,,To není dobrý." Hodnotila situaci Amber. A měla pravdu, i když jsem vůbec nevěděla, jestli myslí to samý co já.
  Vzala vysílačku a zamumlala do ní naší polohu a vůbec všechny tyhle nesmysly.
Lucas klidně ležel a spal. Ani bych v tuhle chvíli neřekla, že mi ještě před jednou minutou vyhrožoval. Bylo mi mizerně z toho, jak je bezmocný. A nevykládejte si to tak, že k němu něco cítím. To ne, ale je to můj kamarád, i když jsme se v tomto "životě" ještě nestihli moc seznámit. Vlastně je to snad jediný opravdový kamarád, kterého jsem kdy měla potom, co Aubrey celou tu dobu hrála proti mně.
  ,,Budou tu za chvilku. A otec bude chtít vědět, jak se to všechno stalo." Vyrušila mě z přemýšlení Amber.
  ,,Ty tu máš i taťku?" Pozastavila jsem se nad tím.
  ,,Ne, zbláznila ses? Sem se nedostane nikdo, kdo toho není hoden."
  ,,A tím chceš říct co?"
  ,,Žádní dospělí."
  ,,Takže vy všichni jste... nejste dospělí? I malé děti tu jsou?"
  ,,Některé." Pokrčila rameny.
  ,,A kdo je teda ten otec?"
  ,,Ten otec." vyplivla ironicky, ,,Je praotec Tink. Patron všech mrtvých, vlastně jen vyvolených mrtvých." Pronesla hrdě.
  ,,Tin-co?"
  ,,Pšš... už je slyším." Ztišila hlas. ,,Před pojmenováním bys to neměla vědět."
Nechápala jsem jen jednu věc, vlastně víc věcí, ale jak k sakru je může slyšet z takový dálky?
  Zastříhala jsem ušima (přes to všechno mě udivilo, že můžu těma ušima hýbat, a mimochodem já, jakožto vnímavý člověk, jsem zjistila, že mé uši jsou prodloužené a zašpičatělé) a vážně. Taky jsem je slyšela.   Sice to tu moc neznám, ale mám takový pocit, že zrovna jde asi pět lidí (vlastně nelidí) po schodech v kmeni stromu, na kterém jsme byli.
  Už jen pár schůdků a budou tu.
  Nejistě jsem se podívala na Amber. Celá se klepala a nejspíš měla strach, ale netušila jsem z čeho, když přece to ona doprovází mě. To jen ona ví, kde co je. Ne já. To já bych měla mít strach.
  ,,Vstaňte!" Zařval někdo a já si myslela, že mi prasknou bubínky. ,,Ruce za záda!" Na ohromnou větev vběhli červení nelidičky.    Jasně, to je to správný jméno.
  Viděla jsem mezi nimi i Highe.
  Pár z nich drželo v rukou nějaké super moderní zbraně. Jiní drželi připravené luky a ostatní si zase u úst přidržovali otrávené šipky.
  ,,Opovažte se hnout!" Zařval ještě hlasitěji jejich velitel. Opravdu jsem je slyšela hlasitěji, než je přirozené.
  ,,Vemte ho." Poručil Highovi bez toho, aniž by na mě přestal mířit.
  Bylo divné, že většina mířila zrovna na mě.
  High i s pár ostatními se pomalu a opatrně blížil k Lucovi. Slyšela jsem jejich kroky.   Byli až moc hlasití.
  To nemůže dopadnout dobře.
  Jeden s lukem škobrtl. Slyšela jsem, jak Luc nasál náš pach.
  Opatrně jsem se otočila. Lucas prudce otevřel oči jako by se právě probudil ze strašné noční můry. Jeho oči nebyly jeho.   Jeho duhovky byly úplně ale úplně bílé, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
  High udělal další krok.
  Lucas se na mě psychopaticky usmál.   Tušila jsem, co přijde, i když jsem doufala v opak.
  Zavrčel. Jedním výskokem se dostal na nohy, ale byl obklíčený ostatními.
