Jakmile mě probudil první sluneční paprsek světla, který pronikl do našeho doupěte, vyskočil jsem na nohy tak prudce, až jsem se praštil hlavou o strop klády. Nedbal jsem však toho, přelezl Lístka, kterému jsem šlápl na ocas a on za mnou mrzutě vykřikl, ať se koukám kam šlapu.
Ignoroval jsem ho a přivítal nový den úsměvem. Bezlistí už sice bylo skoro tady, ale i těch pár paprsků světla mě hřálo a já si nedokázal představit, že by se tenhle den mohl nějak pokazit. Bacha, abys to nezakřikl, pomyslel jsem si a jakmile jsem zahlédl Blizzard, který vylezla z doupěte válečníků, spolu s Rubínou a Sametovým, nadšeně jsem vyběhl za ní. Lístek s Deštěm mě následovali a já se Blizzard zeptal: ,,Co budeme dneska dělat?"
Blizzard se podívala na Rubínu a Sametového, kteří se podívali zase na ní, jelikož mí bratři se zeptali na to samé.
,,Provedeme je po území," navrhla Rubína a zavrněla. ,,Můžeme jít všichni tři. Když jsme byli učedníci, taky jsme šli spolu."
Zaujalo mě to. Blizzard skoro nikdy nemluvila o své minulosti, ačkoliv jsem se jí už několikrát ptal na ty jizvy a obojek. Nikdy neodpověděla.
Blizzard přikývla. ,,Máš pravdu," souhlasila.
Nadšeně jsme se po sobě s Lístkem a Deštěm podívali, když jsme slyšeli o tom, že půjdeme spolu. Vyrazili jsme z tábora a my tři jsme se okamžitě dali do prozkoumávání všeho možného. Samozřejmě jsem slyšel rozkaz, že máme zůstat u nich a byl bych je poslechl, jenže po té době, co jsme museli strávit v táboře, který jsme znali skrz na skrz, jsem chtěl vidět úplně všechno.
Snažil jsem se zrovna zjistit, jestli se mi vleze hlava do díry mezi kořeny stromů a uvažoval jsem, co tam je, když jsem uslyšela výkřik Rubíny: ,,Lístku! Řekla jsem, že se máš držet u mě! Když nebudeš poslouchat rozkazy, nikdy se nestaneš válečníkem!"
To nezapůsobilo jenom na mého bratra, nýbrž i na mě a Deště a všichni jsme se rychle vrátili k nim. Stejně jsem vybili už trochu energie, takže jsme zbytek cesty více poslouchali.
,,Zapamatujte si ten pach," poučil nás Sametový dráp, když jsme se po nějaké době zastavili. Došlo mi, že jsme na kraji našeho území, které hraničí s jiným klanem. ,,Kterému klanu podle vás patří?"
,,Diamantový," odpověděl jsem sebejistě.
Blizzard na mě upřela rudé oči. ,,A kde si na to přišel?"
To mě trochu znervóznilo. Řekl jsem to špatně? Pomyslel jsem si. Nicméně jsem si stále trval na svém: ,,Naše území hraničí s dvěma klany-s Diamantovým a Rubínovým. Jenže Rubínový to být nemůže, protože přesně tam jste nás našli."
A navíc, pach Rubínového klanu si pamatuji dokonale, pomyslel jsem si. Často mě pronásledoval ve snech, spolu s mým otcem.
Blizzard se hrdě usmála a pochválila mě: ,,Správně."
Potěšila mě její pochvala a rozhodl jsem se, že si zasloužím i další. Moji sourozenci nebyli moc nadšení, že si všechnu chválu zabírám pro sebe a Lístek mě na to i upozornil. ,,Měl jsi dobře poslouchat starší a jejich vyprávění," řekl jsem mu a on jen důstojně odvrátil pohled.
Pokračovali jsme podél hranice s Diamantovým klanem a když jsme se vynořili z lesa a ocitli se na travnatých pláních, trochu jsem znervózněl. Připomnělo mi to naší cestu s matkou. Naštěstí už ale nevypadala tráva úplně stejně, jako v období hojnosti, takže se to lišilo.
Najednou jsme zahlédli vysoký, listnatý strom, který se tyčil prakticky uprostřed ničeho. Okamžitě jsem ho poznal a poznal bych ho, i kdybych byl stejně nedbalý jako Lístek a neposlouchal vyprávění starších. Protože matka mi o tomhle stromě říkala.
,,Co je to za strom?" Podivil se Lístek a já jen zavrtěl hlavou.
,,Není to Posvátný strom?" Zeptal jsem se. Ostatně, mohl jsem to říct taky: ,To je Posvátný strom' ale nechtěl jsem, aby ostatním přišlo, že si o sobě myslím něco víc.
Blizzard se zazubila. ,,Ano." přikývla. ,,Tady se odehrávají-"
,,Shromáždění," doplnil jsem jí. ,,Koná se vždycky o úplňku a jedná se o mírovou schůzi mezi vybranými kočkami ze všech klanů."
Fajn, mohl jsem se začít trochu krotit a nechat i Lístka a Deště, aby něco řekli. Ti však nevypadali, že by to věděli. V tom případě to bylo dobře, ne? Zachránil jsem je před odpovídáním.
Když jsme procházeli kolem území Rubínového klanu a do nosu mě praštil jejich pach, všichni jsme ztichli. Cítili jsme nepokrytou nenávist vůči Rubínovému klanu a to i přes skutečnost, že náš otec byl pravděpodobně zrádce, takže za smrt naší matky může on a ne celý klan.
Najednou jsem si uvědomil, že pach Rubínového klanu je čerstvý a brzo jsme je i zahlédli. Vjela do mě zlost, ale ulevilo se mi, že jsem nespatřil otce. Byli na své straně území, pravděpodobně na hlídce.
Blizzard se ale skryla v trávě a ani nemusela nic říkat a mi udělali to samé.
,,Zaútočíme?" Zeptal jsem se vzrušeně. Nijak se mi nelíbila představa, že bych musel třeba někoho zabít-kromě otce-ale s Rubínovým klanem bych si to s radostí vyřídil.
,,Jo!" Vypískl Déšť. ,,Vyprášíme jim kožich!"
,,Ne!" zavrčel na nás Sametový tiše. ,,Nezaútočíme, pokud nepřekročí hranice."
Sledoval jsem, jak se hlídka tří válečníků blíží. Taky jsem zavětřil pach zajíce. A nepřátelská hlídka očividně taky.
Jedem z nich zavětřil a přikrčil se do loveckého postoje.
,,Ne!" Sykl druhý válečník. ,,Je na území Smaragdového klanu!"
,,No a?" Ušklíbl se ten třetí. ,,To mají za ty koťata, co nám tak sprostě ukradli!"
Myslí tím nás? Pomyslel jsem si ve chvíli, kdy první kocour vyběhl a překročil hranici. Překvapil zajíce a usmrtil ho.
To už jsem ale nedokázal dál klidně sledovat-ani moji bratři. Všichni tři jsme se syčením a vrčením vyběhli k vetřelcům.
Moje zlost nad krádeži naší kořisti byla ještě znásobena vzpomínkou na smrt naší matky.
Dva další válečníci byli okamžitě u svého druha, který stále svíral v tlamě zajíce. Zavrčeli na nás a v tu chvíli se z trávy vymrštila Blizzard a zakryla nás vlastním tělem.
To se očividně nelíbilo Lístkovi, který vykřikl: ,,Já chci bojovat."
,,Budeme bojovat," uklidňoval jsem ho. ,,Protože je stejně nemůžeme nechat jen tak odejít. Boje se dočkáme."
A byl jsem stejně krvelačný, jako můj bratr. Protože proti nám stál klan, jehož člen zavraždil naší matku.
Hnědý válečník pustil zajíce na zem a posměšně se na Blizzard podíval. Uvažoval jsem, jestli to není ten hnědý kocour z minula, ale nakonec jsem usoudil, že ne. Přecejen, tam ten byl ledově klidný, tohle byl škodolibý zmetek. ,,Takže se konečně setkáváme s tou pověstnou Blizzard," řekl s úšklebkem. Nevěděl jsem, že Blizzard je tak známá i v ostatních klanech.
Neviděl jsem, jak se Blizzard nebezpečně usmála. ,,Jsem ráda, že znáš mé jméno," řekla. ,,Bohužel, o tobě ani tvých kamarádech jsem v životě neslyšela. Asi se není čemu divit."
Hnědý kocour přimhouřil oči.
,,Moc se omlouváme," vyhrkl bílý válečník, který předtím upozornil na skutečnost, že zajíc se nachází za hranicí jejich vlastního území. ,,Nechtěli jsme-"
,,Nemáme se proč omlouvat," vyprskl druhý kocour, černý s šedými fleky. Uvědomil jsem si, jak jsou mladí, museli být sotva jmenovaní válečníci. Já osobně jsem si sice nedokázal představit rozumné a moudré kočky, které by patřili do Rubínového klanu-ač jsem si uvědomoval, že to jsou předsudky, způsobené rolí našeho otce ve smrti naší matky-ale vsadil bych se, že starší kočky by jen tak na naše území nevtrhly. ,,Ukradli jste nám koťata!" Dodal černý kocour.
,,Tihle vám nikdy nepatřili!" Vyprskla Blizzard a trhla hlavou k nám.
,,Jo jako!" Ozval se Lístek. ,,Jsme věrní Smaragdovému klanu."
Souhlasně jsme s Deštěm zabručeli, ale já jsem se naokamžik neubránil myšlence, jak by náš život vypadal, kdyby tehdy matka nezemřela a ona nás přivedla do Safírového klanu. No, tak hlavně by byla naživu. To by bylo super. Ale zároveň bych nikdy nepoznal Blizzard a tu jsem měl opravdu rád.
Hnědý kocour si pohrdlivě odfrkl. ,,Tyhle jsem nemyslel," ušklíbl se. ,,Ačkoliv i ty jste nám ukradli."
Hu? Tak jaká koťata myslel? Nechápal jsem.
,,Ta ukradená koťata! Sněženčina!" Zavrčel černošedý kocour. ,,Našli jsme tam váš pach!"
Viděl jsem, jak se Blizzard naježila. ,,Smaragdový klan vám žádné koťata neukradl!" Namítla.
Hnědý kocour si znovu odfrkl. ,,Jasně," zavrčel. ,,A proto jsme tam našli váš pach."
,,Asi vám neslouží čich!" Vyštěkla Blizzard, čímž naprosto vystihla moje myšlenky. Černošedý a hnědý kocour se naježili, jen ten bílý vypadal, že je mu tohle všechno proti srsti.
,,Já si spíš myslím, že se to jenom snažíte svést na náš klan," pokračovala Blizzard. Zastříhal jsem ušima. Byla to provokace? Vypadalo to, že ano. Kdyby se jednalo o jakýkoliv jiný klan, asi bych uvažoval, jestli není lepší, Blizzard zastavit. Ale jelikož se jednalo u Rubínový... S radostí jí přenechám slovo. ,,Protože nejste schopni uhlídat vlastní koťata!"
V tu chvíli se na ní hnědý kocour vrhl. Blizzard se nestačila vyhnout a on jí srazil na zem. Než toho však mohl využít, kopla ho do břicha a odhodila od sebe. Rubína a Sametový dráp vystřelili z trávy jako blesk. Ti dva zaútočili na černošedého a bílého kocoura a moji bratři se k nim přidali. Já naopak šel pomoct Blizzard, ačkoliv jsem dobře věděl, že by to zvládla sama. Přesto jsem toužil aspoň trochu pomstít matčinu smrt, byť na jiném kocourovi. Cítil jsem, jak mi v žilách proudí adrenalin, chlupy létali vzduchem, ozývalo se zuřivé prskání.
První utekl bílý kocour a jeho dva druhové ho po chvíli následovali.
,,A už se nevracejte!" Prskl bojovně Lístek.
,,Jak je možné, že kdykoliv jste poblíž," ozval se Sametový dráp s pohledem upřeným na nás tři. ,,Tak se strhne nějaká rvačka."
Uznal jsem, že to je velmi pravdivé. Nejdřív otec a matka, potom první boj Blizzard a hlídky Rubínových a teď tenhle.
Lístek to očividně vzal jako pochvalu a hrdě vypjal hruď.
,,Radši pojďte," řekla Rubína zachmuřeně. ,,Z tohohle budou problémy."

Když jsme se vrátili do tábora, všechny rozrušil pach Rubínového klanu, který se držel na naší srsti.
Zjizvený měsíc vystoupil ze své jeskyně a s přimhouřenýma očima se na nás podíval.
Sametový dráp mu v rychlosti vysvětlil, co se stalo. Kočky začali pobouřeně prskat, když slyšeli o lovení na našem území-králíka jsme donesli do tábora-a následně o obvinění z krádeže koťat.
Čekal jsem, jestli se Zjizvený měsíc na Blizzard naštve-přecejen, ona vyprovokovala Rubínový klan a já byl připraven jí hájit-ale on se jenom zamračil a rozčíleně mrskl ocasem. ,,O tomhle si se Slunečním měsícem zítra promluvím," zamumlal a pak se bezeslova vrátil do doupěte. Došlo mi, že zítra je Shromáždění. Nepochyboval jsem o tom, že nás tam nevezmou, takže jsem si ani nedělal naděje.
Lístek však měl jiný názor.
Sotva jsme si sedli k jídlu, začal ostatním učedníkům vyprávět o naší bitce-hodně věcí si tam přikrášlil a já ho musel krotit, aby se náhodou ze tří válečníků nestal celý klan, který on porazil úplně sám, zatímco my se třásli strachy.
,,Každopádně," pokračoval Lístek. ,,Vsadím se, že nás vezmou na Shromáždění."
,,Vážně?" Odfrkla si Skvrna, bílá kočička s hnědými a černými skvrnami a modrýma očima. ,,Já si to teda nemyslím. Ani my jsme ještě nebyli na Shromáždění, teď bude určitě řada na nás."
,,Jenže vy jste nebojovali v žádné bitvě," namítl Lístek.
Vyměnil jsem si se Skvrnkou významný pohled. Moc dobře jsem věděl, že půjde ona a její sestra.
,,A... Myslíte, že půjde Bělásek?" Zeptal jsem se váhavě. Všichni jsme se po očku podívali na bílého kocourka, který nervózně pojídal myš vedle své sestry.
Skvrnka si povzdechla. ,,Nevím. K čemu by mi tu bylo? Nic by neslyšel."
Bylo mi hluchého kocourka líto, ale nedokázal jsem si představit, co by v klanu mohl dělat.
,,Co vlastně tak dělá, celé dny?" Zajímal jsem se.
,,No, kočky ho berou na výcviky," vysvětlovala Skvrnka. ,,V lovu je mizerný. Nic neslyší, takže neví jestli nedělá nějaké zvuky, které by ho prozradili. Boj už taková tragédie není, ale je těžké ho něco naučit, když mu nejdou dát pokyny. A nedokážu si představit, co by dělal v bitvě, kde musí dostávat rozkazy, například k ústupu, nebo naopak útoku."
,,Já bych nikdy neustoupil," ozval se Lístek, kterému očividně vadilo, že řeč už se netočí kolem něj a jeho hrdinských skutků.
,,Někdy je lepší vyčkávat," připomněla mu Snížka, bílá kočička se zelenýma očima a přátelsky do něj šťouchla.
Lístek něco zabrblal.
Já jsme pořád musel přemýšlet nad hluchým kocourkem.
,,Škoda, že neexistuje způsob, jak bychom mu mohli něco říct, aniž by jsme my sami promluvili," povzdechla si Snížka. Na chvíli jsem dostal nejasnou myšlenku, ale v tu chvíli k nám přišla Kapka s tím, jestli jsme v pořádku.
,,Jasně," řekl Déšť. ,,Rubínový klan se nás ani nedotkl."
Konverzace se zase otočila směrem k bitce, což se Lístkovi líbilo, ale já pořád uvažoval nad hluchým učedníkem.

Nijak mě nepřekvapilo, že nejdeme na Shromáždění. Přecejen, učedníky jsme byli sotva dva dny, nemohli jsme čekat, že půjdeme hned na první Shromáždění. Lístek to tak pozitivní nebral-tvrdil, že když už jsme zahnali ty ,Rubínové prašivce' jak je nazval, tak že bychom si zasloužili jít na Shromáždění. Bylo marné, snažit se ho přesvědčit o opaku.
Takže zatímco jsem poslouchal jeho reptání, schoulil jsem se do klubíčka v doupěti učedníků a usnul.

Fuj, byla moje první myšlenka. To je zima!
Otevřel jsem oči a zvedl se na nohy. Zmateně jsem zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Kde to jsem? Uvažoval jsem. A jak jsem se sem dostal?
Nacházel jsem se v lese. Jelikož jsem nikdy nebyl v jehličnatém lese, bylo to pro mě něco nového. Černé stromy zakrývaly noční oblohu, po zemi se plazila mlha. A byla mi příšerná zima, tak až mi skoro ztuhly tlapky. Nenapadlo mě nic jiného, než se vydat někam dál, protože kdybych zůstal na místě, pravděpodobně bych umrznul.
Ze všeho tady kolem, mi běhal mráz po zádech. Bylo tu až děsivé ticho, jedinými zvuky bylo křupaní větviček pod mýma nohama a můj zběsilý tlukot srdce.
KDE TO SAKRA JSEM?
Najednou jsem se vynořil na menším útesu-stále jsem byl v lese-a když jsem se podíval dolů, zahlédl jsem v ne moc hluboké jámě, kočičí tábor. Poznal jsem to, jelikož tu bylo až moc koček pohromadě.
Ale tohle se v ničem neblížilo prosluněnému táboru v Smaragdovém klanu, kde se skoro vždy vznášela pozitivní atmosféra. Tady jsem cítil krev, smrt a zlo.
Viděl jsem, jak na sebe kočky navzájem vrčí, když se přiblížili moc blízko k sobě, jak jsou jejich těla pokrytá nesčetnými jizvami a že jedí mršiny.
A pak jsem uslyšel mňoukání koťat.
Z velkého doupěte pod kameny vyšel mohutný, černý kocour s modrýma očima a vyštěkl na jiného válečníka: ,,Odveď ty koťata pryč!"
,,Nezabijeme je?" Zeptal se nadějně jiný válečník.
,,Jo," podpořil ho další. ,,Jsou příšerně umňoukaná."
,,Ne," zavrčel černý kocour. ,,Potřebujeme koťata. Ale nechci je mít v táboře, dokud nebudou dost staré na to, aby byla podrobena výcviku. Víš, kam je ukrýt."
Válečník, který byl osloven jako první, jenom mlčky přikývl a vklouzl do napohled nepohodlného, trnitého keře. Za chvíli se vrátil se dvěma malými koťaty v tlamě a vyrazil z tábora pryč.
Přál jsem si ho následovat, ale nemohl jsem. Místo toho, jsem koutkem oka zaznamenal slabou, modrou záři. Nechápavě jsem se otočil. Přímo přede mnou se kousek nad zemí vznášela modré, tlumené světlo, které bylo čím dál jasnější a brzo začalo nabírat tvar.
Okamžitě jsem poznal, o kterou kočku se jedná. ,,Mami..." Vydechl jsem.
Vypadala úplně stejně, až na to, že její srst se třpytila jako pokrytá námrazou a vyzařovala z ní atmosféra tajemna, ledu a ohně.
,,Můj milý Jestřábku," usmála se. Zarazilo mě, že znala mé nové, učednické jméno. ,,Přála bych si, abych měla víc času a mohla si s tebou popovídat. Jenže ten čas nemám a já ti potřebuji říct, co máš dělat."
Skoro jsem jí neposlouchal. Pokud tohle byl sen, tak byl neskutečně realistický a já už se nechtěl probudit.
,,Byl pro tebe přichystán velký osud," pokračovala. ,,Ale abys ho dosáhl, musíš nejdřív zachránit ty koťata. Ten tábor, co jsi právě viděl, patřil Temnému klanu. A ta koťata, naopak patřila klanu Rubínovému. Byla ukradena Temnými, pro jejich plány-aby se Smaragdový a Rubínový klan navzájem oslabili a oni tak mohli zaútočit, aniž by hrozilo, že znovu utrpí porážku. Proto unesli koťata Rubínového klanu a svedli to na Smaragdový. A dávej si pozor-zrada bublá hluboko pod povrchem a nepříjde jen z jednoho místa, nýbrž hned z několika."
Překvapeně jsem zamrkal a napadlo mě, jestli se náhodou nejedná o sen seslaný Hvězdným klanem.
,,Vydej se na území Rubínových, překonej Malé Skály a když si nebudeš vědět rady, zeptej se racka," řekla matka. ,,A pospěš si."
V tu chvíli jsem byl konečně schopen mluvit, ale k mému zděšení se krajina a s ní i moje matka začala rozplývat.
,,Ne!" Vykřikl jsem. ,,Mami-"

,,Zbláznil ses?" Probudilo mě něčí zavrčení. ,,Všechny jsi tím svým křikem vzbudil!"
Otevřel jsem oči a překvapeně zjistil, že se nacházím v doupěti učedníků a že na mě hledí spousta rozzlobených tváří. Vzbudil jsem prakticky všechny, s vyjímkou Běláska, který spokojeně pochrupoval.
Lístek najednou zastříhal ušima. ,,Už se vrací!" Vyjekl vzrušeně a všichni učedníci se okamžitě hrnuli z doupěte, jelikož chtěli slyšet novinky ze Shromáždění. Já jsem byl ven proti své vůli vytlačen rovněž.
Pořád byla noc a hvězdy na mě přátelsky mrkaly s oblohy. Podíval jsem se na ně a v duchu uvažoval, jestli se vážně jednalo o vzkaz Hvězdného klanu. A pokud ano, proč ho posílali zrovna mě?
Kočky, co se vraceli z Shromáždění však zvědavé učedníky odbyli s tím, že se to dozví ráno. Takže se mrzutě vraceli do doupěte a i když se všichni ponořili do spánku, já už znovu nebyl schopen usnout.

