,,Myslíš, že je... ?"
Prudce jsem otevřela oči, jako kdybych se probudila z noční můry (což by bylo hodně rychlý otevření).
,,Kdyby ano, ne-"
,,Už ani slovo!" V mžiknutí oka jsem stála na svých vlastních nohou.
Amber zamrkala. To byl možná náznak toho, že si vzpomněla, kdo jsem, a co se stalo, z čehož jsem nebyla dvakrát nadšená.
Vytáhla jsem si od pasu kudlu (ano, já si dokázala zapamatovat, kde ji mám) a výhrůžně jsem ji na ni namířila.
,,Teď mi řekni, co máš proti Lucasovi." Štěkla jsem na ni.
,,Dej to pryč." Procedila mezi zuby.
,,Hele, mě už začíná hrabat, tak mi to už do všech sardelí řekni!"
Amber upřela pohled někam za mě a panenky se jí nevídaně rozšířily.
,,Co je?"
Něco se mi přehnalo těsně kolem ucha a Amber se skácela k zemi.
To něco mělo na sobě Lucasovo oblečení, Lucovi vlasy, tvář, ale jistě jsem věděla, že tohle Lucas není. Oči měl úplně čistě bílé a každému to muselo nahánět strach.
Jen, abyste si to představili stejně: prostě se s Lucasem stalo to samé jako na stromě. Kolečka v hlavě se mu rozsypala.
Držel Amber v opravdu nepříjemné poloze, kdy nechybělo moc, aby ji Luc jedním trhnutím vykloubil rameno.
,,Ty... ty..." Chytil záchvat psychopatického smíchu.
,,Lucasi, sakra! Slez z ní, nebo..."
,,Nebo co?" Otočil hlavu na mě. ,,Ty si snad myslíš, že bys dokázala zabít mého syna zvlášť, když je v mé ochraně, dcero Smrti?" Obrátil šílený pohled zas na Amber. ,,A polož ten nůž, dcero Smrti, stejně oba víme, že nebodneš."
,,Proč si jseš tak jistej?" Udivila jsem se. Napřáhla jsem nožíček a mrštila s ním.
Sice jsem neměla v plánu ho zabít, ale nějak jsem nepočítala s tím, že ho nanejmíň zraním. Zkrátka mu moje dobře mířená kudla lízla tvář.
Vypadal zaraženě. Nemohl uvěřit tomu, že jsem ho vážně trefila. Pro jistotu si ještě sáhl na tvář, kde měl po noži několika centimetrovou ranku.
,,Ty svině." Vstal, nechal Amber Amber, a nelidskou rychlostí se vrhl na mě.
Povalil mě na zem a podržel si mě pod sebou.
,,Hh? Co udeláš teď?" Provokoval.
,,Lepší otázka je... " Ještě větší rychlostí jsem se dostala nad něj a on se ocitl pode mnou. ,,...co ty udeláš teď?"
,,Tak je ještě k tomu drzá." Pokýval hlavou.
Znovu mě převrátil, ale tentokrát se už poučil a dal mě břichem k zemi.
,,Chybí ti základní trénink."
,,A tobě mozek." Praštila jsem svou hlavou o jeho.
,,Ty svině. Auu!" Dával si ruce k nosu.
Šikovná, má ho zlomenej. No, hurá. Nevíš náhodou, co mu hrabe? Vím. Jo? Tak mi to řekni! Já neřekl, že ti to řeknu. Proč? To by nebyla zábava a navíc by to tvoje vyprávění tvého života bylo moc krátký. A BTW! Bacha, vzadu!
Neměla jsem čas, na to se otočit, protože mi v tu chvíli na hlavě právě ze zadu něco přistálo a lépe řečeno mě to omráčilo.
No, výborně. To to nemůžeš hlásit předem? Já to hlásím akorát! To ty jseš pomalá! Von měl pravdu, fakt potřebujeme trénink. Ticho buď! Jo, Jasně, mě si nevšímej, já tě jen vždycky vytáhnu z kaše.