  ,,Jen se hni," vyzval ho High a odjistil svůj samopal, ,,a ustřelím ti tu palici."
  Luc stále vrčel, ale poznala jsem, že nemá starch, lépe řečeno jsem to cítila. Strach by měli mít oni, a to z něj.
  Řekni tomu svýmu červenýmu kamarádovi pápá.
  ,,Highi, ne-" zkusila jsem je varovat.
Lucas po nich skočil. Nejdřív se vrhl na Highe. Byl to ale nerovný boj. Luc měl o mnoho rychlejší a intenzivnější reflexy než on. Lucas chytil Highovu hlavu tak, aby byla natočená na stranu a jednoduše mu prokous tepnu. To vše provedl tak rychle, že jsem to asi viděla jen já.
  Varovně jsem se na něj podívala a přitom zavrčela. Nelíbilo se mi, že on vraždí tyhle bytosti, ale já jsem neměla nic namítat, protože já jsem zase jedla normální lidi. Ale přesto jsem se k němu ultra rychle vrhla a srazila ho k zemi.
  Koukali jsme se na sebe.
  ,,Slez ze mě." Procedil mezi zuby.
  ,,Tak se uklidni." Štěkla jsem na něj na oplátku.
  Jeho oči nabraly opět svou barvu a já cítila, jak se mu tep zpomaluje.
  Vyděšeně a přitom překvapeně se na mě koukl.
  ,,Ty jsi..." Snažil se něco říct, ale jeden z těch červeňáků po něm vypálil. Vlastně nemířil přímo na něj, ale na mě. Viděla jsem ten náboj a nebylo nic lehčího, než se mu vyhnout. Ale tím náboj trefil Lucase přímo doprostřed hlavy. Lucase měla ta kulka zabít, ale já cítila, že ho nezabila.
  Pak se ozval další výstřel, ale byl rychlejší. Odhadla jsem ho na uspávací šipku. Než jsem stačila uhnout, šipka se mi zavrtala hluboko do zátylku.
  Lucas nevnímal, ale já ano. Jen jsem se nemohla hýbat.
  ,,Ty budeš mít, co vysvětlovat." Štěkl jeden červenej. Amber jen sklopila hlavu a podívala se na svou ruku. Sice jsem neviděla, co je na ní, ale už tehdy jsem si slíbila, že to zjistím.
  ,,Vemte je." Vydal rozkazy svým podřízeným červeňák.
  Asi nemá cenu tu popisovat to, jak jsme šli ze schodů, přičemž mě dvakrát upustili a nejmíň tak šestaosmdesátkrát (neptejte se mě, jak jsem odhadla toto číslo) s mou hlavou praštili o schody v kmenu onoho stromu.
  V tomto stavu bylo těžké rozeznávat, na který strany jdeme, nebo jestli už znovu nejsem mrtvá. Opravdu jsem neměla tušení.   Ale něco mi říkalo, že tentokrát nepoužili tytéž uspávací šipky, jako tehdy (vlastně to bylo teprve v tento čas), když jsem napadla   Amber a Lucase.
  Potom jsem přestala vnímat. Nebylo to tak, že jsem usnula, ale asi mi to nepřipadalo až tak zajímavý a ztratila jsem pozornost.

  Zdálo se mi, že jsem ve vrtulníku. Ano, to byla hezká vzpomínka. Tehdy tam se mnou byl i můj táta. V deseti letech jsem se strašně moc chtěla stát pilotkou. Po dnešku už nikdy!
  ,,Vidíš? Tam já pracuju." Táta zabodl prst na okno.
  Jako malá holčička jsem se tím směrem podívala. ,,Tati, vezmeš mě tam?" Obrátila jsem se na něj.
  ,,Chceš tam?" Usmál se na mě.
  ,,Jo, jo!" Zajásala jsem.
  Táta poklepal na rameno pilotovi, který kývl, a zamířili jsme k budově.
  Obraz se mi před očima rozplynul a pak opět zjevil.
