Trčím si to tak v dešti uprostřed bohem zapomenuté polňačky vedoucí kamsi do háje. Doslova. Ten Mortův jistý Gustav P. si opravdu nemohl vybrat příhodnější místo pro pobyt.

Pro mé štěstí tolik nositelů tohoto jména v okolí Bërnungu nežije, takže stačila taková půlhodinka brouzdění po netu a už se na mě zubila fotka mého budoucího kolegy v záležitostech lovení duší. Aspoň takhle jsem se to snažil brát. Tento úkol zůstával pro mě scela imaginárním. Obdobně jsem byl v koncích v tom, jak mám k tomu všemu přistupovat. Při spěšné návštěvě smrťáka jsem byl tak zaskočený, že na otázku, co mu mám vůbec zdělit, ani nedošlo. Tonoucí se ale stébla chytá, a tak když na mě z jeho profilu vyskočila nabídka výkladu tarotu, směle jsem ji využil jako záminku návštěvy.

Ovzduší raného jara bylo příjemně svěží, až jsem se na tu cestu k němu těšil. Třeba jsem potřeboval takovéto povyražení, vytrhnutí ze stereotypu. Zanedlouho mi ale došlo, jak jsem se přepočítal.

Většina cesty vedla podél pole a následně směřovala k lesu, jehož kraj byl osetý chatkami. Chvilku jsem si tak pobrukoval a s úsměvem sledoval okolní přírodu, a v druhém okamžiku jsem už bystřil smysly nad větrem, co se začal opírat do korun stromů, a nad oblohou, kterou zatáhla clona mračen. Shledal jsem, že se proti mně rozhodlo spiknout počasí, neb deštníku jsem u sebe neměl. Holt jaro.

Po pár pokusech vyždímat si mikinu a odstranit z bot ty největší kusy bláta jsem se natáhl po zvonku. Stál jsem pod pergolou na zápraží větší, hezky udržované chaty, obklopené nyní slušně zavlaženou zahradou.
Dlouho jsem čekat nemusel, za chvilku jsem za dveřmi rozeznal blížící se dusot, následovaný otočením klíče v zámku.
,,U proklatých, tebe ten liják teda dostihl," ušklíbl se značně otylý zrzek a hned mě pustil dál do domu. Než jsem se nadál, hřál jsem se už u krbu v obýváku. Byl jsem celý prokřehlý, proto jsem se usadil na židli rovnou u ohniště. Gustav kamsi zmizel, tak jsem využil příležitosti a prohlédl si lépe místnost.

Vládla tam příjemná atmosféra, šlo vidět, že má rád pohodlí. Celkově jsem měl z jeho výzoru takový milý pocit domáckosti. Působil jako nějaký fajn strejda, ke kterému se těší děti na chatu, bere je do lesa na houby a u táboráku je děsí klasickými historkami. Sem tam jsem zahlédl ozdobu osobnějšího rázu, jako třeba tu fotku na římse krbu, kde byl vedle menší, postarší brunety. Výrazně více mě zaujala jakási titěrná figurka vedle ní. Zvedl jsem se a jemně ji vzal do dlaní. Byla očividně keramická, né zrovna uhlazený materiál mi vcelku příjemně dráždil pokožku. Znázorňovala divočáka s otevřenou tlamou, zazdálo se mi, že se v ní cosi třpytí.

,,Mám tu pro tebe čaj, chceš do něj přidat trochu rumu? Na zahřátí."
Trhl jsem sebou, prasátko vrátil na krbovou římsu a otočil se k hostitely.
,,Díky, to by bodlo," vydechl jsem s úsměvem. Gustav jen přikývl a položil na stolek tác s konvicí čaje a dvěma hrnky. S nadšením jsem přivítal talíř sušenek vedle nich, snad i víc, než ten rum, pro který se vydal zpět do kuchyně. Přesunul jsem se na pohovku, abych byl blíž té dobrotě a hned se po jedné natáhl. Byla opravdu dobrá, se skvěle vyváženou sladkostí a hořkostí čokolády. Dýchla na mě vlna nostalgie, kterou jsem ani neznal...
,,Chutnají ti?" vyrušil mě jeho hluboký hlas.
,,Jsou skvělé," přitakal jsem, ,,to tys je pekl?"
Zazubil se a přikývl, až se i s jeho hlavou pohly vlasy. Má je načechrané jak cukrovou vatu.
,,Ale teď k věci, kvůli které jsi sem tu štreku vedl," prohlásil, míchaje stožek karet, co odněkud vytáhl. Upil jsem z hrnku a sledoval, jak vcelku obratně různě karty kombinuje. Kdyby tak věděl...
,,Keltský kříž nebo Velekněžku?" zaskočil mě otázkou. Vybral jsem první možnost, vždyť ani nevím, v čem je v tom rozdíl.
,,A na co se ptáš?"
,,Na co se ptám?" zopakoval jsem tiše. Přestal míchat karty a pobaveně se na mě ušklíbl.
,,Nemusíš to říct celé, pokud to je osobní. Jen naznač, pak nad onou otázkou přemýšlej, než ty karty vyložím," vydechl tiše, ,,ono se to nějak jistě zodpoví..."

