☆ Věnováno všem milovníkům barev a duhy. ☆

„Už dost, bolí to."

„Počkej ještě chviličku. Jen kousek a bude hotovo."

„Ne, vážně... Bolí mě to."

„Asi se ti to dostalo do té rány ze včerejška."

„Otřeš mi –"

„Teď ne. Je to téměř dokonalé."

„Prosím. Mám pocit, že mi hoří bok."

„Nevrť se, zkazíš mé umělecké dílo."

„Promiň."

„Tak, hotovo. Vypadá to skvěle. Vyfotím tě, ano?"

„Hlavně rychle."

„Umění se nesmí uspěchat. Ale jo, už ti to setřu. Lepší?"

„Mnohem. Jak vypadá ta fotografie?"

„Je překrásná. Všechny ty odstíny jsou úchvatné. Akorát koukám, že tady mi to ujelo."

„Za to můžu já, cukám sebou, když se mě dotkneš na tom místě."

„Nevadí. Na tom zapracujeme. Teď jdi spát."

„Takhle?"

„Ano, takhle. Dokážeš si představit, jak nádherně bude zítra naše postel vypadat?"

„Bude špinavá. Ode mě."

„Ne. Bude ohromující. Jako ty."

Všude byly barvy. Jenže dnes to bylo jiné. Jindy se objevovaly jen na povlečení, matraci a občas na bílé zdi za postelí, nyní se však nacházely i na mně. Stačilo jen mírně pootočit hlavu a naskytl se mi pohled na zelené rameno. Tolik čar, tolik tahů. A to stínování. Celé mé tělo bylo pomalované. Různými tvary, barvami, někde to dokonce zašlo tak daleko, až byl obraz konkrétní. Na mém břiše se skvělo žluté slunce.

Žlutá ve mně vždy vyvolávala příjemné a uklidňující pocity. Připomínala mi zlatavá pole zalitá sluncem, pampelišky kvetoucí na zahradě před domem nebo malého kanárka, kterého jsme mívali doma. Ach, jak krásně zpíval, dokázal mě kdykoliv uklidnit a přivést mou duši zpět do stavu blaženosti. Byla to barva klidu. A nyní se nacházela na mém nahém břiše, uklidňovala mě a mé vnitřnosti, přinášela mi vytoužené uvolnění, jež bylo po ránu potřeba. Kdo by tušil, že je žlutá tak důležitá?

Stočení pohledu vpravo nabízelo pohled na oranžové čáry, jež se ale vyhýbaly dlouhé ráně, která mne zohyzďovala již dva dny. Nebýt jí, mohlo ze mě včera být dokonalé malířské plátno. Protože bezchybné malířské plátno se přizpůsobí, jde barvám vstříc a přijímá je. Neodporuje. Nestěžuje si. Jen tiše přikyvuje a samo se rozplývá rozkoší při pohledu na umělce, jenž se nad ním sklání a tvoří, na všechny ty barvy a hlavně na tu nádheru, která vzniká. Nejlepší malířské plátno je to, co já nejsem – poslušné, tiché, bezchybné.

Pohlédl jsem na svého anděla, který poklidně ležel na druhé polovině postele, a slastí si skousl ret. Nikdy bych neřekl, že tak nádherné, čisté a nevinné stvoření bude léhat vedle mě a za své dílo si vybere právě mě. Čím já byl výjimečný? Hubené tělo, nijaké pořádné křivky, možná trochu výrazné lícní kosti. Ale věděl jsem, že jednu věc na mně můj anděl vždy miloval – tmavé vlasy. Prý skvěle kontrastovaly s bledou pokožkou a utvářely dojem, že jsem upír. Jenže jak by mohlo stvoření pekel sdílet lože s někým tak čistým?

Natáhl jsem ruku, abych jí prohrábl vlasy, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Obarvil bych jí vlasy na červeno. A to nešlo. Plátnem jsem byl já, ona malovala. Já musel mít barvy všude na sobě, ale ona se mohla maximálně tak ušpinit sama. Plátno přece svého umělce neobarvuje, nýbrž přesně naopak.