Ráno jsem se konečně dozvěděl všechno, co se stalo na Shromáždění.
A když jsem uslyšel o kradených koťatech, překvapeně jsem se napřímil. Můj sen byl pravdivý. A já neměl sebemenší tušení, co bych s tím měl dělat.
,,Blizzard?" Oslovil jsem svou učitelku nervózně. ,,Půjdeme dnes cvičit sami?"
Měl jsem v plánu se jí zeptat na Hvězdný klan. Možná mi poradí, co dělat. Ulevilo se mi, když svolila. Nechtěl jsem o tom zatím mluvit s nikým jiným.
Blizzard mě vedla lesem a i ona byla očividně ztracená ve svých myšlenkách, protože se najednou zastavila a nepřítomně hleděla na jedno místo. Tázavě jsem zamňoukal, ona jen potřásla hlavou a pokračovali jsme v cestě.
Po nějaké době jsme narazili na prosluněnou mýtinu, která se zdála ideálním místem pro výcvik.
Pozorně jsem sledoval, jak mi Blizzard předvádí lovecké postoje a vyhnal z hlavy všechno, co s tím nesouviselo. Sotva jsem to jednou zopakoval, navrhla, jestli bych už nechtěl jít ulovit svou první kořist. Vzrušeně jsem se naježil a vykřikl: ,,Jo!"
V tu chvíli jsem skoro přestal myslet na podivný sen.
Blizzard přikývla. ,,Až bude slunce nejvýš, sejdeme se zase tady a společně se vrátíme do tábora, co?" Zeptala se.
Skoro jsem jí neposlouchal, jak jsem se těšil na svůj první lov. Od příchodu do klanu jsem jedl spoustu čerstvé kořisti a nedokázal jsem uvěřit, jak mi předtím mohli chutnat ty hnědé kuličky, co jsem občas dostal od dvounožců.
Oba jsme tedy znovu vklouzli do lesa a vydali se na lov.
Plně jsem se soustředil na všechny zvuky a pachy v lese, napnul jsem své smysly a vystrnadil ze své hlavy všechno, co se netýkalo lovu. Větřil jsem a snažil se přijít na to, který pach patří kořisti. Ono to nebylo úplně nejjednodušší, jak by se mohlo zdát. Prvních pár úplňku svého života jsem strávil jako mazlíček a v táboře jsem sice z lesa cítil spoustu vůní, ale skoro žádnou jsem nikdy nedokázal k ničemu přiřadit.
Když jsem však ucítil pach, který mi byl povědomý. Myš! Okamžitě jsem se zastavil, zůstal jako přikovaný a snažil se myš zahlédnout. Natahoval jsem uši tak dlouho dopředu, až jsem konečně zachytil rychlý tep maličkého myšího srdce. Pak jsem zahlédl, jak se cosi hnědého pohnulo. Zvířátko se prodíralo spadanými, suchými listy. Posunul jsem se blíž, pořád jsem úzkostlivě udržoval váhu ve stehnech až do chvíle, kdy jsem mohl udeřit. Pak jsem se mocně odrazil zadníma nohama a skočil tak prudce, až listy vyletěly do vzduchu.
Myš vyrazila, ale já byl rychlejší. Vyhodil jsem jí jednou tlapkou do vzduchu, aby dopadla na zem a vrhl se na ni. Rychle jsem jí jediným pohybem zakousl. Naokamžik jsem vzrušením skoro nedýchal. Lahodná vůně myši útočila na mé smysly a já byl v pokušení si jí sníst. Ale moc dobře jsem znal válečnický zákoník.
Nebyl jsme vůbec zklamaný. Byla to moje první kořist!

A pak už se mi jenom dařilo. Kořist, jakoby mi sama od sebe skákala do cesty a požadovala, abych je ulovil. Jenže vzhledem k tomu, jak jednoduché to bylo, jsem začal moc přemýšlet. A překvapivě nad tím snem. Nevěděl jsem si s ním rady. Matka říkala, že mám zachránit koťata Rubínového klanu. Ale proč já? Proč učedník a ještě k tomu z cizího klanu? Po těch koťatech mi vůbec nic nebylo!
A tak jsem se vrátil na mýtinu ustaraný a zamýšlený. Blizzard tam ještě nebyla, takže jsem položil úlovky na zem a civěl do země.
,,Děje se něco?" Zeptala se Blizzard a já sebou překvapeně trhl, jelikož jsem si jí nevšiml.
,,Co? Ne," ujistil jsem jí a doufal, že to znělo aspoň trochu přesvědčivě. Když se sehnula vzít své úlovky, které položila na kraj mýtiny, oslovil jsem jí: ,,Blizzard?"
Tázavě se na mě podívala a já nervózně sklopil pohled. ,,Měla... Měla jsi někdy sen, seslaný Hvězdným klanem?" Zeptal jsem se a modlil jsem se, aby nevybuchla smíchy a neměla mě za hlupáka.
,,Hvězdný klan sesílá sny jen léčitelům, případně velitelům," řekla Blizzard a já poklesl v ramenou. Samozřejmě že jsem to věděl, ale doufal jsem, že řekne něco jiného. Blizzard mi přišla jako dost výjimečná kočka na to, aby byla poctěna snem od Hvězdného klanu. Proč ten úkol vlastně nesvěřili jí? Měla všechno, co já ne-byla válečnice, umělá skvěle bojovat a dovednost, vykroutit se z každé špatné situace.
,,Ale znám jednu výjimku," dodala Blizzard a já se na ní překvapeně podíval. ,,Promluv si s Ledovcem. Kdysi mi vehementně tvrdil, že mu Hvězdný klan sesílá sny," řekla a ušklíbla se. Já však její jízlivý tón ignoroval, jelikož ve mě znovu vykvetla naděje.

Ještě ten večer jsem zašel za Ledovcem a poprosil jsem ho, jestli bych si s ním nemohl promluvit. Tak, aby nás nikdo neslyšel, pokud možno.
Posadili jsme se dál od ostatních a černý válečník se strašidelně bledými, modrýma očima na mě kývnul. ,,Tak mluv," řekl.
Nervózně jsem sklopil pohled. ,,Blizzard říkala, že ti Hvězdný klan sesílá sny."
Neviděl jsem, jak Ledovec přimhouřil oči. ,,Nevím proč ti to říkala, ale není to pravda," řekl.
Urychleně jsem se mu podíval do zamračené tváře. ,,Mě Hvězdný klan taky seslal sen!" Vyhrkl jsem až moc hlasitě a ihned jsem si v duchu nadával, protože to mohl někdo slyšet.
Ledovec zastříhal ušima. ,,Mluv," řekl nakonec.
Já jsem mu tedy ve stručnosti vylíčil, co se mi zdálo. Vynechal jsem všechny slova o velkém osudu, protože se mi nezdálo, že je to informace pro všechny uši. Kdykoliv někdo prošel kolem, zmlkl jsem a pak pokračoval.
Když jsem to konečně dovyprávěl, Ledovec dlouhou chvíli mlčel.
,,A já nevím co mám dělat," dodal jsem.
,,Není to jasné?" Podivil se Ledovec. ,,Musíš splnit to, oč tě žádá. Mé sny od Hvězdného klanu ustaly hned po bitvě s Temným klanem. Musel jsem v ní být, Hvězdný klan mi to řekl. A mám takové tušení, že vím proč. Ještě, než ses přidal k nám do klan a vůbec, možná ještě než ses narodil, bylo řečeno několik proroctví. Neměl jsem o nich nic vědět, ale náhodou jsem je zaslechl. Jedno nás varovalo před zjizvenou kočkou a druhé před černým, modrookým kocourkem. Kočky z klanu si mysleli, že se jedná o mě, ale v bitvě jsem potkal jednoho kocourka... Černá srst, modré oči... A ten nejlepší vrah, jakého jsem kdy viděl. Myslím, že mě tam Hvězdný klan poslal, abych se dozvěděl, že já nejsem tím, před kým jsme byli varováni."
Zamrkal jsem. ,,Zjizvená kočka?"
Ledovec se zatvářil zamyšleně. ,,Věř, vím toho asi tolik, co ty. Někdy uvažuji, proč si Hvězdný klan vybírá tak složité cesty k tomu, aby jsme se něco dozvěděli. Ale pak jsem si řekl, že kdyby nám to usnadňovali, nikdy by z nás nebyly pravé kočky. Ale to jsme odbočili. Zkrátka a jednoduše se musíš vydat na záchranu těch koťat."
,,Ale proč já?" Nechápal jsem. ,,Jsem učedník sotva dva dny a navíc, ta koťata patří Rubínovým. Co by mi mělo být do Rubínového klanu?"
Obzvláště, když tam byl vrah mé matky. Nebyl jsem vůbec rád, že budu zachraňovat koťata zrovna Rubínovým.
,,Mě se neptej," pokrčil rameny Ledovec. ,,Cesty Hvězdného klanu jsou většinou nevyzpytatelné."
To jsi mi moc pomohl, pomyslel jsem si a jenom se došoural do doupěte. Schoulil jsem se do klubíčka na kraji doupěte. Déšť se na mě udiveně podíval, když si všiml, že jsem mu zabral místo, ale já dělal, že spím. Když budu muset odejít, tak rozhodně nechci někoho přelézat.
Jenom jsem uvažoval, kdy ta chvíle příjde.
Zatímco se tábor pomalu ponořoval do ticha a klidu noci, já neklidně ležel v doupěti a nedařilo se mi usnout. Nakonec jsem vylezl z doupěte a pohlédl na oblohu. Byla z větší části pokrytá hustými mraky, ale měsíc ještě zakryt nebyl a vrhal na mě chladné, bílé světlo.
Když to budu odkládat, ničemu tím nepomůžu. Rozhodl jsem se. Ještě dnes odejdu z tábora Smaragdového klanu a splním to, oč mě požádal Hvězdný klan.
Sotva jsem se zvedl, z doupěte naproti se vynořila bílá kočka a překonala vzdálenost mezi námi několika skoky. Nestačil jsem se vrátit zpátky do doupěte a ocitl jsem se přímo naproti Duchařce.
Přikrčil jsem se a čekal, až se mě začne vyptávat, jenže ona místo toho položila něco na zem a tiše řekla: ,,To jsou cestovní byliny. Cesta, na kterou se vydáváš, je dlouhá a potřebuješ něco, co zažene hlad."
Vykulil jsem oči a když se na mě podívala, ušklíbla se. ,,Jsem léčitelka. Vím toho hodně," řekla. ,,A pokud tady nechceš stát ještě dlouho, tak bys měl sníst ty byliny."
Opatrně jsem se k nim sehnul a očichal je.
,,Nesnažím se tě otrávit," poznamenala Duchařka. Já na to radši nic neřekl a poslušně byliny snědl. Byly odporné a hořké a já litoval, že jsem je vůbec jedl. Pak jsem se napřímil a poděkoval Duchařce.
Ona jen mávla ocasem a řekla: ,,A teď už padej."
Jenom jsem kývl a vydal jsem se z tábora. Jelikož kočky začaly pracovat na obraně tábora, chvíli mi trvalo najít vchod, ale pak se mi to podařilo a já vyklouzl z tábora.
Uvažoval jsem, kudy se vydám. Nakonec jsem se rozhodl, vzít to podél hranic, protože tam můžu proběhnout kolem Posvátného stromu a tam se můj pach mezi těmi dalšími ztratí. Proto jsem si nedělal starosti s tím, kde svůj pach nechávám.
Když jsem běžel lesem, cítil jsem vzrušení a zároveň strach a neustále jsem se sám sebe ptal, jestli to byl dobrý nápad a proč to vůbec dělám.
Nechci zklamat matku, uvědomil jsem si. A ač toužím po pomstě, rovněž nechci, aby jsme proti Rubínovému klanu bojovali, obzvláště, když my za nic nemůžeme a dělalo by to užitek Temnému klanu.
Vytrvale jsem běžel lesem, ale brzo se viditelnost rapidně snížila, jelikož začalo pršet. Koruny stromů mě víceméně ochránili, ale čím víc uplynulo času, tím víc pršelo, takže na mě brzo lilo tolik, že by to nebylo lepší ani uprostřed pusté louky. Neuvěřitelně mě to rozčilovalo a ani myšlenka, že déšť smyje můj pach, mě nijak neutěšila.
Běh není nijak namáhavá činnost, co se týče myšlení, takže jsem se neubránil pochybovačným myšlenkám.
Přestaň fňukat! Okřikl jsem se v duchu. Hvězdný klan ti zadal úkol a ty ho splníš!
Pokusil jsem se upnout k téhle myšlence a k tomu, že Hvězdný klan určitě ví, co dělá.
Netrvalo dlouho a vyběhl jsem z lesa. Ucítil jsem slabou, pachovou značku, částečně zakrytou deštěm a pustil se podél ní.
Déšť nijak neustával a bušil mi do srsti. Voda mi kapala do očí a čvachtala mi pod nohama. Bylo to nepříjemné a navíc jsem patřil ke kočkám z delší srstí, takže to pro mě bylo ještě horší. Taky bylo těžké, držet se pachových značek, jelikož déšť smýval všechny pachy. Po nějaké době jsem zahlédl temnou siluetu Posvátného stromu a ulevilo se mi. Přesto jsem byl teprve v polovině cesty, nemluvě o tom, že jsem měl ještě nějaký úkol.
Přiběhl jsem k Posvátnému stromu a lehl si k jeho kmenu. Bylo to poprvé, co jsem byl u něj tak blízko, protože zatím jsem se Shromáždění neúčastnil. Ve vzduchu se i přes déšť, stále vznášely pachy koček, které se tu nedávno sešly.
Chvíli jsem si odpočinul a pak jsem znovu vyrazil. Jakmile jsem překročil hranici s Rubínovým klanem, začal jsem být opatrnější. Pochyboval jsem sice, že v tomhle dešti narazím na nějakou hlídku a pokud ano, tak mě ani neucítí. Problém byl, že já je neucítím rovněž. Jenom jsem se modlil, abych se nesetkal se svým otcem.
To by taky nemuselo dopadnout dobře. Byl jsem v pokušení tvrdit, že pro něj, ale on byl dospělý kocour a já sotva odrostlé kotě. Takže bylo celkem jasné, jak by případný střet skončil.
Krátce poté, co jsem opustil bezpečí Posvátného stromu, jsem narazil na menší říčku. Nebylo nijak těžké jí přebrodit a skoro jsem necítil rozdíl v mokré srsti. Stejně jsem byl promočený až na kost už předtím.
S úlevou jsem však zaznamenával, že déšť se pomalu uklidňuje. To však byla i má nevýhoda, protože déšť smýval pachy a jestli mě někdo ucítí, nedopadne to dobře.
Najednou jsem si něco uvědomil s takovou hrůzou, až jsem málem zakopl a spadl.
Kde jsou sakra Malé skály? Pomyslel jsem si zhrozeně. Slyšel jsem, že se jedná o velké, ostré balvany, trčící ze země v pustých pláních, kde nežije nic jiného, než zlo a temné bytosti. Ale kde přesně se nachází, to jsem nevěděl.
,Vydej se na území Rubínových, překonej Malé Skály a když si nebudeš vědět rady, zeptej se racka,' zazněl mi v uších hlas mé matky.
Zeptej se racka.
A to má znamenat jako co? Kdybych o těchto ptácích neslyšel od starších-především od Větrnice, která dřív prý žila u toho největšího jezera, jaké může existovat a jehož voda se nedá pít, jelikož je slaná-ani bych nevěděl, že něco takového existuje. A ve vyprávění Větrnice navíc nebylo nic o tom, jak vypadají. A co víc, ptáci neumí mluvit!
Nemohl mi Hvězdný klan poslat nějaké konkrétnější informace? Třeba něco, co by mi přesně řeklo, kde mám najít ta koťata?
Zlostně jsem zabrblal. Byl jsem podrážděný a zmatený, nic jsem nechápal, nechtěl jsem tady být, rozčiloval mě ten déšť a silně se mi příčilo, že musím pomáhat Rubínovému klanu.
Splň to, o co tě Hvězdný klan žádá, pomyslel jsem si. Ať to bude trvat jakkoliv dlouho.
Měl jsem sice své pochybnosti, ale ani ty neotřásly tou silnou vírou ve Hvězdný klan. Nezklamu je.
Usoudil jsem, že bych se měl radši prospat. A ačkoliv asi nebylo nejlepší, zdřímnout si na území nepřítele, pochyboval, že bude Hvězdnému klanu co k čemu, když se únavou zhroutí uprostřed zachraňování koťat.
Území Rubínového klanu se rozkládalo především na holých pláních a nebylo kde se schovat. Takže jsem se musel spokojit s otrhaným keřem, který jsem i tak považoval za zázrak. Schoulil jsem se pod ním a usnul i přesto, že mi byla zima a moje srst byla nasáklá vodou.

