Kateřina Goidte. Dvaadvacetiletá pekařka z menšího městečka, miluje přírodu a lezení po skalách. Před dvěma roky byla obětí vážné autonehody. Přítel se s ní nedávno rozešel. Žije v podnájmu se svými dvěma králíky. To vše lze vyčíst z koláže fotek a příspěvků na jejím profilu. Jo, a taky prý u ní straší.

Právě proto teď sedím v autě a nechám se Gustavem vést kamsi na západní pobřeží. Je jedna z několika, co se s námi spojila přes net, když ji zaujal náš inzerát. Za ty tři měsíce jsme tak navštívili různé lidi a dostali pár dalších duší na onen svět. Gustav sem tam žertuje, že jsou z nás exorcisti. Mě to tolik zábavné nepřipadá.

Povzdechl jsem si, monotóní zvuk cesty na ně házel pocit ospalosti. Vyhlédl jsem z okna pickupu a na mysl mi vystanula otázka, jak dlouho ještě pojedeme. Oči mi sklouzly k místu řidiče.

Jeho květovaná košile byla na můj vkus až moc výrazná. Rozhodně nepatřil k těm, co by měli tehdenci zahalovat se do plandavého, nenápadného oblečení. Pevný cop mu splýval na rozložitá ramena, zapletl si do něj barevnou stuhu. Na rudých rtech mu pohrával drobný úsměv, ale nebylo to jen díky blížící se návštěvě Katky.
,,Tak co, těšíš se na exkurzi staré psychiatrické léčebny?" ozval se s úsměvem. Jen jsem kývl. Poslední týdny jsem se psychicky zbrojil před depresivním pohledem na skvadrou obětí lobotomie. Krásný výlet.
,,Ale nejdřív vyřešíme hotel, ano?" Už jsem se nemohl dočkat spánku v pohodlné posteli. Oproti tvrdému gauči v podnájmu to bude božské.

Padl jsem do postele a nechal se pohltit měkkou přikrývkou. Ignoroval jsem né zrovna příjemný odor aviváže a zavřel oči.
,,Spokojený s pokojem?" ozval se pobavený hlas kdesi z té nerozhlehlé místnosti. Jen jsem souhlasně zamručel. Už jsem potřeboval vypadnout z domu.
,,Zajdu pro něco na zub. Poblíž by měl být krámek s kebabem, míjeli jsme ho, dáš si?" navrhl mi. Hned jsem přikývl.
,,Ano, to by bodlo, umírám už hlady..."

Musel jsem usnout, jen co za ním klaply dveře. Ztuhlé panty nyní ohlásily příchod Gustava. Dle blížícího se vrzání podlahy jde k svému loži, teď si asi zouvá boty.
,,Dearile?" ozvalo se tiše. Otevřel jsem oči, spustil nohy na zem. Potlačil jsem zívnutí a protřel si kukadla.
,,Tak tady to je," zazubil se a potřásl tenkým igelitovým sáčkem, viditelně skrývajícím dost těžký náklad.
,,Díky," zvedl jsem se a sedl si k stolku, ,,jsi fakt skvělý, Gusto." Druhá židle zavrzala. Stolek byl opravdu titěrný a trochu se vyklal. Zrzkovy pihovaté paže ho jen víc vyvedly z rovnováhy.
,,Není zač."
,,Né, fakt...jsi sympaťák," dodal jsem, roztrhl jsem surově alobal, ve kterém byla lapena moje večeře.
,,Heh, to slyším často..." vydechl a rozbalil svou porci.
,,Musí být fajn žít s tebou ve vztahu," padla ze mě slova mezi vlčími sousty. Mě samotného to překvapilo, ale holt jsem byl hladový a rozespalý.
,,No, to už asi ne, to bych neměl album plné fotek svých ex," uchechl se. Zvedl jsem pohled od jídla. Album ex? To rozhodně v tomto okamžiku upoutalo mou pozornost víc než lahodná náplň placky.
,,Víš, asi jsem takový lamač srdcí," pokračoval uvolněně, ,,aspoň v mládí jsem byl." Ta slova mě krapet zmátla, rozhodně jsem ho nevnímal o tolik výrazně staršího než jsem byl já.
,,Jasně, zrovna v středním věku nejsem, ale už taky nejsem nejhledanějším zbožím," prohodil, jako by to ze mě vyčetl, začal také jíst.
,,Typově jsi ale-"
,,Domácky milý," ukradl mi slova z úst, ,,ale jen dokud nevíš víc. Ach, kolik rozkvétajících vztahů jsem zahubil tím svým koníčkem!" posteskl si.
,,Sice jsme se vždy rozešli v dobrém, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to vždy strašně nemrzelo. A čím jsem starší, je to horší. Přál bych si mít rodinu, děti..." Sledoval jsem jak svraštil zkroušeně obočí a už to dále nerozebíral. Z úst se mu vydral vzdech. Nezmohl jsem se na nic víc než chápavé přikývnutí.