Znovu jsem si prohlédl své tělo. Včerejší večer si moc užívala, šlo to poznat. Barvy byly veselé, tahy jemné, tvary oblé. Nikde žádné ostré strany. Žádné trojúhelníky – ty vždy značily, že má špatný den. Pomalu jsem přejel po jedné z fialových čar. Barva mi ulpěla na prstech, zamazala mou dlaň a nahromadila se pod nehty. Bude tak těžké se jí zbavit. Jako vždy se budu muset drhnout alespoň hodinu, než všechna ta krása zmizí. Upřímně, vždy mne bolelo ničení a odstraňování toho uměleckého díla, které na mně vytvořila. Připadalo mi, jako bych s tím smýval i část sebe – a ta část se vracela vždycky v ty kouzelné večery, kdy můj anděl popadl do rukou barvy a rozhodl se tvořit.

Ucítil jsem její dotyk na boku a neubránil se úsměvu. Nemohlo mi být lépe.

„Včera to bylo skvělé, jen mi vadil ten jeden křivý tah."

„Promiň mi to, příště už se nepohnu."

„To je v pořádku, chápu, že tě ta barva štípala."

„Tak proč jsi ji hned nesetřela?"

„Pokazila bych tím celé dílo."

„Aha, to je pravda..."

„Vypadáš nějak ztrápeně."

„Víš, ráno jsem přemýšlel... Proč sis vybrala zrovna mě?"

„Zlato, zníš jak nějaká třináctiletá holka."

„Ne, vážně by mě to zajímalo. Vždyť tě chtělo tolik mužů, kteří byli lepší než já."

„Je to jednoduché. Mám dva důvody."

„Tak povídej."

„Ten první je, že jsi jako jediný z nich měl vždy cit pro barvy a líbily se ti. Rozuměl jsi jim."

„A ten druhý?"

„Copak sis toho nevšiml? Jako jedinému z nich ti sluší karmínově rudá. Už se těším, až tě s ní celého pomaluju."

Ranní rozhovor u snídaně s mým andělem mě poměrně vyděsil. Netušil jsem, co přesně myslela tou karmínově rudou, ale mozek mi našeptával, že jde přesně o ten karmín, jakého se bojím. Od stolu jsem tedy utekl co možná nejrychleji, oblékl jsem se a vyrazil do práce, přičemž jsem její slova nedokázal vyhnat z hlavy. Ten úsměv, jímž mne obdarovala, vypadal tak nevinně. Vypadala v tu chvíli jako skutečný anděl. A já ji takto hloupě podezříval.

Celou dobu, po kterou jsem seděl za monitorem počítače, mi před očima poletovaly všechny barvy, které jsem na sobě ráno našel. Všechny ty úžasné kresby, jimiž si mě přivlastňovala. Všechno to umění. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Jako by ty nádherné odstíny připoutaly mé myšlenky k sobě, svázaly je a splynuly v jedno. Má hlava byla plná barev. Gejzíry duhy a touhy se prolínaly, naplňovaly mne a neustále vybuchovaly. Byl jsem roztěkaný. Jediné, co zahlcovalo mé myšlenky, byly barevné kombinace, tudíž jsem jen seděl na židli, pozoroval monitor počítače a odpočítával minuty do konce pracovní doby. Cítil jsem na sobě, že potřebuji dnes další. Další dávku, jako bych snad byl nějaký feťák – a já jím dost možná byl. A ona byla mou drogou. Ona a všechny ty barvy. Všechny až na jednu, karmínovou. Ta ve mně probouzela strach, svazovala mi nohy neviditelnými pouty a přes ústa mi nasazovala roubík, abych nemohl promluvit. Netušil jsem, proč ve mně vyvolávala tuto reakci, ale raději jsem se jí proto klidil z cesty. Matka mi jednou říkala, že karmínová je symbol smrti. Mohlo snad toto za můj nesmyslný a neoprávněný strach? Nevěděl jsem. I tak mi ale jen pomyšlení na ni a na ranní rozhovor sebralo vzduch z plic a zatemnilo zrak. Karmín, čím víc ho vidíš, tím míň cítíš.