Vzbudilo mě zlostné zavrčení a já se prudce probudil. Přímo před keřem, ve kterém jsem se v noci ukryl, stál černý a bílý kocour.
,,Co tady děláš?" Zavrčel černý kocour a probodával mě zamračeným pohledem.
,,Co sis myslel?" Přidal se k němu bílý válečník, ve kterém jsem poznal toho, který se účastnil nedávné bitky s Blizzard, Rubínou, Sametovým a mými sourozenci. ,,Takhle vyspávat na cizím území!"
,,Já-" vykoktal jsem a horečně hledal výmluvu.
Černý kocour ke mě začichal a já viděl, jak se naokamžik zatvářil zaujatě.
Uvažoval jsem, jestli jim říct pravdu, nebo lež.
,,Vylez z toho křoví," zavrčel černý kocour a já tak poslušně učinil.
Radši jsem sklonil zrak, aby jsem mu nijak nedal najevo nepřátelství. Přitom jsem v rychlosti zkontroloval situaci. Bylo časně ráno, na nebi se převalovaly světle šedé mraky, ostrý vítr mi rozevlál srst a na trávě se třpytily kapičky deště. Kromě těch dvou tu očividně nikdo jiný nebyl, nebo jsem si jich aspoň nevšiml. Ulevilo se mi, že mě nenašel můj otec. To byl dopadlo ještě hůř.
,,No?" Pobídl mě černý kocour.
,,Já-" zopakoval jsem, jelikož jsem si nebyl jistý, co bych měl říct. No, Hvězdný klan mě pověřil, abych zachránil VAŠE ukradená koťata a chtějí, abych mluvil s ptáky. A zmínil jsem se o tom, že nesnáším Rubínový klan kvůli svému otci, nebo že jsem se stal učedníkem sotva před pár dny?
To by mě určitě poslali někam. A tak jsem si vymyslel první výmluvu, která mě napadla. ,,Odešel jsem od Smaragdového klanu," řekl jsem nakonec. Popravdě, nebylo to vůbec jednoduché.
Černý kocour přimhouřil oči. ,,Proč?"
Nervózně jsem se ošil. ,,Neměli mě tam rádi," řekl jsem neurčitě a pro efekt popotáhl jako smutné kotě.
,,To není důvod, chodit a vyspávat na našem území," řekl černý kocour. Jakmile se přesvědčil, že pro ně neznamenám žádné nebezpeci-což jsem neznamenal ani předtím-vypadal mnohem klidněji.
,,Uh, chtěl jsem se zeptat, jestli bych se nemohl přidat k vám," vyhrkl jsem dřív, než jsem se stačil zastavit.
Pitomče! Vykřikl jsem. Máš plnit úkol! A co si otec asi pomyslí, když napochoduju přímo do tábora s tím, že se chci přidat k nim? Zabije mě na místě!
Černý kocour zamrkal. ,,No, o tom já nerozhoduji," řekl nakonec. ,,A něco se mi na tobě nezdá. Nicméně, nebude na škodu, když tě zavedeme za Slunečním měsícem. Hvězdný klan ví, že potřebujeme nové válečníky. Tak pojď."
Neměl jsem na výběr a se svěšenou hlavou je následoval.
,,Jak se vůbec jmenuješ?" Zeptal se mě černý kocour. Kráčel vedle mě, z druhé strany bílý kocour. Byl jsem si celkem jistý, že vím proč. Cítil jsem se na tomhle území nejistě, nejen proto, že jsem si zvykl na lesní prostředí. Přecejen, byl jsem učedník Smaragdového klanu a právě jsem lhal do očí dvěma válečníkům z klanu Rubínovému. Rozhodně jsem se tady nemohl cítit bezpečně. A ještě tu byla jedna malá drobnost.
Můj otec, který by mě s největší chutí zabil.
,,Jestřábek," řekl jsem. Nevěděl jsem, jestli před nimi mám dělat slabého, nebo odvážného. Popravdě, byl jsem vyděšený až na kost, zároveň jsem se však cítil podivně napružený a vzrušený.
,,Tohle je Racek a já jsem Smrtijed," představil je oba černý kocour.
V tu chvíli jsem se šokem zastavil.
,Vydej se na území Rubínových, překonej Malé Skály a když si nebudeš vědět rady, zeptej se racka.'
,Víš, mám v plánu zabít svého bratra.  On se totiž stal zástupcem, hlupák.'
A zástupcem Rubínového klanu byl Smrtijed.
Zatočila se mi hlava. Jaká je šance, že narazím zrovna na ty dva? Bratra mého otce a kocoura, který mi možná pomůže v hledání koťat.
,,Hej?" Oslovil mě Smrtijed. ,,Jsi v pohodě?"
,,Eh, jasně," zamumlal jsem a pokračoval v cestě. Smrtijed po mě vrhl podezíravý pohled, nicméně nic neřekl.
Já jsem se v duchu snažil uvěřit tomu, co jsem slyšel. Bratr mého otce! A kocour, který mi snad pomůže na téhle hloupé cestě!
To nemůže být náhoda, pomyslel jsem si. Vsadím se, že Hvězdný klan chtěl, abych je potkal.
Snažil jsem se rozhlížet kolem sebe, aby mi neuteklo nic zásadního, ale na území Rubínového klanu toho nebylo moc k vidění. Jenom velké, travnaté pláně.
,,Takže," prolomil ticho Smrtijed. ,,Nejsi náhodou jedním z těch koťat, o které se tu ne tak dávno strhla rvačka?"
Nervózně jsem se ošil. ,,Možná?"
Racek si pobaveně odfrkl. Smrtijed se ušklíbl a radši nic neřekl.
Mraky stále visely na obloze, jako připomínka toho, že v noci hustě pršelo. Uvažoval jsem, jestli mě v klanu hledají a jestli se jim vůbec podařilo zachytit můj pach. Už teď se mi stýskalo. Takhle daleko jsem nemohl chránit své sourozence.
Ochráním je, když zabráním bitvě, která by mohla někoho z nich, stát život, pomyslel jsem si. Zároveň jsem přemýšlel, co bude otec dělat, jakmile mě poprvé uvidí. Došlo mi, že ostatním o mě nemůže nic říct, ale já ano. Mohu jim říct, že se je chystá zradit a zabít Smrtijeda. Měl jsem ho v hrsti a on to věděl. Pravděpodobně každou noc uvažoval nad čtyřmi koťaty, která ten den přežila a můžou ohrozit jeho pozici. A jakmile zjistí, že se 'chci přidat' k Rubínovému klanu, vyletí z kůže. A já budu v mnohem větším nebezpečí.
Zároveň to však skýtalo dobrou možnost, zjistit jak je silný Rubínový klan. Ačkoliv jsem si vzpomněl na slova Smrtijeda, kdy říkal, že potřebují nové válečníky. Nešlo mi to do hlavy. Jestli nejsou tak silní, proč by chtěli útočit na Smaragdový klan, kterému se dařilo mimořádně dobře?
Obzvláště teď, když už bylo bezlistí skoro tady?
Najednou jsem před sebou zahlédl shluk spousty trnitých keřů a když jsem se podíval pořádně, zjistil jsem, že tvoří jakýsi kruh. Došlo mi, že se jedná o obranný val tábora.
,,O nic se nepokoušej," varoval mě Smrtijed.
To ani nemám v plánu, pomyslel jsem si trpce. Rubínový klan možná není tak silný, jak vypadá, nicméně s jedním učedníkem si hravě poradí.
Smrtijed proklouzl dírou v keřích, která nepochybně tvořila vchod a my jsme se ocitli v táboře.
Zahlédl jsem jeden strom, který rostl na druhé straně obranného valu a nedaleko něj pařez. Po mém boku byla díra v zemi překrytá větvemi, která mi připomněla doupě válečníků v našem táboře. Usoudil jsem, že zbytek doupat se nachází v hustých keřích a to se potvrdilo, když z nich začali vycházet kočky, jelikož zaregistrovali můj pach.
Měřili si mě nepřátelskýma očima a já uvažoval, jestli je jich opravdu tak málo, nebo je většina na lovu a hlídkách. Rovněž jsem si všiml, že většina z nich je pohublá a nezdravá. Teď mi už vůbec nešlo do hlavy, proč by chtěli útočit na Smaragdový klan.
Z díry mezi kořeny pařezu, vyklouzl velký, nicméně pohublý kocour s hustou, zlatou srstí.
Došlo mi, že se jedná o velitele, Slunečního měsíce a v úctě sklonil hlavu.
Cítil jsem, jak mě přejíždí pohledem. Dobře jsem si uvědomoval, jak jsem oproti těmhle kočkám vykrmený a že z toho pohledu určitě není nadšený. Ani z pachu Smaragdového klanu.
,,Kdo to je?" Zeptal se Smrtijeda.
,,Učedník, který odešel od Smaragdového klanu," vysvětlil zástupce. ,,Chce se přidat k nám."
Váhavě jsem zvedl pohled a podíval se do přísných očí Slunečního měsíce. Nicméně jsem strávil docela dost času pod velením Zjizveného měsíce, jehož pohled byl mnohem strašidelnější. Nebo Duchařka. Ta s těma svýma fialovýma očima dokázala jednoho dost znejistit. Nebo Blizzard. Ta byla nejhorší, obzvlášť když se naštvala. Pocítil jsem osten smutku.
,,A můžeš mi říct, proč si opustil Smaragdový klan?" Nechápal Sluneční měsíc.
Než jsem stačil cokoliv říct, ozval se Smrtijed s lehce pobaveným tónem: ,,Prý ho tam neměli rádi."
Sluneční měsíc podezíravě přimhouřil oči. ,,Dobrá, tedy," řekl nakonec.
,,Co?" Vyjekl nějaký kocour. Vypadal jako učedník a jeho srst byla zbarvená do odstínů plamenů. ,,Nemůžeme přijmout nějakého Smaragdového prašivce!"
Sluneční měsíc ho probodl pohledem. ,,Až budeš velitelem ty, můžeš si určovat, kdo se přidá k nám a kdo ne," řekl. ,,A Smrtijede-jelikož si ho tady přivedl ty, vezmeš si ho na starost."
Nevěděl jsem, jestli se mám cítit šťastně-Smrtijeda jsem zatím moc neznal, ale přišel mi sympatický-nebo nešťastně. Protože, když s ním budu trávit čas, můj otec na nás zaútočí, jelikož jsme oba jeho cíle. Kdybych byl třeba s někým jiným, pravděpodobně by to neudělal.
Usoudil jsem, že jsem spíš nešťastný.
Kočky se pomalu začali rozcházet, ačkoliv si mě pořád měřili nepřátelským pohledem.
Smrtijed se na mě ušklíbl. ,,Takže teď jsi můj učedník? Skvělé," řekl a trhl hlavou k jámě překrytou větvemi. ,,To je doupě učedníků."
Tázavě jsem se na něj podíval, s němou otázkou v očích a on přikývl. Vyrazil jsem tedy k jámě a nahlédl dovnitř. Momentálně tam nikdo nebyl, ale pokud jsem to dokázal určit, moc koček tam nespalo.
,,Nečekej, že k tobě budu hodný," vyprskl nějaký hlas a mě došlo, že se jedná o zrzavého učedníka.
,,Plamínku!" Křikl tmavošedý kocour s hustou srstí. ,,Přestaň se tam vybavovat a pojď!"
Zrzavý učedník na mě ještě zasyčel, pak se rozběhl ke svému učiteli a řekl: ,,Já se nevybavuji! Jen ho upozorňuji, že k němu nebudu hodný!"
Učitelovu odpověď jsem neslyšel.
,,Toho ignoruj," ozval se jiný hlas a já spatřil bílý kočičku, jejíž srst měla lehce zlatý nádech. ,,Můj bratr je pitomec. Ale já tě ráda poznávám, jsem Zářivka."
,,Já Jestřábek," představil jsem se. Cítil jsem se uprostřed tohoto tábora trochu nervózní. No, trochu bylo slabé slovo. Spíš jsem byl skoro ochromený strachy. Ale především z mého otce, než z kohokoliv jiného.
,,Vypadáš docela přešle," poznamenala Zářivka. ,,To sis tolik vzal slova Plamínka k srdci? Neboj, je to blbec. Já se s tebou klidně bavit budu."
,,A ostatní učedníci?" Zeptal jsem se, jen abych prodloužil hovor. Horečně jsem přemýšlel, jak se dostat u téhle svízelné situace. Musí. si promluvit s Rackem, ideálně dřív, než mě otec zabije.
,,Eh, ostatní?" Nechápala Zářivka a já se na ní tázavě podíval. ,,Já a Plamínek jsme jediní učedníci," řekla. ,,A teď i ty."
Vykulil jsem oči. ,,Tak málo?" Vyhrkl jsem, než jsem se stačil zastavit.
Zářivka na té poznámce očividně neviděla nic jiného a očividně mi začala důvěřovat, ačkoliv mě skoro neznala. ,,No jo, po bitvě s Temným klanem-to jsem byla ještě kotě-se našemu klanu jenom lepí smůla na paty. Spousta koček zemřela a ve školce máme jenom jednu matku. Navíc se blíží to bezlistí a s nimi i nemoce," řekla.
,,T-to bys mi asi neměla říkat," vykoktal jsem a Zářivka se nechápavě zamračila. ,,Proč? Teď jsi jeden z nás," řekla.
Jenom jsem zavrtěl hlavou. Od dalšího odpovídání mě zachránil Smrtijed: ,,Jestřábku, pojď sem!"
Rychle jsem se rozloučil se Zářivkou a přiběhl ke svému novému učiteli.
,,Co všechno umíš?" Zeptal se ho.
Nervózně jsem se ošil. ,,No, byl jsem na lovu jenom jednou," přiznal jsem.
Smrtijed si pobaveně odfrkl. ,,A asi jsi zvyklý na lov v lese, co? No, na pláních je to mnohem těžší. Ale věřím, že se to naučíš. Ale nejdřív bychom mohli projít území, ačkoliv tady toho stejně není moc co k vidění," řekl Smrtijed a vyklouzl z tábora, očekávajíc, že půjdu za ním. Neochotně jsem ho následoval a cítil, že tohle všechno je špatně. Měl jsem být ve Smaragdovém klanu a pokračovat ve výcviku u nich, ne tady!

Nejdřív jsme šli směrem, kde mě našli schovaného v keři.
,,Myslím, že pach Safírového klanu jsi ještě necítil," řekl Smrtijed. ,,Smaragdový klan s nimi totiž nehraničí"
Když jsem se ocitli u pachové hranice, cítil jsem se zvláštně. Kdyby nás tehdy nenapadl Rákos, vyrůstal bych tam, se svou matkou a její sestrou. Bylo zvláštní, že jsem pokrevní příbuzné měl ve dvou klanech, ale srdcem jsem byl oddaný klanu Smaragdovému. Stejně jsem se však neubránil myšlence na to, co by mohlo být.
,,Tak pojď," pobídl mě Smrtijed a pokračovali jsme dál podél hranice.
,,Proč spolu mají Rubínový a Smaragdový klan tak špatné vztahy?" Zeptal jsem se váhavě.
Smrtijed si odfrkl. ,,Nevím. Já osobně to nikdy nepochopil," řekl a na chvíli se zatvářil, jakoby na něco vzpomínal. 
Najednou se mi v hlavě ozval otcův hlas:
,On se totiž stal zástupcem, hlupák. A to i přesto, že se zamiloval do kočky z jiného klanu.'
Mohl jsem se samozřejmě mýlit, ale... Smrtijed nevypadal, že by ke mě choval nějak velký odpor a teď, když mluvil, tak to znělo, jakoby absolutně nechápal, jak může někdo nemít rád Smaragdový klan. Přál jsem si ho zeptat, jestli měl někdy družku-začít nějak nenápadně-ale na to jsem nebyl dost odvážný. Zatím ne.
,,Teď jdeme k Malým skalám," řekl Smrtijed, čímž mě vrátil do reality. Vykuleně jsem se na něj podíval.
,,Je to bezpečné?" Zeptal jsem se. Jestřábku! Vyštěkl na sebe. Odkdy jsi takový strašpytel?! Jako kotě jsi měl odvahy víc! Tak jako pardón, ale nacházel jsem se na cizím území, žije tady vrah mojí matky, který mě chce zabít taky a mám splnit úkol, ačkoliv jsem se učedníkem stal sotva před pár dny!
Kdyby mě takhle Blizzard viděla, byla by hodně zklamaná, pomyslel jsem si a v duchu přísahal, že budu míň myslet a zaobírat se nebezpečnými myšlenkami.
Smrtijed se ušklíbl. ,,Co by tam mělo být nebezpečného?"
Něco jsem nepřesvědčivě zamumlal. Tábor Temného klanu byl podle mého snu někde v lese, takže hrozba v jejich podobě asi nehrozila, nicméně Hvězdný klan chtěl, abych tam šel, takže to určitě bude mít nějaký důvod.
Malé skály přesně odpovídali popisu, o kterém jsem slyšel. Vysoké, špičaté balvany, trčící přímo ze země a pustá, neživá země.
Naježil jsem se. Vůbec se mi tady nelíbilo, jakoby se všude kolem vznášela temná, zlá atmosféra.
,,Bojíš se?" Zeptal se Smrtijed. Čekal jsem, že to bude posměšným tónem, ale ve skutečnosti to řekl vcelku vážně. ,,Když jsem byl učedník, taky jsem se tady bál. A ani teď z tohohle místa nemám dobrý pocit."
Shodli jsme se na tom, že odsud vypadneme. Šli jsme dál a já v dálce zahlédl koruny stromů. Když jsme však přišli blíž, hrklo ve mě.
Ten les byl listnatý.
Samozřejmě se mohlo jednat o úplně normální a obyčejný les, ale taky by to mohl být ten, ve kterém měl tábor Temný klan.
,,Nejsme sice jako kočky z ostatních klanů, které radši loví v lese, ale občas není špatné, chytit si nějakou veverku. Já a můj bratr jsme tam dokonce našli zraněné srnče. Sice jsme ho osobně neulovili, ale ušetřili jsme mu trápení a když jsme ho přinesli do tábora, vyvolalo to velký poprask," vyprávěl Smrtijed a zdál se být hrdý na tu vzpomínku.
Nemysli na Temný klan, nemysli na Temný klan, opakoval jsem si úpěnlivě v duchu.
,,Hej, jsi v pohodě?" Zeptal se mě Smrtijed, když jsem zíral mezi kmeny stromů. Čekal jsem, že se z lesa vzápětí vynoří spousta temných válečníků a půjde nás zabít.
,,Jasně," přikývl jsem a podíval se na něj. Co nejklidnějším tónem jsem řekl: ,,Jdeme?"
Smrtijed mrskl ocasem, ale přikývl a my se konečně mohli vydat dál.
Podíval jsem se na oblohu, zatímco jsme kráčeli vysokou trávou. Po včerejším dešti zbylo jen několik potrhaných mraků, jinak nic. Ačkoliv na mě dopadalo světlo slunce, které se sklánělo k obzoru, vál silný vítr a byl větší chlad. Bylo jasné, že bezlistí už je skoro tady. Na jednu stranu jsem se těšil-nikdy jsem neviděl sníh. Na druhou stranu jsem věděl, že bezlistí je kruté odbobí, kdy spousta koček hladoví nebo onemocní.
Najednou mě do nosu praštil pach Smaragdového klanu a já zvedl hlavu od svých tlapek.
,,Blížíme se k hranicím se Smaragdovým," řekl Smrtijed. ,,Hádám, že to znáš."
Nepřítomně jsem přikývl. Hrozně jsem si přál, vyběhnout na své území, zpátky ke svým sourozencům a ke svému klanu, ale nemohl jsem, když jsem musel splnit ten zatracený úkol!
A proč? Já nevím.
,,Hm, možná byl blbej nápad tě tu vzít," řekl Smrtijed. ,,Měli jsme se rovnou vrátit do tábora. Stejně to tu znáš. Takže pojď... Závod do tábora?"
Potřeboval jsem se trochu uvolnit, takže jsem přikývl.
,,Fajn," ušklíbl se Smrtijed a zničehonic se rozběhl směrem k táboru.
Jelikož já jsem nevěděl, kde přesně se nachází, následoval jsem ho. Smrtijed běžel dlouhými skoky a já jsem mu ani zdaleka nemohl stačit, přesto mě ta rychlost trochu uklidnila a já nemusel myslet na nic špatného a zneklidňujícího.
V jednu chvíli jsme museli překročit řeku, což mě zpomalilo, jelikož Smrtijed na to byl zvyklý. Jakmile jsem byl na břehu, znovu jsem se pustil do zběsilého úprku, ve snaze dohnat Smrtijeda.
Nakonec jsem zahlédl několik keřů, které ohraničovaly tábor Rubínového klanu. Vběhl jsem dovnitř a narazil přímo do Smrtijeda.
,,Držel ses dobře," uchechtl se. ,,Na učedníka."
,,Díky" mňoukl jsem s pocitem štěstí.
Smrtijed se podíval k obzoru, kde už zapadalo slunce a pak se protáhl. ,,Očividně už utekl celý den, zatímco my pochodovali po území. Vem si něco z té kořisti" kývl k žalostně malé, hromádce kořisti.
Já jsem se k ní otočil, když vtom jsem si všiml velkého, hnědého mourka se zlatýma očima. Hrklo ve mě a já poznal, kdy se podíval na mě, jelikož přestal jíst svou myš. Chvíli jsme si zírali do očí a jeho šok se pomalu měnil ve vztek.
,,Smrtijede," obrátil jsem se šeptem ke svému učiteli. ,,Nenecháš svého bratra, aby mi ublížil, že ne? On mě totiž nemá rád."
Uvažoval jsem, jestli mu říct i o jeho plánu zrady, ale Smrtijed se ke mě překvapeně a nedůvěřivě otočil: ,,Jak víš, že je to můj bratr?"
A sakra...
,,Um, říkal jsi to?" Nadhodil jsem.
,,Neříkal," poznamenal Smrtijed chladně.
Chtěl jsme mu to říct, ale nemohl jsem, když se do mě zabodával otcův pohled!
,,Já... Řeknu ti to později," vyhrkl jsem a utíkal ke kořisti. Rychle jsem popadl první úlovek, co jsem viděl a odpelášil k doupěti učedníků, co nejdál od Rákose.
Smrtijed mě chvíli s přimhouřenýma očima sledoval, ale pak si vybral svou kořist a sedl si vedle svého bratra.
Byl jsme v pokušení na něj zařvat, že je to zrádce, ale nemohl jsem. Nikdo by mi nevěřil.
Jen jsem sklopil hlavu a pustil se do hraboše.
,,Ty vůbec nemáš právo jíst kořist, kterou jsme ulovili," zasyčel otravný hlas, který patřil tomu zrzavému učedníkovi Plamínkovi. Zvedl jsem k němu hlavu a probodl ho pohledem. Měl jsem nervy napnuté k prasknutí a on mi k tomu nepomáhal. ,,Představ si, že takhle to v klanu chodí," řekl jsem co nejklidněji. ,,Kočky loví pro sebe navzájem."
Plamínek jen zasyčel, což znamenalo, že na to nemá co říct a skočil do doupěte učedníků.
Obrátil jsem se zpět ke své kořisti, když do mě strčila Zářivka. ,,Přesně tak se to dělá," řekla a nevšimla si mého zásténání. Já si toho hraboše snad nikdy nedojím! ,,On dokáže být i hodný, ale nemá rád Smaragdový klan. Ostatně jako všichni tady."
Chytil jsem se toho. ,,Nevíš, proč vlastně?"
Zářivka pokrčila rameny a sedla si vedle mě. ,,Nevím. Vždycky nám jen říkali, že Smaragdový klan je náš největší nepřítel a na proč, nám nikdo neodpověděl."
Odfrkl jsem si.
,,Kolik vlastně máte válečníků?" Zeptal jsem se jen tak nenápadně. Pochyboval jsem, že mi to Zářivka skutečně řekne, ale ona se zarazila a v duchu počítala: ,,Patnáct spolu s velitelem, zástupcem a učedníky."
Vykulil jsem oči a včas jsem se zarazil, než jsem stihl vykřiknout ,tak málo?!'
V duchu jsem spočítal Smaragdový klan. Společně s velitelem, zástupkyní a učedníky, nás bylo dvacet šest. To byl o dost velký rozdíl. A navíc, koťata
Mrakoběsky brzo dosáhnou šesti měsíců a po nich i koťata Smaragdy, které jsem považoval za své nevlastní sourozence.
,,Nechápu, proč na nás-tedy, na Smaragdové, chceme zaútočit," řekl jsem a jenom doufal, že Zářivka nepostřehla mojí chybu.
Pokud ano, nedala to na sobě znát. ,,Kdyby poznali, že jsme slabí, zaútočili by nazpět," vysvětlila. ,,Takhle je můžeme zastihnout, když většina klanu bude na hlídkách a lovu a my budeme vypadat, že jsme silnější."
To byla pěkná lest. Modlil jsem se, že stihnu zachránit ta koťata do chvíle, než k útoku opravdu dojde. A pak snad Rubínový klan nebude pociťovat touhu, zničit klan můj.
Po celou dobu konverzace se do mě zabodával otcův nepříjemný pohled.

Cítil jsem se v doupěti učedníků Rubínového klanu trochu zvláštně. Tady jsem být neměl! Tohle není můj klan!
Lehl jsem si vedle Zářivky co nejdál od Plamínka, který prskal, že celé doupě bude smrdět po Smaragdovém klaně.
Já jsem se jen nešťastně schoulil do klubíčka a pokusil se usnout. Spánek se však ne a ne dostavit, takže jsem začal přemýšlet, co budu dělat. Zítra požádám Racka o pomoc, zachráním koťata a do večera budu ve Smaragdovém klanu. Skvělý plán.
Akorát jsem absolutně netušil, jak ho provést.
Plus mě pravděpodobně bude otec chtít zabít.
Najednou mě něco napadlo. Co když bude otec chtít svou zradu uskutečnit dřív, jelikož se bojí toho, co bych mohl říct? Co když už je Smrtijed mrtvý a je to moje chyba, protože jsem mu nic neřekl?
Uklidni se! Vyštěkl jsem na sebe. Nic se neděje!
S touto myšlenkou se mi konečně podařilo usnout.