Přešlapoval jsem na místě. Chodník před bytovkou zdobily špačky cigaret a vysypaný bordel z číhosi zametání.
,,Ha!" ozvalo se vítězoslavně, když můj kolega našel zvonek pod správným jménem. Po chvíli vyzvánění se ozval plechový rozbitý hlas.
,,Ano? Jste to vy dva s těmi duchy?" Po kladné odpovědi byla pro nás již cesta volná a my vstoupily skleněnými dveřmi do paneláku. Až bolestivě mi ta bledá, na mnoha místech se odlupující omítka a dlaždice pamatující mou prababičku připomínaly mé obydlí.
,,Ještě že je tu výtah, dnes se fakt na náběh na infarkt necítím," poznamenal zrzek, který už zkoumal zdali to na tlačítku přivolání výtahu do patra je žvýkačka, či něco horšího.

Nepříjemná atmosféra stísněné, staré plechovky mi protáhla jízdu do jedenáctého patra. Do obličejě mi podaly vlasy mého společníka, který se o mě i nedobrovolně otíral bokem. Takhle blízko jsem z něj cítil kouř a i náznak kolínské. Narozdíl ode mě se ráno stihl slušně upravit. Rozhodně by se sem víc než tři lidé nenapěchovali, a to by všichni museli být poměrně štíhlí.
,,Bych radši funěl do schodů," prohodil tiše, když jsme se konečně vydrali z jezdící kopky na správném poschodí.

Přivítal nás proužek světla z pootevřených dveřích jednoho z bytů. Žárovka osvětlení chodby blikala jak bludička, takže jsem rázem měl pocit, že jsme cestou snad omylem dorazili do jiné dimenze, kde byl již večer.
,,Dobrý den Kateřino!" dal vědět naši přítomnost už z chodby Gustav. Za dveřmi se objevil pár tenkých nohou v černých legínách.
,,Jen pojďte dál," vyzvala nás a zmizela sama kamsi do útrob bytu. Nechal jsem boty na prošlapané rohožce a vešel za Gustou.
,,Nedáte si kafe?" optala se s plachým úsměvem drobná bruneta. Jen jsem se pousmál a přikývl, hledal jsem, kde pověsím bundu.

Oproti prvnímu dojmu panelového domu to bylo jistě vcelku příjemné prostředí. Minimálně já nemám co soudit, heh.

Upil jsem kafe a vzhlédl k naší hostitelce.
,,Takže...co teď? Pánové?" ozvala se trochu nervně hostitelka, házela pohled na Gustu, co byl mezi námy trochu jak pěst na oko.
,,Pokecáme si," zazubil se, ,,o tom poltergeistovi, samozřejmě," dodal hned na to. Přikývla jen.

,,Je to zvláštní, bydlím v tomhle bytě už pár let a žádná pofidérní aktivita tu nikdy nebyla. Začalo to až asi před třemi měsíci," polkl jsem. Jo, za to můžu stoprocentně já...
,,Nejdřív jsem se párkrát za sebou vzbudila pozdě v noci kvůli šramotu. Vždy jsem to svedla na ušáky. Ale pak začaly ty sny," povzdechla si, vlasy jí spadly na ramena, jak se sklonila víc ke stolu.
,,Noční můry? Zmínila jsi je, ale jejich obsah nebyl vyzrazen..." ozval jsem se. Byla to jedna z mála věcí, co nám napsala. Nad tím se ozval tiše povzdech.
,,Je to pořád to stejné v bledě modrém. Rozednívá se, jedu někam na motorce. Nevím ani kam, přesto mě svírá pocit, že je pozdě. Ale jakože...sakra pozdě. Pak je to ráz na ráz. Něco vyběhne z okraje lesa, trhnu řídítky, nevytočím zatáčku a bourám," čím dál mluvila, tím jí slábl hlas, až se dočista ztratil. Nevěděl jsem co říct, bázlivě jsem jí dal ruku na rameno.
,,Jistě se to vyřeší-"
,,A víte co je nejdivnější? Nikdy jsem motorku neřídila," dodala tichounce.