A dost, žádné přemýšlení nad takovými věcmi. Můj anděl by mi nikdy neublížil. Tím karmínem určitě myslela jen novou barvu s takovým odstínem červené. Nic víc. Žádná krev. Přesto mi však myšlenky v hlavě společně tančily a našeptávaly, že má prvotní domněnka byla pravdivá. Ach, zatracená paranoia. Proč jen měly ty hlasy v hlavě takovou sílu a moc nad mými myšlenkami a činy? Chtěl jsem v klidu pracovat, soustředit se na hezké věci, dostat se domů a tam zažít pořádné uvolnění, naprostý ráj. Tak proč mi nemohly dovolit se těmto krásným věcem věnovat, a místo toho spílaly a vsugerovávaly mi, že dnešní večer skončí špatně. Skončí mým karmínem.

Prsty se mi klepaly, když jsem svému anděli psal zprávu, jak to ráno myslel. Připadal jsem si tak uboze, když se u textu objevilo zelené kolečko. A dál už nic. Přečetla si to, ale neodpověděla. Zmocnila se mne panika. Takže to myslela vážně? Ten karmín měl být opravdu – ne, to nešlo. Nemohlo to tak být. Můj anděl takový nebyl.

S povzdechem jsem odložil telefon na stranu a začal se konečně věnovat své práci. Přese všechnu snahu se uklidnit mi ale srdce stále bilo jako o závod, potily se mi dlaně a kapky potu stékaly po mých zádech. Bál jsem se, příšerně moc. Ale zároveň jsem podvědomě věděl, že ona by mi neublížila. Nikdy. Mí přátelé nás často nazývali spřízněnými dušemi, prý až tak moc z nás byla cítit naše vzájemná láska. A já se jim nedivil. Byla pro mne svatým obrázkem, mou múzou, mou bohyní barev, chtíče a vášně. A byla jen moje.

Přesně tak. Naše láska – tak hluboká a silná – nemohla být poškozena nějakým hloupým karmínem. Na to byla až moc čistá a krásná. Jako malé poupě bílé růže, jež kvete a rozvíjí své listy, až je z něj majestátní, nádherná, nevinná a nesmrtelná růže. Protože růže nevadnou, dokud láska trvá. Potřeboval jsem se uvolnit. Co nejdřív. A pořádně.

Připravila bys prosím něco na večer?

Tentokrát mi nervozita nesvazovala ruce při psaní zprávy. A kupodivu i odpověď přišla hned.

Samozrejme, koupila jsem totiz nove barvy. Tesim se, az je na tobe vyzkousim ;))

Ach, můj anděli. Kdybys jen věděl, jak moc mne těmito zprávami ničíš a naplňuješ zároveň. Jak jimi probouzíš touhu, která svým žárem rozpaluje mé tělo a nedovoluje mi normálně a souvisle přemýšlet. Alespoň jsem se ale ujistil, že tímto karmínem nemyslela krev, nýbrž nový odstín barvy.

Pohledem jsem zabloudil k hodinám nade dveřmi kanceláře. Stále zbývalo dvacet minut. Moc dlouhá doba na to, abych se mohl odplížit na záchod, kde bych přečkal zbytek směny. S tichým povzdechem jsem se vrátil k práci. Nesoustředil jsem se o moc více než předtím, ale nyní mě ve výkonu alespoň popoháněla myšlenka na brzký odchod.

