OliverOliJasansky Ještě než začnu, díky za tagnutí. :D Jelikož je wifi pomalejší než pouštní karavana, tak se mi nenačetly komentáře, a tak dávám vědět takhle. Tag ale splním. :D Ať je trochu srandy.

Tak a teď už k příběhu. Po dlouhém uvažování jsem náhlý konec způsobený Eviinou smrtí zavrhla. Místo toho jsem se rozhodla to ještě trochu zamotat ...

Náhle mě v podpaží popadly silné, mužské ruce a prudce mnou trhly vzhůru. Divoce jsem sebou zmítala v jejich sevření. Vzduch … vzduch … !!! Zuřivě jsem kopala nohama do všech stran. Plíce mi hořely, nedokázala jsem myslet na  nic jiného, než jak zoufale potřebuji kyslík. Ze všech sil jsem se však snažila nenadechnout, abych si nenalokala studené vody.

Dýchat … dýchaaaat … !!!

V tu chvíli se hladina nad námi rozevřela. Do přimhouřených očí mě udeřily sluneční paprsky. Začala jsem hlasitě lapat po dechu. Životodárný vzduch se vlil do mých útrob a konejšil rozpálené útroby. Sípala jsem, prudce nabírala vzduch. V pevném sevření zachráncových paží jsem byla tažena zpět ke břehu. Najednou má nejistá chodidla nahmátla velký, plochý kámen, pak jsem ucítila, jak mě pod koleny uchopila čísi paže, další mě vzala pod rameny a vzápětí mě můj tajemný zachránce sevřel v náručí.

„Jsi v pořádku?“

V hlase mu zněla panika. Bleskově mě vysadil na kamenitý okraj rybníka a poté se sám vyhoupl nahoru. Pokusila jsem se promluvit, ale z hrdla mi vyšel jen jakýsi drsný, bublavý zvuk. Přinutila jsem se pomalu, rozvážně zhluboka dýchat. Okamžitě jsem ucítila, jak se mi začíná zpomalovat rozbouřený tep.

„Nic mi není,“ zachrchlala jsem a začala jsem si z očí vytírat vodu. Můj zachránce nejistě přešlapoval vedle mě. Z jeho poplašeného výrazu jsem pochopila, že mi nevěří. Ostatně, nemohla jsem se mu divit. Byla jsem od hlavy až k patě promočená, vodou nasáklý oděv se mi lepil ke kůži a mé spletené vlasy svým objemem a tíhou působily dojmem, že mám k hlavě přimontovaný cep.

„Měl bych raději zavolat doktora,“ navrhl, aniž by odtrhl zrak od mého prudce se zvedajícího hrudníku.

„Ale ne, nikam nechoď,“ zamítavě jsem mávla rukou. Můj hlas zněl už jistěji. „Opravdu jsem v pohodě.“

Zkoumavě mě přejel očima. Jakmile se ujistil, že opravdu nefialovím v obličeji, očividně můžu zcela normálně dýchat a ani neomdlévám, zřetelně se mu ulevilo. „Ani jsem si nelokla vody,“ ujistila jsem jej. Jeho starost mě potěšila, přesto jsem si však nebyla jistá, zdali mu můžu zcela důvěřovat.

„Ale jsi celá promočená. Měla by ses převléknout do suchého.“

„Je horko. Za chvíli to uschne,“ opáčila jsem a zvedla se na nohy. Malinko se mi zatočila hlava a před očima mi zatančily drobné obláčky kouře, stabilitu se mi ale povedlo úspěšně udržet.

„Nesmysl. Do té vody jsi spadla kvůli mně. Co bych to byl za kavalíra, kdybych tě teď nechal šlapat do městečka po svých? Kousek odtud mám auto,“ navrhl. Do očí se mu vrátila sebejistá jiskra a mírně se pousmál. Strach z něj pomalu opadal a žertovný tón jeho hlasu se vrátil. Prohrábl si prsty mokré hnědé vlasy a loupl po mně pohledem plným naděje a očekávání.

„Víš, že mi rodiče jako každé malé holce říkali, že si nemám brát od cizích lidí bonbony a lézt s nimi do auta?“ zeptala jsem se a založila jsem si ruce na hrudi. Přestože bylo teplo, trochu pofukovalo a v mokrém oblečení mi začínalo být zima. Nepřestávala jsem se podivovat nad tím, že ten kluk ještě nezačal drkotat zuby.