Zhluboka jsem se nadechl. Otázka...ha.
,,Jak mám pokračovat v tom, co mi bylo zadáno za úkol?" vyřkl jsem nakonec. Začal zas chrastit balíčkem, ale já ho už nesledoval. Jak mu mám vůbec říct, proč tu jsem? Co mám dělat dál, jak si to ten zatracenej Mort vůbec představuje? Že budeme trajdat po okolí se zavařovačkami a do nich lapat duše? Jak do háje vůbec taková duše vypadá?!

Vrátil jsem pohled ke stolu, kde položil první kartu znázorňující trápícího se muže v posteli, nad kterou bylo zavěšeno 9 mečů.
,,Oh, něco tě trápí a dere se to na povrch. Nic se ti nedaří, jsi nešťastný. Řešení je ovšem blízko, musíš změnit přístup," začal zrzek a vyložil další kartu. Zalapal jsem po dechu.
,,Copak se bojíš Lucinky?" uchechl se nad mojí reakcí na satanáše držícího v okovech dvě nahé figury lidí.
,,Ať už ti má pomoc cokoliv, nebo spíš kdokoliv, bude to někdo, kdo je veden chtíčem. Ať už to je majetek nebo třeba sex, prostě ty nižší přání, viz sedm smrtelných hříchů. Kdosi, kdo dobře krotí svou temnou stránku" vyložil další karty a v klidu pokračoval: ,,Obrácená smrt...to není zrovna šťastné. Na cestě za tvým cílem se budeš muset srovnat s mnohým neštěstím. Možná to ukazuje na zdravotní problémy. Říkal jsem si, že jsi nějak pohublý," dodal tišeji poznámku k mému astenickému vzhledu a pokračoval, ,,možná se zkus méně přepínat v tvé práci. Pětka pohárů, dostalo se ti nechtěného daru, nevíš co teď s ním. Nezoufej, je to jen v tobě! Buď krapítek větší optimista," zvedl od stolu na chvíli pohled a pousmál se na mě. Všiml jsem si jeho znatelnější mezírky mezi jedničkami a varhánků kolem očí. Kolik mu vlastně je? Šediny jsem v kučerách hledal marně...

Donutil jsem se vrátit pozornost ke kartám, jen abych zaregistroval, jak při pohledu na další střípek skládačky jeho úsměv mizí. Propichoval obrácenou bortící se věž pohledem.
,,Obrácená věž...Zaskočilo, či tě zaskočí při plnění úkolu cosi příšerného. Možná jde o tvé zdraví...je to už druhý symbol, co se pojívá s neduhami..." zabručel nespokojeně a pokračoval kartou s osmi klacky.
,,Tvůj úkol přišel náhle, nečekaně a je pro tebe přítěží. Vše je v rukou vyšší moci. A tady je, co tě asi čeká v blízké budoucnosti-" následoval měsíc sklánějící se nad obzorem. Nepřirozené barvy výjevu na mě působily až depresivně. Tiše vydechl a dal si malou pauzu než spustil.
,,Bude to těžké na psychiku, ale tahle karta má silnou spirituální stránku. Možná dosáhneš osvícení? Povýšení v kultu, v kterém jsi? Nyní tvoje strachy...Oh, obrácená osmička mečů...jsi asi na tom dost bídně, co?" přepolkl jsem, když ke mně zvedl konfrontativní pohled. Schoulil jsem se víc do sebe a dopil čaj, ve snaze dostat do sebe víc tepla, které jako by vymizelo z místnosti.
,,Nátlak úkolu tě vyloženě drtí, musíš zkusit víc sledovat souvislosti-" zarazil se náhle. Chvilku mi trvalo uvědomit si měkké teplo na mých prstech. Došlo mi, že jsem se mu zaryl do zápěstí. Ani nevím, co to do mě vjelo, pomalu jsem sevření uvolnil a zas dlaň vztáhl k sobě.
,,Promiň, asi...asi to už stačilo," vydechl jsem a hodil pohled jinam.
,,Jinak bych to dojel do konce, ale dobře. Nevyšly ti zrovna hezké karty," zamumlal, nechal zbytek na stole a zabořil se víc do pohovky. Poočku jsem ho sledoval. Nově nastálé ticho mě sžíralo, musím se dokopat nějak začít o tom mluvit. Výklad mi zrovna moc nepomohl. Na ukazováček si natáčel loknu a asi sám o něčem polemizoval. Až teď z boku jsem si prohlédl profil jeho nosu. Slabě jsem se pousmál, připomněl mi tu malou sošku divočáka.