Pohledem jsem zkoumal maličký gauč a televizi naproti němu. Většinu místnosti zabírala ohrádka, kde si spokojeně lebedili dva šedí králíci. U té stál Gustav, kterého pohled na dva chundelaté plyšáky hned vzal.
,,Ti jsou zlatí, jak se jmenují?"
,,Malina a Ostružina," odvětila hostitelka s úsměvem, překročila hranici a jednoho z ušáků vzala ze země. Nijak se nebránil, dál chroustal mrkvovou nať a skleněnými kukadly se díval kamsi do háje.
,,Takže tady byly ty zvuky, jo?" ozval jsem se a snažil se aspoň předstírat, že hledám nějakou stopu. Přikývla.
Jednou jsem měla pocit, že tu i někoho vidím stát," přešla do středu místnosti, ,,přesně tady, byl ke mně zády."
,,A králíci nevyváděli?"
,,Vůbec, a to jsou v noci nejvíc aktivní," zakroutila hlavou, lískaje zvěřenu po drobné hlavičce.
,,Asi sis nic nenatočila, že?" Samozřejmě že ne. Kdo rozespalý ve tři ráno tasí mobil a jde si spokojeně točit ducha. Ani mlhavý popis postavy moc nepomohl. Gusta se ozval s teorií o hypnogogických halucinacích a fenoménu muže v černém, což ve výsledku Káťu jen víc rozhodilo. Nakonec jsme skončili zas u stolu, sedíc v tuhé atmosféře naplněné nevyřčenou frustrací. Mnula si spánky, hlavu skloněnou, až nakonec to ticho přetrhla.

,,Proč se mi to vůbec děje?"
Polkl jsem. Kolem krku se mi přitahovala kousavá oprátka viny. Ten zničený tón v otázce mě dusil.
,,Tak trochu já-" spadlo mi z rtů na stůl. Jemnou gestikulaci Gustava v periferii jsem nevnímal. Zvedla hlavu a vykulené oči na mne.
,,J-jak jako ty?"
,,J-já jsem něco fakt zvoral-" zarazila mě masitá dlaň na mé.
,,Dearile," šepl Gustav varovně, nu již bylo pozdě. Myšlenky proudily k ústů se zpožděním. Byl jsem nezastavitelný.
,,Osvobodil jsem duše. O-oni, ti duchové, i ten u tebe, je kvůli mně. Proto je teď tady s Gustavem lovíme!" Pokusil jsem se o nadvznešenější tón a snad i úsměv. Chabě jsem zaznamenal facepalm a povzdechnutí. Kateřina jen párkrát zamrkala a civěla na mě jak na zjevení.
,,Proč jsi to udělal?" vydechla tiše a pomalu.
,,B-byla to nehoda."
,,Tak nehoda, hm?" nadzvedla obočí. Z té změny jejího tónu jsem se zachvěl. Otočil jsem se rychle po společníkovi, ale ani nemusel vydat ani hlásku, výraz měl jasně čitelný- já tě varoval, teď se z toho vylízej sám.
,,Vážně mě to mrzí, Káťo." Rychle jsem poznal, že bylo pozdě v momentu, co zjistila, že jsem nepřímou příčinou její spánkové a i jiné deprivace.

,,Ráno moudřejší večera, nemůže být na tebe naštvaná věčně," zopakoval už po několikáté. Vyhlédl jsem z okna na krajinu zalitou soumrakem. Cesta se čím dál víc zakusovala do lesa, až přešla v polňačku a i ta po chvilce scela zmizela. Vystoupili jsme, když již nebylo možno jet autem dál.
,,Kam až se to potáhnem?" Neodpustil jsem si jedovatou poznámku.
,,Tak dvacet minut cesty. Mám navigaci, neboj," pousmál se zrzek a vydal se vpřed do bujného porostu. Nezbývalo mi nic jiného než ho následovat.

