Jaro 1977

Srdce mi bušilo ve spáncích, hlava se mi motala a nějak mi nestačil dech, když jsem rázným krokem opustil sídlo Nottových. Zastavil jsem se až na příjezdové cestě a prsty si zajel do uzlu kravaty, abych ho povolil.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem to vážně udělal. Neplánoval jsem to. Vypadlo to ze mě naprosto spontánně a já teď přemýšlel, jestli to bylo to nejlepší, nebo naopak to nejhorší, co jsem mohl udělat. Odpověď na to nejspíš přinese až budoucnost.

„Evane!"

Otcův hlas se rozlehl potemnělým okolím a já v něm jasně slyšel hněv. Nemohl jsem se mu divit. Udělal jsem něco nemyslitelného. Převrátil jsem naruby slova, která mi dneska řekl, a místo s Emmeline to ukončil s Karou. Hádám, že takhle si ten čistý řez nepředstavoval.

Zhluboka jsem se nadechl a otočil se k němu čelem. Bradu jsem zvedl výš a nehnul přitom jediným svalem ve tváři. Pokoušel jsem se působit rozhodně a nekompromisně, i když uvnitř jsem se třásl jako vyděšené dítě, co právě rozbilo matčinu nejoblíbenější vázu.

„Jak jsi to mohl udělat? Proč bys to vůbec dělal?"

„My se s Karou nemilujeme, otče," zavrtěl jsem hlavou. „Nepatříme jeden k druhému. Chci, aby byla šťastná, abychom oba byli."

„A já myslel, že je to jenom Gwendolyn, kdo podědil po matce tyhle vzdušné zámky," povzdechl si a prsty si promnul kořen nosu. „Nemůžeš být s tou holkou od cirkusu, Evane, chápeš? To prostě nejde. Chápu, že ti zamotala hlavu. Chápu, jak se teď asi cítíš, ale musíš myslet na budoucnost."

„A co nás podle tebe čeká v budoucnosti, otče?" zamračil jsem se. „Možná nás zítra zabije někdo z Řádu. Nebo nás čeká Azkaban. Nevíš, co bude. Nikdo z nás to neví!"

„Nevím, co nás čeká! Jenom vím, že nechci, aby ses vracel na to místo, které –," začal znovu, jenže já už ho nepustil ke slovu.

„Nezajímá mě, co chceš! Tebe totiž taky nezajímá, co chci já, nebo co by chtěla Kara. Proč nás o sobě nenecháte rozhodovat samotné? Proč nám máte pořád potřebu řídit životy?!"

Otcův výraz se najednou zatvrdil. Pevně semknul čelist, až mu vystoupila skrz kůži a zvýraznila vrásky, které mu v posledních letech začínaly přibývat. Už dlouho jsem ho neviděl takhle rozčileného. Chřípí se mu s každým nádechem rozšiřovalo a já dobře věděl, že se pokouší uklidnit sám sebe, aby na mě dokázal mluvit s vyrovnanosti sobě vlastní.

„Teď půjdeme domů," promluvil nakonec. „Půjdeš do svého pokoje, kde si všechno necháš projít hlavou a ráno u snídaně mi povíš, jak hodláš zachránit spolupráci našich rodin, které jsi právě teď podtrhl nohy, je ti to jasné?"

„Ale –," nadechl jsem se k odporu.

„Je ti to jasné, Evane?!" Mírně zvedl hlas a zbytky mojí bojovnosti v tu chvíli vyprchaly.

Svěsil jsem ramena, povolil to příšerné napětí, co mi doteď třáslo celým tělem, a neurčitě jsem trhl rameny na znamení souhlasu. Nemělo smysl se dál přít. Pořád jsem svého otce ctil, stejně jako celou rodinu. To se nejspíš nikdy nezmění.

Jakmile jsme se přemístili zpátky do našeho sídla, ani jeden z nás už nepromluvil. Otec si u našeho domácího skřítka poručil silný grog, který mu měl donést do ložnice, a nevěnoval mi sebemenší pozornost. Trestal mě tím a já si to moc dobře uvědomoval. Už teď jsem začínal litovat svého zbrklého rozhodnutí a obával jsem se, že to bude ještě horší. Co mu ráno řeknu? Neměl jsem sebemenší tušení, jak zachránit to, co jsem pár větami zničil. Možná jsem neměl být na Notta tak tvrdý, možná jsem si měl vymyslet něco jiného. Tuhle urážku cti Cantankerus jen tak nepřekousne.

S očima zabodnutýma do podlahy jsem se odšoural do svého pokoje, kde jsem se ani nenamáhal rozsvítit světlo. Jemně jsem za sebou zavřel dveře, opřel se o ně zády a zavřel oči. Dech se mi zase zrychlil, ruce se mi třásly a teprve teď na mě začalo všechno opravdu doléhat.