Jakmile velká ručička poskočila na dvanáctku, popadl jsem svou bundu, rozloučil se s kolegy a vyběhl ven. Bylo nezvyklé horko, což neznamenalo nic dobrého. Barvy budou na zpoceném těle špatně držet. Tudíž prvně sprcha, až pak tolik očekávané uvolnění. Třásl jsem se nedočkavostí, když jsem konečně šel naší ulicí. Už jen pár minut mě dělilo od mého štěstí.

Schody jsem bral po třech, až tak mne ovládalo nadšení. Samým rozrušením mi vypadly klíče z ruky, když jsem se pokoušel odemknout. Bože, tohle nebylo normální, nikdy se mi nestalo, že bych se choval až tak bláznivě. Co se mnou bylo špatně?

Tyto myšlenky se ale vypařily ve chvíli, kdy se mi konečně podařilo otevřít vchodové dveře a stanout tváří v tvář svému anděli. Usmíval se. A mně v tu chvíli došlo, že bych pro něj byl ochoten udělat cokoliv.

„Jak bylo v práci?"

„Dobře. Myslel jsem na tebe."

„Ale v práci máš pracovat, ne myslet na mě."

„Já vím, dělal jsem obojí..."

„Vypadáš tak roztomile, když se cítíš provinile. Mimochodem, co měla znamenat ta první zpráva?"

„No, ráno jsi říkala, že by mi slušela karmínová. Tak mě zajímalo, jak... jsi to myslela."

„Na to není ten pravý čas, karmín tě ještě nečeká, nesehnala jsem ho. Ale mám pro tebe překvapení. Chtěl jsi, abych něco připravila na večer."

„Psala jsi o nových barvách."

„Ano, jsou nádherné. Dneska nám to bude moc slušet."

„Nám? Chceš říct, že ty taky...?"

„Přesně tak, tentokrát jsme v tom spolu. Tuhle podívanou si chci užít se vším všudy. A jak lépe to udělat, než ji sdílet s tebou?"

„Miluju tě."

„Já vím. Tak teď jdi honem rozestlat, ať se můžeme jít osprchovat. Víš přece, že když jsi zpocenej, nedrží to na tobě."

„Půjdeš taky...?"

„Musím všechno nachystat. Přijdu za tebou."

„Jaké to budou dneska?"

„Modrá a žlutá."

Horké kapky dopadaly na mé tělo a alespoň na chvíli mi dovolily se uklidnit a vyčistit si mysl. Po celém dni bylo tohle poprvé, co jsem dokázal nějak jasně myslet. A došlo mi, jak moc je tenhle vztah zvláštní. Byli jsme si blízcí, dokonce velmi blízcí. Milovali jsme se. Měli jsme toho dost společného a dokázali jsme spolu fungovat bez hádek. Ale stejně měly v našem vztahu nejvyšší postavení barvy. To díky nim jsme byli spolu. Bylo vlastně docela děsivé, jak moc nás udržovaly u sebe a ovlivňovaly nás.

Sykl jsem, když mě voda opařila, a okamžitě ji vypnul. Stál jsem v zapařené koupelně, voda ze mě kapala na podlahu, a já nedokázal nic jiného než hloupě civět do zrcadla nad umyvadlem.

Vybrala jsem si tě, protože máš cit pro barvy.

Jak mohla mít ráda někoho, jako jsem byl já? Ničím zajímavá osoba s tmavými kruhy pod očima. Láska prý nezná hranice. Ale kdo ví, co se ženám honí v hlavě. Možná je člověk zajímá jen chvíli a pak odlétnou zase jinam. Jako nádherní motýli, kteří přesedají z květu na květ. Z jedné růže lásky na druhou.

Musel jsem se chytit okraje umyvadla, jak moc mne zabolelo v hrudi. Možná to byla pravda. Třeba opravdu jen nasosá sladký nektar, vysaje ze mě všechnu energii s láskou a odletí jinam. Takoví přeci motýli jsou. Krásní, ale nestálí. Jenže jestli odejde, nezvládnu to. Potřebuju ji víc než kyslík. Potřebuju ji mít u sebe. Aby na mě mohla malovat.