,,Mimochodem, máš to tu opravdu útulné," vydechl jsem a přisunul se blíž k němu, ,,líbí se mi, jak sis to tu zařídil. Třeba ty titěrné ozdoby a tak. Věnuješ se keramice?" Nad tím se uchechl a zvedl se z pohovky. Došel ke krbu a vrátil se s oným kouskem, co dřívě upoutal mou pozornost.
,,Ne, i když mám rád ruční práce, tak tohle není moje parketa," vydechl a figurku mi podal. V jeho dlaních se docela ztrácela.
,,Je pro štěstí, mám jich po domě několiv. Prasata jsou moje nejoblíbenější zvířata, a ne jen kvůli tomu, že se na jedno podobám," zasmál se upřímně a ruce si složil na bachoru. Uchechl jsem se, překvapil mě tím.
,,Co ty? Nemáš doma natahané nějaké symboly?" optal se a natáhl se zatím po čaji. Zavrtěl jsem hlavou.
,,Nějak mě to k tomu netáhne. Popravdě jsem ani nepřišel kvůli tarotu," rozhodl jsem se dostat k jádru pudla. Pár zelených očí se na mě překvapeně podíval zpod huňatého obočí, vybízejíc mě pokračovat.
,,Mám jistý úkol, a ty máš být jeho součástí. Posílá mě Mort," vydechl jsem a čekal jeho reakci. K údivu se zazubil.
,,No, na žádnýho mýho ex s jménem Mort si nepamatuju. Co chce?"
,,Ne, sakra. M-myslím smrťáka-"
,,Smrťáka?" přerušilo mě hihňání. Pomalu jsem přikývl a skládal své myšlenky do něčeho srozumitelného. Nebo jsem se o to aspoň snažil.

,,Smrťáka," utřel si slzu smíchu, ,,asi jsem přelil toho rumu. Jsi v pořádku? Není ti špatně, Dearile?" ucítil jsem na rameni jeho dlaň. Už jsem chtěl něco říct, když v tu náhle jsem nadskočil nad zvukem hromu, co se rozlehl okolím. Ohlédl jsem se k oknu, za kterým padaly řetězce perel. Nedošlo mi, že déšť stihl přerůst na silnou bouřku.
,,To bylo dost blízko," okomentoval to zrzek, zvedl se a šel se podívat zblízka. Následoval jsem jeho příkladu. Venku se opravdu ženili všichni čerti. Kapky zběsile útočily na okenní rám, až jsem čekal, že ho prorazí.
,,Nechceš hodit domů? V takovémhle nečase tě nenechám brodit se lesem. Za chvilku se do stromoví vkrade soumrak, to aby tě tak po cestě porazila vzteklá bachyně. Už budou mít pomalu mladé," otočil se ke mně s nabídkou.
,,Jsi vážně milý, ale já to s tou smrtí myslím vá-" zase uhodilo. Projela mnou vlna energie imitující výboj plazmy, co poblíž bičoval matičku zemi. Chtěl jsem se opřít o okno, místo toho jsem skončil v měkké náruči.
,,Ty jsi mi nějak lekavý," uchechl se, jen co jsem se od něj trhavě odtáhl. Je mi trapně, takhle vyvádět nad hromy jak malej kluk. Už jsem otevíral pusu, ale předběhl mě.
,,Ani se neomlouvej, tohle už i mnou otřáslo, a to je co říct. Víš co? Zůstaň u mě," rozhodil rukama v přátelském gestu, ,,nikam jsem se stejně nechystal, ba společnost kohokoliv vřele uvítám! Mimo to, působíš na mě jak fajn týpek," dodal s úsměvem. Samozřejmě jsem se šance nahodit později téma mé cesty chopil. Mimo to jsem zatoužil strávit s tím příjemným člověkem ještě chvíli...