Nic se neděje? Pomyslel jsem si dalšího rána, když mě probudil vyděšený křik a rozruch. Zvedl jsem hlavu a podíval se na Zářivku, která vypadala stejně zmateně, jako já. Plamínek se vyškrábal nahoru a my jsme ho se Zářivkou následovali.
Uprostřed tábora se shromáždili všechny kočky, konkrétně u nějakého těla. Tu kočku jsem neznal, ostatně jako nikoho tady.
K tělu přičichl můj otec a pak zvedl hlavu a podíval se na Smrtijeda. ,,Je na ní tvůj pach," řekl pomalu.
Všechny kočky se obrátily na Smrtijeda, který přitiskl uši k hlavě. ,,Já jsem to nebyl," hájil se. ,,Nikdy bych nikoho nezabil!"
Sluneční měsíc přišel blíž k bílé kočky a pak ukázal na několik černých chlupů. ,,A co je tohle?" Zeptal se chladně.
Kočky začaly na Smrtijeda nepřátelsky syčet.
,,Já věděl, že s ním budou problémy!"
,,Už jednou porušil zákoník, udělal to znovu!"
,,Nikdy jsme neměli přijmout mazlíčky!"
,,On to nebyl!" Vykřikl jsem, když jsem viděl, jak se Smrtijed krčí před jejich slovy.
Všichni se podívali na mě. Usilovně jsem ignoroval svého otce a upřel pohled jedině na Slunečního měsíce. ,,Jak to můžeš vědět?" Zeptal se velitel. ,,Důkazy jsou jasné."
,,Někdo-a já vím kdo-to na Smrtijeda nastražil. Chtěl, aby si všechni mysleli, že jí zabil on," řekl jsem pomalu.
Rákos na mě nemůže skočit, ne před celým klanem, pomyslel jsem si. A nebo mu to bude jedno a zabije mě.
,,Ten někdo, zabil i mou matku. Určitě víte, že zemřela, našla se na hranicích se Smaragdovým a Rubínovým klanem," vysvětloval jsem.
Nějaký štíhlý, hnědý mourek přikývl a já si vybavil, že to on se při prvním střetu hádal s Blizzard.
,,Původně jsme s matkou měli namířeno do Safírového klanu, ale on nás napadl. A při tom, nám vyzradil své plány," řekl jsem. Rozhodl jsem se pomlčet o tom, že je mým otcem. O to jsem vážně nestál.
,,Říkal... Že zabije svého bratra, aby se stal zástupcem. A že pokud se jím nestane on, zabije i všechny další, než se stane zástupcem on," dokončil jsem.
V tu chvíli se už většina koček dívala na Rákose.
,,To je hloupost!" Zavrčel. ,,To hloupé kotě si očividně vytvořilo se Smrtijedem silný vztah a teď ho chrání, byť je to vrah!"
Smrtijed sebou trhl a podíval se na svého bratra. Očividně nečekal, že bude proti němu.
,,To není pravda!" Vybuchl jsem. Všechen strach z toho, co mi otec udělá, se vytratil. Zůstal jenom vztek a touha po tom, aby Rákos trpěl za to, co způsobil.
,,A máš nějaké důkazy?" Zeptal se mě Sluneční měsíc.
Neuhnul jsem před jeho pohledem, jinak by si myslel, že lžu. ,,Mám tři další sourozence, kteří u toho byli," řekl jsem.
,,A navíc" ozval se Smrtijed. ,,Včera oslovil Rákose mým bratrem, ačkoliv by to správně neměl vědět. A já mu to neříkal."
,,Tak mu to řekl někdo jiný," vyštěkl Rákos. ,,Přece nebudete věřit nějakému kotěti ze Smaragdového klanu! Určitě je to špion!"
Rozzuřeně jsem zaprskal, ale na to jsem neměl co říct.
,,Vzhledem k novým informacím a důkazům, nemůžu vyhnat ani jednoho z vás," řekl Sluneční měsíc, poté co si sjednal ticho. ,,Jeden z vás je vrah a já to zjistím. Do té doby se nehnete z tábora a někdo na vás bude dohlížet."
Rákos si odfrkl. ,,Taková drzost!"
Já jsem si naopak oddechl. Nezbavil jsem sice Smrtijeda obvinění, nicméně na tom byl mnohem lépe.
A teď se konečně soustředím na svůj úkol.
Vyhledal jsem v kočkách, které se pomalu začali rozcházet, Racka a vyrazil k němu.
Sluneční měsíc si toho všiml a řekl Rackovi: ,,Vem ho na lov."
Bílý kocour přikývl a já v duchu zajásal. Takhle si s ním budu moct promluvit, aniž by nás někdo odposlouchal. Když jsme vyrazili z tábora, do zad se mi zabodával otcův nepříjemný pohled.
Jakmile jsme byli dál od tábora, vyhrkl jsem: ,,Racku, mám otázku."
Bílý kocour se na mě zvědavě podíval.
Já si povzdechl a zastavil se. Racek mě napodobil a naklonil hlavu na stranu.
,,Hvězdný klan mi seslal sen," řekl jsem. ,,Dostal jsem úkol. Mám... Mám zachránit vaše koťata. My jsme je totiž neukradli, nýbrž Temní a-"
,,Já vím, že vy jste je neukradli," řekl Racek se skloněnou hlavou.
Zarazil jsem se.
,,Já jsem byl totiž ten, kdo jim ta koťata odnesl."
Vytřeštil jsem oči a poodstoupil jsem. Další zrádce!
,,Není to tak, jak si myslíš," vyhrkl Racek. ,,Temný klan má v držení mou sestru a pomocí ní mě vydírají. Kdybych ta koťata neunesl, zabili by jí."
Vypadal rozpolceně-na jednu stranu se musel rozhodovat mezi životem sestry a věrností klanu.
Chápal jsem ho. I já bych to pro své sourozence udělal.
,,To mě mrzí," řekl jsem váhavě.
Racek jen kývl.
,,Hvězdný klan mi řekl, ať se vydám k Malým skalám a když si nebudu vědět rady, mám se zeptat Racka," vysvětlil jsem. ,,Proto jsem tady. Ne proto, že bych se chtěl přidat k Rubínovým, ale proto, že mám zachránit vaše koťata."
,,A proč ty?" Nechápal Racek.
Povzdechl jsem si. ,,To kdybych věděl."
Racek zavřel oči. ,,Pomůžu ti. Ukážu ti, kde ta koťata najdeš. Ale dopředu se omlouvám za to, že nebudu bojovat po tvém boku, pokud dojde na problémy. Musím se pokusit osvobodit svou sestru, protože jakmile se Temný klan dozví o tom, že jsi ta koťata zachránil, zabijou jí."
Přikývl jsem. Jeho postoj jsem chápal a byl jsem rád, že mi vůbec pomůže.
,,Takže vyrážíme na záchrannou výpravu," pokusil se Racek trochu uvolnit atmosféru. ,,Třikrát hurá!"
Zašklebil jsem se a radši se k tomu nevyjadřoval.

Kráčeli jsem územím Rubínového klanu v tichosti. Jednou jsem zaslechl myš, který se prodírala vysokou trávou a když se mi jí podařilo chytit, rozdělili jsme se o ní.
,,Proč Rákos zabil tvou matku?" Zeptal se Racek zničehonic.
Překvapeně jsem se na něj podíval. ,,Ty mi věříš?"
Přikývl. ,,Jsem Smrtijedův dlouholetý kamarád a dobře znám i Rákose. Proto vím, který z nich by byl schopen někoho zabít a nebo ne."
,,No..." Řekl jsem nervózně. ,,Nechce se mi to úplně říkat."
,,Aha," byla jediná reakce.
Vážně, neměl jsem sebemenší chuť se svěřovat Rackovi o tom, že Rákos je můj otec a zabil mou matku proto, že byla jeho družka a znala jeho minulost. Vtom mě něco napadlo.
,,Víš, že Rákos byl mazlíček?" Zeptal jsem se nevzrušeně, abych dal najevo, že to ani není nic zajímavého. Přesto jsem čekal na reakci.
Racek se užasle zastavil. ,,Co? Nám tvrdil, že byl toulavý kocour, zatímco Smrtijed mazlíček."
Přikývl jsem. ,,Matka byla taky mazlíček, proto ho znala a on se bál, že by to mohla vyzradit klanu a ohrozit tak jeho budoucí pozici zástupce. Proto... Proto jí zabil."
Zachvěl jsem se vztekem. Chtěl jsem ho zabít taky. Ale nemohl jsem. Jak bych se s ním mohl měřit?
,,To mě mrzí," řekl Racek upřímně. ,,Mám hroznou chuť, napochodovat zpátky do tábora a seřvat je za to, že pochybují o Smrtijedovi."
,,Jestli se nám podaří zachránit ta koťata, možná mi budou víc věřit," poznamenal jsem. ,,Ale když už jsme u Smrtijeda... Když jsem se s Rákosem setkal poprvé, říkal že se jeho bratr stal zástupcem, i když se zamiloval do kočky z jiného klanu. Když si všichni mysleli, že Smrtijed zabil tu kočku, slyšel jsem, jak mluví o tom, že už někdy předtím porušil válečnický zákoník. A včera, jak jsme se Smrtijedem procházeli území, vypadal že má narozdíl od ostatních na Smaragdový klan dobré vzpomínky."
Racek si povzdechl. ,,Jsi chytrý," poznamenal. ,,A vím,  míříš. Jenže to je tajemství, které ti může říct jen Smrtijed. A stejně, ty už jsi na to přišel."
Jen jsem něco zamručel. Jestli bude Smrtijed živý, až se vrátím, tak se ho rozhodně zeptám.

Když jsem se ocitli u Malých skal, nebyl jsem vůbec nadšený z toho, že tam budeme muset jít.
Temnou atmosféru, která se vznášela všude kolem, ještě doplnila zatažená obloha a ostré zakrákání nějaké vrány.
,,Tohle je příšerné místo," zamumlal jsem.
Racek souhlasně přikývl a oba jsme se vydali dál.
Brzo kolem nás nebylo nic jiného než špičaté balvany, které trčely ze země a tyčily se nad námi. Některé byly mnohem vyšší než my, některé naopak menší. Pod nohama jsme měli jenom půdu smíchanou s kamením a pokud tu nějaké rostliny rostly, tak jenom nějaký plevel.
Následoval jsem Racka a uvědomoval si, jak se mi ježí srst na zádech.
,,Já se od tebe za chvíli oddělím," oznámil mi Racek a já se na něj vykuleně podíval. ,,Musím zachránit svou sestru."
,,A nebo..." Řekl jsem. ,,Jí půjdeme zachránit oba. A ty mi pak pomůžeš s těmi koťaty."
,,Nechci se tě dotknout," ušklíbl se Racek. ,,Ale nevím, jak mi může pomoct učedník. Navíc, do tábora Temných se jen tak nedostaneš. Mě znají, budou si myslet, že jí jdu jenom navštívit, nebo tak, ale tebe ne."
Mrzutě jsem se zamračil. Měl samozřejmě pravdu.
,,Ale ta koťata určitě bude někdo hlídat," namítl jsem. ,,Nemůžu je porazit sám!"
,,Jenže já musím zachránit svou sestru," řekl Racek.
,,Hele, než se vůbec Temní o něčem dozvědí, budeme už dávno pryč," poznamenal jsem.
Racek zavrtěl hlavou. ,,Ne. Oni mají špehy všude. A já jsem ti řekl, že se naše cesty rozdělí. Jo a jdi pořád rovně, dokud nenajdeš skálu s jeskyní. Najdeš jí tak jako tak, protože jí budou hlídat. Doufám, že se někdy zase potkáme."
A pak mě tam nechal samotného.

,,Pitomý Racek," nadával jsem. Už dobrých několik hodin jsem pochodoval dál Malými skalami a nenašel jsem nic. Nakonec, když se setmělo, jsem se schoval k nějakému balvanu a schoulil se do klubíčka, abych se aspoň trochu ochránil před zimou.
Najednou se však zvedl vítr a ten ke mě přivál několik pachů. A s nimi i hlasy.
,,Racku, co tady děláš?" Zeptal se nějaký hrubý hlas.
,,Taky by mě zajímalo," ozval se další hlas, nepochybně kočičí.
,,J-já..." Koktal Racek.
Poslouchal jsem s nastraženýma ušima, nervy jsem měl napnuté k prasknutí
,,Ty co?" Vyštěkl první kocour. ,,Já bych řekl, že jdeš zachránit ta koťata!"
,,Hloupý Racek," vysmívala se mu druhá kočka.
Hned nato se ozvalo syčení, prskání a brzo vítězný smích dvou koček z Temného klanu-protože tam nepochybně patřili.
Vyskočil jsem na nohy a začal se plížit směrem, odkud jsem cítil ty pachy a hlasy. Jelikož vítr vál proti mě, nepřátelé mě neucítí, na což jsem spoléhal.
Krčil jsem se u země a zlehka našlapoval, zatímco jejich pach byl stále silnější.
Vykoukl jsem zpoza jednoho kamene a najednou jsem zahlédl dvě kočky, táhnoucí tělo bílého kocoura do jeskyně, která se nacházela ve velké, špičaté skále.
To musí být ono! Pomyslel jsem si. Uvažoval jsem, jestli je Racek mrtvý, nebo ho jen omráčili. Ale asi spíš omráčili, jelikož mrtvolu by určitě netáhli do jeskyně.
Čekal jsem, jestli vyjdou zpátky ven, ale to se nestalo. Natahoval jsem uši dopředu, abych uslyšel i ten nejmenší zvuk. A pak jsem konečně uslyšel slabé mňoukání koťat.

Fajn, co teď? Pomyslel jsem si, když jsem se vzdálil od jeskyně, aby mě tady neobjevili.
Měl jsem hlad, což mi připomínal můj žaludek. A tady v okolí nebyla žádná kořist!
To mě přimělo přemýšlet nad tím, jak tu loví ti dva z Temného klanu.
A taky jsem přemýšlel nad tím, jak mám zachránit Racka i koťata. Rozumné řešení by bylo, vrátit se zpátky k Rubínovým. Jenže do té doby můžou Racka zabít a to jsem nechtěl dovolit.

Dva dny jsem se potuloval kolem jeskyně, aniž bych věděl, jestli je Racek naživu, nebo ne.
Jedl jsem vše, co se dalo a o vodu naštěstí nebyla nouze.
Kočky z Temného klanu skoro nevycházeli ven, jenom jeden z nich občas hlídal před vchodem.
Brzo jsem si uvědomil, že v době, kdy je slunce nejvýš, oba dva pravděpodobně spí. Nemohl jsem si být jistý, ale už jsem nechtěl čekat.
Takže jakmile bylo bledé slunce vysoko na obloze, vplížil jsem se do jeskyně.
Nebyla sice moc vysoká, ale překvapivě široká, takže mi chvíli trvalo se zorientovat.
Dva Temní leželi hned u vchodu do jeskyně a když jsem je zahlédl, vyděšeně jsem ztuhl. Čekal jsem, jestli se vzbudí, ale kromě toho, že se jeden z nich ze spánku protáhl, se nic nestalo.
Opatrně jsem vykročil a zatáhl drápky, aby neškrábaly, když se budou dotýkat kamene. Rozhlédl jsem se a v jednom rohu jeskyně uviděl nehybné bílé tělo, pokryté dosud nezahojenými škrábanci. Hrklo ve mě při pomyšlení, že je Racek mrtvý.
Když jsem sklouzl pohledem od něj, všiml jsem si čtyř koťat, ležící schoulená vedle sebe. Počkat, neměla být náhodou čtyři? Ty dvě navíc vypadaly starší, takže jsem usoudil, že patří Temným.
Nejdřív jsem vyrazil k Rackovi. Našlapoval jsem opatrně a snažil se co nejméně pohybovat a nevydávat žádné zvuky. Protože ti dva Temní by mě rozcupovali na kousky, ani bych se nestačil divit.
Když jsem došel k Rackovi, ulevilo se mi, jelikož se mu stále zvedal hrudník.
Šťouchl jsem do něj a když se pohnul, rychle jsem ho tišil, protože jsem poznal, že má nutkání zasténat bolestí.
Racek se na mě s přimhouřenýma očima podíval a očividně mu došlo kde je, jelikož ztuhnul.
Ohlédl jsem se, jestli se ti dva nevzbudili, ale Temní pořád spali jako zabití.
Racek se co nejpatrněji zvedl na nohy, zatímco já v naprosté tichosti vyrazil ke koťatům.
Hodlal jsem odtud vzít jen ty, patřící Rubínovému klanu. Pamatoval jsem si je ze sna, ale stejně jsem se chtěl ujistit. Ohlédl jsem se na Racka, které se dobelhal ke mě a ukázal na dvě mladší koťata, které měla ostatně i světlejší srst.
Jemně jsem se k nim naklonil a Racek udělal to samé-chtěl jsem je vzít do tlamy.
Nevím, co jsem udělal špatně, možná jsem zatáhl za špatné místo, nebo moc silně, nebo by se vzbudilo tak jako tak, ale zničehonic se kotě, které jsem se tak opatrně snažil vzít, rozpištělo.
A celá má snaha o nenápadnou akci šla do kopru.
Srst se mi naježila a s trhnutím jsem se prudce otočil, až se kotě v mé tlamě zhouplo, což vedlo k dalšímu pištění.
Samozřejmě to nezůstalo bez výsledku, dva Temní v okamžiku byli na nohou.
Trvalo jim jen pár vteřin než se vzpamatovali, ale já jsem přesto dokázal zhodnotit situaci.
Ven se nedostaneme, pomyslel jsem si nešťastně. Oba dva Temní stáli moc blízko vchodu. A nemůžeme ani vyhrát, jelikož Racek je zraněný a já jsem sotva jmenovaný učedník.
Věděl jsem, že jsme nahrání. Proč jsi na tenhle úkol vybral zrovna mě, Hvězdy klane? Pomyslel jsem si zoufale. Kdyby tady byla Blizzard, probojovala by si cestu ven bez jediného škrábnutí.
To všechno trvalo jen zlomek vteřiny, dokud jedno kotě Temných, která se také probudila, nevykřiklo: ,,Tudy!"
A neskončilo do otvoru v kameni, kterého jsem si ani nevšiml.
Jeho sourozenec ho následoval a já neváhal. Mohla to být sice nějaká past, ale já neměl čas ani možnosti to zjišťovat.
Racek tam byl první a když jsem se do úzkého prostoru cpal za ním, cítil jsem, jak mi někdo zasekl drápy do zad.
Tlumeně jsem vřískl, jelikož jsem v tlamě pořád měl to kotě.
Naštěstí jsem byl menší a štíhlejší, takže jsem se protáhl otvorem dřív, než mě Temný stihl stáhnout zpátky.
Spadl jsem na všechny čtyři, byť jsem si při tom odřel tlapky.
Ocitl jsem se ve špatně osvětlené jeskyni-počkat, žádné jeskyni! Byla to chodba.
Slyšel jsem, jak se do otvoru nademnou cpe jeden z Temných, kterému to trvalo déle, jelikož byl oproti mě a Rackovi velký a mohutný.
Okamžitě jsem se rozběhl chodbou za Rackem, který se mi skoro ztrácel z dohledu. Očividně se ze sebe snažil vydat všechny síly, jelikož na to, že byl zraněný, běžel dost rychle.
Morká podlaha pod mýma nohama byla pokrytá řadou drobných kamínků, ale jinak jsem si všiml, že narozdíl od jeskyně ve které jsme byli předtím, měla chodba hladké stěny. Později jsem usoudil, že tu kdysi protékala podzemní řeka.
Teď jsem se soustředil hlavně na to, abych byl co nejrychlejší.
Kotě v tlamě neustále nadskakovalo a z toho důvodu taky mňoukalo, což byla jasná stopa pro pronásledovatele.
Neměl jsem však čas ho tišit.
Dohnal jsem Racka a zařadil se vedle něj-překvapeně jsem zjistil, že po našem boku běží i dvě koťata Temných. Nebo spíš, před námi. Ony nás totiž vedly.
Chodba se začala rozdělovat a zatáčet a koťata nikdy nezaváhala, jakým směrem se vydat. Všude byla taky čím dál větší tma a pod tlapami jsme měli kaluže, či nám kapky padaly dokonce i na hlavu.
Kotě se naštěstí uklidnilo, takže jsem slyšel jen čvachtání pod nohama a unavený, přerývaný dech. Pozitivní bylo, že jsem neslyšel nikoho za námi, ale věděl jsem, že tohle tempo už dlouho nevydržím. Nikdo z nás.
,,Zastavte" ozval se zničehonic podivuhodně dospělý a melodický hlas jednoho z koťat.
Vděčně jsem uposlechl a skoro se únavou svalil na zem.
A pak mi došlo, že jsme možná utekli pronásledovatelům, ale taky jsme se ocitli v tomto podzemním bludišti.
Položil jsem kotě na zem a ono jen lehce kníklo, když se bříškem dotklo vlhké, hrbolaté plochy.
,,Co teď?" Zeptal se Racek, který ze sebe skoro nedostal slova. Byl na tom ještě hůř než já, protože byl zraněný.
Než jsem stihl odpovědět, udělalo to druhé kotě, které mělo stejně zvláštní hlas jako jeho bratr-to jsem poznal podle toho, že první měl hlas o něco hlubší, byť bych to nepoznal, kdybych neslyšel druhé kotě, nepochybně samici.
,,Jmenuji se Stopa a tohle je můj bratr Stínek" řekla.
Z jejího hlasu mi přejel mráz po zádech-neviděl jsem jí, jelikož tu byla moc velká tma a tak bylo snadné si představit, že k němu mluví nějaká temná bytost.
,,Naši rodiče nás budou ještě chvíli hledat-je tu vlhko a pachy se špatně drží.
Můžeme vás dovést na povrch-jen, pokud nás odvedete od Temného klanu" pokračovala Stopa.
Zamrkal jsem.
Cítil jsem, jak mi začíná zalézat pod kůži vlhko a překvapivá zima. Dech a tep se mi trochu zklidnil, ale stále mě bolely svaly a měl jsem strach.
A abych se odsud dostal, musím věřit Temným?
,,To určitě" odfrkl si Racek. Ve vzduchu jsem ucítil lehký závan krve-při běhu se mu musely otevřít rány. ,,A pak nás zavedete do pasti"
Skoro jsem viděl, jak Stopa pokrčila rameny. ,,Nemáte na výběr. Buď budete věřit nám, nebo můžete zůstat tady a čekat, až vás naši rodiče najdou" řekla chladně.
,,Proč od nich vůbec chcete utíkat?" Nechápal jsem. Věděl jsem, že není čas na vykecávání, ale chtěl jsem se víc přesvědčit o úmyslech dvou Temných koťat.
,,V Temném klanu jsou příšerné podmínky" ozval se Stínek. Narozdíl od své sestry, která měla hlas tvrdý a chladný, jeho byl sametový a podivně omamující, až jsem se přistihl, že mu věřím.
Potřásl jsem hlavou.
,,Není čas" prohlásil jsem, protože mi bylo jasné, že Racek se bude hádat. ,,Když tady zůstaneme, tak zemřeme. Když budeme hledat na vlastní tlapky, buď na ně narazíme nebo se tady ztratíme a umřeme. Ale když půjdeme s nimi, možná přežijeme"
Racek nic neřekl, ale s tichým sténáním se zvedl.
Napodobil jsem ho a upřel oči do míst, kde jsem tušil dvě koťata. Byl jsem z té neprostupné, husté tmy, dost nervózní.
Popadl jsem jedno z koťat Rubínového klanu, Racek vzal to druhé a vydali jsme se za Stínkem a Stopou.

