Slepě tápám uličkou, slyším jen svůj splašený dech a srdce, které mám snad v krku. Nevím, před čím utíkám, ale přesto mě stíhá neskonalý pocit hrůzy. Do něčeho jsem vrazil. Bolest mi projela hrudí a donutila mě zastavit. Dunění. Příšerné dunění, rozléhající se prázdnem, následované novou vlnou paniky.
,,Dearile!"

Nějakou dobu jsem jen nadále zíral do temnoty svých víček. Ležel na mně háv ohavné ospalosti, která mi nedovolovala přemýšlet nad ničím rozumným ani znovu usnout, jen se tupě převalovat v bahnu pár prázdných myšlenek. K vědomí mě vyburcoval až tísnivý skřek, po kterém jsem se vymrštil do sedu a chtěl zašmátrat rukou po baterce. Před očima se mi vyjevilo pole barevných teček, které ovšem rychle zmizelo i s náhlou vlnou vertiga. Nahmatal jsem baterku a rovnou jí posvítil k místu, které jsem považoval za zdroj lomozu. Ohniště. No jasně, meluzína. Že já blbec jsem se toho lekl.

Z úst se mi vydralo slabé uchechnutí, ruka s baterkou mi klesla a už jsem se i chystal pokračovat v bezstarostém spánku, ale v tom okamžiku se to zase ozvalo. Tentokrát jsem zazdal, že zvuk vychází odjinud a od meluzíny je na hony vzdálený. Nervně jsem přepolkl a donutil se zvednot se a jít to prozkoumat. Třeba narazím na nějaké zvíře, ptáčka který vletěl do komína a teď tu zraněný pobíhá.

S těmito myšlenkami jsem pomalu následoval již tlumený nářek, který jsem nadále připisoval nešťastnému opeřenci. Chata byla v tuto hodinu až děsivě zvukoprázdná, i bouřka ustala, nechala mě na pospas dusivého ticha a vkrádajícího se pocitu samoty. Zaváhal jsem až u dveří očividně vedoucích do sklepa. Asi není překvapivé, že se mi tam nechtělo. Né jenom, že jsem tím narušoval Gustavovo soukromí, ještě k tomu se mi mysl ihned hemžila hororovými scénáři potvor čekajících v temnotě. Další zaúpění mě odhodlalo sestoupit tam.

Kužel světla odkrýval vcelku standartní list komodit sklepení. Staré, či jen sezónně používané věci, bedna s bramborami, hromada sklenic zavařené zeleniny...jediné, co trochu vyčnívalo, byl krapítek obouchaný truhlicový mrazák. Až jsem se bál, že s dalším zaskučením z něho uslyším šramot svázané oběti. Oklepal jsem se a došel k němu, přejel jsem prsty po oprýskaném laku. Jistě tam má zamrazené maso, co zrovna nakoupil za dobrou cenu ve větším množství, né nějakou nebohou duši, co mě to napadá za asociace?

Naježily se mi chlupy na zátylku a pokryla mě husina. Nový skřek byl blíž, než jsem očekával. Přímo za mými zády. Nasměřoval jsem světlo baterky tím směrem, dopadlo na ošoupanou skříň. Veškeré napětí ze mě spadlo, když mě v ní po otevření přivítal jen moly prožraný kabát. Naštvaně jsem do něj strčil baterkou, jako bych ho snad vinil za mé probuzení, následně zvýřený prach mě donutil párkrát kýchnout. I s ramínkem jsem ho posunul víc do strany a už se chystal navrátit se do tepla peřiny, ale z holé zdi na mě civěly dveře. Přepolkl jsem. To jsem snad narazil na tajnou místnost? Co, nebo koho tam Gustav schovává? Již bez většího váhání jsem vešel a můj zrak okamžitě padl na zdroj skuhrání.

Chatou se nesl srdcervoucí křik následovaný zařinčením baterky o podlahu. Odrážel se od stěn sklepení a trýznil mi uši. Chvilku mi trvalo uvědomit si, že to já jsem ten řvoucí.