„Evane?" oslovil mě tichý hlas.

Mírně jsem sebou při tom zvuku trhnul a zadíval se směrem, odkud vycházel. Na mojí posteli seděla Kara, ještě pořád oblečená v šatech, co měla na večeři, a prsty přitom nervózně přejížděla přes saténové povlečení.

„Co tu děláš?"

„Usoudila jsem, že bude na chvíli lepší vyklidit pole. Otec je příšerně naštvaný. Rozbil všechno naše nádobí a proklel skřítka."

„Omlouvám se," zamumlal jsem. „Já jsem... asi jsem to nedomyslel."

„Nemáš se za co omlouvat, hlupáčku," usmála se a zvedla se z postele, aby ke mně mohla přejít blíž a položit mi dlaně na hrudník. „Nemůžu uvěřit tomu, žes to vážně udělal. Já bych na to nikdy nenašla odvahu."

Zadíval jsem se do šedých očí, které byly sice pokryté slzavým leskem, ale její rudé rty se přitom jemně usmívaly. S hlubokým povzdechem jsem přesunul vlastní ruce na ty její a palcem začal přejíždět přes jejich hřbety.

„Dneska jsem mluvil s Rabastanem," zašeptal jsem. „Byl tak moc na dně a já se nemohl dívat na to, jak jste oba nešťastní. Nikdy bych ti nemohl dát to, co ti dá on."

„Neměli bychom špatný život, Evane. Jsi ten nejlepší člověk na světě. Spolu bychom to zvládli. Zvládli bychom cokoliv," pousmála se a prsty jedné ruky mi odhrnula pár zatoulaných pramínků z očí. „Ale děkuju ti. Hrozně moc ti děkuju. Dal jsi mi něco, co už ti nikdy nedokážu vrátit."

„Vrátíš mi to tím, že budeš žít přesně takový život, jaký si přeješ, Carys."

Usmála se tak široce, že mě to zahřálo až hluboko u srdce. Nic víc jsem si pro ni nepřál. To, co jsme mezi sebou my dva měli, byla taková forma přátelství, o které jsem vždycky četl jenom v knihách. Oddaná a nesobecká. Svěřil bych jí vlastní život bez jediného zaváhání a byl jsem si jistý, že ona mě taky.

Zvedla se na špičky a jemně se otřela rty o ty moje. Pak mě políbila. Nebyla to přátelská pusa, na jaké jsem od ní byl zvyklý. Měla v sobě něco, co mi zježilo všechny chloupky v zátylku a na chvíli mě znovu donutilo pochybovat o tom, co jsem udělal. Takhle by nejspíš chutnal náš první polibek před oltářem; po hřebíčku a čokoládě. Nezdálo se to být tak zlé, jak jsem si představoval.

Nakonec se odtáhla a udělala krok vzad. Palcem si lehce otřela rty a usmála se. Nedokázal jsem se neusmát zpátky. Vlastně jsem se ani na nic nezeptal. Znal jsem ji dobře. Věděl jsem, proč to udělala. Chtěla tím uzavřít tuhle kapitolu života, která nás provázela posledních několik let. Vydat se na rozcestí, kam jsme došli společně, svým vlastním směrem. Bylo to rozloučení s tím vším, co jsme společně prožili, a já to bral stejně.

„Doufám, že nechceš dnešní večer strávit tady v pokoji," poznamenala. „Běž tam, kam tě srdce táhne, Rosie."

„Asi bych neměl. Otec –," dostal jsem ze sebe.

„Pro jednou kašli na otce. Oslavuj, dokud k tomu máme důvod."

Mrkla na mě a bez dalších slov se přemístila pryč.

Ještě chvíli jsem nerozhodně stál na místě a přemýšlel, jestli vážně můžu odejít a porušit otcův příkaz, ale nakonec jsem opravdu poslechl hlas svého srdce, které mě táhlo mezi pestrobarevné stany a maringotky. Toužil jsem po zvuku rolniček, které dokázaly rozptýlit všechny obavy. Tam bylo moje místo; aspoň pro dnešní večer.

O pár minut později už jsem proto postával uprostřed davu návštěvníků a točil se dokolečka jako korouhev ve větru. Do dnešního představení zbývala ještě víc jak hodina, takže jsem doufal, že se mi Emmeline podaří najít ještě předtím, než se na něj bude muset začít připravovat. Obvykle ten čas trávila mezi lidmi, kde jednoduchými triky bavila skupinky malých dětí a jejich rodičů.