Nevím kolik času uplynulo.
Tentokrát jsme neběželi, ale šli svižným krokem.
Někde v jiné chodbě musela téct řeka, jelikož jsem po nějaké době uslyšel charakteristické šumění a bublání.
Ale kromě toho se zvuky, které jsem pomalu přestal vnímat, nezměnili-naše dechy a tlapy, šlapající do kaluži.
Hukot řeky se však posléze ukázal být nepřítelem, jelikož jsem přes něj neslyšel blížícího nepřítele.
Jedna chodba se napojovala na naší a zrovna když jsme kráčeli kolem vchodu-kvůli té tmě jsem to dokázal poznat jen podle pocitu prázdnoty z jedné strany-když vtom se ozval zlostný výkřik.
V tu chvíli mě do nosu praštil pach jednoho z těch Temných a než jsem stačil cokoliv udělat, někdo mě srazil k zemi.
Kotě mi vypadalo z tlamy a dopadlo na zem se zděšeným výkřikem.
Já jsem se mezitím snažil vykroutit nepříteli. Temný válečník mi bolestivě zarýval drápy do boku a vůbec se neostýchal kousat a trhat. Byl na mě moc těžký, ale naštěstí ke mě přiskočil Racek, jelikož tíha nepřítele zničehonic zmizela.
Chvíli jsem ležel na boku, zatímco jsem cítil, jak mi po srstí stéká krev a poslouchal jsem zvuky zápasu, dokud jsem neměl dost síly na to, se zvednout.
Okamžitě jsem spadl na zem, jelikož jsem nebyl takřka schopný se udržet na nohou.
Přesto jsem klopýtavě vyrazil k místu, kde se rvali Racek a Temný a kupodivu se do souboje přidali i Stopa a Stínek.
Než jsem stačil čímkoliv přispět k zápasu, ozvalo se heknutí a následné praskání.
Zamrazilo mě, když mi došlo, že to byli kosti.
Už tak silný pach krve teď zaútočil na mou mysl a já ještě zrychlil, když jsem šel k ostatním.
O něco jsem však zakopl a po čumáku spadl na zem. Zhrozil jsem se, když jsem pod sebou ucítil zacuchaný kožich pokrytý krví.
,,Zabila jsem ho," zavrčela Stopa, jejíž hlas se ozval jen kousek od mého ucha.
Okamžitě jsem se zvedl na nohy a odskočil od mrtvého těla. Pak jsem se podíval do míst, kde jsem tušil Stopu. ,,Ty?" Nechtělo se mi věřit.
,,Já," souhlasila s hrdostí.
Byl to její otec a ona ho zabila bez špetky zaváhání.
Zvedl se mi žaludek, při té myšlence, ale pak jsem si uvědomil, že ani já ke svému otci nechovám valné sympatie. Možná to cítí stejně.
,,Všichni v pohodě?" Ozval se Racek, jehož sípavý hlas jsem málem přeslechl.
,,V rámci možností," ušklíbl jsem se.
,,Musíme jít dál," utnula nás Stopa. ,,Matka nás bude sledovat po pachu krve. Temné krev skoro vábí. A nepochybně bude velmi naštvaná, až zjistí, že jsme jí zabili druha."
Nestáli jsme o to, vidět její reakci, takže jsme i přes zranění, vyrazili dál.

Po nějaké době jsem zaznamenal změnu.
Řeku už jsme dávno neslyšeli a bylo tu mnohem méně vlhko-a hlavně, pocítil jsem odněkud zepředu čerstvý vzduch.
Ostatní si toho také všimli, takže jsme všichni přidali do kroku.
Krev z mých ran už přestala téct, ale bolelo mě to a věděl jsem, že budu potřebovat léčitele.
Najednou mi došlo, že jsem splnil svůj úkol a budu se moct vrátit ke Smaragdovému klanu.
Ta myšlenka mi vyvolala úsměv na tváři.
Země pod našima nohama začala stoupat, sice mírně ale i to způsobilo, že se jsme brzy byli udýchaní.
Veškerá únava nás však přešla, jakmile jsme před sebou uviděli malý světlý otvor.
Ještě víc jsme zrychlili a brzo jsme se ocitli přímo u něj.
Vyklouzli jsme otvorem přímo ven a já musel přivřít při tom nenadálém světle oči.
Po tváři se mi rozlil šťastný úsměv, když mě zalily sluneční paprsky a mou srst rozčísl vítr.
Nebyli jsme v tom podzemí tak dlouho, ale mě to tak přišlo, takže jsem si užíval čerstvý vzduch. A navíc, největší pocit štěstí ve mě vyvolala myšlenka, že už se budu moct vrátit do svého klanu.
Pak jsem se konečně rozhlédl kolem sebe.
Nacházeli jsme se v Malých skalách, to jsem poznal podle ostrých, špičatých kamenů, které trčely ze země jako úlomky kostí nějaké strašné bytosti.
Ani temná atmosféra Malých skal však nedokázala narušit mou uvolněnou náladu.
,,Tak jdeme," prohlásil Racek, který se tvářil úplně stejně, jako já.
Koťata, které jsme nesli, se začala vzrušeně vrtět, jakoby i ony zaznamenaly, že už jsou na svém území. A v bezpečí.
Koťata Temných se však nedůvěřivě rozhlížela a já viděl, jak se jim ježí srst.
,,Buďte v pohodě, nic se vám nestane," snažil jsem se je uklidnit, byť ani já jsem si nebyl jistý svými slovy. Přecejen, byla to koťata Temných. Rubínoví na ně určitě nebudou mít kladný názor.
,,Já se nebojím," vyštěkla Stopa zlostně a jako první vyrazila od ústí chodby.
Já jsem si výměnil pohled s Rackem, ten jen pokrčil rameny a oba jí nasledovali.

,,Co teď chcete dělat?" Zeptal jsem se těch dvou po chvíli, kdy jsme kráčeli po mrtvé zemi mezi vysokými kameny.
Stopa a Stínek se na sebe podívali-očividně nad tím neuvažovali.
,,Můžete se přidat k nám," ozval se Racek a pak se omluvně podíval na mě. ,,Pokud by ti to teda nevadilo."
Zamračil jsem se. ,,Proč by mělo? Pokud se ti dva budou k někomu chtít přidat, tak je jen správně, abyste to byli vy. My máme členů až nad hlavu."
Možná nebyl nejlepší nápad se vychloubat s touhle informací, ale nakonec jsem usoudil, že je to aspoň jemné varování k tomu, aby je nenapadlo na nás zaútočit. Sice jsem doufal, že se to nestane tak jako tak, když jsme vrátili jejich koťata, ale kdo ví.
,,Nevím, jak by nás přijali," prohlásil Stínek váhavě, zatímco Stopa po něm vrhla podrážděný pohled, jakoby řekl něco, s čím nesouhlasí.
,,Já nechci žít sám. Samota mi nevadí, ale bude větší šance, že nás Temní najdou a zabíjí za to, že jsme utekli," řekl Stínek Stopě.
Racek se najednou prudce zastavil. ,,Moje sestra!" Vyhrkl a v jeho očích se objevila panika. ,,Úplně jsem na ní zapomněl! Musím jít za ní!"
,,To nemusíš," ozvala se Stopa.
Racek sebou trhl a podíval se na ní.
,,Zabili jí, neunesli. Kdykoliv ses na ní přišel podívat, nastrčili tam jí podobnou kočku," řekla prázdným, lhostejným hlasem.
Racek zavrávoral a začal vrtět hlavou. ,,Ne... Ona..."
Pomalu jsem položil spící kotě, které jsem nesl v tlamě a střílel pohledme z jednoho na druhého.
Nevěděl jsem, co bych měl dělat.
Stopa mohla lhát.
A nebo taky ne.
,,Je to pravda," souhlasil Stínek. ,,Nikdy v našem táboře nebyla."
,,Ne!" Vykřikl Racek a začal přecházet sem a tam.
Chtěl jsem ho nějak uklidnit, ale nenapadlo mě nic chlácholivého.
,,Klidně se můžeš jít přesvědčit," zavrčela Stopa, které byly city Racka očividně ukradené. ,,A nechat se zabít."
,,Stopo! Uklidni se!" Okřikl jsem jí, i když jsem si uvědomoval, že jsem jen o něco starší než ona.
Stopa se naježila. ,,Ty se nepovažuj mi něco nařizovat! Nejsi můj otec!"
,,Jo, toho jsi zabila," ušklíbl jsem se.
V tu chvíli jsem jí asi vyprovokoval, jelikož Stopa zavřískala a skočila mi přímo na obličej.
Přepadl jsem na záda překvapením, zatímco Stopa se mi očividně snažila vyškrábat oči.
Zaryl jsem jí drápy do zad, abych jí od sebe odtrhl, zatímco se moje zranění bolestivě ozývala.
,,Stopo!" Vykřikl Stínek.
,,Nechte se!" Zaburácel Racek. Stopa i já jsme se od sebe odtrhli a překvapeně se na něj podívali.
V jeho hlase byla taková autorita, až jsme ho poslechli takřka automaticky.
Racek se očividně snažil ovládnout smutek a zoufalství a pokusil se vypadat tvrdě a přísně.
Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krev a musel jsem mrkat, jelikož mi kapky padaly přímo do oka.
S uspokojením jsem však zjistil, že Stopa má na zádech velké šrámy. Nebylo to nic, z čeho by mohla umřít, ale aspoň jsem se nenechal zahanbit. Nebo oslepit.
,,Stopo, s takovým přístupem tě žádný klan nikdy nebude chtít," řekl Racek chladně.
Stopa se rozzuřeně naježila. ,,Já do žádného hloupého klanu nechci!"
Pak se však podívala na svého bratra a její srst pomalu klesla. Bojovnost z ní vyprchala a ona sklopila oči.
Pak směrem ke mě utrousila: ,,Promiň."
Překvapeně jsem zamrkal, ale přikývl jsem a řekl: ,,Taky se omlouvám."
Stopa si jen odfrkla a podívala se na Racka.
,,Takže co teď?" Zeptala se. ,,Hodláš se tam vrátit a ujistit se, jestli mluvím pravdu?"
Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že na téhle otázce závisí budoucnost téhle kočky.
A Racek si to očividně uvědomoval taky.
Viděl jsem, jak se zhluboka nadechl. Svaly měl napjaté, touhou se obrátit a najít svou sestru.
Jenže ona možná nežila.
,,Ne," řekl pomalu, byť jsem si byl jistý, že ho ta slova stojí nesmírné úsilí. ,,Věřím ti."
V očích mladé Temné se objevil záblesk překvapení a já dostal pocit, že Racek řekl správnou odpověď.

Snesl se soumrak, zatímco my už jsme dávno vyšli z Malých skal a nyní kráčeli podél řeky.
Nejdřív jsme se napili a pak si pořádně zalovili.
Dvě koťata Rubínových byla moc malá na to, aby ještě jedla kořist, zatímco koťata Temných z nich byla nadšená.
Oba dva však odmítli naši nabídku, že jim něco ulovíme, chtěli to udělat sami.
Byli dobří, ale musel jsem uznat, že Stopa lepší. Dokázala perfektně stopovat, jak vypovídalo její jméno a měla rychlé reflexy.
Pořádně jsme se najedli-můj žaludek se roztékal blahem-a pak jsme si na chvíli odpočinuli.
Racek seděl kus od nás a své kořisti se ani nedotknul.
Chtěl jsem mu něco říct, ale před Temnými ne. Přišlo mi, že Stopa by se nám akorát vysmála.
Pak jsem potřásl hlavou. Odkdy mi záleží na názoru nějaké Temné? Okřikl jsem se.
Proto jsem přišel k Rackovi a tiše řekl: ,,To s tvou sestrou... Mrzí mě to. Znám to."
Racek ke mě zvedl prázdný pohled a jen přikývl. ,,Já vím, díky. Stejně... Věděl jsem, že jí nedokážu zachránit. Když jí unesli, nebo teda, když jí pomyslně unesli, nikdo nevěděl, kde by mohla být. Neměli jsme ani žádnou stopu, nic. Ne jak u těch koťat, kdy si všichni mysleli, že jste to byli vy. Nakonec všichni usoudili, že odešla. Já však věděl, že to by nikdy neudělala.
Jednou, když jsem byl na lovu, jsme potkal nějakého Temného. Řekl, že mají mou sestru a dokonce mi přinesl důkaz a to v podobě její srsti. Nařídil, že pokud neodnesu ta koťata a nenalíčím to tak, aby to vypadalo, že jste to udělali vy, zabijou jí.
Bál jsem se o ní. Byl jsem hloupý a nenapadlo mě, že bych to mohl říct klanu, že bychom to nějak vyřešili... Ale, stejně je to vlastně jedno. Podle všeho, byla mrtvá celou dobu," říkal Racek a na konci se mu zlomil hlas.
Já jsem si jen soucitně povzdechl. Na uklidňování jsem byl marný. Když šlo o moje sourozence, nebyl to takový problém, ale o kocoura, kterého sotva znám?
Tak jako tak, začal jsem ho mít rád, stejně jako Zářivku a Smrtijeda...
Smrtijed!
Trhnul jsem sebou. Doteď jsem si na něj nevzpomněl. Je pořád naživu? A co můj otec? Co se s ním stalo?

Když jsme znovu vyrazili, byla už noc.
Zvedl se nepříjemný, mrazivý vítr, který se nám zabodoval do kůže a vzduch byl ledový.
Nebyl jsem z toho nijak nadšený a jediná věc, kterou jsem si přál, bylo se uvelebit ve svém pelíšku, vedle svých sourozenců a přátel.
Zvedl jsem pohled k obloze, která byla pokrytá jen několika cáry mraků.
Když jsem tak hleděl na to množství hvězd, doufal jsem, že se matka dívá na mě a je hrdá na to, že jsem zvládl ten takřka nemožný úkol. Při té myšlence jsem se usmál.
,,Tábor už není daleko," ozval se Racek, když jsme za sebou nechali řeku.
,,To doufám," zamručel jsem. Znatelně jsem cítil, jak se mi kotě třese v tlamě. Po tom všem, co jsme kvůli nim protrpěli, bych byl nerad, kdyby tady umrzli.
Mě taková zima nebyla, měl jsem dlouhou srst, stejně tak Racek a Stínek. Stopa však narozdíl od nás měla srst krátkou a neustále nadávala na tohle počasí.
Po nějaké době jsme konečně zahlédli tábor a všichni jsme se rozběhli při vidině teplého pelíšku.
Možná dnes nebudu spát ve svém klaně, ale aspoň mi nebude zima.
,,Hej!" Ozval se nějaký hlas, pravděpodobně noční hlídky, která se vracela do tábora. Střetli jsme se s nimi přímo u vchodu. ,,Kohopak to tady vidím? Racka a našeho smaragďáka a-"
Štíhlý, hnědomourovatý kocour se při pohledu na nás zarazil. Měl jsem pocit, že to je ten, co byl u toho, když nás našla Blizzard, ačkoliv jsem si nebyl jistý.
,,To jsou-" začal tiše, jakoby se bál, že pokud bude mluvit nahlas, zakřikne to.
,,Sněženčina koťata" přikývl Racek.
Mourek vypadal, že se chce ptát dál na ztracená koťata, ale pak potřásl hlavou a kývl na dva Temné. ,,A co ti? Páchnou Temnými skrz na skrz."
,,Pomohli nám," ozval jsem se. ,,Bez nich bychom ta koťata nenašli."
Kocour zamrkal. ,,Myslím, že máte co vysvětlovat."