,,Lucasi, co si o sobě myslíš? Já to všechno přehlížela, ale toto už je moc! Vždyť je pod ochranou Smrti!"
,,Tobě to ještě nedošlo? Reality jsou nevyvážené. A navíc bys už mohla vědět, že teď tohle není Lucas."
,,Takže, když je to nevyvážené, tak jednu z nás zabiješ jako opravdu zabiješ?"
,,Jo, a dobře víme, která to bude."
,,Ne, to nedovolím."
Jak můžete vidět, tak jsem byla při vědomí, ale, když jsem dělala opak, mohla jsem se toho dozvědět od těch dvou o trochu víc.
Oba dva se pustili do boje. Co jsem asi tak měla dělat já?
Uznala jsem, že asi nemá cenu plýtvat na nich mé skvělé herecké nadání a úplně v pohodě jsem se posadila.
,,Eeech... pardon, nechci rušit, ale je to tak trochu trapná situace."
,,Zmlkni! Zachvilku se k tobě dostanu!" Umlčel mě Lucas, kterého Amber držela pod sebou.
,,Teď mě poslouchej!" Pobídla mě Amber. ,,Pamatuješ, jak ses chtěla zabít? Teď to udělej!"
,,Nedělej to!"
,,Tak se sakra rozmyslete!"
Červená Amber s Lucasem se dál prali, a vůbec jsem navíc neměla ponětí o čem. Teda možná se chtěli navzájem zabít kvůli mě nebo chtěl Lucas zabít mě.
Setmělo se mi před očima, všechno se zpomalilo.
,,Co se to děje?" Ospale jsem se zeptala spíš sama sebe.
Lepší bude začít od znovu. Máš jediný štěstí, že při zastavení srdce, usneš. Takže to nebude bolet? To jsem neřekl, řekl jsem jen, že usneš.
,,A do hnoje." Zbystřil Lucas, který vlastně Lucasem nebyl.
Mrskl s Amber do srázu a velmi rychle (až jsem viděla, při svém omezeném vidění, jen mlhavou čáru.
,,To je tak těžký se nezabít?" Popadl se za hnědé vlasy. ,,Kde ses bodla?" Dotkl se mé ruky. Mou paži a jeho dlaň obmotala černá a bílá vlákna. ,,Co to má být?" Podíval se na mě pouze svým bělmem v jeho očích.
Začínala jsem ho slyšet vzdáleně. Přestávala jsem dýchat a nemohla jsem se hnout.
,,Nemůžu... aghg... dý... dý... chat."
,,K sakru, co sis píchla? Já to musím vědět!"
Pomalu se mi chtělo spát.
,,Ne! Opovaž se zavřít ty oči! Ne!" Třepal s mou hlavou, ale já to necítila.
,,Nesmíš se sama zabíjet, pamatuj si to. Je to u nás nepřirozený."
,,A pak mi vysvětlíš, co je tohle." Nevrle zvedl ruku, která byla přilepena k mé.
Náhle bělmo z jeho očí zmizelo a vrátili zpátky na své obvyklé místo jeho modrošedé duhovky.
,,Ty... ty jsi..." To bylo to poslední, co řekl. Teda, alespoň to, co jsem z toho slyšela.
On tu prokletou větu snad nikdy nedopoví!

Piiip.... piiiip... piiiiiiiiiip!!!
,,Ticho." Zaškemrala jsem, přičemž hluk stále nepřestával. ,,Řekla jsem ticho!!!!" Tříska jsem rukou někam za sebe a zvuk přestal. Teda alespoň jsem si myslela, že to byla ruka.
,,Auu!!" Zamžourala jsem očima za sebe, ale to jen mé černé křídlo leželo na rozmačkaném budíku, a jo, bolelo to, jak minule.
,,Sam? Co-co to je?"
,,Ticho, klid, Aubrey."