  Teď jsem byla uvnitř budovi. Procházela jsem úplně bílou chodbou. Byla jsem sama. Otevřely se přede mnou dveře. Vstoupila jsem do nich. Bylo tam nemocniční lehátko a spousta přístrojů.
  Do dveří vrazilo pár můžu v bílých pláštích. Jednali rychle.
  ,,Zahajte testy na subjektu 003, test první, evidované jméno Seb." Vyhrkl můj otec.

  Prudce jsem se posadila. Přece jen ve mně pořád bublal vztek k mému otci.
  ,,Konečně ses probudila." Zasmála se žena sedící vedle postele, na které jsem ležela.       Ona neměla fialovou pleť a ani žádnou neobvyklou barvu, ona byla normální.
  Trochu jsem se od ní odtáhla a instinktivně si ji prohlížela.
  ,,Tak jo, kdo jste?" Vyšinutě jsem se zasmála.
Neuniklo mi ani to, co jsem momentálně oblečeného na sobě. Viselo ne mně cizí černé tílko a černé obtáhlé šortky.
  ,,Ale no tak, " znova zasmála, ,,Neboj se. Tu máš." Podala mi pohár s červenou tekutinou. Ta žena sem do moderně zařízené ložnice nějak nezapadala.   Připomínala mi nějakou řeckou bohyni, i když se dalo pochybovat, že tuto existenci může někdo uctívat.
  ,,Proč bych vám měla věřit? A vůbec ještě jednou se zeptám: Kdo jste?" Vyjela jsem.
  ,,Amber ti o mě opravdu nevyprávěla? Obvykle to vždy dělá, i když je to proti pravidlům. Ale teď to musíš vypít." Vrazila mi do ruky pohárek s tou tekutinou.
  Čichla jsem k tomu. Ucítila jsem z toho železo. Krev. Problesklo mi hlavou.
  Rty jsem přilepila k pohárku a vypila ho do dna.
  ,,Proč jsem tu?"
Pronikavě se na mě podívala, jako by se mi snažila dostat do hlavy.
  ,,Odpověz mi a rychle, nebo se naštvu. A věř mi, že to nebude dobrý. Pro nikoho." Zavrčela jsem.
  ,,Ale no tak, dcero Smrti. To není třeba."
  Koukala jsem na ni a odhadovala, jestli jsem se zbláznila já nebo ona.
  ,,Kde je vůbec Lucas?"
  ,,To není důležité."
  ,,Odpověz mi. Kde je Lucas?"
  ,,A já jsem ti ukradená?" Uslyšela jsem hlas patřící Amber, který vycházel zpoza místnosti.
  ,,Kde je Lucas!?" Zopakovala jsem otázku s větším důrazem v hlase.
  ,,On k nám nepatří." Rozlehl se ženin hlas všude kolem.
  ,,A já jako jo?" Založila jsem si ruce na hrudníku.
  ,,Ty sem patříš víc než kdokoli jiný." Namítla Amber.
  ,,To radši umřu."
  ,,To neříkej." Zpozorněla Amber, přičemž jí ruka sjela k pasu a pevně tam sevřela kudlu.
  Podívala jsem se ke svému pasu.
  ,,Víš co? Možná není úplně špatný nápad zhebnout." Vytáhla jsem z pochvy u šortek kudlu.
  ,,Nedělej to." Udělala prudký krok ke mně.
  ,,Ani krok." Varovala jsem obě dvě. ,,Ale ještě než půjdu pod kytky, tak jedna poznámka, Amber: fialová ti nesluší." A bodla jsem se. Sice nevím, kde jsem brala jistotu, že se zase probudím na ulici, ale fialová ani mě neslušela.

  Tak jo, pokus číslo dva. Je mi to jasný ulice, krev, metro.
  Sorry, budeš zklamaná. Hej! Neexistuje nějaká možnost, jak tě umlčet? Ne. Vypadni! Kámo, já neovlivním to, jestli mě slyšíš. Prostě mě slyšíš v případech, kdy se pleteš, máš strach a tak různě.
  Otevřela jsem oči. Do uší se mi zavrtával hodně nepříjemný zvuk, který mi byl dobře známý.