Pokrčil rameny. „Bonbony nemám, takže toho se bát nemusíš. A co  se týče toho druhého …“ natáhl ke mně ruku, „můžeš mi říkat Dan.“

Opatrně jsem mu ji stiskla. Jeho dotyk byl vřelý a příjemný. Jakmile se naše kůže setkaly, v břiše mi explodovaly motýlí ohňostroje a po celém těle mi vyvstala husí kůže. Ostře jsem se kousla do rtu, abych ze sebe nevyhrkla něco, čeho bych mohla později litovat. „Já jsem Evie,“ zachraplala jsem a ze všech sil jsem se snažila působit přirozeně.

„Tak vidíš,“ prohlásil a zlehka na mě mrkl. Jeho úsměv se ještě rozšířil poté, co si všiml mých třesoucích se rtů. Děkovala jsem všem bohům za to, že jsem na sobě měla sportovní podprsenku s tlustou vycpávkou a mé bradavky, ztvrdlé vzrušením, tak bezpečně unikly Danovu ostřížímu zraku. „Znáš mé jméno a já znám tvoje, Evie. Už nejsme cizinci, a tak tě můžu odvézt domů.“

Chystala jsem se ještě něco namítnout, jenže v tu chvíli se mi začala chvět kolena a ucítila jsem, jak mi kůže na chodidlech ukrytých v teniskách plných vody nepříjemně měkne.

„Tak jo,“ svolila jsem váhavě a vzápětí mu věnovala přísný, zachmuřený pohled. „Jestli něco zkusíš, tak tě z toho auta vykopu. Jasný?“

Pousmál se. „Jasný.“

Tohle není dobrý nápad, pomyslela jsem si s pohledem upřeným na jeho kouzelnou tvář. Rodiče mě nevarovali jen co se týče bonbonů a auta. Kdysi dávno, když pro mě má matka znamenala něco více než jen vyhlášenou interiérovou designérku, se mi svěřila s moudrem, které jí provázelo celým jejím bláznivým studentským životem, plným alkoholu, večírků a experimentů s návykovými látkami.

„Nikdy nenastupuj do vozu s mužem, když se při pohledu na něj měníš v nadržený uzlíček nervů. Jsi tak špatná herečka, zlatíčko, že mi věř, když říkám, že to na tobě pozná. A dřív nebo později toho využije.“

Nebyl to dobrý nápad. Nakonec ovšem ze zcela jiného důvodu, než starostlivá stránka Leah Ardentové předpokládala.

Za pár minut jsme již uháněli v Danově černém mercedesu směrem k Ailles. Přestože jsem zůstala v pohotovosti, během cesty jsem postupně nabyla dojmu, že mé obavy byly zcela zbytečné. Dan se choval uvolněně a klidně, po dobu jízdy se věnoval výhradně řízení, neobtěžoval mne s nepříjemnými otázkami a nepřestával se lehce usmívat.

Musela jsem si přiznat, že se v jeho přítomnosti cítím dobře. Dokonce více než to. V nosu mě mírně šimrala drahá, avšak svěží vůně jeho toaletní vody, kterou si před odjezdem nepochybně pokropil triko. Svůj jediný ručník půjčil mně, a tak se mu oděv trochu lepil k stále vlhké pokožce. Občas, když se mi zdálo, že se nedívá, jsem si koutkem oka se zájmem prohlížela jeho vypracované břicho a paže. Jakmile učinil jen sebenepatrnější pohyb, prudce jsem mrskla hlavou, jako kdyby mě přistihl při zločinu. Nejspíš musel pochopit, o co mi jde, protože se pokaždé jen tiše, spiklenecky zasmál. Mé okukování nijak dál nekomentoval. Dobře. Nemohla jsem si totiž pomoct.

Během cesty se na přepychovém potahu sedadla udělalo hned několik loužiček. Navzdory tomu, že jsem se snažila utřít co nejlépe, jak bylo možné, a dokonce jsem si vyždímala vlasy i šaty, voda ze mě odkapávat nepřestávala. Nejprve jsem se za to chtěla Danovi omluvit a nabídnout zaplacení vyčištění potahů, ovšem potom jsem si všimla obrovského mokrého fleku na jeho sedadle a od svého úmyslu jsem upustila.