,,Máš být mrtvá."
,,To už jsme slyšeli, něco jinýho? A vytáhni tu pistol i kudlu."
,,Jak-jak...?"
,,Kdo všechno ví, co jsem zač?"
,,Asi nikdo neví, co jsi doopravdy zač."
Zvedla jsem se pěkně neohrabaně z postele a máchala neohrabaně těmi temně černými křídly okolo sebe ve snaze je nějak zkoordinovat.
Domotala jsem se k její posteli a tvrdě na ni spadla.
,,No tak šup." Nastavila jsem ruku na převzetí jejích zbraní.
S neochotou mi je podala.
,,Co chceš dělat?" Zeptala se.
,,Asi úplnou šílenost. Nebo sebevraždu. Ale nejdřív..." Hryzla jsem jí do předloktí. Možná jí jen amputují ruku. ,,Měla bys děkovat, že tě nezabiju."
,,Aaaahh!"
,,Nekňourej."
,,Zrůdo."
,,Jo, už to tak bude."
Neohrabaně jsem vstala a máchala se svou novou částí těla všude okolo.
Vykomítala (bože, co jsem to zas vymyslela za slovo) jsem se z pokoje na ranní rušnou chodbu.
,,Dávej pozor!"
,,Bacha! Au!" Ozývalo se všude okolo. Nikomu ovšem nebylo divné, co do nich naráží, totiž má křídla. To je fakt stupidní. Já mám křídla. Jo, a cos taky čekala, když se tak často sama zabijíš? Taky bys mi mohl říct, proč tě mám v hlavě, to jsem snad narušená? Už mlčím. Takže jsem narušená? Tajemství. Pšššt.
,,Hej, ty! Hej! Stůj!" Byla to ta samá osoba, která mě chtěla zastavit před mou, ne moc pěknou, sebevraždou minule.
,,Nechceš mi dát pokoj?" Snažila jsem přidat do kroku, ale to jaksi s křídly o rozpětí přibližně pěti metrů v třímetrové chodbě nešlo.
Lidi se kolem mě snažili projít a v te snaze jeden týpeček zavadil o mé od střepů zraněné křídlo.
,,Au! Hej, to bolí! Aaa!" A ztratila jsem rovnováhu, svalila jsem se hlavou k něčím nohám.
,,Uf... konečně. Ani bys nevěřila, jak dlouho se tě snažím najít. Letím přes celej New York."
,,Tak, co mi chceš?" Snažila jsem se uvolnit křídla z pod nohou ostatních studentů, abych se mohla zvednout.
,,Pojď." Podal mi ruku a já ji přijala. Ale i přesto jsem na něj přes křídla neviděla.
,,Au! V klidu, nejanči. Nemlať mě."
,,Já za to nemůžu. Nesahej na mě!"
,,Sakra! Uvolni ta křídla!"
,,A jak?"
,,Počkej. Já ti pomůžu." Chytl mi křídla a složil mi je na záda.
,,Au!"
,,Vydrž." A poskládal mi je o trochu jinak. ,,Lepší?"
,,Jo." Trochu jsem s nimi zatřepala.
,,Ne, nech je tak. Jo, teď se opatrně otoč."
Otočila jsem se. ,,Tak jo, kdo jsi ty?" Koukala jsem na týpka s blonďatými vlasy a kaštanově hnědými duhovkami, které byly za skly obyčejných plastových brýlí.
,,Tady ne."
,,Proč ne?"
,,Tebe lidi přehlíží, mně ne. Můžou mě považovat za blázna." Chytl mi ruku a odtáhl mě pryč z kolejí.

,,Tak jo." Začala jsem, když jsme nasedli do jeho dodávky, a já se usadila na zadní sedadlo. ,,Kdo jsi? A vůbec, kolik ti je a kdes přišel k dodávce?" Pořád jsem se snažila nějak porovnat křídla.