Tentokrát tu ale nikde nebyla. Nebo se mi jí aspoň nepodařilo najít. Nezbývalo mi tak nic jiného, než se pokusit dostat do zákulisí. Možná budu mít štěstí a bude ve své maringotce.

Nenápadně jsem se protáhl těžkým závěsem oddělující zázemí od zbytku cirkusu. Dvakrát jsem se musel skrčit za nějakou velkou krabici s proprietami, aby mě neodhalil právě procházející zaměstnanec. Nechtěl jsem na sebe přitahovat zbytečnou pozornost. Teprve potom se mi konečně podařilo dostat k fialové maringotce, která patřila Emmeline a Pandoře. Cirkus neměl tak velké zázemí, aby si mohly dovolit takový luxus, jako bylo ubytování po jednom. Právě proto jsme se my dva vždycky scházeli ve stájích, kde nás s největší pravděpodobností neměl někdo jen tak vyrušit.

Nedočkavě jsem zaklepal na dveře a srdce měl přitom snad až někde v krku. „Emmeline?" zamumlal jsem skrz úzkou díru mezi jednotlivými prkny. „Jsi tam? Tady je Evan."

Chvíli bylo ticho, než se ozvalo hlasité klapnutí, jako když někdo zavře šperkovnici, a rychle se přibližující kroky. Modlil jsem se, aby to byla opravdu ona a ne její sestra, a moje modlitby byly pro tentokrát vyslyšeny. Ve dveřích se objevila její tvář ozdobená tmavým líčením, které už si zřejmě připravovala na představení.

„Evane," zašeptala překvapeně, chytila mě za předloktí a zatáhla k sobě dovnitř, aby za námi mohla zase rychle zavřít dveře. „Co tu děláš? Vždyť jsi měl mít tu důležitou večeři."

„Udělal jsem to!" vyhrkl jsem a s nadšeným úsměvem sevřel její tvář v dlaních. „Zastavil jsem tu svatbu, Emmeline. Nemohl jsem. Prostě jsem nemohl."

„To jsi vážně udělal?"

Oči se jí rozzářily víc, než bych si kdy vůbec dokázal představit. Přesunula ruce na moji čelist a přitáhla si mě do dlouhého polibku, který za nic na světě nechtěla přerušit. Sevřel jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji tak blízko, až jsem cítil horkost jejího těla na své vlastní kůži. Zaplavila mě taková vlna touhy, jakou jsem zažil snad poprvé v životě. Potřeboval jsem ji v tu chvíli tak moc jako kapku vody uprostřed pouště.

„Počkej chvíli," zašeptala mi do rtů a jemným tlakem mě od sebe odsunula. „Hned jsem zpátky. Vydrž."

S těmi slovy odběhla z maringotky a nechala mě tam stát samotného. Byl jsem trochu zmatený, ale jelikož už byla dávno pryč, zastavit jsem ji stejně nemohl. Místo toho jsem zvedl z toaletního stolku lahvičku s jejím parfémem a lehce k němu přivoněl. Jasně jsem v něm poznával šeřík. Přesně takhle voněly jarní noci v přírodě a ta vůně mi příjemně rozechvěla celé tělo.

To už ale byla ta divoká zlodějka zpátky, chytila mě za ruku a začala mě bez jediného slůvka vysvětlení tahat ven z jejího pojízdného domova.

„Kam jdeme?" zeptal jsem se nechápavě, ale přitom ji následoval stejně věrně jako ztracený pejsek, kterému někdo nabídl hřejivou náruč domova.

„Nemůžeme zůstat u mě. Za chvíli by přišla Pandora a určitě si nechceš představovat ten humbuk, kdyby nás tam našla spolu."

„Ty máš ale stejně představení, ne?"

„Prohodila jsem si svůj part s jednou kolegyní. Prý mě bude krýt, snad to otec nepozná," uchechtla se, když mě zatáhla přes louku až do stáje testrálů.

V červené maringotce nikdo nebyl, dokonce ani testrálové ne. Emmeline se chtěla zřejmě ujistit, že to tak i zůstane, jelikož zavřela dveře a ještě je pojistila pevnou dřevěnou závorou.

„Jestli nechceš, abych ti utekl, stačilo říct," pousmál jsem se, když jsem sledoval, jak si překotně smývala dramatické líčení ze tváře, dokud přede mnou zase nestála v celé své přirozené kráse, kterou jsem na ní měl stejně nejraději.

„Já si to radši pojistím," uculila se a hned, jakmile byl veškerý make-up dole, ke mně hravým krokem přešla. „Nemůžu uvěřit tomu, žes to vážně udělal. Co teď bude s tvou rodinou?"

