Jaro/léto 1978

Prošla jsem dveřmi s reliéfem fénixe a najednou se ocitla v úplně jiném světě. Dlouhá kamenná chodba se vinula několik desítek metrů a končila těžkými železnými vraty, které by snad nedokázal vyrazit ani horský troll. Co tu pro Merlina skrývaly? Devítihlavou saň?

„Je to jenom taková iluze nedobytnosti. Kdyby sem náhodou někdo nějakým zázrakem prošel," vysvětlil mi Bilius, který si správně vyložil můj fascinovaný výraz. „Něco jako přepážka na nástupišti."

Zastavila jsem se přímo před vchodem a zaklonila hlavu, abych dohlédla až na jeho vršek. „Nemají kliku," poznamenala jsem očividné. „Jak se otevírají?"

„Zavři oči a představ si, za co bojuješ."

Pochybovačně jsem se na něj zadívala, ale přesto jsem udělala, co po mě žádal. Stačilo sevřít víčka a odvést své myšlenky do divokých skotských lesů – prostých obrů, akromantulí a dalších nebezpečných tvorů, jež do nich po desítkách zavlékal Voldemort.

Biliova ruka se dotkla mých zad mezi lopatkami a jemně mě postrčila směrem do vrat. Lekla jsem se a podvědomě se pokusila zabránit ráně do hlavy dlaněmi, ale ty se ničeho nedotkly. Propadly vzduchem a já jedním krátkým poskokem vyrovnala rovnováhu, přičemž jsem otevřela oči. Místnost, ve které jsem se najednou ocitla, měla vysoké stropy a stále z ní dýchala tak trochu industriální nálada. Zdi byly místy oprýskané s odlupující se omítkou, v rozích se klikatily mírně zrezlé trubky, sem tam zdánlivě odnikud trčelo ozubené kolo. Mělo to své osobité kouzlo, ačkoliv já bych si takto dům rozhodně neozdobila. Sem se ale hodilo.

„Tohle je továrna na sny?"

„Jestli se do toho počítají i občasný noční můry, tak jo. Sny to tady rozhodně zařídit umí," zazubil se na mě Bilius.

„Emmeline Vanceová, mě snad šálí zrak," ozvalo se o patro výš na visutém kovovém chodníčku, který trochu připomínal lano natažené nad manéži.

Stál tam vysoký udělaný blonďák. Rukama svíral narezlé zábradlí a zubil se na mě od ucha k uchu. I mě koutky okamžitě vylétly do širokého úsměvu, jelikož jsem ho neomylně poznávala. Chodil do Mrzimoru o dva ročníky výš a doučoval mě bylinkářství na NKÚ. Ne, že bych doučování tak moc potřebovala, ale rozhodně jsem tehdy nutně potřebovala být v jeho přítomnosti. Tohle pobláznění už mě sice dávno přešlo, ale bylo příjemné ho po těch letech znovu vidět.

„Bene! Tak ty jsi tu taky?!" vyhrkla jsem překvapeně.

Ten kluk by neublížil mouše. Tedy tehdy. Teď už mohlo být všechno jinak. Válka měnila lidi i zajetá dogmata.

„Jo," usmál se, když scházel schody, které při každém kroku rezonovaly a odrážely se v ozvěnách, „oficiálně jsem bystrozor, ale na úřadě má člověk dost svázané ruce. Tady je to jiné."

„Jak jiné?"

„Tady můžeš vážně něco změnit," pokrčil rameny, posadil se na desku oprýskaného stolu a poklepal vedle sebe. „I kdyby to byla jen drobnost. Každá pomoc se počítá."

Vyhledala jsem Biliův pohled, abych se ujistila, že teď je ten pravý čas sdělit své náhodou nabyté informace. Přikývl. Zřejmě opravdu nebylo nač čekat, a tak jsem Benovi hned za čerstva sdělila všechno, co jsem v noci vyslechla skrz živý plot.

Nepřerušoval mě. Občas se na něco doptal a na první pohled bylo jasné, že mé svědectví bere opravdu vážně.

„Dobře," přikývl, když jsem skončila. „Hned dáme vědět Andromedě, aby Ted v pondělí nikam nechodil. Nebudeme pokoušet štěstí. A Yaxleyho už máme docela dlouho v hledáčku, jen jsme si nebyli úplně jistí. Teď už budeme."