,,Takže jsem Lucas, je mi patnáct, a nemám páru, kdo jsi ty. A, prosím tě, hlavně neponič tu dodávku tím, co ti roste ze zad, je bráchova."
,,Počkat, ty mi chceš říct, že ses plahočil, jak jsi sám řekl, přes celej New York, a přitom jsi nevěděl, koho hledáš?"
,,Jop."
,,Vážně?"
,,Jop."
,,Jaks teda věděl, kde jsem?"
,,Hele, teď to bude znít naprosto ulítle," nervózně rozhodil rukama, ,,ale slyším hlas. Holčičí hlas. A to jenom někdy, naštěstí, ale vím jistě, že ten hlas patří tobě."
,,Hrabe ti? Jak bych ti mohla promlouvat v mysli, když ani nevím kdo jseš? Teda možná vím, ale to bys mi stejně nevěřil."
,,Takže, co jsi zač?"
,,Momentálně člověk zkříženej s ptákem?"
,,Ne, fakt, já to potřebuju, abych věděl, jakou to trosku zachraňuju."
,,Jak trosku? Jak zachraňuješ?"
,,Bez vtípků, prosím."
,,Myslíš, že sama vím, kdo jsem?"
,,Jo, nevypadáš na to."
,,Protože, já fakt nevím."
,,Jo."
,,Je to strašný."
,,Áno."
,,Á... do prčic."
,,Co je?"
,,Musím jít." Otevřela jsem dveře.
,,Co se děje?"
,,Drž se dál, jen teď. Zachvilku jsem zpátky."
,,Počkej!" Otočil se na mě. ,,Máš hlad, co?"
,,Nepřeju ti vidět, jak jím."
,,Čekej. Na to jsem zařízenej." Vytáhl zpod sedadla opravdu velký kus syrového masa a hodil ho mě vedle na sedadlo.
,,Ježíš, hlavně mi neříkej, že jsi sériovej vrah."
,,Ne, to je od příbuznejch. Hovězí maso přímo z farmy."
,,Jenže... nechci ti kazit iluze, ale já nejím tak úplně toto maso, ale spíš... ."
,,Já vím."
,,Takže bude lepší, když si skočím na snídani někam stranou."
,,Zdálo se mi o tom. Věř mi, tento čtyř kilovej flák ti pomůže stejně jako ruka tvý spolubydlící."
,,Tak jo. Já to zkusím." Práskla jsem dveřmi, které okamžitě vypadly z pantu. Pomalu jsem obrátila pohled na Lucase. ,,Promiň." Pískla jsem omluvně.
,,No nic. Měl jsem s tím počítat." Povzdechl si. ,,Ale napřed to sněz, aby nebyla snídaně ze mě." V tom měl parvdu, protože jsem měla pořádnej hlad.

,,Tak co bude?" Utřela jsem si pusu po vydatné snídani.
,,No, mám prostě takové intuice a vidím věci, které mě vedou. A teď mi něco říká, že bych tě měl někam schovat, protože nějací lidi tě dokážou vidět v pravém světle, jestli se chápeme." Začal startovat dodávku, ale bylo mu už očividně jedno, že mi vzadu chybí dveře. Radši jsem teda nějak nasoukala místo těch dveří pravé křídlo, aby na mě nefoukal chladný vítr.

Dojeli jsme na kraj města a zastavili u jednoho starého nízkého a taky nejspíš neobydleného baráku.
Vytáhl z auta klíčky a vysedl.
Já se taky nějak snažila poskládat křídla, ale nešlo to ovládat.
,,Počkej! Už jsem u tebe. Au! Nech toho, víš, jak to bolí?"
,,Promiň."
Chytl mi křídla a pomohl mi z auta, ale stejně jsem spadla na zem.
,,Se ti tam nějak líbí." Poznamenal a trošku se uchechtl.
,,Abys věděl, tohle... " zatřepala jsem křídly, ,, ...mám prvně."