Hltavě jsem do sebe nacpal další lžíci červené čočkové polévky.
,,Nechceš přidat?" nabídl mi už podruhé, když viděl, že svou porci dojídám. Zavrtěl jsem hlavou a přepolkl.
,,Děkuji, ale víc do sebe stejně ani nedostanu. Umíš opravdu skvěle vařit," pochválil jsem ho po několikáté a začal misku vyškrábat. Slyšel jsem z jeho strany slabé uchechnutí a vrznutí židle.
,,Díky, vařím pro ostatní rád," vydechl, přešel ke dřezu a začal šramotit nádobím. Vzniklé ticho se vyloženě vtíravě vybízelo k nakousnutí toho, čeho jsem se stejně vyhnout nemohl. No mlčel jsem a jen nasával atmosféru místnosti.

Ťukání kapek neúnavného hromobití, závan čerstvého, ledového vánku z pootevřeného okna, tiše si pobrukující Gustav a jeho pohupující se kudrny, slabá vůně saponátu. Zavřel jsem oči a nechal sebou prostoupit hřejivý pocit, co asi spustila teplá strava v žaludku, který měl poslední dobou věci na hony vzdálené pořádné domácí polévce. Byl jsem spokojený. Snad jsem na minutu i vypojil centrum mozku, co mi připomínalo události posledního týdne a důvod mé přítomnosti. Řekl jsem si, že na to kašlu. Vždyť ani nemám pořádné instrukce. V klidu se vyspím, ráno to budu brát jako zlý sen a vrátím se domů. Domů, do neutěšeného chladu mého bytu...

,,U tří velekněží, to teda ještě scházelo," vytrhlo mě z hloubání drmolení od linky. Otevřel jsem oči do tmy, kde jsem sotva rozeznal pár obrysů, zato jsem slyšel těžkopádné kroky a náraz do čehosi.
,,Jsi v pořádku, Gustave?" optal jsem se starostlivě a jal se jít poslepu k němu, jen abych si narazil bok o linku.
,,Ano, ale sakra, svíčky a baterky mám v ložnici v druhém patře. Se přizabiju," otráveně vydechl a soudě dle kroků se vydal do obyváku. Následoval jsem ho a překvapivě jsem k větší úhoně nedošel. U krbu nás přivítal svit řeřavých uhlíků, které hned prohrábl pohrabáčem a hodil k nim polínko. Ze stolu vzal mobil, a mě až teď došlo, že mám ten svůj celou tu dobu v kapse.
,,Pojď se mnou, rovnou ti dám nějakou peřinu na spaní," vedl mě už s mobilem v ruce ke schodům, po kterých následovala malá chodba s několika dveřmi.
,,Tam je mimochodem koupelna," ukázal k těm po levici a šel k protějším. Se zájmem jsem si prohlížel jeho ložnici, popravdě jsem krapítek záviděl. Byla prostorná, s velkou šatní skříní vedle níž vrhalo odlesky oválné zrcadlo. Měl tam i poměrně slušně vybavenou knihovnu, na které jsem rozeznal i nějakou další výzdobu. Ale manželská postel působila ze všeho nejvíc lákavě. Hned došel k zásuvce nočního stolku a po chvilce šramocení mi už podával baterku.
,,Budeš ji potřebovat spíš, když budeš v obyváku. Mě stačí mobil," pousmál se a přesunul se ke skříni, do které jsem mu posvítil, zatímco hledal nějaké deky. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem viděl, jak je narvaná oblečením všeho druhu.
,,Teda..." uteklo mi z úst.
,,Rád se parádím, no. Mimo to nemám to srdce vyhazovat staré věci," svěřil se, ,,tak či tak tam má nějaké rifle z výšky, co už nenarvu ani přes stehna," uchechl se slabě a otočil se ke mně s peřinou a polštářem v ruce. Za chvilku jsem už byl zas u tepla krbu a sledoval zpod peřiny dohasínající plameny. Spáry spánku mě rychle pohltily.