Zakryl jsem si pusu dlaní a sesunul se o stěnu. Nohy mě už nechtěly nést, projel mnou chlad, který prostupoval celou místností. I přes ten děs jsem nebyl schopen odtrhnout oči od rohu, kde se cosi krčilo.

Byla to žena jemného, až éterického zevření, v bílých šatech od čehosi ušmudlaných, rozpuštěné rozcuchané vlasy jí padaly do tváře. I přes to, že se světla nyní nedostávalo, viděl jsem ji jako za dne. To bylo způsobeno jakousi nepozemskou září, kterou vydávala. Ovšem tento třpyt byl čímsi tak vzdálený zákonům našeho světa. Světlo se vždy rovnalo teplu, zatímco ona vysávala veškerou energii z místa jako černá díra.
,,U prokletých," ulevil jsem si tiše, načeš se ke mně zvedl pohled dvou modrých očí.
,,To je tvoje...?" optal se šeptavý hlas. Sledoval jsem, jak vyzáblou ručkou ukazuje na cosi do tmy. Jen jsem zavrtěl hlavou, nevěda, jak si počínat dál. Dobrou zprávou bylo, že už vím, jak vypadá duše.

Nevím, co bych dělal, kdybych tam zůstal sám dlouho. Moje tělo bylo paralizováno strachem, zatímco mysl jela na plné obrátky. Byla to nepříjemná kolize protipólů. Skoro jsem až nezaregistroval skřípání schodů a slabé funění, jak se křikem probraný spáč valil do sklepa.

,,U Prokletýho Montaguinea, co tu do háje dě-" ozval se otrávený hlas. Gustav stál v rámu dveří, o který se nyní opíral. Očekával jsem výkřik, ale jen mu více zesinaly tváře, což jsem nečekal že je vůbec vzhledem k jeho typu pokožky možné.
,,Je to tvoje...?" optal se duch beze zájmu o to, jestli tlouštíkovi zrovna nepřivodil infarkt. Měl jsem oči jen na něm, čekaje nějakou další reakci. Mohutný hrudník se mu rytmicky zvedal, vyditelně hledal ztracený dech. Bezeslova se natáhl po čemsi na stěně. V následujícím okamžiku mě oslepilo světlo, které zalilo místnost. Když si na něj mé oči přivykly, tiše jsem vykřikl podruhé.

U stěn pokoje se krčily police plné všemožných knih, povětšinou v temných kožených obalech. Mezi nimy byly i jiné předměty, sošky, nedohořené svíčky různých barev a drobné kovové mince. Nechtěl jsem se na to ani dívat, snad abych se neproklel, ale pohled na zem jen zhoršil moji paranoiu. Rudý pentagram. Klasický symbol řvoucí ber nohy na ramena a neohlížej se.

Zvedl jsem pohled k předmětu, na který ukazoval poloprůsvitný prst. Šlo o viditelně starou, obouruční sekeru, do jejíž břitů byly vytepány jakési runy. Zmateně jsem se podíval na Gustava, který už bez větší bázně šel ke stolku, nad kterým zbraň visela.
,,Ano, ale nepoužil jsem ji," vydrala se z jeho hrdla kupodivu pevná odpověď. Duch se zvedl a přemístil se k němu. Až teď jsem poznal, že šatičky jsou znečištěny krví, která jí kdysi tříštila z rozšklebené rány na břiše. Levitovala kousek od něj a sjížděla ho pohledem.