Ucukl jsem, když se mého ramene dotkla její drobná dlaň. Tak moc mne myšlenky pohltily, že jsem si nevšiml jejího příchodu. Jak hloupé...

Jemný dotyk rtů na lopatce. Nic víc. I tak mě to gesto naprosto vyvedlo z míry. Jako by se mě na tom místě dotkl opravdový anděl. Otočil jsem se na ni s otázkou v očích. Měl jsem pravdu – ona byla skutečný anděl. Světlé vlasy jí spadaly až k ňadrům, sytě modrýma očima spočívala na mém obličeji a mnula si hubené ruce. Tak nevinná. Tak čistá. A jen moje. Už chyběla jen bílá křídla.

Ve chvíli, kdy jsem se hladově vrhl na její rty, mi došlo, že na sprchu není čas. Ani jeden z nás už by nezvládl čekat. Prohrábl jsem jí vlasy a druhou rukou si ji přitáhl blíž. Líbilo se jí to. Vždy tomu tak bylo. Nyní se však jen maličko pousmála a vytrhla se mi. Zůstal jsem stát jako opařený. Možná by vážně chtěla odletět.

„Udělal jsem něco špatně?"

„Musím se nejdřív umýt, takže brzdi."

„Tak se dneska nemyj, zkusíme to –"

„Chápu, že nechceš čekat. Ale já si to chci tentokrát užít s tebou."

„Dobře, tak já tu s tebou budu."

„Jdi do ložnice. Všechno je připravený. Počkej tam na mě."

„Proč nemůžu zůstat tady?"

„Protože pro tebe mám to překvapení."

„Dobře, tak já teda jdu..."

„Za minutku jsem u tebe."

„Mám tě rád. Tak mě, prosím, nenech dlouho čekat."

„Já tebe taky. Neboj."

Ložnice vypadala nádherně. Povlečení bylo bílé, čisté, vhodné přesně pro situaci, jež měla zanedlouho nastat. Na nočním stolku byly vyskládány barvy – jedna žlutá, druhá světle modrá –, kelímek s vodou a dva štětce. Roztřásl jsem se vzrušením při představě, jak na mě maluje, jak se mě tím štětcem dotýká. Někdo by tohle možná považoval za bláznovství, ale pro nás to byl životní styl. Stali jsme se na barvách závislými tak moc, že jsme si to uvědomovali. Ale nikomu to neubližovalo, tak proč své choutky krotit?

Pomalu jsem se posadil na postel, sklonil se k peřině a přičichl si. Čerstvě vypraná. Dala si záležet, opravdu chtěla mít všechno perfektní a bezchybné. Doufal jsem, že tentokrát nic nepokazím. Vrhl jsem rychlý pohled na svůj bok, na kterém ještě stále zůstával strup. Kdo by řekl, že hloupá srážka s cyklistou způsobí tolik problémů v milostném životě? Když přestala v koupelně téct voda, lehce jsem zpanikařil. Jak chce, abych tu na ni čekal? Mám postávat v rohu pokoje? Nebo ležet v posteli?

Čekal jsem příliš dlouho. Vešla dovnitř ještě dříve, než se mi podařilo vymyslet nějaký plán. Ale v momentě, kdy jsem se na ni podíval, se mi všechny myšlenky na jakoukoliv přípravu vypařily z hlavy. Lehkým krokem přešla ke mně, usmála, natáhla se pro štětec, který namočila ve vodě, a kývla. Dala mi znamení.

Jako omámený jsem si lehl na postel a nespouštěl z ní zrak. Jak jen byla nádherná, ta, jež ovládala toto umění, ta, jež mi ukradla srdce. Má mysl byla znovu jako v mlze, pod rouškou radosti a očekávání. A pak se dotkla štětcem svého těla. Zmateně jsem ji pozoroval, avšak bez námitek. Slastí jsem se rozplýval i při tomto pohledu. Možná by mi nevadilo tohle sledovat častěji.