,,Neboj, hned se k tomu dostanem." Ujistil mě a zase mě zvedl.

,,To nemyslíš vážně, že ne?" Otráveně jsem se na něj podívala.
Právě jsme se totiž nacházeli na poli za opuštěným domem a on po mně chtěl naprostou šílenost. No, poslechněte si to.
,,Ovládat se to můžeš naučit jen metodou pokus omyl. Prostě párkrát máchni křídlama, nic jinýho po tobě nechcu." A sám se posadil na napůl rozpadlý pařez, který tu nejspíš zůstal po bývalém stromu.
,,Chceš po mě sebevraždu."
,,A nejseš zvyklá umírat?" Vstal z pařezu a popošel blíž. ,,Bude to jako znovu se probudit, ne?"
Pche! Probudit? To je na facku! Vlep mu jednu! To je prostě úplně jinej život! Dělej! Vlep mu!
Lucas (jako ten normální, víte, jak to myslím) spadl na zem.
,,Už zase." Chytil se za hlavu a projel si rukou vlasy.
,,Co je?" Podala jsem mu pomocnou ruku.
,,Proč to furt děláš?"
,,Co dělám?"
,,Promlouváš mi v hlavě."
,,Ne, já nic nedělám. To mě v hlavě teď kvedlal hlas."
,,Tak počkat. Ty mě chceš odvést od tématu."
,,Ne."
,,Tak to alespoň zkus. Prosím. Jinak se nikam neposuneme."
,,A nešlo by to nějakým méně drastickým způsobem? Třeba nějakým, při kterým bych neumřela?"
,,Dělej, srabe."
,,Ty si myslíš, že na mě funguje obrácená psychologie?"
,,Ne."
,,Takže jo."
,,Jsi prostě posera."
,,Nefunguje."
,,Bojíš se."
,,Nemysli si, že to opravdu funguje."
,,Strašpitle."
,,Nedělej si iluze, protože... sakra nefunguje!"
,,Však já tě nenutím."
,,Dobře."
,,Nemusíš to dělat. Moje taktika nefunguje."
,,Sakra, funguje to."
,,Tak dělej."
O pár kroků jsem ustoupila. ,,Dobře, Sam, buď klidná." Domlouvala jsem si. ,,To se zvládne. Jen párkrát zamácháš tím, co ti roste ze zad. Nic zvláštního."
Hezky pomalu jsem je rozložila do plného rozpětí jedno po druhém a pak s nimi malinko zakmitala, jako bych se chtěla ujistit, jestli mi hnedka neupadnou, a kupodivu neupadly.
,,Prosím." Máchl rukou Lucas po celé šířce pole.
,,Hele, nech mě pracovat. Není to jednoduchý. To je, jako kdyby ses učil znovu chodit."
,,Heleme se, už dělá první krůčky." Provokoval dál.
Nechala jsem ho radši být a soustředila se radši na bezpečný start.
Prudce jsem máchla křídly. Pak podruhé, potřetí, a vznesla jsem se.
Nechci vám nalhávat, že to byl skvělý pocit. Spíš se mi pořádně zhoupnul žaludek.
Těžko odhadnout přesně, jak vysoko jsem byla, protože se mi všechno zkreslovalo.
Křídla mě už po pár máchnutí taky bolela. Pak se svět zhoupl a jaksi se všechny barvy zamíchaly do sebe. Potom jsem už slyšela jen hlasité křup a cítila jsem tvrdou zem.
Sedla jsem si do sedu a zkusila zahýbat křídly.
,,Au." Kníkla jsem si jen tak
,,Jsi v pořádku? Co tě bolí?" Vrhl se ke mě ihned Lucas.
,,Au..." Omámeně jsem se podívala na křídla. Jedno bylo zkroucené do nepřirozené polohy, to druhé bylo sice naražené, ale celkem v pořádku.
,,To se jen tak nezahojí." Povšiml si toho.
Co on o tom může vědět?
,,Nech toho." Chytl se za hlavu.