Nakonec ho zabodla na cosi za ním.
,,Taky byl u Masožravky," konstatovala tiše. Střelil jsem pohledem do míst za Gustou. Mimo jiné předměty, na které jsem moc nechtěl myslet, tam bylo na věšáku zavěšené objemné fialové roucho a jakási škraboška.
,,C-co je Masožravka?" vydechl jsem tiše směrem k němu. Jen po mě hodil pohled a povzdechl si.
,,Kult," ozvala se krátká odpověď. Kult?!
,,Chceš si ji potěžkat?" nabídl nejistě dívce a opatrně i sekeru sundal. Sledoval jsem, jak ji drží v rukou. Kdyby měl na sobě rozespalý kultista cokoliv jiného než nepadnoucí pyžamo, tak bych se vzhledem k předmětu tajné místnůstky už klepal strachy i před ním. Mohutná zbraň k němu vcelku seděla, jistě se s ní už zkoušel ohánět.
,,Ne, kvůli tomu jsme my nepřišli," řekla beze zájmu a zakroutila hlavou.
,,M-my?" vydechl jsem zmateně, načeš jsem ucítil znatelný chlad na levém rameni. Než jsme se nadáli, v místnosti se zjevily další průsvitné postavy.
,,P-proč jste tedy přišli?" Gustav si nadále zachovával chladnou hlavu, jen od ní začal couvat.
,,Pomstít se mu," zaskučel vytáhlý muž, který se zjevil hned vedle mě. Pod cáry košile se mu rýsovala hluboká rána, zasahující do několika orgánů. Kdybych nebyl tak zmrzlý z toho, jak mi prošel přes nohy, zvracel bych.
,,Je jeden z nich" šepla starší žena, stojící nyní po boku Gustava, do kterého ho umrlčí pařátou štípla. Zrzek sebou ošil a ohnal se po ní, ale zapackoval a vrazil do věšáku. Kus látky tím na sebe shodil a při dalším pokusu vzdálit se od duší se do něj jen více zamotal.
,,Když nenajdeme jeho, pomstíme se aspoň jemu! Stejně je to taky mangul!" vykřikla dívka. Jako na povel se kolem vyděšeného začal svírat kruh natahujících se paží. Těkal jsem očima z jedné sinavé tváře na druhou, Gustavova se mezi nimi ztrácela.
,,Jdeme!" vykřikl, vyběhl z řad duchů a když viděl, jak jsem zkoprnělý, jal se mě vzít do vlastních rukou. Doslova.

Vzal mě pod rameny a podepřel mě, abych se konečně zvedl z podlahy. Chňapl mě za dlaň a táhl mě surově ze sklepa. Klopýtal jsem po schodech hned za ním, až prásknutí dveří mě navrátilo do reality.
,,Tak smrťák, jo? Ten skoro teď potkal mě!" vyhrkl zrzek, který se prohýbal v pase a lapal po dechu. Opřel jsem se o zeď a sledoval ho. Duchové. Kult. Zatraceně velká sekyra a pentagram. Masožravka.
,,U velekněží, takhle jsem se dlouho nevyděsil," narovnal se a utřel si spocené čelo. Působil, že ze sebe šok už oklepal.
,,A co já, co to máš sakra ve sklepě? A co je Masožravka?!" nedokázal jsem mlčet. Chtěl jsem aspoň něco vysvětlit.
,,Kult masožravé rostliny nebo lidožravé, záleží, co se ti víc líbí. To ve sklepě je má skromná sbírka okultních věciček," jak do háje vypadá neskromná sbírka?! ,,a ne, nikomu jsem neublížil," dodal, rozešel se do druhého patra.
,,A když jsi tedy ten okultista, dokážeš se těch duchů zbavit?" vysvitla mi špetka naděje. Zastavil se na schodech a otočil se ke mně.
,,Samozřejmě," zazubil se sebevědomě, ,,sice jsem to ještě nedělal...ale mám tu tolik bichlí, že v nějaké bude muse být formule, co je zastraší," uchechl se a šel dál.

Sledoval jsem zrzka z postele, kterak mu roste v náruči hromádka knížek, které chvatně vybíral z knihovny. Až nyní, když bylo rozsvíceno, mi došlo, že jsem si mohl jisté souvislosti spojit už dříve. Ložnice sice byla okultní výzdobou oproti sklepu chudá, ale sem tam na mě prkalo zlověstné vševědoucí oko, šklebila se figura prastarého božstva či se vyskytly runy a symboly naprosto mi neznámé. Mimo to, ten tarot...
,,Tady, zkus to taky projít, třeba něco užitečného najdeš dřív než já," ozvalo se a s tím přede mě přistálo několik knih. Polkl jsem a natáhl k nim ruku. Nepůsobily tak staře a ošoupaně jako ty ve sklepě. Přejel jsem jemně po symbolu připomínající mi lávku, který byl vyražený v obalu prvního svazku.
,,Ale notak, nekousne tě to," slyšel jsem Gustavovo hihňání a dle protestu postele jsem poznal, že si sedl vedle mě. Jak ten může ještě vtipkovat...