Štětec lehce klouzal po její bledé pokožce a zanechával po sobě nádhernou žlutou stopu. Byla tak jasná, sytá, skoro až křiklavá, ale svým způsobem uklidňující. Malovala na sebe, několik krátkých čar již zdobilo její paže. Na nohách se skvěly žluté kruhy. Ve chvíli, kdy štětcem obkružila svá ňadra a začala kolem nich malovat malé puntíky, se mé myšlenky zbláznily. Jako by v mé hlavě vybuchla bomba. Byly rozházené, jen těžko jsem se zvládal soustředit na to, že pak přijde řada na mě. Nyní mi stačil ten pohled na ni. Jak ladně přejížděla přes své nahé tělo. Bože, mohl někdo být tak nádherný?

Skončila. Na záda si nedosáhla. Očekával jsem, že poprosí mne, ale vzápětí mi došlo, jak velká je to hloupost. Já byl plátno. Plátno nemaluje. Pousmála se na mě a přistoupila blíže. V pravé ruce svírala namodralý štětec. Modrá. Budu celý modrý, došlo mi. Neskutečně natěšený jsem se na ni podíval a mysl se mi na chvilku zase pročistila. Jako kdybych se na krátký okamžik probudil ze sna. A poté začala malovat.

Zhluboka jsem se nadechl, abych se udržel alespoň trochu při vědomí. Miloval jsem barvy. Miloval jsem, jak jemně a opatrně se mě dotýkala. Miloval jsem, co zvládla vytvořit. A takový nápor milovaných věcí končil akorát tím, že jsem ztrácel hlavu a ocital se kdesi mimo, v deliriu, ve stavu naprosté blaženosti. Čím to bylo způsobeno, jsem netušil, ale vyhovovalo mi to. Můj anděl se ne vždy chtěl ušpinit, tudíž jsem se musel spokojit s tím, že se mé rozpálené kůže dotýká jen štětec. Našel jsem si proto způsob, jak být spokojený, šťastný a úplný, a přitom nemuset obtěžovat mou spřízněnou duši. Bylo to tak jednodušší pro oba.

„Jsi nádherný. Vypadáš naprosto božsky."

„Jen díky tobě. Ale ty taky vypadáš úžasně."

„Doděláš mi záda?"

„Vážně chceš, abych...?"

„Máš mé svolení."

„Co bys tam chtěla?"

„To je jedno. Prostě kresli."

„Jak si má paní přeje."

Sevřel jsem štětec v ruce a opatrně jím přejel po jejích zádech. Dlouhá čára podél páteře. Nic uměleckého. I tak jsem ale cítil vzrušení, jež proudilo mým tělem, když jsem se dotkl její kůže. S dalšími tahy a vzory se má touha s chtíčem stupňovaly. Přemáhaly mě, bránily mi normálně myslet a ovládaly mé končetiny. Zrak se mi zamlžil, rozbolela mne hlava, když jsem si prohlédl tu všechnu žlutou přede mnou a své modré ruce. Výbuch euforie, ovládnutí vzrušením.

Otočil jsem ji směrem k sobě a políbil ji. Chuť máty. Vyčistila si zuby, než sem přišla. Všude kolem mě byla žlutá. Její vlasy, ach, ty vlasy, všude. V očích, v ústech, v ruce, neustále jsem na ně narážel. Lidské teplo, přímo horkost, když se ke mně přimknula. Dotyky všude, teplo na různých místech. Žlutá barva se mi míhala před očima, stáčela se kolem mne jako had.

Jenže poté to přišlo. Modrá se žlutou se začaly propojovat. Ucítil jsem vůni levandule, když se má záda setkala s matrací. Jemný dotyk na hrudi, poté níž, až jsem se na chvíli ztratil. Zářivě žlutá přímo přede mnou. Snad slunce? Přivřel jsem oči. Tentokrát to byla zlatá, co jsem zahlédl. Poklad, který je jen můj.