Pach Temných a pach krve probudil celý tábor a brzy se okolo nás shromáždilo spoustu rozespalých, ale přesto bojovných koček. Když jsem je tu uviděl, všiml jsem si, že jich je palčivě málo.
Čekal jsem nějaký nadšený výkřik matky, které byla koťata odcizena, ale kromě šepotu všech shromážděných, se neozvalo nic.
Do popředí se však prodral vysoký, hubený kocour se srstí zbarvenou v různých odstínech hnědé.
,,Chobotnice," řekl jasným, ale jemným hlasem a já si vzpomněl, že je to Vrabec, léčitel Rubínového klanu. ,,Postaráš se o ta koťata? Jinak zemřou "
,,Co je s jejich matkou?" Zeptal jsem se tiše Racka.
,,To byla ta bílá kočka, co zabil Rákos," odpověděl Racek zachmuřeně.
,,Samozřejmě," ozvala se velká, šedá kočka, asi Chobotnice a vzala jedno kotě opatrně za zátylek. Odnesla ho do školky a pak se vrátila pro druhé, zatímco Vrabec jí nasledoval, pravděpodobně proto, aby je zkontroloval.
Sluneční měsíc tomu všemu přihlížel, zatímco náš odhadoval pohledem.
Já jsem se mezitím rozhlížel po Smrtijedovi a svém otci, ale ani jednoho jsem neviděl. Jenom jsem doufal, že Smrtijeda nezabili. Co se stalo s Rákosem mi bylo upřímně jedno. Jen by mě asi mrzelo, že jsem ho nemohl zabít já.
,,Takže," řekl Sluneční měsíc. Byť mluvil tiše, jeho hlas okamžitě rozčísl tlumené hovory koček a způsobil jejich následné utichnutí. ,,Myslím, že vás čeká vysvětlování."
Rubínoví si velmi nedůvěřivě prohlíželi dvě Temná koťata.
Stínek seděl s ocasem omotaným kolem nohou a tvářil se naprosto chladně a nezúčastněně, zatímco Stopa probodávala každého pohledem, mrskala ocasem a ježila se.
Jednou jsem po ní musela chňapnout, aby nevystartovala po Plamínkovi, který jí hlasitě pomlouval.
Stopa se na mě výhružně podívala, zatímco já špitl: ,,Neboj, ten štve i mě. Ignoruj ho."
Stopa vypadala, že se chce přít, ale nakonec poslechla.
Racek mezitím vysvětloval.
A vzal to úplně od začátku.
Vyprávěl o únosu jeho sestry a o tom, jak ho Temní donutili unést Sněženčina koťata. Nejprve se na něj všichni dívali soucitně, ale jakmile slyšeli o téhle části, zatvářili se rozzuřeně a nevěřícně.
,,Vím, že vám to zní hrozně," řekl Racek. ,,A já sám toho budu litovat až do konce života. Jenže si představte, kdyby unesli nějakého vašeho příbuzného. Udělali byste pro něj cokoliv, ne?"
Nikdo se neozval.
V tu chvíli jsem se do vyprávění zapojil já, byť kapku nervózně.
Vypověděl jsem jim o tom, jak mi byl seslán sen a já měl za úkol zachránit jejich koťata.
Teď už se kočky ozvaly.
,,Proč ty?" Prskl někdo. ,,Odkdy Hvězdní chtějí, aby Smaragdoví zachraňovali nás? Nepotřebujeme to!"
,,Nevím," pokrčil jsem rameny. Snažil jsem se znít klidně, ale tak jsem se vůbec necítil. ,,Možná chtěli zlepšit vztahy mezi našimi klany. Možná proto, že jste si mysleli, že jsme to byli my. Nebo to mělo úplně jiný důvod-"
,,Počkej," ozval se nějaký hlas, patřící Zářivce.
Ohlédl jsem se k ní. Bílá srst se jí v měsíčním světle pěkně leskla, stejně tak její zlaté oči. ,,Ty jsi lhal o tom, že se k nám chceš přidat?"
,,Musel jsem," řekl jsem, ale z jejího zklamaného tónů mě z nějakého důvodu zabolelo u srdce.
,,Pokračuj," prohlásil Sluneční měsíc.
Spolu s Rackem jsme dovyprávěli zbytek a připojili žádost Temných koťat.
Když se rozhostilo nedůvěřivé ticho, dodal jsem: ,,Ti dva by byli užitečnými přírůstky do vašeho klanu. Stopa je sice výbušná-"
,,Hej," ozvala se Stopa.
,,-a z jejího bratra mi občas běhal mráz po zádech, ale viděl jsem jejich lovecké i bojové schopnosti v akci," pokračoval jsem. ,,Navíc, nezdráhali se zabít vlastního otce."
Což bych se nezdráhal ani já.
,,A dovedli nás bezpečně napovrch. Myslím, že jejich věrnost Temnému klanu nepatří," dokončil jsem.
Stínek a dokonce i Stopa po mě vrhli vděčný pohled.
,,A nebo je to nějaký hrůzný plán Temného klanu," zavrčel nějaký kocour.
,,Dost," řekl Sluneční měsíc. ,,Tohle můžeme vyřešit později. Prozatím můžou tahle koťata zůstat tady, rád bych se o nich poradil s Hvězdným klanem."
,,Do Malých skal bych moc nechodil," ozval jsem se váhavě, jelikož jsem věděl, že tam se nachází Měsíční jezero, kam se chodili léčitelé a velitelé radit s Hvězdným klanem, nebo případně obdrží devět životů.
Sluneční měsíc se na mě s lehkým pobavením podíval. ,,Možná už nejsem tak mladý jako dřív, ale nemyslím si, že by mě tak snadno přemohli."
Okamžitě jsem se zastyděl a jen jsem něco zamumlal.
,,Každopádně, rád bych vyřešil jinou věc,"  prohlásil Sluneční měsíc. ,,Smrtijed i Rákos jsou pod neustálým dohledem a nikam je nepouštíme. Zajímalo by mě, jestli máš ještě něco říct ke svým slovům."
Sluneční měsíc v tu chvíli kývl na nějakého kocoura, který stál před trnitým keřem a on vklouzl dovnitř. O chvíli později z něj vyšli Rákos a Smrtijed, oba trochu poškrábání.
Byl jsem si celkem jistý, že se porvali a naplnilo mě uspokojení, když jsem si všiml, že Rákos má rány horší.
Smrtijed po mě vrhl nečitelný pohled, zatímco ten Rákosův byl nepokrytě nenávistný.
Zhluboka jsem se nadechl.
Říct, neříct.
Mohl jsem zachránit Smrtijeda.
Ale chtělo se mi to vyzrazovat zrovna Rubínovému klanu?
Nakonec jsem se zhluboka nadechl a se zavřenýma očima spustil:
,,V den, kdy mě vaše hlídka našla s mými sourozenci, se Rákos vrátil zraněný. Co vám řekl?"
V klanu to zašumělo, když slyšeli, že vím o Rákosových zranění.
,,Lasička," odpověděl Sluneční měsíc. ,,Že ho napadla lasička."
Odfrkl jsem si. ,,Tak to nebylo. Já, moji sourozenci a matka jsme byli mazlíčci."
Kočky začali znechuceně krčit čenichy, zatímco Smrtijed se překvapeně napřímil a Rákos zase skrčil.
,,Jednoho dne jsme opustili dvounožce, matka nás chtěla vzít do klanu," vyprávěl jsem. Vynechal jsem zmínku o naší příbuzné v Safírovém klanu, pak by to bylo ještě zamotanější. ,,Při té cestě jsme potkali Rákose. Má matka ho poznala-a řekla, že to je náš otec."
Šum zesílil, zatímco se všichni dívali na mě a Rákose.
Nepochybně v nás viděli podobu.
,,To je lež!" Vykřikl Rákos, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčivě.
Smrtijed si mě prohlížel s novým výrazem.
Já jsem všechny ignoroval a pokračoval jsem: ,,Rákos mou matku napadl, jelikož se bál, že by mohla prozradit jeho klanu něco o tom, že byl taky mazlíček, což nechtěl."
,,Nám říkal, že byl toulavý kocour," poznamenal někdo.
Smrtijed tiše promluvil: ,,Opravdu byl mazlíček, stejně jako já. Nechtěl vám to říct a já to respektoval."
,,Ty..!" Vřískl Rákos a pokusil se na svého bratra vrhnout, ale skočil na něj jiný válečník a přitiskl ho k zemi.
Kočky vypadaly šokované.
To mě jen povzbudilo. I ony si očividně začaly uvědomovat, že všechno je vlastně jinak.
,,Ještě předtím, než Rákos mou matku zabil," tady se mi trochu zadrhl hlas, ale přinutil jsem se pokračovat. ,,Jí řekl o tom, že se chce stát zástupcem a že klidně zabije svého bratra-díky tomu jsem věděl, že Smrtijed a Rákos jsou bratři.
Ty zranění, co mu údajně způsobila lasička, mu ve skutečnosti udělala má matka. A je to jeden z důkazů, že mluvím pravdu. Jak bych o tom jinak věděl, že?"
Sluneční měsíc se obrátil k Rákosovi.
,,Lže! On lže!" Ječel, až mi to trhalo uši. Veškeré jeho sebevědomé vystupování bylo pryč.
Skoro mi ho bylo líto.
Ale jenom skoro.
,,Myslím, že důkazy jsou více než jasné," řekl Sluneční měsíc tvrdým hlasem. ,,Správně bych z tebe měl hned teď udělat vyhnance. Ale nestojím o to, aby jsi poběžel za Temným klanem a vyklábosil jim něco o nás. Takže zůstaneš tady, ale ne jako člen klanu, nýbrž jako vězeň. Až do doby neurčité."
Rákos se zatvářil nevěřícně, zatímco ho ten kocour, co ho držel u země, dovedl zpátky do trnitého keře, sloužícího asi jako vězení.
Bylo mi jasné, že doba neurčitá je ta, dokud Rubínoví nezesílí natolik, aby pro ně Temní nepředstavovali hrozbu.
Kočky si šeptaly, očividně nevěděly, co si myslet.
Smrtijed měl skloněnou hlavu, očividně nedokázal uvěřit tomu, co jeho bratr provedl.
Sluneční měsíc se podíval na mě. ,,Jménem Rubínového klanu ti děkuji za zachránění našich koťat a odhalení zrádce v našem středu," prohlásil. ,,Kdyby tě někdy omrzel Smaragdový klan..."
Řekl to s lehkým pobavením, ale měl jsem pocit, že to myslí upřímně.
Přikývl jsem. ,,Toho si moc vážím a myslím, že bych se mezi vámi naučil žít," řekl jsem, při pohledu na Racka, Smrtijeda a Zářivku. Tenhle klan mi přirostl k srdci, byť jsem z něj poznal jen minimální množství členů. ,,Ale Smaragdový klan bude navždy mým domovem."
Sluneční měsíc přikývl, jakoby to čekal.
,,Přesto, kdyby vám to nevadilo, ještě jeden den bych se tu vyspal, než se vrátím domů," řekl jsem trochu váhavě, doufajíc, že to nevyznělo troufale.
,,Samozřejmě," souhlasil Sluneční měsíc. ,,Rubínový klan je ti zavázaný."
Čekal jsem, že Rubínoví nebudou jeho názor sdílet, ale až na Plamínka, všichni vypadali, že už nemají takovou chuť, stáhnout mě z kůže.
To mě podivně zahřálo u srdce.

,,Takže ty odejdeš..?" Zeptala se Zářivka tiše, když jsem si lehl do doupěte učedníků, které se dnes rozrostlo o dva další členy.
Stopa a Stínek možná neměli přesně šest měsíců, ale to nikdo neřešil, protože oni sami by se jinak hádali. Ostatně, Stopa chtěla být hned válečnicí, ale Sluneční jí to naštěstí zatrhl.
Přikývl jsem.
,,A proč nechceš zůstat?" Nechápala Zářivka. Její oči se ve tmě smutně leskly. ,,Jsi fajn. A já se tu nemám skoro s kým bavit."
,,Teď tu budeš mít Stopu a Stínka," řekl jsem, byť jsem si nebyl jistý, jestli je to zrovna společnost, o kterou by Zářivka stála. ,,A já musím zpátky ke Smaragdovým."
Rozhostilo se mezi námi ticho.
,,Asi tě chápu," zamumlala Zářivka po nějaké době. ,,Ale stejně mi budeš chybět."
,,U Hvězdných, aby ses nám tady neroztekla," vyštěkla Stopa jízlivě. ,,Můžete už držet klapačky?"
Zářivka se na mě překvapeně podívala, zatímco já se uchechtl.
,,Myslím, že si bude dobře rozumět s Plamínkem," řekl jsem tiše.
Ten naštěstí už spal.
Zářivka se usmála a když jsem si lehl, překvapilo mě, že se přitulila blízko ke mě.
Na chvíli jsem se napjal, ale pak jsem se uvolnil a vychutnával si příjemné teplo, které z ní sálalo.
O chvíli později jsem ucítil, jak si z druhé strany lehá ještě někdo.
Zvedl jsem hlavu a ohlédl se.
,,Ani slovo," sykla Stopa, když si lehla spolu se svým bratrem hned vedle mě, stejně jako Zářivka.
Jen jsem pobaveně zavrtěl hlavou a usnul v obklopení koček, které bych měl správně nenávidět.

Ráno přišlo až moc brzy a byť jsem se těšil zpátky ke Smaragdovému klanu, cítil jsem, že se mi bude stýskat i po Rubínových.
Sluníčko sice už bylo na obloze, ale stále byla zima, až mi tuhly tlapky.
,,Navštívíš nás někdy?" Zeptala se Zářivka, jejíž bílá srst se v paprscích světla zlatě leskla.
Zatvářil jsem se pochybovačně. Nebyl jsem si jistý, jestli by to Rubínoví uvítali. ,,Uvidíme," řekl jsem.
Pak mi k mému překvapení na rozloučenou olízla tvář.
Stopa se Stínkem na mě jen pokývli, byť jsem měl pocit, že i oni mají v očích stopy smutku.
Potěšila mě představa, že si mě stačili oblíbit za tak krátkou dobu.
Otočil jsem se k Rackovi, který se pousmál.
,,Rád jsem tě poznal," řekl. ,,Zažil jsem s tebou dobrodružství, o kterém se mi ani nezdálo."
Věděl jsem, že to nebylo nijak oslnivé a skvělé dobrodružství, obzvláště pro něj, jelikož zjistil, že je jeho sestra mrtvá, ale i já jsem musel souhlasit, že na to, co jsme zažili, už nikdy nezapomenu.
,,Mám to stejně," kývl jsem.
,,Doprovodím tě," ozval se nějaký hlas a já se ohlédl a spatřil Smrtijeda.
Čekal jsem to, ale stejně mě to potěšilo.
Když jsme odcházeli z tábora, naposledy jsem se ohlédl na Zářivku, Racka, Stínka a Stopu.
Pohled mi padl na Slunečního měsíce, který mě sledoval a než mi zmizel z dohledu, v úctě sklonil hlavu.

Mezi námi panovalo ticho.
Nikdo z nás nevěděl, co by měl říct.
,,Takže," prolomil to ticho nakonec Smrtijed, zatímco jsme kráčeli po zmrzlé půdě.
Tráva byla pokrytá stříbřitou námrazou, která se třpytila pod slunečními paprsky a příjemně křupala pod nohama. ,,Teď jsme vlastně příbuzní, co?"
,,Eh," ušklíbl jsem se. ,,Vypadá to tak."
Zase to divné ticho.
,,No," řekl Smrtijed. ,,Díky za to, že ses za mě postavil."
,,To nestojí za řeč," vyhrkl jsem. ,,Nechtěl jsem, aby můj otec vyhrál."
Smrtijed si povzdechl. ,,Nikdy mě nenapadlo, že by mohl tohle udělat. Ačkoliv, vždycky byl ctižádostivější než já. Nikdy jsem nechtěl být zástupcem a stal jsem se jím."
,,Rozhodně jsi lepší zástupce, než by byl on," poznamenal jsem zamračeně. Věděl jsem, že Smrtijedovi můžou ta slova připadat nepříjemná, vždyť jsem taky mluvil o jeho bratrovi, ale nemohl jsem si pomoct.
,,Každopádně, když jsem tě takhle zachránil," využil jsem příležitosti. ,,Něco by mě zajímalo."
Smrtijed se na mě zvědavě podíval.
,,Vzhledem k několika věcem, které jsem za tu chvíli, co jsem tady, zjistil, jsem došel k zajímavému závěru," prodlužoval jsem to. ,,Smrtijede, tvá družka byla z mého klanu, že?"
Smrtijed se zaraženě zastavil a já se na něj ohlédl.
Pobavil mě jeho šokovaný výraz.
,,Jak jsi to-" začal, ale pak potřásl hlavou a povzdechl si. ,,No, stejně to celý můj klam ví. A ty jsi mě zachránil, takže..."
Posadil se a já ho napodobil, byť to nebylo příjemné, jelikož zem i námraza začaly rozmrzávat, takže všude bylo mokro.
,,Ano, zamiloval jsem se do kočky ze Smaragdového klanu. Mazlíček a aby toho nebylo málo, ještě zamilovaný do kočky z jiného klanu," řekl a lehce se ušklíbl. ,,A přesto jsem se stal zástupcem."
,,Co... Co se s ní stalo?" Zeptal jsem se váhavě.
Po Smrtijedově tváři se mihl bolestný výraz, takže jsem okamžitě litoval, že jsem něco řekl.
,,Ona-" zasekl se. ,,Odešla. Odešla k dvounožcům."
,,Co?" Nechápal jsem. ,,Ale proč?"
Smrtijed pokrčil rameny, očividně se snažil dělat, že je mi to jedno. ,,Nevím. To mi nikdy neřekla."
Radši už jsem se ho na nic neptal.

Po zbytek cesty jsme mlčeli, Smrtijed patrně ztracený v myšlenkách na kočku, kterou kdysi miloval.
Mě se však nálada zvedla, když k nám vítr zavál pach Smaragdového klanu.
Smrtijed se napřímil, jakoby ty pachy vyvolaly staré vzpomínky.
,,Myslím, že tady se rozloučíme," řekl Smrtijed a zastavil se. Jeho černá srst lehce vlála ve větru a když se na mě podíval, na tváři se mu objevil úšklebek, které mi vyhovoval mnohem víc, než jeho předchozí, zachmuřený výraz.
,,Doufám, že se zase někdy uvidíme," řekl jsem upřímně.
,,Já taky. Jsme přece rodina, ne?" Usmál se Smrtijed.
Uvědomil jsem si, že je to pravda. Rákos sice nebyl otec, kterého bych zrovna chtěl a Smrtijed tu roli nikdy nemůže nahradit, ne když jsme oba v jiném klanu, ale stejně.
,,Jsme," řekl jsem a taky se usmál.
A pak jsem konečně překročil hranice Smaragdového a Rubínového klanu.

Když jsem se dostal do lesa, poprvé jsem si uvědomil, jaká je tady tma a že kočky z našeho klanu kvůli tomu déle spí.
Ta myšlenka mě pobavila.
Čím víc jsem se blížil k táboru, tím víc moje vzrušení stoupalo.
Nakonec jsem ho uviděl a s údivem zjistil, že opevnění je na tom mnohem lépe, než když jsem ho viděl minule.
Což taky znamenalo, že jsem nevěděl, jak se dostat dovnitř.
Chvíli jsem postával na kraji a už jsem se chystal zakřičet, když v tom se ozval jiný výkřik:
,,Jestřábku!"
Napřímil jsem uši a v tu chvíli kus ode mě vyběhla z křoví Blizzard.
Cítil jsem, jak se při pohledu na mou učitelku a kočku, kterou jsem považoval za náhradní matku, začínám usmívat.
A i Blizzard se usmívala, což nedělala moc často.
Rychle mě zavedla dovnitř a já byl rád, že mě nebombarduje otázkami hned ze startu.
Můj pach, spíše Rubínového a Temného klanu, než Smaragdového, vyburcoval většinu tábora, takže jsme brzy byli obklopení většinou koček.
Při pohledu na ně a při vzpomínce na Rubínové jsem si znovu palčivě uvědomil, jak jsou oproti nám slabí.
,,Jestřábku!" Ozvalo se hned několik dalších výkřiků.
Rozbušilo se mi srdce, když jsem mezi nimi rozpoznal své sourozence, kteří se okamžitě rozběhli ke mě.
Já jsem však hodlal vypadat nevyspalý a unavený, že mě nikdo nezajímá-nebylo to tak těžké, protože jsem skutečně pořád byl vyčerpaný. A chtěl jsem tak vypadat, aby mě nezasypali otázkami hned, co se tu objevím.
Proto jsem zazíval na celé kolo, zatímco mí sourozenci se zmateně zastavili.
Měl jsem chuť se k nim vrhnout, abych se ujistil, že se mi to skutečně nezdá, ale udržel jsem se.
Všiml jsem si, že k nám zamířil Zjizvený měsíc, ale Duchařka ho předběhla.
,,Než ho podrobíš výslechu," upozornila ho. ,,Nech mě, prohlédnout mu rány a jeho nech se trochu prospat."
Měl jsem pocit, že na mě mrkla-jakoby věděla, že to přesně je můj plán. Pousmál jsem se.
Zjizvený měsíc přimhouřil oči a nic neřekl. To však neplatilo i u ostatních.
,,Proč bychom ho tu měli nechat?" Vykřikla Vlčice. Věděl jsem, že ta nemá ráda Blizzard, takže asi proto neměla ráda ani mě. ,,Zrádce!"
,,Páchne jako Rubínový klan!" Souhlasil Zlatý tesák. Ten podle všeho neměl rád nikoho.
,,A Temný!" Přidala se k nim Zmije. No, co jsme udělal jí, to jsem nevěděl. Asi měla jen špatnou náladu.
Věděl jsem, že bych se měl při jejich osočování cítit špatně, ale necítil. Nevěděli, jak to bylo a navíc, dokud mě měli rádi sourozenci a Blizzard, tak mi to bylo jedno.
Duchařka je však všechny ignorovala a spolu s mou sestrou mě odvedla do doupěte.

,,Většinu ran už máš zavázaných, jak vidím," poznamenala Duchařka.
Přikývl jsem. Vrabec to udělal, než jsem odešel.
,,Takže ti jenom vyměníme obklady a můžeš se prospat. Pokud si to teda jenom nehrál," řekla s lehkým úsměvem.
Schválně jsem zívl. ,,Vážně jsem unavený," zamrkal jsem.
Duchařka si jen odfrkla.
Když Kapka viděla mé rány, zděsila se. ,,Jestřábku..." Řekla tiše.
,,Pohni kostrou, Kapko," poznamenala Duchařka. ,,Rán už jsi viděla hodně."
K mému překvapení se Kapka na Duchařku otočila a obořila se u ní: ,,Ale ne u svého bratra."
Duchařce se zablesklo v očích. ,,Kočka jako kočka," pokrčila rameny.
Kapka něco zamumlala, zatímco já se usmál. Má sestra se očividně od Duchařky naučila něco z její ráznosti. To bylo jen dobře-Kapka byla vždycky až moc plachá.
,,Bojoval jsi," řekla Kapka tónem, který snad byl obviňující.
Zakoulel jsem očima. ,,Musel jsem," řekl jsem.
Kapka vypadala že se chce ptát, ale nakonec nic neřekla, za což jsem jí byl vděčný.
Pak se ke mě naklonila a zašeptala mi do ucha: ,,Jsem ráda, že jsi zpátky."
Zavrněl jsem. ,,Já jsem taky rád, že jsem zpátky."
Když jsem usínal, lehla si vedle mně a to mi připomnělo příjemné teplo Zářivky a drsný kožíšek Stopy.

Bohužel přišlo na řadu vysvětlování.
V doupěti se tísnily mí sourozenci, Duchařka, Blizzard, Listnatá tlapa, Zjizvený měsíc a samozřejmě já.
,,Je vás tu moc," postěžovala si Duchařka. S tím jsme souhlasil, všichni jsme se tady mačkali.
Očividně si všichni moc chtěli poslechnout můj příběh.
Podíval jsem se na své sourozence a Blizzard. Chtěl jsem to vyprávět jen jim, ale věděl jsem, že velitel to musí slyšet také.
,,Takže," zavrčel Zjizvený měsíc. A je to tady, pomyslel jsem si. Zjizvený měsíc byl dobrý velitel a nemyslel jsem si, že je špatný kocour. Ale Sluneční měsíc svým vystupováním aspoň ostatní neděsil k smrti. ,,Kde jsi byl a proč páchneš jako dva cizí klany?"
,,Mám pocit, že právě to se ti teď chystá vysvětlit," zabrblala Duchařka celkem trefně a já viděl, jak většina potlačuje úsměv.
Zjizvený měsíc moudře dělal, že to přeslechl.
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči, jelikož jsem se jim nechtěl dívat do očí, zatímco budu vyprávět.
To, co budu říkat, jsem si přichystal dopředu a navíc jsem opakoval převážně tu verzi, co jsme s Rackem řekli Slunečnímu, jen méně podrobnou.
Například jsem vynechával všechno to drama ohledně mého otce a Smrtijeda.
Když jsem se dostal k tomu, že se mi Racek přiznal k tomu, že to on byl únosce koťat, velitel mě přerušil: ,,Počkat. On? A co pach našeho klanu?"
,,Říkal, že mu Temní řekli, aby šel na naše území a snažil se nabrat co nejvíce nesmějí pachu. Na místě činu nechal i větvičky, o které jsme se otřeli a tak podobně," vysvětlil jsem a pak pokračoval.
Když jsem skončil, v doupěti se rozhostilo ticho. Bylo mi jasné, že všichni se zdráhají uvěřit tomu příběhu, co jsem právě vyprávěl.
Kapka se tvářila zděšeně. Déšť zamyšleně. Lístek žárlivě, jakoby snad záviděl, že tam nebyl taky. Zjizvený a Listnatá očividně nemohli uvěřit svým uším.
A Blizzard se tvářila hrdě, což mě potěšilo nejvíc.