,,Co se děje... Lucu?"
,,Přestaň s tím! To už bolí!"
Co mu hrabe? Ty náhodou nevíš, proč si myslí, že mu mluvím v hlavě?
,,Au! Nech toho!"
,,Lucasi, uklidni se." Chytla jsem mu hlavu ve snaze ho přimět, aby se díval mým směrem. ,,Jsem tady."
Tep se mu zpomalil, uvlonil se, oči mu úplně zbělely.... počkat.... co!?
,,Kde je?" Chytil záchvat psychopatického smíchu.
Chtěla jsem odtrhnout od něj ruce, ale byly s jeho tváří sepjaté podivnými černými vlákny, které už jsem viděla, a to taky s Lucasem, ale fialovým.
,,Kde je!?" Křikl hlasem pevnějším, že by se ho kdejaký tvrďák (v našem případě buran s křiklavě oranžovou vestičkou) (ano, myslím toho, co jsem praštila do slabých míst). A stiskl mi obě ruce svým pevným stiskem.
Věděla jsem jistě, že tohle už opět není Lucas, ale něco, co mi připadalo spíš jako jeho alter-ego. Nebo si tomu říkejte, jak chcete.
,,Nevím, o čem to mluvíš." Řekla jsem hlasem, který mi nepatřil. A ani jsem to říct nechtěla.
Zamlžilo se mi vidění a nemohla jsem se pohnout, ale i přesto se mé tělo stále bez mého svolení hýbalo.
,,Konečně mě neignoruješ." Zavrčel naštvaně. ,,Vydej mi ji."
,,Ty víš, že to neudělám." Mrskla jsem s ním o zem a černá vlákna se mi omotala okolo dlaní.
,,Váhy nejsou vyrovnané." Pokusil se vstát.
,,Nedovolím, abys mé dítě zabil."
Vstal a pokusil se mě praštit.
Panebože, já mám dítě! To ne! Je mi teprv čtrnáct! Jak se vůbec má holčička má... nebo chlapeček... vždyť já ani nevím, jestli je to kluk! Bože, uklidni se! Nemáš dítě. Počkat, to, co mluví za mě nejseš ty? Ne.
,,Jen jí vezmu její moc, jak jsem řekl, není to vyvážené."
,,A tím ji zabiješ."
,,Ale ne úmyslně."
,,Pak ti ovšem nebude vadit smrt tvého syna, že? Ale ne úmyslná."
Pokusil se mě praštit pěstí znovu, ale já jeho letící pěst chytla a pořádně stiskla, až mu zapraskalo v kloubech, aby se mi nevykroutil.
,,Ty víš, že za to budeš platit." Zamumlal se zakrváceným retem.
,,Vím." Povýšeně jsem natočila hlavu. ,,Ale dokážeš mě zastavit?"
Nuceně jsem ho chytla pod krkem a zvedla do vzduchu, aby nedosáhl na zem.
,,Zaplatíš." Zašeptal.
,,Každý zaplatíme, jde jen o to, jak dlouho to bude trvat."
,,Asi ti nedochází, do jaké situace jsi nás dostala." Měl by mu docházet vzduch a měl by se dusit, jenže vypadal pořád zdravě.
,,Udělám cokoliv, aby přežila. Náš čas, kdy zaplatíme se stejně blíží."
,,Ano, ale lepší bude ho ještě oddálit, nemyslíš?"
,,Opovaž se.... !!!" Zaškubalo mi v hrudi a upustila jsem Lucase na zem.
Sáhla jsem si na levou stranu hrudníku a pak se podívala na dlaň od krve.
,,Ty bastarde." Řekla jsem k Lucasovi, který na zemi jen oddechoval a nejspíš mě ani nevnímal.
Zamlžilo se mi před očima a za normálních okolností bych se odebrala na Onen svět, jenže já sama o sobě nebyla normální.
Pak se ozvalo lup a já už neviděla nic.