Slunce se přiblížilo, spálilo mě svým žárem. Bolestí jsem stiskl víčka k sobě a tiše vydechl. Cítil jsem jeho teplo, horkost, odhodlání. Vůně máty zesílila, po chvilce už mě celého obklopila. Otevřel jsem oči a pohlédl do očí anděla. Žlutá se míchala se zelenými odstíny. Všude kolem byla hlavně zelená. Hvězda na mně se pohnula. Výbuch chtíče, zatmění mysli a myšlenky na levandule.

Klesla na mou hruď a hlasitě oddechovala. Ani jeden z nás se neodvažoval promluvit. Slova by vše jen zničila. Tak jako vždycky.

„Včera jsem si připadala jako v nebi."

„Opravdu se ti to tak líbilo?"

„Bylo to kouzelné. A naplňující. Musíme to takhle dělat častěji."

„Takže chceš, abych maloval i já na tebe?"

„Ano. Ten pocit, který při tom vypluje na povrch, je nepopsatelný. Chci ho zažít znovu."

„Tohle přání ti milerád splním."

„Děkuju. Víš, na co jsme ale zapomněli?"

„Nevím...?"

„Na to moje překvapení pro tebe."

„Tak kdy to napravíme?"

„Teď?"

„Hned?"

„Samozřejmě."

„Měl jsem domluvenou schůzku s kolegou... Zruším ji. Jen mu musím zavolat."

„Dobrá. Za čtvrt hodiny v ložnici. Ani o minutu déle. A vezmi s sebou kapesníky."

„K čemu?"

„Dneska konečně vyzkoušíme ten karmín."

Hovor s kolegou byl krátký, jen pár zdvořilostních frází, jak moc mě to mrzí, ale vyskytla se nečekaná komplikace, díky níž nemůžu přijít. Zklamání v jeho hlase mě však lehce bodlo u srdce. Nečekal bych, že mu to bude tak vadit.

Po jeho skončení jsem se musel psychicky připravit na to, co mě čeká za dveřmi ložnice. Mluvila o karmínu – jenže který myslela? Tu pěknou barvu? Ale vždyť tvrdila, že ji nesehnala. A navíc chtěla, abych přinesl kapesníky. Určitě nešlo o jen tak ledajakou barvu. Šlo o ten nejvíce karmínový karmín ze všech. O krev.

Zhoupl se mi žaludek a roztřásla se mi kolena. Nemohla mi ublížit, to by neudělala. Kdybych odmítl, určitě by to akceptovala. A chtěl jsem vlastně odmítnout? Věděl jsem, že jí musím nějak dokázat, že ji opravdu miluji. A byla snad lepší cesta než splnit její největší přání? Pro lásku cokoliv, neříká se to tak? Na druhou stranu mi ale bylo jasné, co se mnou jediný pohled na tu barvu udělá. Natož jestli ta krev bude moje – což bylo více než pravděpodobné.

Podíval jsem se na hodiny a povzdechl si. Pět minut na vzpamatování se. Pět minut na uklidnění. A pak to začne. Strach mě sevře ve svém objetí, ale ona mě z něj vymaní, sama se mi vrhne kolem krku. Překvapí mne tím, co připravila. A pak dojde na to, po čem tolik touží. A i když mi panika s úzkostí sevřou tělo v drtivém stisku, ona vezme mou hlavu do dlaní a prohlásí, že všechno bude v pořádku. Ano, přesně tak se to odehraje. Pokud se psychicky nezhroutím už tady.

Rozechvělými prsty jsem chytil kliku. Chladný kov mě zastudil na kůži a rozjitřil mi myšlenky. Možná by pomohlo, kdyby měl můj anděl ledové ruce. Otevřel jsem dveře. Nebyla tam. Ložnice nejevila žádné známky toho, co se zde dělo včera. Povlečení zase zářilo čistotou, nikde žádná skvrnka, ani na zdech se tentokrát nevyskytovaly fleky. Vždy jsem obdivoval, jak všechno zvládla tak rychle uklidit.