Po zbytek dne jsem zůstal v doupěti a moji sourozenci se mnou. Asi by měli správně na výcvik, ale všichni nad tím přimhouřili oči.
Duchařka se velmi nenápadně vypařila a tak jsem tam zůstal jen já, Lístek, Déšť a Kapka.
A vyprávěl jsem jim celou verzi příběhu.
Nevynechával jsem žádné detaily a snažil jsem se jim celou situaci co nejlépe přiblížit.
Po celou dobu jsem byl zasypáván jejich dotazy a sem tam se ozvalo zděšené nadechnutí.
Když se dozvěděli o otci, byli vyděšení a naštvání. A když se dozvěděli o jeho trestu, byli nadšení.
,,Takže ty jsi zachránil Rubínový klan!" Rozzářila se Kapka která se na mě podívala s novým výrazem.
,,Nevím, jestli si zrovna zasloužili zachránit," zamumlal Lístek jízlivě.
Aniž bych o tom věděl, lehce jsem se naježil. ,,Rákos byl jediný špatný, jinak jsou Rubínoví stejní jako my."
Lístek se na mě nedůvěřivě podíval. Věděl jsem, že se takhle chová, protože nechtěl dát najevo, že jsem mu chyběl-cítil jsem to úplně stejně.
,,A Smrtijed je náš příbuzní," ušklíbl se Déšť. ,,My jsme teda zajímaví, co?"
Pousmál jsem se.
,,Zajímalo by mě, kdo byla ta kočka, kterou Smrtijed miloval," uvažovala Kapka.
,,Můžeš se zeptat Duchařky," navrhl jsem. ,,Ta vždycky všechno ví."
Všichni jsme se pobaveně usmáli.
Do léčitelského doupěte za mnou přišli i Skvrna, Snížka a Bělásek, které se plné vzrušení vyptávaly, kde jsem byl.
Skvrna mi pochvalovala rány a dokonce uvažovala, jestli mi zůstanou jizvy, protože pak bych prý vypadal fakt drsně. Na to jsem jen pobaveně zakroutil hlavou.
Snížka se hlavně starala, jestli jsem v pořádku a Bělásek... No, ten nám samozřejmě nerozuměl a tak nervózně postával dál od nás.
Bylo mi ho líto.
Jakmile odešli, Kapka si ke mně lehla a okamžitě jí napodobili i Déšť s Lístkem.
Zatímco mně ze všech stran obklopilo jejich teplo, poznamenal jsem: ,,Doufám, že nejsem moc pozadu ve výcviku."
Lístek si odfrkl. ,,Ty a pozadu? To spíš my. Vždyť ty jsi bojoval s Temnými, zachránil koťata Rubínových a vlastně i jejich klan před zrádcem."
Strčil jsem do něj tlapou. ,,Jo a taky jsem měl furt hlad, byla mi zima a každou chvíli se někdo rozhodl, že mě poškrábe," řekl jsem při vzpomínce na Stopu. Nemohl jsem však vyloženě říct, že bych té výpravy litoval. Poznal jsem dobré kočky a zbavil se nenávisti, kterou jsem k Rubínovým cítil kvůli svému otci.
Ale stejně jsem se nejlépe cítil ve Smaragdovém klanu, tam, kde jsem patřil, srdcem i duší.
I Bělásek je člen klanu, pomyslel jsem si. Je to nespravedlnost, že se narodil hluchý.
Než jsem vedle svých sourozenců usnul, trvalo to ještě dlouho a přemýšlel jsem.
A možná jsem dostal nápad.

Když jsem se ráno probudil, měl jsem pocit, že doupěte proniká až moc světla.
Brzo jsem zjistil, proč to tak je.
Jelikož paprsky slunce se odrážely od bílé, měkkoučké pokrývky, která se to ráno objevila na zemi.
Náš první sníh, pomyslel jsem si omámeně, když jsem šlápl na tu studenou, mokrou věc.
Rubína, Blizzard a Sametový se nás rozhodli vzít společně na výcvik, což mě však lehce zklamalo.
Chtěl jsem sice trávit čas se sourozenci, ale zároveň jsem chtěl Blizzard říct o nápadu, který se mi přes noc vylíhl v hlavě.
Měli jsme jít na hlídku, takže jsme to vzali k území Diamantových.
Jediný klan, kde nemám příbuzné, pomyslel jsem si pobaveně.
Zatímco Lístek a Déšť utíkali před námi, až jim sníh odlétal od tlap, já se loudal vzadu. Chtěl jsem sice běžet za nimi a hrát si se sněhem jako oni, ale potřeboval jsem mluvit s Blizzard a věděl jsem, že si mě všimne.
To se taky stalo, když zvolnila krok až šla vedle mě a zeptala se: ,,Co se děje?"
Okamžitě jsem místo smutného výrazu nasadil nadšený. ,,Něco mě napadlo," vysvětlil jsem, spokojený z toho, že s ní mužů mluvit. ,,Ale chtěl jsem to říct jenom tobě, pro případ, že by to nevyšlo."
Blizzard zaujatě naklonila hlavu na stranu.
,,Už nějakou dobu mi vrtá hlavou Bělásek," dal jsem se do vysvětlování. Snažil jsem se potlačit vzrušení, které se mě zmocňovalo kdykoliv jsem na svůj nápad pomyslel. ,,A něco mě napadlo. Co třeba... Nakreslit do země nějaké symboly?"
Blizzard se nechápavě zamračila.
Čekal jsem to a tak jsem se zastavil a začal rýt drápem do sněhu. ,,Třeba takhle. Nakreslil bych nějaký symbol, který by značil třeba Diamantový klan a aby Bělásek věděl, o co jde, přivedli bychom ho k hranicím s tím klanem a on by si jejich pach spojil s tím symbolem. A kdybychom mu museli něco říct, třeba že Rubínový klan napadl Safírový klan, tak nakreslíme symboly těch klanů a symbol, který bude značit boj. U každého symbolu bychom mu ukázali, co to v realitě znamená. A co se týče boje, mohli bychom mu dávat znamení ocasem, ušima a podobně. Lovec z něj asi nebude, ale aspoň bude nějak užitečný."
Blizzard užasle zamrkala. ,,Páni," ocenila mě. ,,Věděla jsem, že jsi chytrý, ale takhle?"
Potěšeně jsem zavrněl, nadšený z její pochval.
,,Hej, neloudejte se tam!" Vykřikl někde zepředu Sametový dráp.
,,Promiň!" Vykřikla Blizzard zpátky. ,,Ale Jestřábek dostal geniální nápad a já hořím touhou ho vyzkoušet. Takže dokončete hlídku bez nás."
Nadchlo jí to, pomyslel jsem si užasle. Myslí si, že je to geniální nápad.
Než stačili cokoliv namítnout, vyrazili jsme s Blizzard zpátky do tábora.
,,Řekneme to veliteli?" Zajímal jsem se.
,,Ano," odpověděla Blizzard. ,,Ale ne hned. Nejdřív to chci vyzkoušet."
S tím jsem souhlasil. Možná to vůbec nebude fungovat.
Vrátili jsme se do tábora a Blizzard pohledem vyhledala Běláska. Ležel před učednickým doupětem s hlavou na tlapách a smutně se díval kolem sebe.
Překvapeně se na ní podíval, když vykročila k němu.
Otočila se ke mě. ,,Jak mu mám říct, aby šel s námi?" Zeptala se.
,,Stačí trhnout hlavou k místu, kam chceš aby šel," vysvětlil jsem a pozdravil Běláska přátelským olíznutím. Ten se tvářil nanejvýš zmateně.
Blizzard udělala to, co jsem řekl a Bělásek se zvedl a vyrazil s ní ke vchodu.
Tam se zastavila a Bělásek do ní málem narazil. Vzhlédl ke ní, ale ona ocasem obsáhla celý tábor.
Zvědavě jsem je sledoval a snažil se potlačovat napětí.
Blizzard to udělala ještě několikrát, asi aby Bělásek pochopil, že to nebylo jen jedno automatické máchnutí a aby pochopil, co tím myslí.
Když přejel pohledem po táboře, obrátil se zase ke ní.
Blizzard mu tlapou naznačila, aby se podíval dolů a drápem do sněhu nakreslila kolečko. A znovu obsáhla ocasem celý tábor.
,,Myslíš že to chápe?" Zeptala  se mě nejistě.
,,Myslím že jo. Bělásek je celkem chytrý," odpověděl jsem váhavě. Nepochyboval jsem, že Bělásek je chytrý, už dřív tyhle známky vykazoval, ale bál jsem se, jestli to i tak pochopí.
Bělásek napodobil Blizzardini kolečko ve sněhu a stejně jako ona obsáhl celý tábor ocasem.
Blizzard se k mému překvapení radostné zazubila a souhlasně přikývla. Já cítil úplně stejné nadšení.
Všiml jsem si, že ti co tu jsou, nás zvědavě sledují.
,,Co to děláte?" Zajímala se Smaragda, která zaháněla mé nevlastní sourozence zpátky do školky.
,,Něco zkoušíme," odpověděla Blizzard, zvedla se a vyrazila z tábora. Bělásek jí automaticky následoval, stejně jako já.
Bílý kocourek se váhavě zastavil, když jsme vyšli do lesa a Blizzard na něj povzbudivě kývla.
,,Zatím to funguje, zdá se," poznamenala.
Pocítil jsem silné nadšení, hrdost a naději, že Bělásek možná bude moct být plnohodnotným členem klanu. Zamířili jsme přímo k hranicím s Diamantovým klanem, zatímco Bělásek se ostražitě rozhlížel. V lese už sice byl, ale stejně většinu času trávil v táboře.
,,U hranic už byl?" Zeptala se mě Blizzard.
Přikývl jsem. ,,Kočkám se nějak podařilo naznačit, že tam nemá chodit a že to jsou nepřátelé, takže základ máme," řekl jsem.
Bělásek znepokojeně zavětřil ještě dřív, než já jsem ucítil pachovou hranici. Blizzard je očividně ucítila taky později, jelikož se zeptala: ,,Myslíš, že má lepší ostatní smysly?"
,,Je to možné," řekl jsem zamyšleně. ,,U Večernice to přecejen taky platí."
Když jsme došli až k hranicím, Blizzard se zastavila a obrátila se čelem k Běláskovi.
Několikrát mu naznačila ocasem směr, kterým se nacházel Diamantový klan. Pak nakreslila do sněhu další znak, tentokrát trojúhelník.
Bělásek pomalu přikývl, rovněž ukázal ocasem k Diamantového klanu a nakreslil do sněhu trojúhelník.
Blizzard souhlasně přikývla a Bělásek se rozzářil.
Pak jsme se vydali dál, zatímco Bělásek už vypadal znatelně veseleji.
Po chvíli jsme se dostali k Posvátnému stromu.
Blizzard se zarazila. ,,Jak bych mu měla naznačit tohle?" Zeptala se mě.
,,Nejdřív bychom mu měli ukázat symboly všech klanů a až pak se pustit do něčeho těžšího," řekl jsem, trochu nejistý z toho, že se mě ptá vlastní učitelka na to, co bychom měli dělat.
S tím očividně souhlasila, takže chudák Bělásek si vůbec nebyl jistý, co je tohle za místo, kde je tolik pachů pohromadě.
Rozhodli jsme se to vzít přes neutrální území až k Safírovém klanu, abychom mu ukázali symbol i jejich klanu.
,,Hlavně si to zapamatuj," řekla mi Blizzard. ,,Nebude se to muset učit jen on, ale i my."
To mi bylo jasné. Když jsme se dostali k Safírovému klanu, Blizzard udělala to co předtím a do sněhu nakreslila čtverec.
Bělásek jí napodobil.
,,Co tu děláte?!" Vyprskl nějaký zlostný hlas a my se otočili, abychom spatřili velkého, bílého kocoura, jehož srst nebyla na pozadí sněhu skoro vidět a černou kočku, která k mé hrůze měla vyškrábané oči.
,,Plamínka," oslovila jí Blizzard, která jí z nějakého důvodu znala.
,,Už Plamena," řekla černá kočka, očividně překvapená tím, že si jí pamatuje. ,,A ty budeš Sněhulka, pokud si dobře vzpomínám?"
Zamrkal jsem. Odkud se znají?
,,Tohle je Blizzard," zasyčel bílý kocour, který byl očividně naštvaný z toho, že tu ty dvě klábosí, jakoby se nechumelilo. ,,A mě by zajímalo, co tu dělá."
,,Mě by spíš zajímalo, odkud znáš mé jméno," poznamenala Blizzard.
,,Byl jsem v bitvě se Temným klanem," řekl. ,,A viděl tě bojovat. Všichni, co tam byli, tě znají. Kočka s obojkem je těžko zapomenutelná."
O bitvě s Temným klanem jsem už slyšel, Blizzard byla prý tehdy učednice. Byla to jedna z mála věcí z její minulosti, o které mi řekla.
Teď přitiskla uši k hlavě. Bílý kocour si uvědomil že i on si tady s ní povídá a zavrčel. ,,A neodpověděla jsi na otázku! Co tady děláte? Vaše území je úplně jinde!"
Tentokrát jsem se ozval já. ,,Nechceme dělat problémy," řekl jsem. ,,Máme v klanu hluchého učedníka, tady Běláska a ukazujeme mu všechny klany."
Bílý kocour přimhouřil oči a podíval se na symboly ve sněhu. Pak zvedl pohled znova k Blizzard a řekl chladným hlasem: ,,Zmizte."
Nehádala se. Jen se otočila, čímž dala signál jak Běláskovi, tak mě a všichni tři jsme zase vyrazili na naše území.
Jakmile jsme se dostali k hranicím s Rubínovými, zmocnil se mě zvláštní pocit spříznění. Trochu jsem doufal, že potkám Racka, Smrtijeda, Zářivku nebo klidně i tu otravnou Stopu. A zajímalo by mě, jak si otec užívá vězení.
Blizzard se zastavila a udělala to co už třikrát předtím-naznačila ocasem území Rubínových a do sněhu nakreslila čtverec. Bělásek jí napodobil a když přikývla, usmál se.
Chystali jsme se odejít, ale má prosba se očividně vyplnila.
,,Jestřábku!" Vykřikl něčí nadšený hlas.
Okamžitě jsem jí poznal a ohlédl jsem se, stejně jako Blizzard. Jenom Bělásek si vykračoval dopředu, dokud si nevšiml, že s ním nejdeme a otočil se rychle zpátky k nám.
Přímo na hranici se zastavili Zářivka a Smrtijed.
,,Zářivko," usmál jsem se nadšením, že jí vidím. Tahle kočka možná byla až moc naivní, ale byla hodná a jako jediná se se mnou hned ze startu bavila, teda spolu se Smrtijedem. ,,To je moje kamarádka," vysvětlil jsem Blizzard. ,,A tohle je Smrtijed. Byl mým učitelem na ten jeden den."
Kývl jsem na Smrtijeda, který však zíral na Blizzard, jakoby viděl ducha.
Nechápavě jsem zamrkal, zatímco Blizzard se zamračila.
Smrtijed se zeptal: ,,Jak se jmenuješ?"
To bylo trochu divné.
,,Blizzard," řekla odměřeně.
Smrtijed potřásl hlavou a podíval se jinam.
Fajn, to bylo hodně divné.
,,Myslím, že vás Jestřábek rád viděl a tak, ale teď už půjdeme," řekla Blizzard. Zklamaně jsem si povzdechl, chtěl jsem si s nimi popovídat. Byl to sice jenom den od chvíle, co jsem odešel, ale i tak.
Smrtijed se zničehonic podíval za Blizzard a my se otočili.
Kráčeli k nám Sametový dráp, Rubína a mí bratři.
,,Nějaké problémy?" Zvolal Sametový dráp.
,,Ne," křikla Blizzard nazpátek.
Všiml jsem si, že Smrtijed sleduje Rubínu stejně vyjeveně, jako před chvílí Blizzard. Co to s ním je?
,,Co jste vlastně chtěli vyzkoušet?" Zeptala se Rubína, když přišla blíž. ,,Týká se to Běláska?"
Blizzard přikývla, ale pak se obrátila zpátky ke Smrtijedovi.
,,Měli bychom jít," poznamenala směrem k nám.
,,Dokončíme hlídku," řekl Sametový. ,,Přidáte se k nám?"
Blizzard pokrčila rameny a podívala se na mě, jestli s tím nemám problém, což jsem neměl a na Běláska, který ani nevěděl, co se řeší.
,,Ahoj Zářivko," rozloučil jsem se s ní. ,,A Smrtijede."
Ten na mě kývl, ale jeho pohled se upíral na Blizzard a Rubínu.
Což mě upřímně trochu zklamalo.

Poté, co byli Mrakoběsčina koťata jmenovaná učedníky-z čehož jsem já i mí bratři zrovna nadšení nebyli, jelikož už nás tu tak jako tak bylo dost-jsme s Blizzard jsme řekli Zjizvenému o Běláskovi, o co se snažíme a ten to oznámil klanu.
Můj nápad se chytil téměř okamžitě, což jsem sledoval s neskrývaným úžasem. Kočky to považovali za velmi zajímavé a začali se skoro přetahovat o to, aby mohli Běláska všechno naučit. Tvary, které značili různé věci nebo situace, byli čím dál složitější a občas docházelo k omylům-například někdo označil strom jako čárku, ačkoliv už předtím byl označen jako válec. Bělásek to však ostatním ulehčoval-jelikož bylo především v jeho zájmu, aby se to naučil, případně je opravoval, kdykoliv se spletli. Já mu dělal strážce, jelikož jsem chtěl dohlédnout na celou výuku a Blizzard zůstávala se mnou.
Když s Bělásek někdo šel na výcvik, šel jsem i já a Blizzard a ta se mě mezitím snažila naučit všechno, co se dalo.
Taky jsme začali pracovat na Běláskově bojovém výcviku.
Nejdřív jsme si lámali hlavu nad tím, jak to uděláme, ale pak jsme na to přišli.
Byli potřeba u toho aspoň dvě kočky a já Blizzard ochotně asistoval.
Nacházeli jsme se zrovna v táboře, blížil se večer a Blizzard byla natočená k Běláskovi tak, aby dobře viděl každý její záškub uchem nebo mrsknutí ocasem.
Já seděl vedle ní a Bělásek nás pozoroval.
Blizzard byla dokonale nehybná, aby si Bělásek všiml každého pohybu.
Střihla jedním uchem a přitom mi řekla: ,,Skrč se."
Já to udělal a v té pozici setrval, dokud Blizzard nestřihla druhým uchem, což znamenalo, že se můžu narovnat. Vždycky mi u toho řekla, co má dělat, ale to pro Běláska nebylo důležité. On si musel spojit Blizzardin pohyb s tím, co udělám já.
Všechny kočky v táboře nás sledovali a učili se to stejně, jako Bělásek.
Několikrát jsme to Běláskovi převedli, aby si to pečlivě uložil do hlavy a pak mi Blizzard řekla, abych si sedl a nic nedělal.
Pak kývla na Běláska, který pochopil, že teď je řada na něm.
Sledoval jsem Blizzard, která mrskala ocasem a stříhala ušima, zatímco on předváděl to, co měl dělat, kdykoliv uvidí tohle znamení.
Samozřejmě, ani Bělásek neměl dokonalou paměť, takže ne všechno měl správně, ale i tak to bylo dost.
Byl jsem nadšený z toho, že můj nápad funguje i z toho, že jsem si tím vysloužil klanovou důvěru. Nikdy mě a mé bratry tak úplně nepřijali-to se netýkalo Kapky, která dostala požehnání od Hvězdného klanu-a nyní se to změnilo.

Bezlistí postupně přešlo v novolistí a kořisti bylo čím dál víc.
Šli jsme zrovna na výcvik-většinou jsme chodili takhle hromadně, takže už na to byl každý zvyklý. Měli jsme v plánu procvičovat boj, jelikož v lovu už jsme se s bratry neměli moc co učit. Déšť byl v lovu nejlepší, já vynikal v boji a Lístek si to tak nějak rozděloval.
Naši učitelé si za námi povídali, neposlouchali jsme je, dokud se neozvala Rubína: ,,A Smaragdina koťata by se měla v brzké době stát učedníky."
,,Neee," zasténali jsme jednohlasně.
Blizzard se Sametovým si vyměnili nechápavý pohled.
,,Ti dva jsou neuvěřitelně otravní," prohlásil Lístek.
,,No, to až tak ne," zastal jsem se jich, protože oni osobně nebyli důvodem mého zasténání. ,,Většinou jsou fajn."
Dobře, to nebylo tak úplně pravda, můj nevlastní bratr byl sice v pohodě, ale jeho sestra... To byla něco jako Stopa, možná jen v o něco mírnější podobě.
,,Ale hlavní problém je v tom, že nás učedníků už je v doupěti hrozně moc," vysvětlil Déšť. ,,Pomalu se tam nevlezeme."
,,Ale to je dobře," poznamenala Rubína. ,,Znamená to, že našemu klanu se daří dobře."
,,No" ušklíbl se Lístek. ,,Ale nemění to nic na tom, že musíme spát prakticky na sobě, abychom se tam vešli."
Povzdechl jsem si. Byla to pravda. V období bezlistí mi to nevadilo, aspoň jsme se vzájemně zahřívali, ale teď přicházelo teplo.
,,Skvrna, Snížka a Bělásek jsou učedníky déle než vy," poznamenala Blizzard. ,,Určitě se brzo stanou válečníky."
,,No, nejlepší by bylo, kdybychom se válečníky stali my," poznamenal Lístek.
,,Jo, na to si budeš muset ještě počkat," řekla Rubína a usmála se na nás.

