu upozorněn, že Bělásek je hluchý, takže na toho jsem jen kývl.
Když jsem tu noc uléhával v doupěti učedníků, z jedné strany Lístka, z druhé Deště, cítil jsem, že přesně tak to má být.

Jak jsem říkala, nevím kdy vyjde další kapitola, jelikož jí teprve dopisuji (bude nejdelší) a chystám se na další díly Eldiary, takže snad se uvidíme brzo XD
Mimochodem, už tu bylo prvních pár zmínek o Blizzardině rodině XD V příští vám to asi dojde, protože tam je to velmi okatě napsané, ale tady je to zatím tak nenápadně nastrčeno, že nevím, jestli si toho všimnete XD
Zatím ahuuuj XD