Byl jsem na pokraji možností, ale jakási síla mě táhla dál. Dál temnou, úzkou chodbou, tou kamenou propastí, do které jsem se nedobrovolně pustil. Dlaně jsem měl sedřené do krve od toho, jak jsem jimi šmátral ve tmě, abych nedej bože nenararazil hlavou do nějakého vysunutého kamene.

Konečně jsem na žádné pokračování kamenné stěny nepřišel. Ocitl jsem se v otevřeném prostoru, což se rychle stalo jen pokračováním mé můry. A co sakra teď? Mám jít dál, rovnou za nosem? Celou dobu vládla naprostá tma, ani bych to tmou nenazýval, spíš naprostou prázdnotou, bídným voidem. V tom inkoustu by se mohlo nacházet cokoliv. Představa jámy, do které bych mohl spadnout, či další skály obrostlé slizkými lišejníky byla věru nepříjemná.

Pomalu jsem tápal dál. Po chvilce mou ochromenou mysl zalila ještě horší idea. Budu takhle tápat dál, dál do nekonečně. Na nic nenarazím, ocitl jsem se v absolutní nicotě.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě mrazilo. V tomto momentu, kdy nebyly nabídnuty dostatečné stimuly pro mé smysly, se ihned zrůdné fantazije trhaly z okovů a zaplavovaly mne děsem.

Za nedlouho ztratím pojem o čase. Než se nadám, budou to roky slepé chůze. Podobný jev, co zastihuje jeskyňáře. Existuje vůbec v nicotě čas? Existuji ještě já?

Z bědování nad svým osudem mě dostal tupý náraz následovaný bolestí v rukou. Z úst se mi vydral tichý výdech. Aspoň že to není ta nicota. Jal jsem se překážku prozkoumat rukama, rychle mi došlo, že jde o dřevo. Předmět byl viditelně zdobený, vyřezávaný. Bylo příjemné spočinout dlaněmi na něčem jiném, než vlhkostí orosenou skálou. Ta všem známá textura mi vnukovala výjev sluncem zaplaceného háje borovic, až jsem snad i cítil vůni vysušeného jehličí a chodil bosýma nohama po hebounkém, prohřátém mechu.
Och, dal bych cokoliv za to tam být...

Po chvilce zkoumání jsem narazil na výčnělek. Byl až absurdně hladký, kulatý. Ihned mi připomněl typ kliky. Pokud mám před sebou dveře, musí tu být cesta ven! Nedočkavě jsem tedy za ni vzal a zatáhl.

Mé oči, navyklé na moře tmy, byly oslepeny náhlým výbojem světla. Celým mým bytím projel mrtvolný závan chladu. Přísahal bych, že mi na okamžik zmrzla krev v žilách. Byl jsem nucen udělat krok zpátky, natahujíc ruce před tvář, v gestu obrany poti neznámému nebezpečím. Ale nic nepřišlo.

Místnost, pokud se to tak dalo nazvat, se zalila bledým světlem. Až teď jsem poznal, že jsem stál před dveřmi, vedoucími jen do další  tmy. Mou už tak zmatenou myslí nový zážitek otřásl, nějakou dobu mi trvalo uvědomit si přítomnost kohosi, čehosi dalšího.

Za zády se mi ozvalo jemné odkašlaní. Trhl jsem sebou a otočil se. Nedaleko ode mě se tyčila vysoká postava v černé kápi. Ihned jsem zas strnul.
,,Kdopak si dovoluje zavítat do těchto končin?" ozval se zvuk, který měl být asi hlasem. Těžko se popisoval, zněl jako kakofonie mnoha různorodých tónů.
K mému děsu se to rozešlo ke mně. Copak šlo, spíš se vznášelo nad zemí. Natiskl jsem se na rám dveří, čekaje mou konečnou záhubu.