Blizzard měla pravdu. Skvrna, Snížka a Bělásek byli na hlídce spolu s Úsvitem, učitelem Snížky a Bělásek se zatoulal dál od nich. Napadl ho jezevec, ale ostatní naštěstí přiběhli a zahnali ho. Bělásek z toho vyvázl bez zranění a prý se dokonce pokusil jezevce zahnat rovněž. Doufal jsem, že se Bělásek stane válečníkem taky, jelikož si to zasloužil.
Od chvíle, co jsme ho začali učit, byl mnohem sebejistější a vyrovnanější a měl talent na boj.
Když se setmělo, Zjizvený měsíc vyšel ze svého doupěte a přivolal si k sobě klan.
,,Koťata Smaragdy už dosáhla šesti úplňků a je načase z nich udělat učedníky," zvolal Zjizvený měsíc.
Povzdechl jsem si. Takže v našem doupěti to teď nebude o moc lepší-tři kočky sice odejdou, pokud teda Bělásek bude mezi nimi, ale dvě další přijdou.
Dopředu předstoupili mí nevlastní sourozenci. Měli pečlivě upravenou srst a ačkoliv se tvářili nervózně, sršeli vzrušením, obzvláště má nevlastní, otravná sestra.
Můj nevlastní bratr získal jméno Paprsek a jeho učitelkou se stala zástupkyní Listnatá tlapa, která kdysi učila i Rubínu.
Má nevlastní sestra nyní nesla jméno Pampeliška a jejím učitelem se stal Vlnolam, který se zatvářil překvapeně a potěšeně.
Zatím, pomyslel jsem si. Dokud nezjistí, jaká Pampeliška je.
Vzpomněl jsem si, že k tomu jménu se váže jistá historie. Starší mi jednou vyprávěli příběh o učednici léčitelky, Pampelišce, která prý začala zabíjet. A co jsem slyšel, byla to nějaká předkyně Zjizveného měsíce.
Jenom doufám, že nová Pampeliška nebude stejná, pomyslel jsem si.
,,Ale vzhledem k tomu, že máme víc učedníků než kdy dřív," pokračoval Zjizvený měsíc. ,,A k dnešnímu útoku jezevce, jsem se rozhodl tři učedníky jmenovat válečníky. Aby se vám tam trochu uvolnilo místo," řekl směrem k nám učedníkům, čímž si vysloužil pobavené zabručení.
,,Skvrno, Snížko a Bělásku," oslovil je Zjizvený měsíc. ,,Předstupte."
Dvě sestry šťouchly do svého bratra, čímž mu naznačili, že má jít s nimi.
,,Já, Zjizvený měsíc, velitel Smaragdového klanu, vyzývám své válečnické předky, aby shlédli na tyto učedníky. Pilně se učili, aby porozuměli vašemu vznešenému zákoníku a já vám je nyní doporučuji jako válečnice."
Zjizvený měsíc upřel svůj poloslepý pohled na Skvrnu, která hrdě vypjala hruď.
,,Skvrno, slibuješ, že budeš dodržovat zákony válečníků a chránit svůj, i kdyby tě to mělo stát život?"
,,Slibuji," odpověděla Skvrna bez sebemenšího zaváhání.
Věděl jsem, že mě a mým bratrům bude ještě chvíli trvat, než se uskuteční naše válečnické jmenování a proto jsem to své kamarádce přál.
,,Pak ti z pověření Hvězdného klanu přiděluji válečnické jméno," prohlásil Zjizvený měsíc. ,,Od této chvíle se budeš jmenovat Skvrnitá tlapa. Hvězdný klan oceňuje tvou oddanost a sílu a vítá tě mezi válečníky Smaragdového klanu."
Zjizvený měsíc seskočil ze Skály k mladé válečnici a položil jí bradu na temeno hlavy. Skvrnitá tlapa mu naoplátku uctivě olízla rameno.
Bělásek to celé nechápavě sledoval a Snížka do země nakreslila drápem symbol, který znamenal něco jako čekej.
Pak byla na řadě Snížka, která dostala jméno Sněhovka.
Nakonec Bělásek osaměl před velitelem. Vypadal zmatený a očividně neměl absolutní tušení, co se to děje.
,,Vzhledem k tomu, že Bělásek neslyší má slova a také nikdy nemluví, přizpůsobil jsem ceremoniál jeho potřebám," prohlásil Zjizvený měsíc.
Pak začal něco kreslit do bláta, které tu bylo ze včerejšího deště.
Naklonil jsem se, abych je zahlédl blíž, což udělal skoro každý.
Ty-slibovat-chránit-a symbol Smaragdového klanu.
Bělásek to očividně pochopil a načrtl do bláta souhlasnou odpověď.
Na bílého kocourka dopadlo skrz mraky paprsek měsíčního světla a ozářilo tak jeho jasnou srst.
Měl jsem pocit, že se ve vzduchu drží posvátné ticho a tuto chvíli jsem vnímal, jakoby byl Bělásek můj učedník, byť jím byl vlastně déle než já.
Bělásek vzhlédl a pak se zase obrátil ke Zjizvenému měsíci.
Ten nám oznámil jeho nové jméno-Bílý vítr-a dotkl se válečníkova temene.
Bílý vítr, který viděl, co udělali jeho sestry, olízl Zjizvenému měsíci rameno.
V tu chvíli propukl nadšený jásot a všichni volali: ,,Skvrnitá tlapa! Sněhovka! Bílý vítr!"

Nikdo tu noc útok nečekal.
Od jmenování nových válečníků a učedníků-na které si všichni stěžovali, tedy na rozmazlenou a otravnou Pampelišku-uplynul jen jeden úplněk, klany mezi sebou byly v pohodě a nic zajímavého se nestalo, snad až na přestoupení Jantara a Vločky ke starším.
Spal jsem vedle svých sourozenců, byť jsme se v jednom kuse převalovali jeden přes druhého, jak bylo málo místa. Pampeliška nedávno udělala scénu, že se ráno probudila mimo doupě, jelikož jí z něj někdo ve spánku vystrčil.
Na druhou stranu jsem si vzpomněl na Rubínový klan-teď už mají sice dva učedníky navíc, ale hodně jich rozhodně nemají. Bylo vlastně dobře, že nás bylo tak hodně...
,,Útok! Nepřátelé!" Probudil mě výkřik.
Cukl jsem sebou a praštil se hlavou o strop doupěte. Lístek se procpal kolem mě ven, jelikož se vzpamatoval jako první, ale já ho rychle následoval, stejně jako zbytek učedníků.
Nyní jsem velmi ocenil obranný val kolem tábora,
jelikož než se stihli dovnitř prodrat nepřátelé, všichni už byli na nohou.
Bylo jich tolik! Tábor se okamžitě zaplnil hromadou koček, ať už nepřátel nebo Smaragdových.
Všiml jsem si, že nemají pach ani jednoho klanu-vlastně páchly jako dvounožčí město.
Všude se bojovalo-Jantar a Vločka chránili starší z jedné strany a z druhé je chránili Déšť a Lístek. Vchod do školky bránil Ledovec. Rubína a Sametový zaháněli šedého kocoura, který zaútočil na Paprska.
Blizzard se vrhla na nějakého černého kocoura.
Já jsem nepřemýšlel nad tím, na koho zaútočím a jen jsem se vrhl na prvního nepřítele, kterého jsem viděl.
Ještě jsem sice nebyl válečník, ale kocour byl tak vychrtlý, že pod mou váhou klesl a to mi dovolilo mu zabořit tlamu do země. Kocour se podemnou svíjel jako ryba na suchu, ale já ho držel pevně a nepustil.
Najednou na mě z boku skočil jiný nepřítel a já musel kocour pustit, abych se mohl věnovat jinému.
I ten byl však vychrtlý a vypadal, že i nemocný, takže nebylo nijak těžké ho přemoct.
Páni, to je nějak moc lehké, pomyslel jsem si.
Najednou jsem zahlédl Pampelišku, která se rvala s jedním kocourem a zezadu se k ní plížila hubená, ale velká zrzavá kočka. Musel jsem ocenit Pampeliščinu dravost, ale věděl jsem, že dvě kočky nepřemůže.
Sprintem jsem vyrazil k ní, až mi od tlap odletěla hlína a povalil zrzavou kočku na zem před tím, než stačila na Pampelišku skončit.
Varovně jsem jí kousl do krku a ona nebyla tak hloupá, aby zůstala a rvala se dál.
Pomohl jsem Pampelišce zdolat druhého nepřítele, ale nevypadala nijak vděčně.
,,Hej!" Vyjekla rozčileně. ,,Zvládla bych to sama!"
,,Nemáš zač," odsekl jsem. Krev mi divoce kolovala v žilách, byl jsem naježený tak, že jsem byl dvakrát větší. Cítil jsem, že mám všechny smysly napnuté k prasknutí.
Rozhlédl jsem se po táboře a najednou zahlédl Ledovce, který se rval s nějakým kupodivu velkým a mohutným kocourem, takže školka zůstala nechráněná. Všiml jsem si, že se z ní vynořil nějaký kocour s pištějícím koťatem v zubech.
Rozlíceně jsem zařval a vrhl se k němu. Nepodařilo se mi ho však přemoct tak rychle, jako u minulých.
Tento kocour byl velký a mohutný a zakousl se mi krku tak silně, až jsem se začal dusit.
Nemohl jsem ani prskat, jen jsem do něj kopal a svíjel se, ve snaze se vyprostit. Začala se mě zmocňovat panika.
Takhle... Neumřu! Pomyslel jsem si a s posledních sil sekl kocoura přes oči.
Ten povolil stisk s ostrým zavřísknutím, čehož jsem využil a vykroutil se mu.
Cítil jsem, jak se mi srst na krku lepí krví. Mlžilo se mi před očima, jak se mě zmocňovaly mdloby.
Ale nemohl jsem... Nemohl jsem se propadnout do bezvědomí. Musel jsem chránit školku.
Mé pohyby byly pomalé a zmatené, ztrácel jsem čím dál víc krve, ale v hlavě jsem měl jediný úkol.
Nedovolit, aby se koťatům cokoliv stalo.
Popadl jsem kotě, které ten kocour-který se svíjel nedaleko a naříkal nad svým okem-vzal a vrátil ho těžkopádně do školky.
Když jsem ho spouštěl dolů, do zad se mi zasekly něčí drápy a já se otočil tak rychle, jak mi to jen zranění dovolovalo.
Kočka, se kterou jsem bojoval, nebyla nijak silná, ale byla rychlá a snažila se kolem mě dostat do školky. Což jsem jí nemohl dovolit.
Zlostně jsem zaječel a zakousl se jí do ocasu, když se snažila proklouznout dovnitř.
Kočka zavřískla a ohnala se po mě. Srazila mě na zem, ale byl jsem silnější a rychle situaci obrátil ve svůj prospěch.
Na záda mi však skočil kocour, kterého jsem předtím oslepil a ten byl silnější, takže kočka se mi vyvlekla.
,,NE, NE, NE, NE!" Řval jsem, když se kočka vrhla do školky a znovu zamířila ke koťatům.
To už se ke školce přiřítila rozlícená Píska a vytáhla kočku ze školky s takovou silou, až to bylo vzhledem k drobné, světle žluté kočce k neuvěření.
Píska jí bez žádného ostýchání prokousla hrdlo, čímž mi nakrásně dokázala, že naštvané matky jsou tím nejhorším nepřítelem na světě.
Pak se vrhla na pomoc mě a společně jsme zdolali i mohutného kocoura.
Podíval jsem se na ní. Byla smáčená krví, ale nevypadala, že by jí to vadilo. V očích se jí divoce lesklo.
Aniž by cokoliv řekla, vlezla do školky, aby se postarala o koťata.
Měsíc stoupal po obloze a po nějaké době se nepřátelé dali na útěk.
Cítil jsem se čím dál hůř, ale rozhlédl jsem se po táboře, abych zjistil, kdo všechno je zraněný. Déšť a Lístek měli jen malá zranění a Duchařka je pověřila, aby chodili s obklady ke kočkám.
Blizzard vypadala, že má na sobě jen pár lehkých škrábanců, Sametový na tom byl stejně. Narozdíl od nich měla Rubína na těle spoustu krvavých škrábanců a u nohou tělo mourovaté kočky.
Přestával jsem vnímat, jak jsem se cítil unavený a slabý. Zamířila ke mě moje sestra a začala se starat o má zranění.
Poslední, co jsem stihl zaregistovat předtím, než jsem se propadl do bezvědomí, byl zhrozený výkřik: ,,Ne!"

Listnatá tlapa zemřela.
Jakmile jsem se probudil z krátkého bezvědomí v léčitelském doupěti, tahle zpráva mě přivítala jako první.
Neznal jsem jí nijak dobře, ale věděl jsem, že to byla učitelka Rubíny a byla to skvělá zástupkyně.
Kromě ní zemřela ještě starší Nočníděska a učedník Trník, které jsem taky moc dobře neznal.
Ti všichni měli důstojný pohřeb-kterého jsem se kvůli Kapky neúčastnil-a Zjizvený měsíc měl spolu s několika dalšími, kteří jím byli blízcí, bdít nad jejich těly. Ještě předtím však měl jmenovat nového zástupce.
Vydupal jsem, že toho musím být přítomen, zranění nezranění.
Bolelo to, kdykoliv jsem pohnul hlavou a pořád jsem se cítil na omdlení, ale chtěl jsem to vidět. Napadlo mě, že by se Blizzard mohla stát zástupkyní. Byla silná a skvělá válečnice. A pokud by se tak opravdu stalo, chtěl jsem u toho být.
Zjizvený měsíc vyskočil na Sjálu a promluvil k pochmurnému a zoufalému klanu: ,,Sice jsme vyhráli, ale ztratili jsme hned tři kočky. Nočníděsku, která byla za svých časů silnou a oddanou válečnicí, Trníka ze kterého mohl být skvělý válečník a Listnatou tlapu, mou věrnou zástupkyni, která mohla být v budoucnu skvělou velitelkou. Její smrt však znamená, že musím vybrat nového zástupce. Nemusím nad tou volbou nijak váhat-všichni jste silní a oddaní válečníci, každý z vás by si zasloužil, stát se zástupcem. Ale jenom jedna kočka, disponuje vším, co by zástupce a možný velitel, měl mít. Sílu. Rychlost. Víru. A hlavně oddanost."
Podíval jsem se na Blizzard. Určitě se jí stane ona. Měla všechno, co Zjizvený vyjmenoval. Aspoň v mých očích.
,,Ta kočka nasadila svůj vlastní život, aby zachránila ten můj. Novou zástupkyní velitele se stává Rubína," zvolal Zjizvený měsíc.
Rychle jsem se podíval na bílou kočku, která udiveně zvedla hlavu a v tu chvíli začaly kočky nadšeně volat její jméno.
Rubína byla v klanu oblíbená-pomáhala slabším, nikdy nikoho neurazila, byla všemi milována, měla dobré srdce a myslela na celý klan.
Když se nestala zástupkyní Blizzard, Rubína byla hned druhá nejlepší možnost. Nadšeně jsem provolával její jméno, zatímco Lístek se hrdě dmul pýchou, jakoby to byl on, kdo se stal zástupcem.
,,A taky bych chtěl tři učedníky udělat válečníky. Všechny jsem je sledoval a v této bitvě si vedli mimořádně-Dešti, Lístku, Jestřábku," oslovil nás Zjizvený měsíc, když se výkřiky utišily. Vytřeštil jsem oči a otevřel tlamu. V bitvě mě vůbec nenapadlo, že nás někdo bude sledovat a že se staneme válečníky.
Nadšeně jsme se na sebe podívali, zatímco já cítil, jak se mi srst ježí vzrušením.
Je to tady. Právě teď.
Moje únava ze zranění a bitvy náhle zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
,,Já, Zjizvený měsíc, velitel Smaragdového klanu, vyzývám své válečnické předky, aby shlédli na tyto učedníky. Pilně se učili, aby porozuměli vašemu vznešenému zákoníku a já vám jen nyní doporučuji jako válečníky," pronesl Zjizvený měsíc zvučným hlasem, který se nesl tichým táborem.
Velitel se podíval na Lístka, který měl na tváři svůj charakteristický, domýšlivý výraz, čímž prakticky říkal, že k tomu mělo dojít ještě dřív.
Zakoulel jsem očima. Lístek byl občas docela arogantní, ale jinak to byl věrný a hlavně silný kocour.
,,Lístku, slibuješ, že budeš dodržovat zákony válečníků a chránit svůj, i kdyby tě to mělo stát život?"
,,Slibuji," odpověděl Lístek bez sebemenšího zaváhání.
Nadšeně jsem se zazubil a celý se vzrušením chvěl. 
,,Pak ti z pověření Hvězdného klanu přiděluji válečnické jméno," prohlásil Zjizvený měsíc. ,,Od této chvíle se budeš jmenovat List. Hvězdný klan oceňuje tvou odvahu a sílu a vítá tě mezi válečníky Smaragdového klanu."
Zjizvený měsíc seskočil ze Skály k hnědému mourkovi s modrýma očima a položil mu bradu na temeno hlavy. List mu naoplátku uctivě olízl rameno.
List. No páni, super! Zajímalo mě, jaké bude mé nové jméno.
Zjizvený měsíc zase skočil na Skálu a podíval se na Deště.
Stříbřitý kocourek se na velitele díval napůl radostnýma, napůl nervózníma, zlatýma očima.
Déšť byl něco jako směs mě, Kapky i Lístka. Byl chytrý a něžný, ale dokázal se poprat za ty, které měl rád.
,,Dešti, slibuješ, že budeš dodržovat zákony válečníků a chránit svůj, i kdyby tě to mělo stát život?"
,,Slibuji," řekl Déšť odhodlaně.
,,Pak ti z pověření Hvězdného klanu přiděluji válečnické jméno," prohlásil Zjizvený měsíc. ,,Od této chvíle se budeš jmenovat Deštivý dráp. Hvězdný klan oceňuje tvou oddanost a odvahu a vítá tě mezi válečníky Smaragdového klanu."
Stejně jako s Listem, mu položil bradu na temeno hlavy a Deštivý dráp mu olízl rameno. Pak se připojil k našemu bratrovi mezi válečníky.
Ztuhl jsem, protože teď byla řada na mě. Snažil jsem se nedat najevo, jak moc jsem nadšený, abych nepůsobil jako kotě, co je poprvé venku.
,,Jestřábku, slibuješ, že budeš dodržovat zákony válečníků a chránit svůj, i kdyby tě to mělo stát život?" Pronesl Zjizvený měsíc. Teď je to tady. Přesně k tomuhle směřoval.
Modlil jsem se, aby se na mě matka z oblohy dívala a byla na mě hrdá.
,,Slibuji," prohlásil jsem silným, jistým hlasem. Nebo jsem aspoň doufal, že to tak je. Uvnitř jsem cítil, že chci chránit Smaragdový klan, který mě a mé sourozence přijal, vlastním životem, ale horší bylo to říct a neovládnout se tou hromadou emocí, co mnou prostupovala. 
,,Pak ti z pověření Hvězdného klanu přiděluji válečnické jméno," prohlásil Zjizvený měsíc.
Skoro jsem cítil, jak mi hlasitě buší srdce. Nebylo nic jiného, než tenhle okamžik a tenhle moment.
,,Od této chvíle se budeš jmenovat Jestřáb. Hvězdný klan oceňuje tvou oddanost a sílu a vítá tě mezi válečníky Smaragdového klanu."
V tu chvíli dopadl na mou hnědou, mourovatou srst, jasný paprsek světla, který se vynořil jakoby odnikud-doteď byla okolo tma, jelikož temné mraky pokrývaly noční oblohu. Ten jeden, jasný paprsek mě ozářil a já se zatetelil štěstím, protože jsem to vnímal jako pohlazení od mé matky. Věřil jsem, že mě vidí. Mě, i mé sourozence.
Zjizvený měsíc seskočil ze Skály a položil mi bradu na temeno hlavy.
Já mu mu naoplátku uctivě olízl rameno a doufal jsem, že nepoznal, jak moc se třesu. Tak silně ten okamžik na mě působil, až jsem skoro nemohl uvěřit, že už je u konce.
Když jsem poodstoupil, kolem mě a mých bratrů se seběhla hromada koček.
Podíval jsem se na Kapku, která vypadla hrdě a pyšně. A já byl hrdý na ní. Šla sice jinou cestou než my, ale vybrala si tu správnou, která se pro ní dokonale hodila.
Přišli k nám i Skvrnitá tlapa, Sněhovka a Bílý vítr a Smaragda nám říkala, jak je na nás pyšná. Všechno jsem to přijímal s nadšením, List se zase naparoval a Deštivý byl nervózní. Nejvíc jsem čekal na Blizzard, protože ta v mém životě zastupovala roli matky, když ta naše zemřela.
Pampeliška prohlásila, že by se měla také stát válečnicí, ale očividně to myslela žertem, zatímco Paprsek nám upřímně gratuloval.
A všichni volali naše válečnická jména.
Stále jsem nemohl uvěřit, že se to doopravdy děje. Že přes to všechno co se stalo, konečně slyším, jak někdo volá mé válečnické jméno.
Konečně k nám přišli naši učitelé, mezi posledními.
Rubína se Sametovým nám upřímně gratulovali, obzvláště každý svému učedníkovi, zatímco Blizzard se držela v pozadí.
Když odešli, konečně přišla i ona. Na její reakci jsem se těšil ze všech nejvíc. A doufal jsem, že jsem pro ní byl dobrý učedník a nijak jsem jí nezklamal.
,,Jsem na vás hrdá," prohlásila. ,,Vždycky jsem věděla, že z vás budou skvělí válečníci. Proto jsem byla ochotná, se za vás i porvat. A ochotná budu vždy."
Všichni tři jsme se k ní přitulili a já se v tu chvíli cítil, jakoby s námi doopravdy byla naše matka.
Svým způsobem byla.
Blizzard sice se naší matce nijak zvlášť nepodobala, ale zastoupila její úlohu nejlépe jak mohla.

22955 slov! XD
Heh, nádhera! XD
Tohle trvalo taaaak strašně dlouho! XD
Nebojte, další části už by měli být kratší XD
Mimochodem, pokud jste chytří, tak už jste určitě odhalili další a velmi důležitou informaci do rodokmenu Blizzard 😏
No nic, zatím ahooj! XD