„Ráda jsem pomohla," přikývla jsem a trochu nervózně si promnula týl. Necítila jsem se tu moc dobře. Vlastně mi to trochu připomínalo výslechovou místnost, ač byl Ben milý a nikam mě netlačil. I tak jsem cítila určitou povinnost, která mi nebyla příjemná.

„Máš ještě nějakou důležitou informaci? Nějaká jména? I kdyby třeba jenom podezření?"

Měl pohled plný naděje, jež jsem mu musela zase vzít. Nešlo to jinak. Biliovy oči mě přitom zezadu doslova propalovaly. Ač jsem je neviděla, stejně jsem je cítila. On totiž moc dobře věděl, že ty informace mám, jenom netušil, kolik jich budu ochotná předat. A já nechtěla předat žádné.

„Nemám," zavrtěla jsem hlavou. „To je všechno, co vím."

Bilius si hluboce povzdechl, ale neshodil mě. Mlčel, ač mi bylo jasné, že mi k tomu v soukromí Lasturové vily ještě řekne své. I tak jsem si ale vážila jeho loajality, která nebyla samozřejmá. Vsadím se, že kdyby chtěli, všechny informace ze mě nějakým způsobem dostanou. Možná by to nebylo příjemné, ale určitě by to pomohlo jejich věci. Díky Merlinovi ale takoví nebyli.

„Tak jo," pokrčil rameny a na rtech se mu znovu usadil přívětivý úsměv. „Děkujeme. Právě jsi zachránila minimálně jeden život."

„To jsem ráda," pousmála jsem se a pokusila se co nejrychleji změnit téma, by mě náhodou nepřemohly výčitky svědomí. Bohužel jsem to svou další otázkou zřejmě nevylepšila. „Jak se má tvoje sestra? Jill, že?"

Zachmuřil se. Úsměv mu zmizel tak rychle, že jsem to téměř ani nepostřehla. „Nevím. Už nějakou dobu nejsme v kontaktu."

„Promiň, nechtěla jsem vyzvídat."

„To nic," pokrčil rameny. „Nemůžeš za to. V sedmdesátým šestým se to tak trochu všechno podělalo. Přišel jsem o rodiče při tom útoku na Trafalgarské náměstí, víš? No a Jill tam tehdy přišla nejen o ně, ale i o přítele. Bohužel jsem v tom měl prsty. Nehoda. Ale strašná nehoda, kterou mi nejspíš nikdy neodpustí."

„Bene?" pousmála jsem se a položila mu ruku na stehno. „Lidi možná nezapomínají, ale odpouští. Dej tomu čas. Všechno bude jednou zase dobré, uvidíš. Nic netrvá věčně."

„Tys byla vždycky optimistka, Emmeline," usmál se a vlepil mi jednu rychlou pusu na tvář, než seskočil ze stolu. „Musím to jít zařídit. Rád jsem tě viděl. Snad se budeme potkávat častěji, Vanceová," mrkl na mě a odběhl zase pryč.

„Červenáš se," poznamenal Bilius, když jsem na něj zvedla hlavu.

Nebyla jsem si jistá, jestli to měla být pouze nevinná poznámka, nebo jsem zaslechla osten žárlivosti. Nejspíš na tom vůbec nesešlo, protože já už měla pro dnešek všeho toho dobrodružství dost. Byla jsem unavená a chtěla jsem si už jenom odpočinout. Na všechno ostatní bude čas později.

„Vezmeš mě domů? Prosím?"

Ještě chvíli mě nečitelně sledoval, než se konečně usmál a jemně mi ovinul ruku kolem ramen. „To víš, že vezmu. Měli bychom si odpočinout. Byl to vážně hodně dlouhý den."

„To byl."

Zpátky ve vile jsem uvařila dvě horká kakaa do obrovských hrnků a společně jsme se posadili do polštářů před čerstvě roztopeným krbem. Plameny krásně hřály zvenku a sladký nápoj zevnitř. To všechno stačilo, abych se konečně zase trochu uvolnila. Tady jsem se cítila v bezpečí.

„Emmeline?"

„Ano, Billie?"