,,Takže si to shrnem...Jdeme do opuštěné psychiatrické léčebny někdy ze 50. let. Předpoklad je, že nás přivítá audience duší, co se vrátily strašit místo svých posledních okamžiků utrpení. A jak přesně že je mám překecat, ať se vrátí na věčnost?" Nasměroval jsem kužel světla na mého spoluexorcistu, co se právě vymotával ze šlahounů ostružiní.
,,Huh?"
,,Co přesně tu...budeme dělat?" Čím dál víc mi začalo připadat, že to bere jen jako zástěrku pro výlet do nějaký barabizny, co má už nějakou dobu v hledáčku. Oplatil mi vyjevený tázavý pohled a pousmál se těmi svými odulými rty.
,,Nu, jsi celkem dobrý řečník, to už jsi si ověřil dneska," prohlásil bodrým tónem. Černý obláček z rána se o něco zvětšil.
,,Hlavně že ty jsi byl tak nápomocný," tichou výtku následovalo méně tiché klení, protože jsem si málem ukopl palec o kořen.
,,Však jsem ti naznačoval ať držíš zoban" mikl rameny a pomalu šel dál.
,,Zasloužila si vědět, proč se to děje. Aby si to chůďa ještě nevyčítala..." Sykl jsem. Pár minut jsme šli v tichu. No, pokud se to tichem dá nazvat: šum stromoví, bzvukot cvrčků a kvílení větviček pod našima nohama jen zvýraznilo zhoustlou atmosféru mezi námi. Už už jsem se nadechoval, že zamrzlé kry mezi námi prolomín, když se před námi z houští vynořily obrysy budovy. Oprýskaná omýtka porostlá mechem, vymlácené okenice a celkově ponurý vzhled nebyl překvapením. Rychle jsme nalezli vchod a tiše proklouzli dovnitř.

Přivítala nás asi bývalá recepce- prostorná, luminální hala s bytelným stolem uprostřed. Zařízení bylo povětšinou rozházené ma zemi, rozbité, či možná pokradené méně čestnými urbexáky. Na stěnách bylo možno rozeznat světlé čtverce po obrazech, co dávno spadly ze zhnilých rámů.
,,Já se sem vrátit, plakal bych," slyšel jsem zadrmolit Gustu, který zrovna svítil na pokroucenou kovovou židli, patřící k setu obdobně pokrouceného stolku. Přistoupil jsem k recepci a namátkou zkusil štěstí se šuplíkem. Kdo ví, třeba vylovím nějaký poklad. Hmátl jsem rukou nazdařbůh do mělké zásuvky. Prsty se mi probořily do čehosi ohavně měkkého a vlhkého. Zelená návštěvní kniha už měla své nejlepší roky také za sebou.

Chodby působily obzvláště tísnivě. Pár oken v bytelnějších rámen s mřížemi ten pocit jen upevňovalo.

Držel jsem se blízko Gustava, z kterého jako by sálalo teplo. Rudé kudrny trčící zpod pleteného baretu i zrudlé tváře to jen potrhovaly. Tlouštík byl vlastně vcelku dost teple oblečen, i když noci již chytaly denní teploty. Nepůsobil ale že se potí, naopak, volnou ruku si mnul v kapse.
,,Je ti chladno?" Kývl.
,,Zrzci jsou prý citlivější na teplotu. Jako, na to jak jsem tepelně izolovaný vždy v zimě trpím," krátce se uchlechl a nasměroval si to do jednoho rámu dveří. Zub času nešetřil ani tuhle místnost.

Šlápl jsem na koberec nasosaný z kaluží ze zatékající střechy. U zdí postávaly propadající se kartotéky a kabinety s podezřelými lahvičkami s dávno vypařenou či jinak znehodnocenou medicínou. Vlhkost dala prostor pro život i černému plazu z plísně, který si vysedával v rohu zdi.
,,Asi šlo o sesternu či něco podobného," prohlásil Gusta, který hned přešel ke kabinetu a bez bázně bral do ruky ampule. Nasládlý pach hniloby byl zde znatelně silnější, až se mi zatočila hlava. Na okamžik jsem zavřel oči.
,,Třeba by tu mohli mít éčko nebo něco!" Slyšel jsem smích následovaný cinkáním. Zkřivil se mi ksicht. Začalo mi docházet, že jsme dosud žádnou paranormální aktivitu nezaznamenali.
,,Nevím jak ty, ale zatím žádný zástup duší nějak nevidím," neodpustil jsem si poznamenat a stočil jsem na něj pohled. Byl zády ke mně a stále zaujat starými drogami.
,,Hmm, jo no" kývl bez zájmu. Tak sakra, proč tu jsme?