„Tak, kam to bude?“ zeptal se vesele, když jsme vyjeli z lesa a závratnou rychlostí se blížili k Ailles. Na vteřinu jsem zaváhala. Po vyslovení názvu ulice, kde stál dům mých rodičů, se většina obyvatel Saint-Aillerons jen zdvořile, falešně usmála a vzápětí odkvačila pryč s pomluvou na rtech. Příliš dobře jsem si byla vědoma toho, že pro místní jsem a také vždy budu zkrátka ta bohatá Pařížanka ze Snobského vršku. Jenže Dan nevypadal, jako kdyby mu něco takového mohlo vadit. Konec konců, jeho nablýskané auto, značkové sportovní oblečení a rolexky, které si zapnul kolem levého zápěstí, vypovídaly o tom, že v očích mých drahých spoluobčanů by byl pravděpodobně zařazen do stejné kolonky jako já – prominentní, nafoukaný a opovrženíhodný.

Kdysi mě tyto předsudky mrzely. Nyní se mi ten čas zdál na míle vzdálený. Doby, kdy jsem ještě v Ailles navštěvovala základní školu, byli nenávratně pryč. Vzpomínky na zamračené tváře rodičů mých spolužáků, kteří své dítka šeptem napomínali, aby si nic nezačínali s tou bohatou holkou, která si z nich jen udělá poskoky a když ji přestanou bavit, odkopne je jako rozbitou hračku, zůstaly. A stejně jako tehdy nepřestaly bolet.

Tara byla jednou z mála, která neposlechla. A její adoptivní rodiče mě po čase přestali vidět jako snobského fracka, ale skromnou, milou a přátelskou kamarádku jejich dcery.

Teď, s odstupem času, mne napadá, jestli se se mnou Tara skutečně začala stýkat jen proto, že ve mně viděla spřízněnou duši, nebo coby anděl nevědomky vycítila mou zraněnou a osamocenou duši a rozhodla se pomoct. Tak či onak, nikdy jsem jí za její rozhodnutí nepřestala být vděčná.

„Versailleská,“ opáčila jsem. Dan jen mlčky přikývl, šlápl na brzdu a při vjezdu do obce zpomalil. Vzápětí mne vybídl, abych mu ukázala dům, před kterým má zastavit. Až skoro na druhém konci ulice jsem ukázala na luxusní, zářivě bílou vilku mých rodičů, s obrovskou mosaznou tabulkou u branky. Ardentovi, stálo tam. Dle mého názoru by však osazenstvo popisovala lépe cedulka s nápisem Občas se tu mihnou dva vytížení workoholici, kteří si říkají manželé, a jejich samotářská a horkokrevná dcera.

Dan mimoděk zvedl obočí tak vysoko, že mu téměř zajelo nad linii vlasů a pomalu stočil auto na prázdný dlážděný plácek před vraty do garáže. Překvapeně jsem zamrkala. „Děje se něco?“

„Opravdu bydlíš v tomto domě?“ obrátil se ke mně s nečitelným výrazem ve tváři.

„Bohužel jo.“

Několikrát pokýval hlavou a pokusil se na tváři vykouzlit opět svůj blyštivý úsměv. Jeho koutky úst sebou však nekontrolovatelně cukaly a oči postrádaly byť sebemenší stopu radosti.

„Je něco v nepořádku?“ zamračila jsem se.

„Vůbec ne.“ Tentokrát už se stačil vzpamatovat natolik, že se mu v očích opět roztančila rozpustilá jiskra.

Tiše jsem se ušklíbla. Bylo mi jasné, že o tomto domě a jménu Ardent neslyší poprvé. Rozhodla jsem se však dál se nevyptávat. Bylo mi jasné, že mi Dan vědomě neprozradí už ani trošku.

„Spěcháš?“ zamumlala jsem místo toho, z části proto, že opravdu vypadal docela neškodně a já bych si nerada nechala proklouznout skrz prsty dalšího člověka, který mě neodsuzuje kvůli jmění mých rodičů, a mimo jiné protože jsem si právě teď nepřála být sama se svými myšlenkami na hroutící se svět andělů. A možná jsem i částečně doufala, že mu během konverzace uklouzne nějaká narážka na mé rodiče, podle které bych mohla posoudit jeho zvláštní reakci.