,,Kde jsi vůbec tu sekeru sebral?" optal jsem se, aby nás zas nezahalilo ticho, dávající prostor skřekům ze sklepení. Listování stránek mi zatím nic neprozradilo, spíš mě ještě více znepokojilo. O tohle se on zajímá?
,,Byla svatojakubská noc a já šel na sabat. Tak trochu jsem o ni zakopl na cestě, byla schovaná pod kořenem starého dubu," začal historku, ale když se střetl s mým zmateným pohledem, zastavil se.
,,To byla ta epická verze," vydechl, prstem si vjel do kudr a začal si jednu loknu natáčet, ,,popravdě jsem ji našel v jednom okultních krámku, když jsem byl na dovolené více na severu. Znáš to, čím hlouběji jsi v Severním Teritorium, tím víc aktivních kultů najdeš. I v tomhle okolí několik je." Chvilku jsem ho sledoval, jak začal dál obracet stránky spisu.
,,A tou sekerou se-"
,,Zabíjelo? Ano, kanibalští členové Masožravky tím porcovali či bojovali s brzkou večeří," skočil mi s klidem do řeči. Zátylek mi zalil ledový pot.
,,A-a ty jsi-" nedokázal jsem to nechutné slovo ani vyslovit.
,,Kanibal?" uchechl se a komínek knih odšoupl na stranu, aby se přisunul ke mně. Co když mě teď začne škrtit? Nebo mě přišpendlí k posteli? Je tak dvakrát mojí váhy. Začalo mi tepat v hlavě. Co když mě Mort schválně poslal za kanibalem, aby mě potrestal? Co když se připojím k těm duchům ve sklepení?!

,,Dearile, klid," ozvalo se výrazně jiným tónem, který byl až...starostlivý. Zvedl jsem oči, načeš se střetl s jeho zelenými. Byl hned u mě, ramena mi tížily teplé dlaně.
,,Nejsem kanibal. Nebyl jsem, netoužím po tom, odcuzuju to," vydechl tiše, ,,nebudu lhát, vcelku mě to fascinuje, jako vše kolem rituálů a morbidity. U Montyho, teď na to ale není čas. Někdy ti to vše vysvětlím, věř mi, když mám pár promile v krvi, tak mě nic nedonutí o tom sklapnout," pustil mě a vrátil se ke knihám. Aspoň trochu mě to uklidnilo, vždyť jsem ani neměl na výběr.

Skoro jsem nad knihami usínal, můra mě vyčerpala sama o sobě, co teprve nečekaný začátek našeho lovu. Únava ale byla ta tam, když se mi cosi mrazivého otřelo o kotník. Ten chlad byl už až moc povědomý. Ohlédl jsem se k zemi a stihl zahlédnout mizící ruku.
,,Gusto, j-jeden je pod postelí," strčil jsem do něj. Museli se pomalu začít nudit a osmělili se nás jít hledat.
,,Ať si, už mám plán!" zazubil se výtězoslavně, spustil nohy na zem a i s jednou knihou se rozešel ke dveřím.
,,Ty vezmeš sekeru, já věci na obřad. Půjdeme na jedno místo, kde vždy dělám ritu-" zastavil se, když se za ním otevřenými dveřmi vyjevila protáhlá postava. Seskočil jsem z postele, čapl baterku a i s ním se rozběhl zpět do sklepa. Na schodech nás přivítaly další umrlci, sem tam jsem se zachvěl, když jsem se o někoho omylem otřel. No zavalitý okultista byl lapán mrazivými pařáty výrazně více. V místnosti nás přivítala celá skvadral duší, k našemu děsu se snažili společnými silami hýbat věcmi kolem. Světlo je vypnout naštěstí nenapadlo.
,,Ber a utíkej před dům!" křikl Gustav, když mi do náruče strčil onu prokletou zbraň. Ruce mi ihned klesly pod nečekanou vahou, ale přemohl jsem se a rozběhl se po schodech. Až teď mi došlo, proč jsem ji měl nést. Aby duše neotravovaly Gustu, zatímco bude hledat další věci...