Vpravo ode mě se něco pohnulo. Okamžitě jsem se tím směrem podíval. Stála tam. Krásnější než kdy dřív. Po obličeji se jí táhly duhové čáry, na ramenou se kroutily, až vypadaly jako spirály, a pokračovaly k podbřišku, kde se zastavily a spojily v malý barevný kruh. Udělal jsem jeden váhavý krok k ní, a když mě nijak nezarazila, přiblížil jsem se tak, až mě zašimral její dech na tváři. A v tu chvíli jsem si toho všiml.

Její vlasy nebyly blonďaté, nýbrž duhové jako zbytek těla. Jednotlivé pramínky nesly tak světlé nádechy různých barev, že nešly na dálku rozpoznat, ale jakmile se dostal člověk blíže, viděl je. Všechny ty barvy. Barvy duhy. Věděla, jak moc ji miluji. Jak moc mě dokáže odrovnat toto spojení barev. Jak moc z nich šílím. Tak dobře to věděla. Tohle bylo to překvapení. A já musel přiznat, že v tu chvíli jsem snad ani nemohl být šťastnější. Ona pomalovala sebe barvami duhy, aby mi udělala radost. Dokonce si obarvila i vlasy. Jen kvůli mně.

Pousmála se a vzala mě za ruku, načež kývla k posteli. Poslušně jsem si lehl, tak jako vždycky. Naznačila mi, abych se otočil na břicho, což jsem také udělal. V tu chvíli všechnu radost ale zaslepila panika. Mluvila totiž o karmínu. Žádný neměla u sebe. A já teď měl ležet zády k ní, bezbranný a naprosto odevzdaný?

Cukl jsem sebou, když mi odhrnula tričko, aby mohla k mým lopatkám. Znervózňovalo mě, když jsem nevěděl, co má za lubem, ale zároveň mě to tajnůstkaření jakýmsi zvráceným způsobem naplňovalo. Mírně jsem pootočil hlavu, abych na ni viděl, a strachy jsem málem zapomněl dýchat.

V ruce svírala žiletku. Třpytila se na světle a házela odrazy na strop. Nervózně jsem polkl a podíval se na ni. Vážně mě pořeže? Jen aby viděla na mém bledém těle krev, která mi má údajně slušet? Ale ona si kvůli mně na sebe vzala samotnou duhu. Udělala to pro mě. Teď musím já udělat něco pro ni.

„Nebude to bolet, neboj, chci to jen vidět. Stačí maličko. Zvládneš to?"

Zvládneš to? Pohled na krev. Palčivá bolest na místě řezu. Nepříjemný pocit strachu. Ale ona to dělá z lásky. Lehce řízne, nijak hluboko. Pokochá se. A pak přestane. A já tu krev ani neuvidím. Nepatrně jsem přikývl.

„Miluju tě," šeptla.

Ozvalo se tiché cinknutí. Poté se mého těla dotkl štětec.

„Co to...?"

„Přece sis nemyslel, že bych tě pořezala. Ale jsem ráda, že bys kvůli mně podstoupil i tohle a postavil se svému největšímu strachu."

Přetočil jsem se na záda, čímž jsem ji shodil na matraci vedle sebe. Vyjekla, když jí štětec, namočený v rudé barvě, vypadl z ruky a přistál na bílém povlečení. Opravdu to vypadalo jako krvavý flek. Políbil jsem ji na krku a pokračoval níž. U podbřišku jsem se zasekl.

„Víš, co je na konci duhy?"

„Voda?" odpověděla zmateně a podívala se na mě. Usmál jsem se.

„Ne, poklad."

A pak jsem ji políbil na duhové rty. Měla pravdu. Pro ni bych byl ochotný se postavit úplně čemukoliv.