  Dobře, tak toto asi ulice nebude.
  Velkou silou jsem praštila do budíku, přičemž se ozval dotěrný skřiplavý hnusný zvuk. V ruce mě začalo štípat, pálit, hořet... prostě se nervy v celé mé dlani proti mě vzbouřili.
  Vyvalila jsem do prázdna oči a pak se pomalu vyšinutě a trochu mimo koukla na noční stolek, kde by měl spočívat můj budík.
  ,,Aaaa... kurva." Budík byl totálně rozdrcený a zavalený mou rukou.
  Zkusila jsem opatrně zvednout ruku, ale šlo to blbě. V ruce jsem měla zabodaných desítky maličkých střípků o krvi ani nemluvě.
  ,,Chce to novej budík." Chytila jsem ho zdravou rukou za poměrně nerozbitou část a ostražitě jsem ho přesunula do koše.
  ,,Sam? Co-co tu děláš? Co to je?"
  No, do kytek. Až teď mi došlo, že se mnou na pokoji je (a vždycky byla) Aubrey.
  ,,Ticho buď, nebo budeš na svačinu. A to myslím vážně." Varovala jsem ji na můj vkus až moc tvrdě.
  Zvedla jsem se a poměrně rychlým krokem, až to tu zrádkyni vylekalo a ještě víc se schoulila do rohu postele, jsem přišla k umývadlu vedle její postele a alespoň trochu se snažila vydělat z ruky bolestivé střípky.
  ,,Máš být mrtvá." Řekla užasle a taky velmi pozitivně.
  ,,Díky za lichotku." Zavrčela jsem chladně a začala si do batohu skládat ty nejzákladnější věci.
  ,,Co chceš dělat? Kam chceš jít?"
  Já moc dobře věděla, o co jí jde. Měla nařízeno mě hlídat, a kdyby se něco nepovedlo, tak to nevadí! Přece mi můžou vygumovat mozek a všechno bude v poho!
  ,,Hele, přestaň hrát to divadýlko. Do této chvíle jste určovali pravidla vy, teď jsem na řadě já."
  Nechci rušit, ale hlásím bouchačku v levý ruce!
  ,,Aubrey?"
  ,,No?"
  ,,Nejseš ty náhodou pravák?"
  ,,Jo, proč?"
  ,,To ti je ta pistole v levý ruce na nic." Zašklebila jsem se na ni. ,,Hele, buďto to půjde bez podrazů, a nebo to bude s podrazama, stejně dosáhnu svýho, a z tebe bude občerstvení."
  Vypadala zmateně.
  Otočila jsem se na ní přímo. ,,No tak, bude to?"
  ,,Fajn." Poraženecky vytáhla z pod peřiny obyčejnou samonabíjecí pistoli.
  ,,Lepší ti nedali?" Povytáhla jsem obočí.
  Jen se na mě naštvaně koukala, asi neměla, co dodat. Bylo mi to docela podezřelý, ale i přesto jsem se dál věnovala pár tričkám, který se zřejmě válely na spodku skříně už od Halloweena.
  Šéfe, vona má ale pořádnou kudlu! Cože!? Tím chcu říct: DOLŮ!!!!!!!!!!
  Bleskurychle jsem sklonila hlavu. O mili sekundu později mi kudla prosvištěla nad hlavou a skončila na nástěnné mapě Aljašky náhodou na tom místě, kde před chvilinkou byl můj zátylek.
  Pomalu jsem se narovnala. Jako na zavolanou mi hlasitě zakručelo v břiše, čímž žaludek dával na jevo, že nastal čas krmení.
  ,,Řekla sis o to." Povzdychla jsem si nad její hloupostí, i když to možná nebyla jen její hloupost, ale trochu mi to připadalo jako hloupost lidí, prostě té rasy.
  Jde se na věc.
  Doslova jsem houpla na postel a Aubrey   podržela v poloze, kde se nemohla hýbat.
  Ale pak jsem se zamyslela, jestli ji opravdu chci zabít.