,,Nechte mě! Ne! Kšá, huš!" oháněl jsem se aspoň slovně po natahujících se rukách. Představa, že budu běhat po lesích bosky, se mi příčila, takže jsem se zastavil a aspoň se narval do tenisek, které byly dost obnošené na to, abych je ani nemusel rozvazovat.
,,Ty mu pomáháš! Zrádce!" křičely hlasy.
,,Zamorduje tě tam! Jako on kdysi nás!" nenechala mě na pokoji dívka, která se zjevila první. To už jsem stál na verandě a rozhlížel se do ztichlé noci. K rozbřesku bylo ještě daleko.
,,Za mnou!" zavelel zrzek, co se vyřítil ze dveří. S překvapením jsem zpoznal, že má přes pyžamo přetáhlé ono roucho. Působilo tak nějak anticky, což se bilo s nahýma nohama v papučích.

Světlo baterky nedosahovalo moc daleko, což mi moc s následným pochodem nepomáhalo. Šel jsem kousek za Gustavem, který s plnou náručí věcí zrovna neběžel. Za nedlouho se cesta začala zvedat a jemu podkluzovat nohy pod nánosem bahna. Čím dál jsme šli, tím víc duší se začalo vynořovat mezi kmeny. S děsem se mi vybavila neurčitá vzpomínka na jakousi povídku z dětství, která zrovna šťastně nekončila. Mimo to jejich přítomnost jen ochladila už tak ledové ovzduší a každou chvilkou jsem naskakoval nad skřekem či nadávkou. Rozpoznal jsem vzdálené hučení vody.
,,Gusto, je tady nějaký potok?"
,,Ano, blízko je jezero," odfrkl si. Před očima se mi vynořil nápad.
,,Co to tam hodit?" vyhrkl jsem nadšeně. Na okamžik se zastavil a otočil se ke mně.
,,Vysolil jsem za ni vcelku dost, takže ji teď kvůli nějakým duchům nehodím do jezera. Mimo to, sakra, to by otrávilo energii vody, ne?"

Časem začali být duchové i agresivnější. Jejich schopnost interakovat s živým světem zrostla, a oni toho s radostí užili. Otírali se mi o nahé kotníky, mrazili mě na šíji a snažili se mi sebrat sekeru. Gustav každou chvilku dostal štípanec do boku či břicha, následovaný nehezkou poznámkou od některého z nich. Celkově se zaměřili hlavně na něj. Hráli si s jeho loknamy, strkali mu je do tváře vědouc, že s plnýma rukama si je neodhrne. Začala se před námi otevírat mýtina. Do kůry stromů byly vyryty runy, které jsem poznával z jeho knih, sem tam jsem zaznamenal vyhořelou svíčku schovanou v trávě. Na bližší zkoumání jsem neměl čas, přede mnou se ozvalo heknutí a tupá rána.

Jeden z duchů mu musel nějak podrazit nohy či ho strčit. Na zem letěly i svíčky, křídy a kniha, kterou si tak ochranářsky tiskl k prsům. Hned jsem byl u něj.
,,Jsi v pohodě?" vydechl jsem a podal mu volnou ruku. Cítil jsem, jak mi klouže z uchopení rukojeť. Tahali za ni, viděli, že ji dlouho v jedné ruce neudržím.
,,Ano," sykl jen a s námáhou se zvedl. Naštěstí jsme stihli věci posbírat dřív, než je sebrali a pohodili někam do okolí. Následoval jsem pokynů, a odháněl, nebo se spíš snažil odhánět duchy od Gusty, zatímco chystal cosi kolem sekery.
,,Do háje, po dešti tu není co zapálit!" křikl frustrovaně.
,,Proč potřebuješ oheň?"
,,Očistný oheň," otočil se ke mně, ,,ten by snad měl pomoc. Odpoutá je od předmětu a snad naleznou klid, nic jiného jim nepřeju," natáhl se po roští a hodil ho do kruhu, který vytvořil kolem zbraně. Za chvilku jsem slyšel cvakání zapalovače, jak rozsvítil několik svíček v určitém obrazci a po chvilce začalo doutnat i roští. I s knihou odstoupil ke mně, společně jsme sledovali jak se mrtví shlukli kolem sekery. Snažili se ji zvednout, ale cosi jim zabraňovalo dostat přes hranici kruhu.
,,Posviť mi na to čtení, prosím," vydechl, hledajíc záložku. Ihned jsem tak učinil, nahlédl jsem se zájmem na to počteníčko.
,,Um, to je...v runách?" vydechl jsem zklamaně.
,,Ano, tyhle ani nejsou ty základní," zamrmlal než začal číst v jazyce, co mi byl cizím.