„Oni to nějak zvládnou," pousmál jsem se. „Starý Nott určitě brzy vezme za vděk i alternativou, kterou jsem mu nabídl, jelikož na nic lepšího nepřijde. A moje nejlepší přítelkyně si tak bude moct vzít lásku svého života. Myslím, že to všechno dobře dopadne."

„Ty jsi vážně jako nějaký princ z pohádek," usmála se a rukama mi přejela přes hrudník, čímž jenom přikrmila horkost, která začínala pomalu pohlcovat celé moje tělo. „Dneska sis dokonce ani nevzal kravatu."

„Stejně bych ji hnedka zase sundával. Vedle tebe mi obvykle dochází dech, Popelko."

„Ty ještě netušíš, jaké to je, když ti ze mě dojde dech, princátko," zašeptala.

Přesunula prsty na knoflíky mé košile a začala jeden po druhém rozepínat. Sledoval jsem každý pohyb jejích rukou, které se pohybovaly s až překvapivou jistotou. Ztěžka jsem polkl, když se dlaněmi dotkla holé kůže na prsou a mučivě pomalu je po ní sunula tak, aby mi nakonec sundala oblečení z ramen.

„Emmeline," zašeptal jsem a rty se jemně otřel o její tvář.

Prsty jsem nechal bloudit po vystouplé klíční kosti, na kterou jsem ji vzápětí opatrně políbil. Celá se roztřásla a dech se jí zrychlil, když jsem přesunul dlaně na její boky a přitáhl si ji blíž k tělu. Chtěl jsem cítit teplo, co z ní vycházelo, vůni stoupající z hustých vlasů a horkost dechu, který mi dopadal na šíji.

Teď už jsem nepochyboval.

S každým dalším polibkem, s každým dalším dotekem jsem si byl jistější a jistější a pomalu zapomínal na všechny následky, které tohle všechno mohlo mít. Za tenhle pocit naplnění jsem byl ochotný obětovat své vlastní postavení. Tak moc mi tohle výjimečné děvče zamotalo hlavu.

Vůně sena zaplnila celou místnost, když jsem ji opatrně položil do nadýchaných kupek usušené trávy a začal rty mapovat každý kousek jejího těla, ze kterého začala brzy stoupat nevtíravá vůně potu smíchaná s jejím parfémem. Motala mi hlavu. Probouzela ve mně věci, o kterých jsem dřív neměl ani zdání a nutila mě bez kapky studu objevovat místa, o kterých se mi do dnešního dne jenom zdávalo. A když její hlas šeptal za svitu přenosných plamínků moje jméno, znělo to jako rajská hudba, kterou bych vydržel poslouchat až do skonání věků.

Zbytek noci jsme strávili ve vzájemném objetí, doprovázení jemným praskáním ohně a vůní věčnosti. Jako kdyby snad tenhle večer byl jedinou věcí, na které mělo kdy záležet.

Realita nám ale zaklepala na dveře brzy. Až příliš brzy.

Probudil mě vzdálený křik, kterému jsem v první chvíli nevěnoval přílišnou pozornost. Brzy byl ovšem tak hlasitý, že už se nedal ignorovat. Nadzvedl jsem hlavu a opatrně stáhnul paži z ještě stále spící Emmeline.

Jakmile jsem se posadil, ucítil jsem ve vzduchu štiplavý kouř, který se do maringotky hrnul zvenčí. Měl jsem špatné tušení, hodně špatné tušení.

„Emmeline! Vzbuď se!" Zatřásl jsem jejím ramen a vzápětí už si oblékal kalhoty, jelikož naše malá věčnost nejspíš v tu chvíli právě skončila.

„Co se děje?" zamumlala rozespale a obrátila na mě pohled.

Neodpověděl jsem jí. Místo toho jsem odsunul závoru a prudce otevřel dveře, abych se mohl na vlastní oči přesvědčit, co způsobilo ten poprask venku.

Z vršku majestátního šapitó šlehaly plameny, okolí bylo zahalené do těžkého šedého dýmu a každou chvíli skrz něj pronikl záblesk nepříliš vzdálených kleteb. Z místa, které bylo obvykle zaplněné smíchem a radosti, se dnes v noci stalo peklo.

A to byl teprve začátek. 

××××

Poslední kapitola letošního roku spatřila světlo světa. Možná z ní budete mít smíšené pocity; já je totiž mám. Jeden čistý řez totiž nedopadl tak dobře, jak by se mohlo zdát. A Evanova euforie neměla příliš dlouhého trvání. Možná prožil noc svého života, ale probuzení do reality bylo možná až moc drsné. 

V příští kapitole se podíváme na to, co se právě teď děje v cirkuse a proč se to vlastně stalo. Živote se teď našim hrdinům začíná komplikovat ještě o chloupek víc než doteď.