Zastavilo se to kousek ode mě. Zpod kápě na  mě zíral prázdný abys. Svíraly se mi plíce, sálal ke mně příšerný chlad. Nevím, jak dlouho jsem tak byl, než se zas ozval ten pazvuk.
,,Víš vůbec, co jsi to provedl!" Nová vlna agrese mě už úplně vykolejila, rozdrtila poslední zrnko vůle pokračovat. Sesunul jsem se na zem, po tváři mi začaly stékat teplé slzy.
,,Ne," pípl jsem tiše a zavřel oči, očekávajíc absolutní konec toho všeho. Ale milosrdná rána od té nadpozemské bytosti ne a ne přijít. Zkrz uslzené oči jsem na to pohlédl. Došel jsem k názoru, že jsem to musel svou slabostí zmást, když to ještě nadále netečně stálo přede mnou.
,,Tys...otevřel Zapovězené dveře," vydechlo to tiše s náznakem tónu překvapení.
,,V-vůbec nevím, co se to děje," vzlykl jsem a donutil se zas se zvednout.
,,Proč tu jsi?"
,,Nemám tušení," vydralo se mi z hrdla.
,,I tak budeš muset odčinit to, co jsi natropil," řeklo to a začalo to levitovat zvolna kolem.
,,Co v-vůbec jsi?" odvážil jsem se zeptat. Touha vědět aspoň něco, mě užírala. Otočila se ke mně prázdnota kápě.
,,Můžeš mi říkat Mort," vydechl neutrálně a pokračoval v zamyšlené obdobě chůze kolem.
,,Tohle je průšvich...to se Nejvyšším nebude líbit..." Docházelo ke mně jeho mumlání. Pomalu jsem se aspoň krapítek uklidnil a rozhlédl se kolem, stále naprosto zmaten. Kde to jsem, mám věřit tomu přede mnou, a co to jsou Zapovězené dveře? Co jsem dělal před tím vším, a proč mám pocit, že pomalu mizí i mé sebeuděmění?

,,Jak jsem už řekl, ty, Dearile Velatosy, mi s tím pomůžeš. Musíš odčinit, cos spravil," vyrušil mě z rozjímání zas ten hřmot. Natahoval ke mně kostnatý prst, v gestu, které mně nanejvýše znepokojovalo, více než fakt, že mě zná jménem.
,,Ale jak? A s čím, sakra?" vykřikl jsem frustrovaně. To ignoroval, co jsem předtím řekl?

Ruku vztáhl zas k boku a naklonil hlavu. Přísahal bych, že si povzdechl.
,,Právě jsi vypustil všechny duše mrtvých do světa vás, živých," řekl to až s absurdním klidem. To byl všechen ten chlad? A to jsem kdesi v podsvětí?! Nemá tu být někde tříhlavý čokl?

Zaplavila mě další vlna paniky. Měl jsem pocit, že se mé zorné pole zúžilo a postupně tmavlo.
,,Poslouchej, nebudeš na to sám, zas tolik ti nevěřím." Slova se odrážela o hrany těch zatracených dveří, bodala mě do mozku, co začal vypovídat službu. V hlavě mi šíleně tepalo, vše se postupně ponořilo do temnoty.
,,Co mám dělat? Co se děje?!" vykradl se mi z hrdla poslední výkřik beznaděje.
,,Víc se dozvíš brzy," zašumělo do prázdna, které zaplňovalo zlověstné hučení.

Výkřik. Tedy aspoň pokus o něj. Do pusy se mi navalila voda, automaticky jsem se vyšvihl do sedu a začal kašlat. Hrdlo i vedlejší dutiny mě pálily, mokré vlasy jsem měl přilepené na tváři. Po chvilce jsem vyčerpaně lapal po dechu, znovu jsem si lehl a snažil si vše urovnat v hlavě.