  ,,Jestli se ke mě ještě někdy byť jen přiblížíš, zabiju tě." A povrchově jsem vykousla kus jejího ramene.
  Zařvala.
  ,,Važ si toho, že ještě nejsi mrtvá." Popadla jsem batoh a zmizela.
  Vyklopýtala jsem z budovy školy, která mi ukradla již mnoho let života. Asi si začnu psát seznam nezaplacených účtů a křivd a na prvním místě bude naše známá dotěrná chemikářka, která nás mimochodem učí i matiku, jaká to shoda náhod? Alespoň mi zbyde víc nepopsaných řádků. Takže si to radši shrňme do zkratky, přece jen šetřeme papírem, buďme ekologičtí, časy jsou zlý. Takže na našem SNÚKu (BTW! To je už ta zkratka) už máme kandidáta na první místo, kdo bude další?
  A na dalšího kandidáta jsem skutečně nečekala dlouho.
  ,,Bzuuum...." Jaký to nádherný zvuk vyzvánění, ještě k tomu, když se přes celý displej (a nepovažujte to za nic extra zvlášť, když máte mobil značky Nokia) roztáhne jméno TATÍČEK.
  ,,Ještě to tak." Odfrkla jsem si a zarazila si mobil zpátky hluboko do kapsy. Jooo, ten možná předčí i paní Bakerovou. To chce potlesk.
  Zařadila jsem se do proudu spěchajících lidí a nějak tam kličkovala.
  Buch! Najednou jsem před očima měla jen svíťavě žlutou.
  ,,Vole! Dávej bacha!" Ozval se docela nabušený plešoun navlečený v ještě hnusnějším svíťavě žlutým triku.
  ,,Nestěžuj si, to tys do mě vrazil."   Naservírovala jsem mu pěknou dávku upřímnosti, jelikož jsem byla moc líná říct pouhé pardon.
  ,,Uhni, imbecile." Imaginárně jsem si odplivla, přece jen provokativní jsem, ale nejsem až takhle nevychovaná.
  ,,Tak počkat." Chytil mě za rukáv, ještě než jsem se stačila se prostrkat davem.
  ,,Nejsi ty Sam?" Podrobně si prohlížel mou tvář.
  ,,Nejseš ty tupec? Co je ti po tom?" Snažila jsem se dostat z jeho sevření. ,,Pusť mě, dělej!"
  ,,Tak to teda ne tebe, holčičko, nikam nepustím. Ty půjdeš hezky zpátky do laboratoří."
  ,,Vsadíš se?"
  ,,Radši nic nezkoušej." Vyťukával do mobilu číslo. ,,Nerad bych, aby se ti něco stalo."
  ,,Jak chceš." Pokrčila jsem rameny. Jeho smůla.
  Nakopem mu zadnici? Si piš, že jo.
  Bylo mi jasný, že bych s rukou od střepů těžko někoho zmlátila, tak jsem přistoupila na mnohem radikálnější řešení.
  I když to bylo pod mojí úroveň, kolenem jsem ho praštila do koulí. Okamžitě mě pustil a svalil se na zem.
  Pár lidí se zastavovalo a koukali na něj, jak na blázna. Možná jim nedocházelo, že to já jsem ho zmlátila. Tato situace byla podobná té scéně z metra. Prostě mě přehlíželi.
  Ouuu... víš ty vůbec, jak to bylo zákeřný? Tak lepší, než nic, ne? Bože, já chtěl, abys mu nakopala zadnici, ne ho vykastrovala! Jak to mám asi provést s pořezanou rukou!? Proč to neřekneš rovnou?
  Stalo se něco neuvěřitelnýho ranky se začaly sami hojit a vypuzovat skelný prášek, kterého bych se sama nezbavila.
  ,,Ty svině." Zaskuhral ten vepř. ,,Počkej, až se zvednu."
  ,,Sorry, kámo." Kopla jsem ho do spánku.
  ,,Hustý." Všiml si mě jeden klučina, až mu vypadlo z pusy lízátko.