Obrátila jsem na něj pohled. Díval se dost zamyšleně a očividně měl něco na srdci. Věděla jsem, že to přijde, takže mě to ani příliš nepřekvapilo. Byla jsem připravená.

„Proč je chráníš?"

„Jak to myslíš?"

„Emm, oba víme, žes byla tomu všemu blíž než kdokoliv z nás. Nejsem hlupák a navíc už tě dobře znám. Ty víš, kdo k nim patří. Znáš minimálně pár z nich a já chci vědět, proč je chráníš? Nechápu to. Vážně se snažím podívat na všechno tvýma očima, ale nedaří se mi to. Tak mi pomoz."

Hlt horkého kakaa mi dal tolik potřebný čas na rozmyšlení. Nemělo smysl Biliovi lhát, protože pravdu očividně dobře znal. Přesto mě neprozradil. Taková důvěra by měla být oboustranná a já mu věřila.

„Nikdo z nich se ke mně nikdy nechoval jinak než mile. Pomáhali mi, když mi nebylo zrovna do smíchu a já se o ně mohla kdykoliv opřít. Opravdu bych měla zradit někoho, kdo mi v životě neprovedl nic špatného?"

„Ale ty přece víš, co jsou zač. Víš, za co bojují a moc dobře víš, že je to špatné."

„Oni to tak nevidí, Billie," zavrtěla jsem hlavou. „V jejich příběhu jsme my ti padouši, chápeš? A já... nepřísluší mi rozhodovat, která strana vah je ta prohnilá. Nechci být soudce a nechci být ani kat. Jestli se má něco stát, jestli jednou doplatí na to, v co věří, nechci to být já, kdo rozhodne o jejich osudu. S tím bych nedokázala žít."

„A Rosier? I přes to všechno ho zcela očividně miluješ. Když dokážeš akceptovat, čemu věří, proč s ním teda nejsi?"

„My se ale nerozešli kvůli rozdílnému přesvědčení. Vyložil mi na stůl svoje karty a já se rozhodla respektovat jeho volbu. Bez námitek. Když ale došlo na mou volbu, nedokázal mi prokázat stejný respekt. Rozhodl za mě, a to je něco, co prostě odmítám přijmout."

„Jsi zásadová. To se mi líbí," pousmál se a odfoukl si pramen vlasů z obličeje. „Všichni chceme, aby ostatní akceptovali naše rozhodnutí."

„A to ty umíš. Vždycky čekáš, až jak se rozhodnu a podle toho jednáš. Děkuji. Vážím si toho. Opravdu. Takových lidí je dneska málo."

„Mám tě rád. Nechtěl bych tě ničím zklamat. Líbí se mi tvůj přístup k životu, ač s ním občas nesouhlasím. Ale jsi to prostě ty. Bláznivá, těžce uchopitelná, ale ty. Nepřeju si tě nijak změnit. Byl bych radši, kdyby se svět změnil podle tebe."

„Svět se ale nezmění jenom proto, že ho takový chceme."

„To ne, ale můžeme se to pokusit udělat za něj. Krůček po krůčku."

Usmála jsem se. Biliova slova mě zahřála u srdce mnohem víc, než pomalu vychládající kakao. Dokonce mě donutila odložit hrnek a po čtyřech se přesunout až přímo k němu, kde jsem se schoulila k jeho boku jako kotě do krabice. Zřejmě jsem ho překvapila, jelikož mu trvalo dobrou minutu, než kolem mě ovinul ruku a opřel mi čelo do vlasů. Dýchal mi na ucho a s každým dalším výdechem mi stavěl chloupky po celém těle.

Nebyl to Evan. Nikdo nikdy nebude jako on, ale já koneckonců nehledala jeho kopii. Toužila jsem po důvěře, po naději, po domově. A to všechno mi Bilius dokázal dát. Byl jako mé druhé křídlo, které jsem potřebovala, abych mohla vyletět nad moře a znovu se zhluboka nadechnout.

To ráno jsem udělala jedno velké rozhodnutí, když jsem překročila práh ústředí Fénixova řádu, a ještě ten samý večer jsem udělala druhé – mnohem jednodušší. Políbila jsem toho bláznivého kluka s tím nejbláznivějším domem postaveným z mušlí a naplaveného dřeva a přišlo mi to jako ta nejsamozřejmější věc na světě. Chutnal po mořské vodě a měl v sobě tolik žáru, kolik slibovaly jeho ohnivé vlasy.