A taky jsem se chtěla ještě chvíli kochat pohledem na ty bezchybné, ostré obličejové rysy a pěstěné tělo.

„Nijak zvlášť.“

„V tom případě tě srdečně zvu do maison de famille Ardent,“ usmála jsem se a vyskočila z auta. „Za svou obětavou záchranu si zasloužíš trochu toho nejlepšího quiche na planetě. Naše uklízečka a hospodyně v pečení předčí kdejakou pařížskou pekárnu.“

„Quiche miluji,“ opáčil a široce se zazubil. Vylovila jsem z kapsy klíče, které během mého nedobrovolného koupání zůstaly na místě stejně jako můj telefon jen díky kvalitnímu zipu uzavírajícímu kapsy a vrazila jsem požadovaný kousek kovu do zámku. Na stěně se vmžiku rozeřval alarm, což mě ujistilo, že pokud zde dnes vůbec nějaký další obyvatel domu byl, musel se již před naším příjezdem vytratit.

Dan vklouzl do předsíně a obezřetně se rozhlížel kolem. Pohled se mu zastavil na deset let staré fotografii, kde jsem spolu se svým otcem a matkou pózovala před známým operním domem v Sydney. Ukázal na asi čtyřicetiletou ženu, oděnou do na míru střiženého bělostného kostýmku a vzdušné, akvamarínové halenky. Vlasy nabarvené na blond měla zastřižené těsně nad ramena a své temeno si chránila důmyslně spleteným slaměným kloboukem s bílou hedvábnou stuhou.

Žena držela za ruku drobné, hubené děvčátko oblečené do lehounkých, broskvových šatů a sandálů se zavazováním až pod kolena. Dívčiny dlouhé kaštanové vlasy byly přepečlivě natočené do lesklých, bohatých vln sahajících jí až k pasu. Drtila dlaň vysokého muže s hlavou holou jako vaječná skořápka, jenž se nad nimi tyčil jako skála.

Ta dívka byla jediná, kdo se na fotografii neusmíval. Tou dobou ještě neměla tušení, jak se takový falešný úsměv na tváři vykouzlí.

Kéž by se to nikdy nemusela dozvědět.

„To je tvoje matka?“

Danův dotaz mě vtáhl zpátky do reality. Překvapeně jsem zkrabatila obočí. „Přesně tak.“

„Leah.“

Opět jsem přikývla, přestože jsem tušila, že to nebyla otázka. Dan si tiše povzdechl a téměř neznatelně mu klesla ramena. Zadumaně zíral na fotografii, jako kdyby si chtěl vybavit nějakou dávnou vzpomínku z minulosti. Když se ke mně opět obrátil, v očích mu podivně jiskřilo a čelist měl nepřirozeně zaťatou.

„Promiň, Evie. Budu muset jít.“ Než jsem stačila zareagovat, protáhl se kolem mě ze dveří a zamířil k autu. Bez váhání jsem za ním vyběhla na chodník.

„Co to má znamenat, Dane?!“ volala jsem, když jsem jej dostihla. To už za ním ale zapadly dveře od auta a strkal klíče do zapalování. „Co se děje?“

Sáhl po řadící páce, s pohledem tvrdošíjně upřeným do zpětného zrcátka. Čekala jsem, že bez dalšího vysvětlení šlápne na plyn, zařadí zpátečku a zmizí stejně rychle, jako se před necelou hodinou objevil. Nakonec ale přeci jenom pustil volant a s nečitelným výrazem stáhl okénko.

Když promluvil, jeho hlas byl tak tichý, že jsem se musela naklonit vpřed a opřít se rukama o nablýskanou karoserii, abych mu vůbec rozuměla.

„Evie,“ oslovil mě, v obličeji celý popelavý, „možná by jsi měla zavolat své matce a zeptat se jí na Everetta Spencera.“

Nechápavě jsem zamrkala. Znala jsem mnoho z matčiných známých, ať už jen jménem, nebo i od vidění, ovšem toto jméno mi neříkalo vůbec nic. „Kdo je to?“

„Můj otec.“

Oukej, teď sebeprskačsky přiznám, že mi tahle část vůbec nešla. Takže, prosím, rýpat, abych věděla, co je tam špatně. Dle mého názoru úplně všechno.