  Nevím, proč mě mezi tolika lidmi vidí jen on, jak mrzačím toho chlapa, ale něco mi říkalo, (pokud to nebyl ten cholerický hlásek) že půjde tam, kam já. Tedy až umře.
  ,,Zasloužil si to." Zaargumentovala jsem a rozběhla se dál. I když, co si budem, v New Yorku se na plných ulicích běhá špatně.
  Nechtěla jsem moc riskovat, že by mě Aubrey mohla dohnat i se svými kumpány.
  ,,Hej, ty! Počkej!" Ozvalo se za mnou.
  Nevěděla jsem, kdo to je. Mohl to být kdokoli. Policie, Aubrey, máma, ten chlápek.   Ale i přesto jsem ještě víc přidala.
  ,,Stůj!" Zakřičel někdo znovu překvapivě blízko.
  ,,Pozor!"
  Stůj! No do...
  Auu... jestli bych vám tu bolest tady měla popsat, museli byste ji sami zažít. Možná by tomu rozuměl jen ten, koho někdy srazilo auto, protože to se mi přesně teď stalo. Stručně a jednoduše do mě napral černej kombík.
  Já jsem teda úžasná. Dokážu si zapamatovat značku auta a přiznám se, že vím i první čtyři symboly z SPZtky, ale osobu, která mě od té
sebevraždy-nesebevraždy chtěla odradit, si nepamtuju.
  Ale, abyste věděli, zpřelámala jsem si obě nohy, zápěstí, levou ruku a pár kostí v hrudníku. Rozhodně to nebylo příjemný, i když se vám to může zdát jako nic. Nic to rozhodně nebylo.
  Tohle všechno bych dokázala přežít, jasně. Teda kdyby zezadu ke mě někdo nepřišel.
  ,,No, výborně." Sarkasticky zaklela osoba, která se mě předtím snažila varovat. ,,Tak jo, další pokus. A tentokrát to nezvorej."

  ,,Pokus číslo 103. Test reakce subjektu na jeho druh."
  ,,Co se děje?" Omámeně jsem špitla, i když jsem tušila, co se tehdy dělo. Ano, správně, vy chápaví, kteří jste pochopili tuto situaci. Opět se nacházíme ve vzpomínce, kterou si samo sebou nepamatuju.
  Byla jsem zavřená ve skleněném oválném něčem, co se rozhodně nedalo nazývat místností. Prostě to byla skleněná klec.
  Kapku mi hučelo v uších, ale to byl asi jen šok ze seznámením s autem.
  Kolem tohoto "válce" byli v pozoru nastoupení vědci, výzkumníci... nebo jak si vlastně říkají.
  ,,Ehmm..." Odkašlal si někdo a já se toho upřímně řečeno tak trochu vylekala a klopýtla jsem dozadu.
  ,,Co se k sakru děje?" Snažila jsem se co nejvíc šeptat, ale myslím, že nás vědci stejně slyšeli.
  ,,To mi povídej." Odfrkl si kluk, co tu byl zavřenej se mnou. ,,Sedím si na zahradě s knížkou a najednou tam vtrhnou tihle. Mimochodem, jsem Mason."
  ,,Sam."
  ,,Chování je úplně normální. Jako u člověka."
  ,,Nesmysl. Laskavě si uvědomte, kolego, že toto nejsou lidé. Začněte vysílat zvuk na vysoké frekvenci." Zavelel otec, a tak se i stalo.
  Oba jsme i s Masonem zařvali. Zvuk, který nás obklopil, očividně neslyšeli ti za sklem.
A pak už jen zase tma řvoucí. Ježiši, pardon, ne řvoucí, ale tmoucí. Překlep. Pff... ani nevíte, jak těžký je vykládat životní příběh.
  Probudila jsem se doslova do katastrofy. Okolo mě byli plameny a pode mnou zase žhavé uhlíky.
  ,,Au au au au au... pálí pálí pálí." Plameny mi ošlehávaly nohy a tak trochu mi chytl kousek šortek.
