,,Už princezna ví, jak s lákavou nabídkou naloží?" Tentokrát se uvelebil v lehátku v rohu balkónu. Jelikož jsem už jeho návštěvu čekala, přinesla jsem sem pár coissantů. Meruňkový, plněný máslový, nugátový.

Do několika minut byly pryč a já neměla ani drobek.

Stála jsem opřená zády o zábradlí a sledovala ho, jak se cpe. ,,Nabídku beru."

V Chatovi hrklo, vykulil oči a následně se hlasitě rozkašlal. To mu za tu jeho nenažranost patřilo, smrt croissantem zněla dokonale směšně. S úderem do hrudi však sousto vyletělo ven a odkutálelo se ke kraji balkónu. ,,V-vážně?"

,,Jo," pokrčila jsem rameny, ,,chci znát Adriena líp." Věděla jsem, že to nebyl neideálnější důvod. A taky mě už přestávalo bavit se opakovat.

,,Dobře," řekl, položil nedojedený meruňkový croissant na tác a vyskočil na nohy. ,,Lekce číslo jedna. Kup mu camembert."

,,Co?!" rozesmálo mě to. To, že po camembertu zaváněl, to jsem věděla až moc dobře, ale abych mu ho kupovala? To na něj neměl peníze nebo-

,,Věř mi. Camembert sehnaný bez námahy ho potěší. Hlavně když mu dojdou zásoby."

,,Dobře..." Nebudu lhát, v ten moment jsem měla jen samé pochybnosti. Možná to nebyl nejlepší nápad. Co když ten camembert skončí u Chata? Nedivila bych se.

Pak s úsměvem nad mým zpracováváním rady přešel ke mně. ,,A teď praktická část. Jak bys Adriena objala?"

,,Objala?" Jen ta představa mi vehnala krev do tváří.

,,Šup, představ si, že jsem on, a udělej to." Rozmáchl pažemi. Byla z něj cítit předstíraná sebejistota.

,,A-ale proč? To je nějaký špatný způsob, jak ho obejmout?"

Krátký smích a úšklebek. ,,Když mu při tom omylem dáš facku, tak asi jo, ale myslím, že u tebe bude problém vůbec se ho dotknout, nemám pravdu?"

Mluvil tak jemně a s klidem, jako by mě učil cokoliv jiného než tohle. A svou otázkou spustil v mé hlavě vzpomínky, které odkazovaly na to, že pravdu má. Snažila jsem se vzpomenout na všechen fyzický kontakt mezi mnou a Adrienem.

Bože, vždyť já omdlela z držení se za ruce a u prvního polibku jsem málem umřela. A od té doby se nic jiného nedělo. Nic se nikam neposouvalo. Byla to moje chyba?

Bylo to přesně z toho důvodu, proč jsem se teď třásla jen z představy objetí?

,,Odmysli si masku, dosaď si tam Adrienův obličej..." odmlčel se krátce, ústa v rovné čárce a pak nádech. ,,Prostě si představ, že jsem on a udělej to."

Zavrtěla jsem hlavou. Pořád to byl Chat. Pořád.

Vzdychl. ,,Tak zavři oči. Nejsi na balkóně, jsi... třeba v parku s ním. Svítí slunce, je pěkně a stojíte takhle proti sobě." Poslechla jsem.

I tak málo indícií stačilo k tomu, abych si to živě představila. Všude zeleň, někde v dálce auta a dětský smích. A hlavně šumění listí a jeho zrychlený dech, když jsem udělala krok k němu. I mě se zrychlil dech, ruce jsem tiskla k hrudi, jak jsem se srdce snažila utišit. Moje představivost pracovala na plné obrátky. Na moment jsem úplně zapomněla, že je noc a stojím na balkóně. A hlavně s kým.

,,Udělej to," šeptal Adrien, jeho teplý dech mě šimral na uchu.

Ještě krok a pak jsem svoje ruce obtočila kolem jeho krku. Musela jsem si trochu stoupnout na špičky, ale pevně jsem ho sevřela. Jeho ruce se mi obmotaly kolem pasu a taky mě pevně stiskly. Vůně skořice a camembertu sílila.

Pořád jsem se třásla. Tahle představa byla až moc reálná. Tváře mi hořely, cítila jsem, že se v jeho náruči rozpouštím. Jeho ruka mi zajela do vlasů. ,,Zvládla jsi to gratuluju. První praktická zkoušla za tebou."

Tahle věta mě přesunula zpátky, až to zabolelo. Tma noci jako by mě oslepila, vše se zhouplo, když se park rozpustil. Okamžitě jsem Chata pustila, všechny svaly se mi napjaly, když jsem ucítila, jak jeho ruce kloužou pryč. Sklouzly po pažích a chytly mě za ruce.

,,Už nejsi tak rudá. To je pokrok."

,,C-co? Tohle je strašný, j-já si myslela, že-" zmatená, zatraceně zamtená. Vážně mě teď převezla moje vlastní fantasie spolu s Chatovými uklidňujícími slovy? Cítila jse, že je něco hodně špatně, ale už jenom jeho stisk mě přesvědčoval, že není.

,,Tohle zítra zkus. Na ostro, s ním... Uvidíš, že budeš klidnější a vše bude lepší."

,,O-opravdu?"

Opravdu. Druhý den, když jsem ráno běžela Adrienovi naproti, abych ho po příchodu do školy pozdravila, vrhla jsem se mu kolem krku. Jak dlouho jsem to chtěla udělat, ale moje nohy z želatiny, třesoucí se ruce a srdce až v krku mi to nedovolily?

Vzpomněla jsem si na park a na to teplo cizího těla tisknoucího se ke mně. Moje představy z předešlé noci se naplnily.

Tentokrát jsem se neodtáhla s šokem a zmatením, ale s překvapením a radostí.

----------

Tady Lucy z budoucnosti, která už napsala několik dalších kapitol.

Odtud to půjde už jenom z kopce :')

❤