Začal jsem přešlapovat po místnosti. Tak týpek mě sem dotáhne a pak si hraje s lahvičkami. Úžasný, mohl jsem dávno spát v hotelu nebo vymýšlet jak se omluvit Katce. Proč tu vůbec jsem?
,,Nějak si umlkl," rýpl si zas. Zastavil jsem v pochodu.
,,Proč jsme se sem vůbec táhli, když tu nic než ten bordel kolem není?"
,,Se jistě objeví," ten jeho laxní přístup mě začal pekelně srát. Zkřížil jsem ruce na hrudi. Konečně se ke mně otočil a já viděl i ten jeho bledý ksicht.
,,Najdou si cestu k tobě jako minule, Dearile," vydechl tiše. Zamračil jsem se.
,,Myslíš jak ty duše šli po tvý sbírke okultistických capovin?" Na to svraštil huňaté černé obočí on. U Prokletého, jak hnusně se umí mračit ta jeho široká pusa. Ruce si dal na boky.
,,Tak o mé sbírce nemluv," zabručel, viditelně pohnutý. Přistoupil jsem k němu.
,,...kdo má kurva u sebe ve sklepě obětní sekyru?" Přeskočil mi hlas. Obloha se zatáhla černou oponou...

,,Každý má jiný koníčky. Někdo má okultní cipoviny, jinný leze kam nemá-"
,,A tím myslíš co jako?!" Okřikl jsem ho agitovaně. Asi ho výšina mého hlasu překvapila.
,,Já za to nemohl!," pokračoval jsem, ,,narozdíl od tebe jsem o nějaké okultno nikdy zájem nejevil a ani ono o mě. Beztak po tobě Smrťák jede, protože jsi pokoušel nějaký síly co jsi neměl!" Uštědřil jsem finální zásah, co na okamžik vymazal veškerou mimiku z jeho ksichtu. Párkrát rychle zamrkal než se mu vydrápala z hrdla odezva.
,,Topil jsem se sakra!" Křikl frustrovaně. Ruce mi klesly.
,,Nedávno se se mnou rozešel přítel. Byli jsme spolu půl roku, šel za lepším. To se... ještě nestalo," sykl, pohled mimo mě.
,,Opil jsem se tehdy jak prase, do toho namixoval trávu co byla něčím lízlá. Šel jsem si zaplavat," udělal pauzu na nádech. Na tvářích mu naskočily narudlé skvrny.
,,Já kretén měl na kotnících náramky. Zachytil jsem se o větve a už mě to stáhlo pod vodu. Těsně, zatraceně těsně pod hladinu, kousek od vzduchu..." sledoval jsem jak zatnul pěsti, aby schoval náhlý třes.
,,Ale stihli tě oživit..." šepl jsem. Vyjevilo se mi mé skoroutopení ve vaně.
,,Jo, no matinka mě pak chtěla uškrtit," mezi smíchem jsem zaznamenal slabé chrochnutí. Takže blízký okamžik se smrtí. Proto je kosťa nasranej, že mu Gustovy iniciály hyzdí deník.

Místnost se zas potopila do ticha. Ani jednomu z nás se nechtělo ho prolomit. Za chvíli jsem ho nechal topit se v hnilobě samotného a vyšel do chodby. Kužel světla rejdil po rozpadlé omítce a odrážel se v drobných kalužích. Začínala mě z toho bolet hlava a bylo mi nanic. S nelibostí jsem se opřel o více zachovaný kus zdi a dal zas odpočinout očím. Tlumené kroky z blízké místnosti a občastné drnknutí skla. Někde tu kape voda. Pachuť kovu na horním patře a ustavičný oblak tlení. Padla na mě z toho úzkost. Z té celé žumpy kolem, kde jsem byl hozen vyššími silami. Co tu vůbec dělám?!

Cinkání i kroky ustaly. Asi bych se měl překonat a omluvit se. Odlepil jsem se od vlhké zdi a zamířil zpět do sesterny.
,,Gustave, promiň že jsem po tobě vyjel," nakoukl jsem do dveří. Zas byl ke mně zády, ruce spuštěny podél těla. Zarytě mlčel. Asi stále drží splín.
,,Gusto?" rozešel jsem se k němu. Měl jsem pocit, že se místnost podivně tetelí. Asi mám vidiny z té tmy. Nadále civěl kamsi do háje. Nasáklý koberec mi pod botami mlaskal, jak jsem se blížil k němu. Po chvilce váhání jsem mu položil dlaň na rameno a došel až k jeho boku.
,,Gusto, jsi v poho-" mé rty vypověděly službu. V rohu místnosti, kam ztuhlý Gustav civěl, se cosi krčilo...