Měl jsem pocit, že příroda utichla na povel Gustavových slov. Nepohl se ani trs trávy, obvyklé vrzání stromoví ustalo. Chorál zaplavil každičkou část mýtiny, na kterou se vkradly chuchvalce mléčné mlhy. Vzhlédl jsem k nebi, kde na nás shlížela bledá luna. Duchové též ztratili hlas. Desítky párů očí se otočily na nás. Sotva jsem pod jejich pohledem dýchal. Dívali se mi až do duše.

Bílé plameny svíček se tyčily k nebi a svou prazvláštní září pohlcovaly své okolí. Zanedlouho přeskočily na roští a pohltily sekeru. Začal formuli předčítat hlasitěji a pomalu přistoupil blíž k planenům. Následoval jsem ho, nedovolil jsem si opustit jeho bok. Nebezpečí nám už ale nehrozilo. Zástup mrtvých o nás ztratil zájem, prázdné oči nespustili z ohně lízajícího hrot sekery. Zaznamenal jsem, že Gustav nyní opakuje stejnou část textu stále za sebou. Už se ani nedíval do knížky, jen těkal z jednoho záhrobního výjevu na druhý. Čeká na něco? Po chvilce jsem si všiml, že se těla duchů stávají průsvitnější a průsvitnější. I jejich výraz prošel jistou změnou. Byl nezkonale klidnější. Než zmizeli zcela, naposledy upli své oči k hvězdné obloze...

Zavřel jsem oči a nechal vánek hrát si s mými vlasy. Konečně jsem byl schopný začít všechny ty události srovnávat v své mysli. Byl jsem unavený, hladový, mrzl jsem. Noci brzkého jara byly ještě značně chladné a po bouři byl vzduch nasáklý vlhkostí a díky rituálu jsem cítil kolem síru. Gustav si mě přitáhl k sobě a jednou rukou mě objal kolem ramen. Pohlédl jsem mu do tváře, která zas nabírala svou obvyklou barvu.
,,Takže...co přesně po nás Mort chce?" optal se nenuceně.

Byla to dlouhá noc a čekalo nás ještě delší ráno. Když jsme se doplahočili zpět do chaty, bylo už něco málo po čtvrté. Ani jeden z nás nebyl schopný vrátit se k spánku. Snažil jsem se o to, zatímco Gustav se dával v koupelně do kupy, ale marně. Nakonec jsem využil jeho nabídky a dal si teplou sprchu. Nevím, jak dlouho jsem jen seděl a nechal na sebe prýštit horký vodopád, zatímco jsem urovnával střípky dnešního dobrodružství do příslušných zásuvek archivu vědomí.

V kuchyni mě přivítala vůně opékající se slaniny a čilý Gustav v zástěře. Pousmál jsem se nad tím, zrzek byl až překvapivě schopný vrátit se do původního stavu i nálady. Něco, co bych si přál umět.
,,Heh, je ti líp?" otočil se ke mně s úsměvem. Jen jsem přikývl.
,,Co to chystáš dobrého?" nahnul jsem se mu přes rameno k pánvičce. Mimo slaninu se na mě culila čtyři volská oka.
,,Naši snídani. Snad ti mastné moc nevadí-" ihned jsem zavrtěl hlavou, sním cokoliv, kór když to připraví on.
,,Samozřejmě bude potřeba i kafe. Mám tu džezvu, pokud chceš silnější," řekl, když se natáhl po mně matně známé konvici.
,,Děkuju, rád si dám," pousmál jsem se a zkusil aspoň najít hrnky.
,,Také si dám, pánové," ozvalo se od stolu.