Melodie se vznášela nad školním dvorem, překrývala hluk vydávaný studenty, linula se přímo k mým uším. To slabé brnkání na struny, každý pohyb prstu vydal čistý, jasný zvuk smutné melodie a přejetí po krku, po pražcích kytary slabé zakvílení, jen podtrhující tu atmosféru.

Aniž bych si to uvědomovala, lehce jsem se do rytmu písničky kolíbala ze strany na stranu, pozorovala ty hbité a zároveň jemné prsty s černě nalakovanými nehty. Občas o tělo kytary zazvonily náramky na zápěstí dotyčného, ale jinak píseň nic nenarušovalo.

Když dohrály poslední tóny, když se dochvěla poslední struna, vydechla jsem zadržovaný dech. ,,To jsi složil?"

,,Ještě na tom pracuju, ale... jo. Bylo to aspoň trochu dobrý?"

Aspoň trochu? Nevěřícně jsem na něj civěla, pusu nejspíš dokořán. Pak jsem zavrtěla nevěřícně hlavou a usmála se. ,,Bylo to dokonalé."

Sklonil hlavu zpátky ke svému nástroji a zabrnkal pár dalších tónů. Za těch pár let, co ho znám, jsem si stihla všimnout, že to značí jeho nervozitu. ,,Proč si ji složil? Jen tak nebo má nějaký význam?"

,,Připomíná mi jednu osobu," odpověděl neurčitě. Hned se mi v mysli zformovala Kagami, ale ať jsem jí znala sebelíp, takhle melodie mi k ní moc neseděla. Bylo ale jasné, že Luka ji zná z jiné stránky, třeba z té, co je tak jemná, táhlá a zároveň rytmická a dost živá. Opravdu se mu s ní povedlo něco zachytit, přestože jsem nevěděla co.

S dalším povzdychem ruce od strun odtáhl a položila si předloktí na horní okraj kytary. Popruh přes jeho rameno se napnul, jak se o kytaru opřel. ,,A co ty? Nemáš nějakou práci co mi ukázat, něco co mi říct?"

Zamyslela jsem se. Blok s návrhy jsem s sebou neměla, v mobilu taky nic uložené není a co bych mu měla říct, to jsem nevěděla. Podle povytaženého obočí trpělivě čekal, ale já zavrtěla hlavou.

,,Třeba abys mi řekla, proč je od tebe Adrien poslední dobou tak odtažitý? Kvůli tomu jsi celý dny tak zamyšlená a smutná?"

Žaludek se smrskl na miniaturní velikost, když to vyslovil. Adrien? Odtažitý? To, že jsem byla celý den nejspíš mdlá kvůli té prašivé kočce, co mi chodí na balkón, to mi bylo jasné, ale že se Adrien začal chovat jinak?

Proč jsem si nevšimla?

,,T-tak... nemusíme být pořád spolu, že ano? Trocha prostoru pro obě strany je zdravé." Pokrčila jsem rameny a pohledem začala na dvoře hledat známou blond hlavu. Brzy jsem ho zahlédla. Na druhé straně, poblíž schodiště. Očividně ho obtěžovala Chloe a Kagami mu přišla na pomoc. Přestože se přes něj obě holky hádaly, díval se naším směrem. Proto jsem hned hlavou ucukla.

Luka pozoroval můj pohled a jako by chtěl zhoršit situaci, ještě Adrienovi zamával. Pak se ale s vážným výrazem obrátil zpátky ke mně. ,,Tohle nebude jen nějaká pauza jeden od druhého," konstatoval, ,,něco mi nechceš říct."

Zhluboka jsem se nadechla, ale on zavrtěl hlavou. ,,A nemusíš, jestli nechceš. Ale můžeš, jestli potřebuješ."

,,D-díky. Možná to jednou využiju." To asi těžko, ale musela jsem mu prokázat vděčnost za to, jak se stará. Proč se s Lukou tak dobře povídalo? Proč sedět s ním o přestávce a poslouchat jeho hraní se stávalo pomalu naší rutinou? Dokonale to pomáhalo na odhánění hnusných myšlenek a to, jak ho vždycky potěšilo, že se mi jeho nové písně a skladby líbí, bylo k nezaplacení. Vždyť jsem byla první člověk, co je slyšel. Jak se s tím budu moct vytahovat, až bude vyprodávat stadiony?

Na moje poděkování se mi dostalo ustaraného pohledu.

------

,,Dnešní lekce začíná!" ozvalo se mi za zády. Ani jsem nezaregistrovala dopad, takže jsem se patřičně lekla. Chat mě už pomalu automaticky objal kolem ramen a zadíval se stejným směrem jako já – na Notre Dame. Před malou chvílí jsem tam viděla něco se pohnout a tak jsem místo už pár minut sledovala. Nakonec jsem ale nic ani nevnímala, jen jsem zírala do blba.

A pak si přijde Chat. Se vzdychnutím jsem se za ním otočila, připravená mu jeho přepadovku vyčíst, ale nějak jsem na to neměla energii ani chuť. Představa další lekce, dalšího nucení se do věcí, co dělat nechci, jen kvůli mlhavé vidině lepšího vztahu s Adrienem, mě už vyčerpávala.

Setkala jsem se se zářivým úsměvem a papírem přímo před nosem. Šlo o popsaný papír, vypadal jak smlouva. Většina jeho textu byla tak malá, že jsem ho těžko přečetla a dole ležely na linkách dva podpisy.

Jeden Chatův a druhý... Adrienův.