Od té doby jsem ho líbala každý den. Celé jaro a celé léto.

Válka mezi tím zuřila dál a byla měsíc od měsíce ošklivější a ošklivější.

Na ústředí Řádu jsem chodila čím dál pravidelněji. Poslouchala historky z terénu, zjišťovala, co se stalo nového, ujišťovala se, že Bilius dorazil v pořádku, sledovala, jak se přidávají další a další, ale nikdy jsem se sama nezapojila do boje. Místo toho jsem využila svých zkušeností z cirkusu a starala se o zásobování, o Fawkese, a občas po večerech bavila unavené členy zpěvem a hrou na kytaru. Byli mi za to až překvapivě vděční. Každý občas potřebuje pozvednout na duchu, a to já dokázala skvěle.

Z velké většiny z nich se stali moji přátelé. Během léta se s novými členy roztrhl pytel, což bývalo podle Bena Savage pravidlem. Často sem přicházeli nově dostudovaní studenti z Bradavic. Loni to byl Gideon s Fabiánem a Benjy Fenwick, letos prakticky celý nebelvírský ročník. James, Sirius, Remus, Peter, Lily, Marlene, Alice. Poslední jmenovaná se během července stihla zakoukat do Franka Longbottoma, jednoho z nejlepších bystrozorů, které Řád měl. Téměř okamžitě z toho byla láska, co dělala z hitů Celestýny Warbeckové jenom plytké popěvky.

A byl to právě Frank Longbottom, kdo sedmnáctého srpna znovu obrátil celý můj svět vzhůru nohama.

Vpadl na ústředí jako velká voda. Prakticky se skácel skrz vrata na betonovou zem a do sedu se dostal jenom s vypětím všech sil. Krvácel mu spánek, paže a hrudník, ale nic z toho ho zřejmě příliš netrápilo. Tvářil se totiž až překvapivě naštvaně. Několikrát praštil pěstí do podlahy, až se rozkrvácela i ta.

„Zatracená práce!" syčel, když se ze sebe pokoušel sundat hábit, aby se mohla právě přibíhající Marlene postarat o jeho rány. „Skoro jsem toho zmetka měl. Chyběl takovej kousíček! Do prdele práce!"

„Koho?" ptala se okamžitě McKinnonová, která právě zjišťovala závažnost jeho ran.

„Toho mladýho smrada Lestrange," odsekl a já na místě zdřevěněla. Už několikrát jsem zaslechla zvěstí, že Řád ví o jeho vazbě ke Smrtijedům, ale doteď jsem netušila, jak moc jistí si byli. „Myslel jsem, že už ho mám. Ležel tam na zádech jak chcíplá krysa, jenže se před něj postavila nějaká blonďatá blbka. Trefil jsem ji. Nevím, co se stalo dál, protože mě napadli zezadu. Musel jsem zmizet. Do hajzlu!" prskal kolem sebe další a další jed, ale já už ho nebyla schopná poslouchat.

Tep se mi zrychlil, hlava se zamotala a já se pokoušela hlubokými nádechy ukočírovat paniku, která mě zasáhla naprosto nepřipravenou. Předklonila jsem se a opřela se rukama o stůl. Brněly mě ruce, bolelo mě na hrudi. Ta temná předtucha byla až moc silná, než abych ji jen tak rozdýchala.

„Svatá Morgano, Franku, jsi ok?" vyhrkl Bilius, který se právě vracel z kuchyně a nesl pro všechny svačinu. Longbottom ho ale zřejmě přestal zajímat velice rychle, protože jsem během pár vteřin ucítila jeho ruku na zádech. „Emmeline? Zlato, co se děje?"

„Billie," zašeptala jsem, když mě donutil tlakem narovnat záda a zadívat se přímo na něj. Držel mě za tváře a vypadal neuvěřitelně vyděšeně. Měl o mě strach, ale na tom v tu chvíli nesešlo. Já měla strach o někoho úplně jiného. „Myslím, že Frank ublížil Carys."