  Před ohněm nebylo, kam utéct. Sice nechápu, co se najednou stalo, ale moje tělo se po chvilce teplotě přizpůsobilo. Vůbec mi nevadil ten žár a oheň mě nepálil.
  V klidu jsem vyšla z toho ohnivýho pole, které se táhlo asi dalších třicet metrů.
  Sedla jsem si do trávy a koukala se na hvězdy, které svítily mnohem jasněji než u nás.
  ,,Jsou hezké, že?"
  ,,Jo, to jsou." Žasla jsem. Otočila jsem hlavou kapku do boku a koukla se úplně normálnímu (jako nebarevnýmu, oh, bože, já jsem takovej rasista) týpkovi s vlasy špinavého blondu zpříma do očí. ,,A ty jsi do sardele kdo?" Řekla jsem ještě z šoku z plamenů. Jen při té myšlence mě celá kůže pálila a nepochybovala jsem, že vypadám hrozně.
  ,,Před devíti lety to všechno začalo." Podíval se na oblohu, jakoby z ní četl příběh. ,,Ne, že by to tu nebylo vždycky, ale lidi to nedokázali vnímat. Devět let zpátky odhalili prvního. Tím to začalo. Když dokázali zpracovat, co objevili, dokázali vnímat další a další. Dnes nás přežívá jen pár. Umíráme, Sam."
  ,,Masone? Jsi to ty?"
  ,,Já věděl, že si vzpomeneš. Sam, jsi silnější, než si myslíš." Pousmál se. ,,Ale právě taky proto nás našli." Jeho pohled jaksi ztvrdl.
  ,,E-e-e... počkat, tys taky... jak bych to řekla... umřel?"
  ,,V podstatě jo." Povzdechl si. ,,Vlastně, co jsou dva dny oproti tvé nesmrtelnosti."
  ,,Dva dny?"
  ,,Tobě to asi ještě nedošlo, co? Čekal jsem, že ten Ambeřin proslov pochopíš."
  ...žádní dospělí...
  Vyvalila jsem oči. ,,Ty budeš plnoletej."
  ,,Ne každý si může vrátit čas. A nekoukej se na mě tak překvapeně." Pokusil se o smích, ale moc mu to nešlo.
  ,,Já... to jsem nevěděla... mohla bych se zabít a všechno by bylo-"
  ,,Ne, nebylo. Pro mě ne. Já bych už byl mrtvej. U tebe bych možná žil, ale v mé realitě by se nic nezměnilo."
  ,,Jestli bych ti mohla nějak pomoct."
  ,,Ne. Někdo možná, ale ty rozhodně ne."
  Hleděla jsem mu do očí a někde hluboko v podvědomí jsem věděla, že jsme si spolu toho protrpěli mnohem víc, než jen jednu zlou vzpomínku.
  ,,Tak já abych už šel. Jen jsem tě chtěl naposledy vidět, dřív než... než..."
  ,,Než." Kývla jsem.
Zvedl se a pokusil se odejít, jenže bylo zřejmé, že chůzi už moc nedává.
  ,,Jseš si jistej, co děláš?" Ujistila jsem se.
  ,,Jasně." Kulhal si to dál k plamenovému poli.
  ,,Masone, ještě jedna věc: Jak ses jsem dostal?"
  Jeho poker face zmizel a místo toho se mu po rtech rozlil lišácký úsměv.
  ,,Nejsi jediná, kdo je tak trochu jinej než jiní. Ale je pravda, že zrovna na tebe nemám. Sbohem, Sam." Vkročil do plamenů a ty ho ihned spolkly.
  Padla jsem do trávy na kolena a poté se skulila na záda. Runa v podobě oblázku na krku mě příjemně chladila.
  ,,Možná tohle není tak úplně špatný." Promluvila jsem ke svému vnitřnímu hlásku, který mi buďto pro tentokrát nechal kapku soukromí v mé hlavě, anebo mě jednoduše neslyšel.
  Každopádně jsem se nemohla dočkat, až Amber vynadám, za to co ještě neudělala, ale udělá.

3509 slov