Je pondělí. Civím do stropu, ležíc v koupeli, co se za tu dobu stala ledovou, už s dávno vyšumělou pěnou. Před chvílí jsem se asi začal topit, když se mi podařilo usnout. A zrovna jsem měl tak bizardní sen...Vše je racionální, jako vždy.

Možná bude lepší nad tím ani nepolemizovat.  Rychle jsem byl venku a už se sušil. Krátké zkontrolování mobilu mi sdělilo, že je už něco  po půlnoci. Nejvyšší čas přestat šaškovat a jít spát.

Následující týden mi splýval do moře nudy. Každé jitro bylo znovu a znovu to stejné šedé, repetetivní ráno. Vůle cokoliv dělat ze mně rychle vyprchala, mimo hledání nabídek práce na netu jsem se k ničemu kloudnému nedostal. Čas i přesto běžel úmorně rychle, jako kdyby se mi snažil mou neschopnost ke činnosti ještě více prohloubit. Proto ani nevím, jestli tehdy bylo úterý či čtvrtek, když mi do domu vnikl nezvaný host.

Jako obvykle jsem seděl u stolu, oči v obrazovce notebooku na stránkách inzerující volné pozice. Náladu jsem měl pod bodem mrazu. Už po prvním pokusu o sesmolení motivačního dopisu jsem schledal, že jsem v loji. Upíjel jsem kávu a snažil se aspoň trochu najíst z nějaký medových lupínků s mlékem. Apetit mě také opustil, jako vždy, když mám splín. Snad bych i na ten prazvláštní půlnoční zážitek časem zapomněl, nebýt až děsivě povědomého odkašlávání.

Trhl jsem hlavou jeho směrem a z hrdla se mi vydral přidušený výkřik.
,,Dobré ráno," pravil přízrak, sedící naproti mně. Prudce jsem vstal od stolu, až skoro spadla židle na zem, a natiskl se vší silou ke kuchyňské lince. Co to sakra-
,,Notak klid, aby ses za chvilku nepřidal k těm duším, co jsi osvobodil," pravil klidně Mort, sledujíc mě zpod černé kápě. Jen jsem přikývl a donutil se uklidnit splašený tlukot srdce.
,,N-nedáte si kafe?" Snažil jsem se novou činností odreagovat od tíhou myšlenek o posmrtném životu.
,,Rád, děkuji. Ale jen slabé se dvěma lžičkami cukru."

A tak jsem za chvilku už třesoucíma rukama vytahoval z kredence další hrnek, zatímco mi trnula šíje pod pohledem samotné smrti.
,,Už sis myslel, že to byl jen sen, že?" ozvalo se mi za rameny. Jen jsem chabě přikývl. Ani jsem se nedivil, že mě měl tak přečteného.
,,Proč zrovna já...?" Na tuto otázku se ozvalo tiché uchechnutí.
,,Jistě je racionální vysvětlení," pravil, ignorujíc svou vlastní podstatu, ,,ovšem nyní ho tak úplně scela nemám. Hold jsi byl ve správný okamžik na správném místě, konstalace hvězd tomu chtěla a tvé vědomí bylo vteřinu v jiné sféře bytí. Nikdo neví, proč se určité věci dějí, je zbytečné nad tím ztrácet tak drahocenou komoditu, jakou je pro vás, smrtelníky, čas. Nelam si tedy s tím hlavu, Dearile." Snažil jsem se vzít jeho radu v potaz. Postavil jsem před něj horký hrnek, ze kterého se málem jeho obsah vinou mého nervového třesu vylil. Skoro hned se po něm natáhl pár dlouhých, kostnatých rukou, mrtvolně bledé barvy. Rychle jsem se zas stáhl a sedl si naproti k mému již vychladlému pití. Otázka, odkud zná jmé jméno, se mi v tu dobu zdála zhola zbytečná.

Fascinovaně jsem sledoval, jak se hrnek zvedá k temné díře a jeho obsah mizí. Potřebuje vůbec Mort jíst? Nebo je to pro něj jen obřadním návykem, kterým se snaží dostat blíž k nám, smrtelným?
,,Co...mám přesně dělat, abych odčinil, co jsem pokazil?" pokusil jsem se replikovat jeho slova. Pozdvihl ke mně hlavu.
,,Vaším úkolem bude nalézt a navrátit duše zpět tam, kam patří. O část se postarám sám, ale nenám na tyto záležitosti čas ani náladu."
,,Vždyť jste, no, smrt. Jakto že nemáte čas?"
,,Budu se snažit ututlat tu pohromu před mými nadřízenými, ostatně to dělám těch posledních pár dní. Proto to přenechám na vašich bedrech."
,,Na našich...?" Zamrkal jsem zmateně.
,,Vždyť jsem řekl, že to nesvěřím jen tobě, Dearile. Je zde pár lidí, co je mými dlužníky. Jistě se možnosti ten dluh splatit radostně chopí." Po těchto slovech se mi na rtech rozlil slabý úsměv. Aspoň nebudu sám, ne?
,,Skvělé! Kdy ty ostatní nešťastníky poznám?"
,,To se bude odvíjet od tvých schopností je najít." Tak nad tímhle jsem se tedy zarazil. Muselo to být z mého výrazu poznat, protože s povzdechem pokračoval.
,,Nemám k jejich poloze přístup. Né teď. Když ses nedávno topil, byl jsem tomu vědom. Proto jsem tě i načapal u té brány. Nebýt toho, že tě tělo donutilo se vzbudit, byl bys v mé hrsti a svůj hřích bys splácel posmrtně. Obdobně mi z mé náruče uteklo několik dalších lidí, jejiž jména již byla zapisována do kroniky smrti. Dokážeš si představit, jak špatně se maže inkoust? Nemám rád nepořádek ve svých záznamech, takže mě každé takové oživení na poslední chvíli krajně vytáčí." Jen tak tak jsem spolknul poznámku o volně jiného psacího náčiní.
,,Dobře, takže mám jít ulicemi nazdařbůh, vyptávat se kolemjdoucích, jestli nezažili okamžik blízké smrti a doufat, že někoho takové objevím?" A jeje, i tak jsem si pustil pusu na špacír. Copak chci naštvat smrťáka?

Kuchyň naplnilo na několik okamžiků hrobové ticho, až jsem se bál, že jsem opravdu až moc vyjel, a za chvilku okusím stejnou atmosféru pět stop pod zemí.
,,Pro tvé štěstí si pamatuji, kde jsem se s nimi tehdy setkal. A ne jen to, musíš být opravdový miláček Fortuny, nebojť jeden dlužník žije poměrně blízko," vydechl tiše a upil zase kafe. Rozzářily se mi oči.
,,Kdo to tedy je?"
,,Jistý Gustav P. Zbytek jména jsem nedopsal, to mu už stihli medici znovu rozběhnout srdce." Koutky úst mi klesly. To si to vážně nemohl zapamatovat...?
,,Ale to jistě nebude problém, nějaké moderní knihy ti jistě pomohou. Možná... telefonní seznam?" zamyslel se krátce, než nad tím zatřásl hlavou.
,,To zvládneš. Musíš," řekl, zvedajíc se neslyšně od stolu.
,,A jak ty duše vůbec najdu?" Mávl nad tím pařátou, jako by to bylo triviálním úkolem.
,,Už musím jít, volají mě." Rozešel se ke dveřím, ale já šel hned za ním.
,,A jak vůbec toho týpka poznám? Notak, hoď mi aspoň nějaký popis, Morte-" žadonil jsem, začal jsem panikařit. To mě tu chce takhle nechat?
,,Poznáš ho, když ho uvidíš." Než jsem ho stihl zarazit, vyšel z bytu. Rychle jsem skočil ke dveřím a otevřel je dokořán. No pozdravil mě jen pohled na liduprázdnou chodbu.